Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity 6. kapitola

14.09.2010 (17:45) • Twilightkacert • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3718×

6. kapitola

Edward rychle otevřel oči a prudce se nadechl...

„Co to…,“ odmlčel se a sám nevěděl, co se dělo. Jak se to stalo - Co se vlastně stalo? Viděl sen? Spal? Dokázal upír usnout? Mohl on opravdu spát? Neustále si kladl tutéž otázku.  Nedokázal pochopit, co se s ním děje a popravdě ho to začínalo děsit.

Raději přemýšlel nad tím, co se mu zdálo, co viděl před svýma očima. Viděl dívku, po níž toužil vším, čím dokázal vnímat. Prahl vidět ji svým dokonalým zrakem. Prahl po hlásce, vydané z úst krásky s čokoládovýma očima, která by byla jako balzám na jeho potrhanou duši. Prahl po tom, aby se jí mohl byť jen jednou dotknout. Byl sám sebou zmatený.

Ladně se zvedl z postele, urovnal si svůj šat a rukou prohrábl vlasy. Podíval se z okna, ze kterého viděl na další starý d ům. Uvědomil si, že je den. To vážně dokázal dřímat? Byla noc, když ulehal do peřin.

Deštivý den. Nyní se mu počasí nelíbilo. Dnes měl skvělou náladu, kterou by ventiloval ven na všechny ostatní. Byl rozzářený dnešní nocí a včerejším večerem. Měl dovoleno spatřit jeho krásku.

Koutky se mu roztáhly do nepatrného úsměvu, když si na ni vzpomněl. Právě dnešní nocí si mohl být jist, že mu vzpomínky neutečou a zůstanou uložené v jeho dokonalé paměti.

Byl šťastný, že směl prožít pomíjivý okamžik, ale stín nenávisti mu přelétl přes srdce a zahalil mysl v oparu zuřivosti. Čím více ji směl znát, tím více nenáviděl toho, kdo mu ji vzal. Seběhl agresivně schodiště a přeskočil dřevěné zábradlí, které vedlo do zaprášené pracovny. Jeho pohled k sobě volala oprátka pověšená v trezoru, jenž měl stále otevřené dveře.

Byl bytostně rozhodnutý pátrat, kdo mu zabil lásku. Kdo připravil o život jedinou ženu, která by ho udělala šťastným, která byla vlastně sama ještě dítětem. Toužil zjistit, proč rodina zemřela. Rodina, po které koupil prazvláštní stavbu. Stal se posedlý pátráním po dívce, jako by věřil, že pravda ji vrátí zpět.

Nechápal. Nedokázal pochopit to, proč se zabili. Proč zrovna tady. Proč touto smrtí? Z toto plynula obyčejná otázka. Proč?

Věděl, že nemůže pátrat v zákoutí domu, ale musí ven. Zeptat lidí, vyzvídat na úřadech, na policii. Kdekoliv, kde by mohlo něco být. Jakékoliv záznamy o sebevraždách a smrti otce, ženy a nádherné dívky, co si zamiloval při první pohledu na její něžný obličej.

Opět si oblékl kabát, už visel na rezavém věšáku u vstupních dveří. Se sklopenou hlavou vyšel z domu, zamknul za sebou mohutné dřevěné dveře s kovovými mřížemi, za kterými se ukrývalo zašedivělé sklo ozdobené okrasnými černými a bílými růžemi zapletenými do sebe. Uložil velký zarezavělý klíč pod rohožku. Potřeboval se bez problémů dostat zpátky, kdyby se něco zvrtlo.

Míjel domy, míjel ulice, míjel bloky, lidi, ale to on nehledal. Dnes nebyl na lovu lidí, nýbrž informací o jeho bydlišti. Žízeň měl z čekání na zázrak, ale dala se snést. Vlastně mu černé duhovky přišly vhod a nelákaly pozornost jako rudé potoky. Místo, kde přebýval, bylo zapřeno tajemstvími, která by se dala vyřešit i s pomocí úředních dokumentů.

Prvně ho napadlo, že by bylo nejvhodnější dojít k muži, od kterého koupil dům. Sice mu sdělil pár informací o domě, ale co kdyby si vzpomněl na něco jiného, podstatnějšího. Toho, o čem by nechtěl veřejně mluvit. Věděl o smrti těch hochů, ale co kdyby tušil i něco víc o jeho vzdálené rodině, jak sám o ní mluvil.  To už ale klepal na dveře.

„Dobrý den, co si…,“ zasekl se muž.

„Také přeji dobrý den,“ odpověděl slušně Edward a nepozastavoval se nad myšlenkami muže. V nitru sebe měl tolik otazníků, že tolik není hvězdiček na americké vlajce. Hlavně se tázal sám sebe, jestli nemá vidiny, že toho mladíka vidí živého. Na mysl mu vyplynula otázka, jestli ho mladík nechce vrátit.

„Co si přejete? Pokud chcete dům vrátit, chápu vás. Jenom mi dejte pár dní čas na zpáteční sehnání peněz,“ prosil muž ve slušivém obleku a smýšlel nad tím, kde by sehnal zpátky jeho peníze.

„Ne, jsem velmi spokojen s domem. Nebojte se.“ Muž si hlasitě oddechl. „Ovšem… Měl bych na vás pár otázek ohledně vaší rodiny, co tam žila před několika lety, pokud je to možné, prosím.“

„Ale jistě, pojďte dál. Jsem zde sám. Budeme mít soukromí,“ pozval ho laskavě dovnitř. Měl k němu úctu, že jeho rodinu vytáhl z toho nejhoršího. Příjem obnosu, co od něj dostal, mu pomohl splatit všechny dluhy a svou, stále vzdálenou, rodinu měl o to raději.

Oba se posadili do obývacího pokoje, který byl krásně a nově zařízený. I z nábytku byla cítit novota. Dřevo stále vonělo lesem.

„Mohu vám něco nabídnout?“

„Ne, děkuji, jsem tu jenom pro pár odpovědí,“ odmítl ho zdvořile Edward.

„Tak se ptejte, co vás zajímá?“ vyzvídal.

„Nevíte, proč se ta rodina zabila?“ zeptal se. Myšlenkami se probíral tím, jak pokaždé musel k nálezu těla mladíka, neboť to on byl majitelem domu. Za tu dobu si stihl všimnout, že pokaždé smrt prošetřoval tentýž inspektor, ale kdo pátral po smrti jeho rodiny, to skutečně nevěděl. Nevěděl o tom nic. Nebylo to zrovna nejpříjemnější téma a taková událost s sebou nesla šuškandy a děsivé dny i noci.

„Netuším. Jediné, co vám jsem schopen říct, je to, že vraždu těch mladíků vyšetřoval stejný policista. Bohužel netuším, jak se jmenoval. Omlouvám se vám,“ sklopil zamyšleně hlavu.

„A víte alespoň rok, kdy se to stalo?“

„Myslím, že 1860, ale jistě vám to nepovím. Už kvůli rokům jsem je já osobně neznal. Dům mi připadl po smrti mého otce, který byl sice jejich příbuzný, ale nijak blízký. Opravdu je mi líto.“

Edward podle jeho myšlenek získal alespoň podobu toho vyšetřovatele a byl spokojen ve svém prozatímním pátrání. Ve vtipu uvažoval nad tím, že se přidá k policii.

„To je v pořádku. Jsem vám vděčný za informace a nashledanou. Uvidíme se jindy,“ rozloučil se v rychlosti Edward a spěchal ven. Nadechnout se čerstvého vzduchu. V domě byla až přes příliš cítit lidská krev. Ze začátku, kdy hledal pomocné myšlenky, si toho nevšímal, jenže později, když už vše věděl, to na něj dolehlo téměř okamžitě.

Coural se svou ulicí a přemítal, co dělat. I kdyby vyšetřující případ uzavřel, nebyla šance se  s ním domluvit, jelikož by musel na hřbitov. Podle roku, který mu byl sdělen, uběhla už pěkná řádka let. Na co asi přišel? Jestli na něco vůbec přišel. Opravdu to byla jenom sebevražda?

„Promiňte,“ omlouval se hlas blízko u hlavy. Ani si nevšiml, že do něj někdo narazil, než ucítil teplo a vůni krve sálající z jeho těla.

„To je dobré,“ opáčil mu rychle a chtěl odejít, aby mohl jít na úřad, kde by se jistě něco našlo.

„Vy bydlíte v tom domě na konci ulice?“ nenechal se odbít.

„Ano. Proč?“ Když se někdo ptal, musel k tomu mít jistý důvod. A tato osoba to jistě měla, ale ani si ji nestihl prohlédnout. Byla to žena nebo muž? Nemohl se té osobě podívat do obličeje, protože měl kapuci od šedé plátěné bundy.

„Já jenom… Chtěl jsem vás upozornit, že je nebezpečný. Umřel mi tam bratr. Jednou jsme tam byli spolu. Byli jsme mladí a zajímalo nás, čím je výjimečný, proč se ho všichni bojí. Všude se nesly klevety a my byli hloupí. Je z něho na pohled vyčíst spousta otazníků… Bylo to velice zvláštní, dům nás k sobě jakoby volal, až nepřirozeně nám zpíval. Vyděsili jsme se a utekli. Oba jsme si slíbili, že se k němu už nepřiblížíme, ale on to porušil.

Nechal mi vzkaz u postele, oznamující jeho zmizení do domu a další den ráno byl nalezen mrtvý. Rodiče byli zničení, stejně tak já. Od té doby se k němu více, jak na deset metrů, nepřibližuji.

Rozhodně máte štěstí, že jste stále jste živ a fyzicky zdráv. Musel jsem vám to říct a varovat… Přeji vám to, ale mému bratrovi již pomoci není. Rád jsem vás poznal a opatrujte se,“ dovyprávěl v rychlosti muž a vypařil se jak pára nad hrncem.

Edward zůstávaje stát si pouštěl celý jeho monolog opět dokola a ani si nevšiml, že ten člověk už na místě nestojí. Chtěl mu alespoň poděkovat a požádat ho o ještě víc věcí týkající se toho, co jistě věděl.

Nepochybně byl rád, že dostal nějaké údaje, ale moc mu to nepomáhalo. Jenom to potvrdilo to, že skoro kohokoliv dům přitahoval.

Právě se chystal vstoupit do budovy úřadu, když ho zadržela ta stará žena, kterou potkal dříve před jeho domem. Babka, která vyprávěla historky o zkaženosti a zakletí domu.

„Tak vy ještě žijete?“ rýpla si do něj, což se mu samozřejmě nelíbilo.

„A vy?“ opáčil ironicky s úšklebkem. Podle jejích myšlenek si potvrdil svou verzi o nevraživosti. V mysli si četl další a další nadávky na vynesenou poznámku o pár chvil před tím. Neměl na to momentálně čas, hbitě vešel do dveří a zavřel je bábě před nosem.

Jeho nejisté kroky ho dovedly do velké haly se sedačkami, na kterých seděla spousta lidí. Matky s dětmi. Staré paní. Muži v pracovních oděvech. Všichni vyčkávali, až se vysněně dostanou na řadu. Každý čekal na něco jiného.

Rozešel se k jedinému okýnku, které tam bylo. V něm seděla jedna mladá dáma, která se na něj culila už od té chvíle, kdy vešel do haly. Edward si opět pomyslel něco o decentnosti žen, které kdyby jenom tušily, co je on zač, utekly by na míle daleko.

„Co si budete přát, mladíku?“ optala se ho nadějně slečna a naklonila se, aby měl lepší výhled na její hrudník, uzavřený v těsném korzetu.

Mladík si jenom odfrkl a odvrátil od ní hlavu.

„Mohl bych poprosit o záznamy případů sebevražd a vražd v této čtvrti před více jak sedmadesáti pěti lety?“ poprosil nesměle a natočil hlavu tak, jak to pokaždé dělal na své oběti lovu. Plánoval, že si získá její přízeň pouhým úsměvem, který se mu tvořil na tváři.

Slečna pod jeho pohled roztála a byla schopna udělat skoro vše. Ale také byla dostatečně zodpovědná na to, aby nerozdávala záznamy cizímu muži, i když to byl zajisté bůh.

„Oh, to bohužel nemůžu. Vstup do archivu je přísně zakázán. Dokonce i já tam nemohu, ale mám odtamtud klíče,“ zmínila se slovy a v mysli vymýšlela, co všechno by se tam dalo dělat. Edward se divil, že se ještě nečervená - on sám by byl z jejich představ červený jak rajčátko.

„Mohla byste mi je na nepatrný okamžik půjčit, prosím. Ani byste nezjistila, že vám chybí. Nikdo by se to nemusel dozvědět,“ naléhal vemlouvavým hlasem a snažil se ji stáhnout do své moci, aby byla v jeho rukou poddajná jako hadrová panenka.

„Co byste byl ochoten za to dát?“ vydírala ho. Ve své hlavě pomyslel na život. Nemusel by ji hned zabít, mohl by později. Nicméně teď nemohl, musel se ke klíčům dostat nepozorovaně, nezbývalo mu než splnit její přání.

„Za polibek?“ navrhl s laškovně pozvednutým obočím a bál se, aby ji neublížil, aby ji nezabil – ne tady před všemi, před tuctem svědků. Žena se téměř okamžitě zaradovala. Ústa se jí roztáhla do úsměvu a očima těkala ke dveřím vedoucích k ní.

Edward se otočil a s povzdechem vešel. Jeho oči upoutaly klíče v její ruce a dostal plán, jak z toho elegantně vybruslit.

„Zavřete oči,“ rozkázal mazaně. Její oči byly zavřeny, Edward se otřel ústy o její krk a vydechl studený dech, který ženu omámil. Pokračoval až ke rtům, kde se u ně jemně otřel a klíče v její ruce už nebyly, ale toho si všimla dosti pozdě.

„Kde?“ zasekla se po pár okamžicích, když zjistila, že je zde sama a klíče momentálně leží na stole u dveří. Nevěděla, co a jak se stalo. Chvíli zauvažovala, jestli se jí to jen nezdálo  a nadšeně vydechla, že jí nesebral svazek klíčů. V duchu si zanadávala, jak mohla být tak hloupá, že se nechala svést tak snadno.

Natáhla se pro ně, hodila je do šuplíku a usedla na židli. Něčeho si nevšimla. Jeden klíč chyběl…

Mladík už mezitím otevíral sklad důkazů a případů. Nikdo tam nebyl, nemusel rozsvítit a mohl nerušeně prohledávat krabice se složkami a dokumenty, podle roku. Nebylo to snadné, od události už uběhl nějaký čas, za který se regály stihly zaplnit a staré záznamy byly pohřbeny až na samotné dno archivu. Hledal, dokud tu požadovanou nenašel. 1860 - Rodina Swan.

Edward přejel prsty po starém, zažloutlém dokumentu, pokrytém silnou vrstvou prachu. Cítil napětí a očekávání. Konečně se dozví tajemství domu, tajemství dívky svého srdce… Nebyl si jistý, jestli ono zmíněné očekávání je dobré, či  zlé. Přísluší právě jemu, aby on věděl? Měl panický strach z toho, co zjistí - naprosto iracionální děs, z papíru popsaného inkoustem. Zhluboka se nadechl, sfoukl smítka z tvrdé papírové desky a otevřel svou bránu poznání…

5. kapitola

Twilightkacert <- Shrnutí -> Anetanii

7. kapitola

Autor: Twilightkacert (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity 6. kapitola: