Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything is gone... Memories stay 6

04.01.2010 (20:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3494×

Everything is gone… Mimories stay

6. kapitola

Aniž bych si to uvědomil, seděla jsem doma v kuchyni a jedla ovesné vločky.

Vyběhla jsem do mého pokoje a otevřela jsem šuplík, který jsem otevírala jen když mě přepadla depka, což teď bylo dost často. Byly tam dvě důležité věci. První byl řetízek po mamince. Zapnula jsem si ho. A ta druhá byla fotka mých rodičů a mě ještě když jsme byli v porodnici. Automaticky se mi spustily slzy.

V tom někdo zazvonil. Doběhla jsem si do koupelny opláchnout obličej, ale moc mi to nepomohlo. Seběhla jsem schody a šla otevřít. Stála tam Alice. Jakmile uviděla můj výraz, posmutněla, ale vzápětí se usmála.

„Jedeme?“ Zeptala se. Co?

„Kam?!“ Odpověděla jsem otázkou.

„No přece k nám. Dneska jsme se na tom domlouvali. Mohla by si u nás i přespat.“ Řekla a udělala na mě psí oči. Zhluboka jsem se nadechla. Tak hrozně moc jsem chtěla odporovat, ale neměla jsem na to sílu.

„Mám si sebou něco vzít?“ Zeptala jsem se poraženě.

„Nic si neber.“ Řekla a chytla mě za ruku. To ale neměla dělat. Zatajil se mi dech. Zase jsem měla ten stejný pocit, jako když mě objímal Aro. Okamžitě mou ruku pustila a podivně se na mě podívala. V očích měla stejný výraz jako já. Zakroutila jsem hlavou a šla k jejímu autu. Nasedla jsem na místo spolujezdce a Alice seděla vzápětí vedle mě. Nastartovala a vyjela.

Za chvilinku jsme byli před jejich barákem. Poraženě jsem vystoupila a bolestně koukala na ten velikánský dům, který byl z jedné strany celý prosklený.

„Jdeš?“ Zavolala na mě Alice ode dveří. Zhluboka jsem se nadechla a se sklopenou hlavou vyšla.

Vstoupili jsme do baráku. Nikde nikdo nebyl.

„Edwarde?“ Zavolala Alice. A né, zase on. Objevil se ve dveřích do kuchyně. „Už si byl na…“ Schválně větu nedopověděla asi proto, aby mě nevyděsila. On kývnul. Alice se na něj chvilku dívala a Edward znovu kývl. Bože, co se děje? „Tak jo, já jdu. Brzy se vrátím.“ A byla pryč. Edward na m jen hloupě civěl. Nejspíš by jsme takhle stály hodně dlouho, kdybych se do toho nevložila já..

„Můžu si sednout?“ Zeptala jsem se.

„Samozřejmě, dáš si čaj nebo kávu?“ Cože?

„Vy tu taky něco takovýho máte?!“ Kývnul a čekal. „Nechci nic, dík.“ Vrátil se mi můj mdlý hlas. Sedla jsem si na pohovku a jen tupě pozorovala vzor povleku na polštářích. Během pěti minut přišel Edward s hrníčkem v ruce a položil ho na stolek přede mnou a sedl si vedle mě.

„Já jsem říkala, že nic nechci.“ Řekla jsem protivně a tázavě jsem se na něj podívala. Nic neřekl. Nechápavě jsem zakroutila hlavou, vzala jsem jeden polštářek, položila si ho za hlavu a pohodlně se opřela. Zavřela jsem oči a snažila se aspoň trošku uklidnit a uvolnit.

Po chvilince jsem ucítila něco chladného na mých rtech. Ošila jsem se, čekala že se ten pocit vypaří, ale on tam zůstal. Pocit se stále více prohluboval. Až jsem si uvědomila, že to jsou chladné rty, které se vpíjejí do těch mých.

Šokovaně jsem otevřela oči a uviděla Edwarda, jak silou svírá víčka a drtí má ústa těmi svými. Začala jsem se pod ním kroutit, ale on si toho vůbec nevšiml. Vydala jsem ze sebe naříkající vzdech. Už mi docela docházel kyslík, docela dost. S vydáním posledních sil jsem ho od sebe odstrčila. Prudce jsem se zvedla a zhluboka se nadechla.

„Co to jako mělo bejt?!“ Zeptala jsem se naštvaně. On se na mě jen provinile díval. „Asi se odpovědi nedočkám co?!“ Sklopil zrak. Nechápavě jsem mávla rukou a šla k hlavním dveřím.

Zrovna jsem scházela ze schodů z verandy, když se před barák přiřítilo Alicino auto. Zaraženě jsem stála a čekala, co se stane. Vystoupila a jako tornádo se ke mně přihnala, couvla jsem o krok.

„Bello, nezlob se na něj, prostě se mu líbíš.“ Snažila se mě uklidnit. Jen jsem zakroutila hlavou. Ona snad čte myšlenky?

„Ne…“ Řekla jsem. Skočila mi do řeči.

„Bello prosím…“

„Ne Alice, já na tohle nemám… Sbohem.“ Řekla jsem zoufale a šla směrem domů.

„Vždyť nevíš kudy máš jít.“ Ani jsem se neotočila a řekla.

„O mě se vůbec nemusíš bát.“ A rozeběhla jsem se domů. Chtěla jsem bát odtud co nejdřív pryč.

Domu jsem se dostala až k ránu a dost pomlácená, protože jsem se dala zkratkou, která se zdála být zkratkou, ale nebyla. Až když mě dovedla k La Pushským útesům, jsem si uvědomila, že jdu celou dobu opačným směrem. La Pushské útesy moc dobře znám, protože jsem se jezdila nebo chodila s Jacobem, teda až do té doby, než se začal bavit se Samem Uleym. Pak se mi vehementně vyhýbal. To bylo v době ještě před tím, než jsem se potkala s Jindrou. Jakob mi hrozně chybí.

To on byl střed mého bytí. Měla jsem ho ještě víc ráda, než Jindru. Svým způsobem jsem do něj byla zamilovaná, ale on můj cit k němu rychle zahubil. Ach Jacobe! Ještě teď mě bolí na to vzpomínat. Je vůbec možné, aby byl někdo naplněn tolik bolestí? Ano, je, a já jsem toho zářným příkladem.

Cestu z La Push nebyl problém najít, takže to bylo v pohodě. Jakmile jsem přišla domů, došla jsem do pokoje, lehla na postel a usnula.

Ráno mě probrala ta noční můra, na ráno, když jsem se podívala na budík, bylo půl jedenácté. Pokusila jsem se vstát, ale bolelo mě celé tělo, takže jsem jen bezmocně spadla zpátky na postel.

Podívala jsem se na své ruce, byly poškrábané a trošku od krve a hlavně špinavé od hlíny. Kdybych tolik nepadala. Ach jo!

Donutila jsem se vstát a přejít do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla a zděsila jsem se. V tu chvíli jsem si vybavila všechny mé včerejší zoufalé pády. Ušklíbla jsem se, svlékla se a osprchovala. Každá ranka mě pálila a pozadu nezůstaly ani mé jizvy, ale nejvíc mě pálily rty.

Vzpomněla jsem si, jak mě včera Edward políbil. Byl to divný polibek, takovej… zvláštní. Zakroutila jsem nad tím hlavou a pokračovala ve sprchování. Voda, která ze mě stékala byla hrozně špinavá a krvavá. Nechala jsem to být, vylezla ze sprchy a osušila se. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Už to bylo celkem dobrý, až na ty modřiny a škrábance, který zdobily mé tělo.

Oblékla jsem se do županu a šla do pokoje. Tak a jde se balit.

Sbalila jsem si všechny potřebné věci, i když to vůbec nebylo potřeba, Heidi by se mi o oblečení určitě ráda postarala. Nezapomněla jsem ani na fotku mých rodičů a mě. Zbytek věcí tu nechám. Oblékla jsem se do hadrů, které jsem si připravila.

Donesla jsem kufr k hlavnímu východu a položila ho v chodbě. Vytáhla jsem z kapsy u riflí mobil a podívala se, byli dvě hodiny odpoledne. Schovala jsem mobil zpátky a vyšla před barák. Zamkla a vydala se k mému oblíbenému místu, k místu, kde se cítím v bezpečí.

Došla jsem na louku, byla kouzelná a poklidná. Naplnil mě pocit štěstí. Tady totiž neexistovali žádní upíří ani lidi, nic.

Stála jsem opřená o strom na kraji loučky a jen pozorovala tu krásu, když v tom se na druhém konci, přesně naproti mně objevil snědý chlapec s nakrátko střiženými vlasy. Usmál se, šel směrem ke mně. Zaraženě jsem ho pozorovala, po malé chvilince jsem ho poznala.

„Jaku!“ Vydechla jsem a můj zaražený výraz byl ten tam.