Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Evetything is gone... Memories stay 4

18.12.2009 (12:45) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4271×

Everything is gone… Memories stay

4.kapitola

Cardiac Move - Running in your mind

Podívala jsem se za sebe, za mnou šel Cullen. Přidala jsem do kroku a rychle vyšla ven. Okamžitě jsem zastavila, když jsem uviděla něco, co pro mě znamenalo hodně, ale chtěla jsem to vidět až na mé osmnácté narozky.

Na konci parkoviště stál Aro s celou svou gardou, chyběl jen Marcus a Caius. Chtěla jsem se k nim rozejít, ale najednou si přede mě někdo stoupl a přikrčil se. Byl to Edward stál v obrané pozici. Jednou mi Demetri ukazoval, jak upíři útočí, jak se brání, bylo to fantastické.

Edward stál přede mnou a bránil mě, ale to nemělo žádný smysl. Kdyby Aro poručil své gardě, aby ho zabili, tak nemá nejmenší šanci.

Demetri s Felixem se k nám pomalu přibližoval. Proboha, nemůžou se tady teď prát. Co když je někdo uvidí?

„Demetri, Felixi, to je dobrý.“ Zavolala jsem na ně. A oni se hned vrátili ke gardě, ale Edward svou pozici nezměnil. Chtěla jsem ho obejít, ale odstrčil mě zpátky za sebe. Demetri zavrčel.

„Edwarde, oni mi neublíží, takže se vrať do školy.“ Řekla jsem dost odměřeně. Otočil se na mě a nechápavě mě pozoroval. „Jdi pryč Edwarde.“ Zvýšila jsem hlas. Zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu a pořád stál tak, aby na mě nikdo z Volturiových nemohl. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a šla. Tentokrát mě nezastavil. Za chvilku jsem byla u nich. Demetri s Felixem ho neustále sledovali. Ostatní věnovali pozornost mně.

Aro za mnou přišel a objal mě, to nikdy nedělal. Trošku jsem se lekla a pak se uklidnila. Nebylo mi zrovna příjemné, že mě objímal, jakoby každá jizva chtěla přejít na něj. Moje kůže jakoby každou jizvičku vyplňovala a posléze zase vyprázdnila. Bylo to nepříjemné. Připadalo mi to jako věčnost, co jsme stáli v obětí. Pustil mě a odstoupil. Jeho oči ztmavly.

„Potřebuji si s tebou promluvit.“ Řekl, pak kývnul směrem k Demetrimu. Ten ke mně přišel, usmál se, chytl mě do náruče a šel za ostatními. Jakmile jsme zmizeli v lese, jejich rychlost se zvýšila. Zavřela jsem oči, ale i přesto mě vítr šlehal do obličeje.

Zastavili a já otevřela oči.

„Jsem zvědavá, jak se sem všichni vejdeme.“ Řekla jsem, když jsem odemykala dveře. Pokynula jsem jim, aby šli dovnitř. Dovnitř ale vešel jen Aro s Jane. Šla jsem za nimi. Aro si sedl do křesla a Jane stála za ním. Já si sedla na protější sedačku.

„Takže, musím s tebou něco velice důležitého probrat Issabell.“ Oh ne! Už zase. Proč mi tak říká? „Víš, v tvých osmnácti letech bych tě chtěl proměnit já.“

„No a co je na tom tak důležitého? Já myslela, že…“ Zvedl ruku a já radši ztichla.

„Když někoho proměním, znamená to, že bude nástupce trůnu a v tomto případě by si jím měla být ty.“ Usmál se.

„A… nešlo by to nějak obejít, protože já nechci být tvojí následnicí.“ Jeho obličej posmutněl. „Ne, že bych si nevážila tvé nabídky, ale já o to nestojím, vládnou ostatním upírům.“ Aro si stoupl.

„Ještě si to rozmysli.“ Řekl.

„Ale…“ Než jsem stihla říct cokoliv dalšího, zmizel on i Jane. Vyběhla jsem ven, ale ani garda tam nebyla. Naštvaně jsem šla domů a práskla s dveřmi. Šla jsem do kuchyně, chtěla jsem se napít, když v tom někdo zazvonil. „Bože!!“ Zavrčela jsem. Doběhla ke dveřím a otevřela je. Stály tam všichni Cullenovic děti a k tomu ještě dva dospěláci.

„Co chcete?“ Zeptala jsem se.

„Můžeme dál?“ Zeptal se ten blonďatý upír. Nic jsem neřekla a šla do obýváku. Sedla jsem si do křesla a pokynula jim, aby si sedli. „Chtěli bychom se ti představit.“ Řekl zase on.

„Já myslím, že to nebude potřeba. Já budu ignorovat vás a vy zase mě. To bude nejlepší.“

„My ti nechceme ublížit Mistik.“

„Tak proč mi tak říkáte… M- Mist- ik.“ Ani jsem to slovo nedokázala vyslovit. Můj obličej byl zkřivený bolestí. Tupě jsem zírala na podlahu.

„Promiň mi to. Jak se jmenuješ?“ Zeptal se. Znovu jsem se na něj podívala, teď už jsem měla v očích chladnou a neprostřelitelnou masku.

„Pochybuju, že jste přišli kvůli tomu, aby jste zjistili, jak se jmenuju. Takže, přejděte k věci.“ Řekla jsem chladně. Tohle jsem odkoukala od Ara. Tu chladnost a grácii.

„Dobře, jsi dědička Arova trůnu?“ Otevřela jsem pusu a chtěla ho seřvat, ale na poslední chvíli jsem se uklidnila. Zavřela jsem ústa. Zvedla se a šla ke dveřím. Otevřela je a řekla.

„Odejděte. Hned!“ Zvedli se a odešli, zabouchla jsem za nimi dveře a zamkla. Byla jsem hrozně vytočená. Vyběhla jsem do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Švihla jsem sebou na postel, zabořila obličej do polštáře a začala křičet. Křičela jsem tak dlouho, dokud mi nedošel kyslík.

Zhluboka jsem se nadechla a chtěla znovu zakřičet. Jenomže to prostě nešlo, měla jsem úplně vyřvané hlasivky a pořádně mě bolelo v krku.

V tu chvíli jsem si přála, aby mě ten netvor tenkrát zabil, aby se neudržel a vysál mě, než mě takhle trápit. Sedla jsem si a v tu ránu se ve dveřích objevil Demetri. Bez pláště, takže ho Aro neposlal. Pokusila jsem se usmát, ale vůbec mi to nešlo. Už aby přijel Jindra.

„Copak se stalo?“ Zeptal se starostlivě a lidskou chůzí za mnou přišel a posadil se vedle mě. To jsem na Demetrim měla a pořád mám ráda, přede mnou se chová jako člověk, teda, pokud mu Aro neporučí něco jiného. Jen jsem zakroutila hlavou a pomalu jí svěsila dolů. Demetri mě vzal do náruče a kolíbal mě. Přesně to jsem potřebovala. Někoho, kdo mě utěší a řekne mi, že je to dobrý. A nejlepší v tom byli právě Jindra a Demetri.

„Proč si se vrátil?“ Zachraptěla jsem. Jemně mě pohladil po vlasech a odpověděl.

„Tvůj křik byl slyšet na míle daleko. Teda, pro upíří uši. Tak jsem se vrátil.“ Natočila jsem se v jeho náruči tak, abych mu viděla do obličeje.

„A co Aro?“ Dostala jsem ze sebe chraptivým hlasem.

„Asi by se vrátil taky, kdyby ho tak nerozhodila tvá reakce na jeho nabídku. To se mu většinou nestává, aby nedostal to, co chce. Čekal, že řekneš okamžitě ano, ale ty si udělala přesný opak. Hrozně ho mateš.“ Já a mást Ara? To spíš on je jeden velký hlavolam, který je nemožné rozluštit.

„Tak by si měl rychle zvyknout.“ Zašeptala jsem a víc se uvelebila v jeho náruči. Demetri mi dal pusu do vlasů. Myslela jsem, že tím to končí, ale on pokračoval. Pomalu přešel až k mému obličeji. Byl u mého čela, když udělal velký skok a dal mi něžný a procítěný polibek na rty. To ne! Demetriho mám ráda, ale jen jako sourozence, myslím že jen jako sourozence. Rychle jsem se odtáhla. Zhluboka se nadechla a zašeptala.

„Demetri, to nejde.“ Pořád jsem měla zavřené oči.

„Jde to.“ Řekl a chtěl pokračovat, musela jsem ho zastavit. Otevřela jsem oči..

„Demetri, já tě mám ráda, ale jen jako nejmilejšího bratra, nic víc,“ Řekla jsem opatrně. Víte, možná že pro mě Demetri byl něco víc než bratr, protože jsem se cítila v jeho náruči tak v bezpečí, ne jako v Arově sevření, ale já to prostě nemohla udělat. Nemohla jsem mu zlomit jeho, už tak mrtvé srdce. Musím to utnout teď, dokud se ještě může odmilovat.

Smutně se na mě podíval. Pohladila jsem ho po tváři.

„Měl by jsi jít.“ Můj hlas se začal vracet do normálu.

„Dobře, můžu mít poslední přání?“ Usmála jsem se a kývla. „Můžu tě políbit, ale doopravdově?“ Povzdechla jsem si.

„Stejně se divím, že to tvé sebeovládání vydrží.“ On se zapil do mých očí těmi svými. (pozn. autorky: já vím, že by to nevydržel, ale mě se představa romantické scény Bella + Demetri hrozně líbí.)

„Tobě bych nikdy nedokázal ublížit.“ Zašeptal a spojil naše rty. Myslela jsem, že to bude stejný polibek, jako ten před tím, ale on pomalu a obezřetně, aby něco nezkazil, zapojil i jazyk. Dával do toho opravdu všechno a já mu automaticky polibky oplácela se stejnou intenzitou a kolikrát i větší. Po chvíli jsem se odtáhla, protože mi došel kyslík. Měl stále zavřené oči a začal se dožadovat dalšího polibku. Položila jsem mu prst přes rty a řekla znovu tu stejnou větu.

„Měl by jsi jít.“ Smutně se na mě podíval a v tu ránu byl pryč. Tupě jsem zírala na místo, kde ještě před chvílí seděl..

Kdyby se mě kdokoliv zeptal, jestli se mi to líbilo? Odpověděla bych ANO. Za prvé: Bylo to mé první líbání s klukem a za druhé: Prostě se mi to líbilo. Bylo to dokonalé. Lepší polibek už nezažiju.

V tom někdo zazvonil. Jindra. Seběhla jsem schody do přízemí a běžela otevřít. Zakřenila jsem se tak, jak jsem se na Jindru vždycky křenila. Můj obličej ale pohasl hned, jak jsem si uvědomila, kdo že to vlastně stojí před dveřmi.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Evetything is gone... Memories stay 4: