Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything is gone... Memories stay 8

03.02.2010 (10:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3578×

Everything is gone… Memories stay

8. kapitola

Otočila jsem se a šla k letištní hale, chtěla jsem mu říct, že příště, až mě uvidí, bude ze mě upír. Odporná smradlavá pijavice. Ale on by mě nepustil, nevím proč, ale nepustil by mě.

Ještě za mnou něco volal, ale já ho ignorovala.

Koupila jsem si letenku. Letadlo do Velké Británie mi letělo za hodinu, takže to je dobré. Ano, mohla jsem letět Arovým soukromým letadlem, ale chtěla jsem je překvapit.

Ve VB jsme byli přibližně za… a víte, že ani netuším, celou cestu jsem spala. Na letišti jsem si koupila další letenku, tentokrát do Říma. Let do Itálie jsem taky celý prospala. Dneska toho na mě bylo moc. Jsem hrozná, nic nevydržím. Už dva roky jsem bez energie. Totálně vycuclá.

…

Stála jsem před letištěm s kufrem v ruce a rozhodovala se, co dál. Tak mám několik možností. Za prvé: Zavolám Jane, aby pro mě přijela – NE. Za druhé: Ubytuju se v nějakém hotýlku a počkám do rána – NIC MOC. A za třetí: Ukrást auto – ANO.

Snad si to ještě pamatuju.

Kupodivu jsem to nezapomněla a ukradla Mercedes. Vyspaná jsem dost, tak není problém jet dlouho.

Do Volterry jsem dorazila okolo páté ráno. Všude bylo ticho a klid. Auto jsem nechala před hradbami, vzala si kufr a vyšla. Šla jsem městem, až jsem se dostala ke vchodu do kanalizace. Než jsem stihla cokoliv udělat, někdo mě objímal. A ten někdo byla Jane.

„Proč jsi nezavolala?“ zeptala se, stále mě držíc v obětí.

„Překvápko, já vím, že se to nemá, ale chtěla jsem si odpočinout od mluvení.“ Co to plácám? To je fuk.

„Ty jsi pila?“ zeptala se, chytla mě za ramena a odtáhla mě od sebe.

„Za koho mě máš? To auto patří nějakému ochlastovi.“ Aj, já jsem jí nic o autě neříkala že? Do prdele. Jane nesnáší kradení. Krást auta mě učili Alec s Demetrim, tajně samozřejmě. Ani Arovi se to nelíbilo, ale nic s tím nedělal.

„Ty si ho ukradla,“ řekla rozhořčeně.

„Ale no tak, ten chlap je určitě tak bohatý, že jich má doma ještě pět a úplně stejných.“ Já jsem asi vážně pila.

„Tak ty jsi ho ukradla od něj z garáže?!“ zaskřehotala zděšeně.

„Ježiš šmarjá, ne! Nejsem blázen. Už to nebudeme řešit jo?“ Sundala ruce z mých ramen.

„Ahoj Bello,“ řekl něčí hlas.

„Alecu?“ Přece jen bylo pořád šero a to, že měli na hlavě ty kápě, mi taky moc nepomohlo v tom, je rozpoznat.

„Jsem to já, nelekni se, ano?“ řekl a vzal mě do náruče.

„Hej, já jsem jí chtěla nést,“ protestovala Jane.

„Máš smůlu. Vezmi její kufr.“ Ježiš, klidně se o mě poperte. Zakroutila jsem hlavou, v tu ránu jsme běželi. No, spíš oni běželi, já jen měla zavřené oči a snažila se co nejmíň dýchat ten nechutný zápach v kanalizaci. Nějak jsem úplně přestala vnímat.

„Issabell.“ Ztřeštěně jsem zvedla hlavu, asi jsem usnula. Ano, i u Aleca jsem měla ten hrozný pocit, ale nebylo to tak strašné. Alec mě postavil na zem a zmizel. A já jen koukala, s jedním zvednutým obočím na Ara, jak se ke mně blíží lidskou rychlostí.

Já ho zabiju, kolikrát jsem ho prosila, aby mi tak neříkal? Milionkrát a pokaždé mě prosklil. Většího ignoranta svět neviděl.

„Tak ty jsi si to přece jen rozmyslela?“ Přišel ke mně a objal mě.

„Co jsem si měla rozmyslet?“ Něco mi tu uniklo?

„No přeci to dědictví,“ připomněl mi, odtáhl se a upřeně se mi díval do očí.

„Jo tohle…“ pleskla jsem se rukou do čela a hned jí zase spustila dolů, „… víš, že ani ne. Svůj názor nezměním. Je mi jedno, kdo mě promění. No pravda je, že bych byla radši, kdyby mě nikdo neproměnil, ale to asi nepůjde že?“ řekla jsem a podívala se na Ara s nadějným pohledem.

„Ne, nepůjde.“ Byl zklamaný.

„To je špatné,“ zamumlala jsem si. Bylo mi jasné, že mě slyšeli.

„Proč jsi nás poctila svou návštěvou?“ zeptal se vážně Marcus. A, náš mudrc a Metuzalém promluvil. Říkala jsem mu tak, přišlo mi to vtipné a líbilo se mi to.

Sklopila jsem hlavu, při pomyšlení na Cullenovi a na Jacoba.

„Vyvinuly se jisté… komplikace. A proto jsem se chtěla zeptat, jestli tady smím zůstat. Mohla bych třeba pomáhat Gianě,“ navrhla jsem.

„Samozřejmě, že smíš. Budeme rádi,“ řekl Aro. Viděl v tom jasnou šanci, jak mě ukecat k tomu, abych byla následkyní. Trošku jsem natočila hlavu na stranu a podezíravě Ara pozorovala.

„Já svůj názor nezměním Aro. Nikdy. Klidně budu jako ten nejpodřadnější člen gardy, ale v žádném případě vládce. K tomu mě nedonutíš. Můžeš mě tady a teď klidně zabít, ale já nehodlám většinu své existence prosedět na trůně.“ Vím, že za ta slova, která teď vypouštím z úst, by mě klidně mohl nechat zabít, ale on to neudělá. Jsem pro něj moc cenná.

Proč myslíte, že mi dovolí žít mimo Volterru? Nechce si mě znepřátelit. Jednou vám vysvětlím proč. Teď na to není správná doba.

Zvítězila jsem na Arem. Koukal se na mě nečitelným pohledem.

„Jane, odvěď ji do jejího pokoje.“ Chytla mě do náruče a utíkala.