Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity 2. kapitola

16.08.2010 (17:15) • Twilightkacert • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4666×

2. kapitola

Dokázal by si představit dívku, která seděla na malé trojnožce a dívala se na svůj odraz… Viděl sám sebe. Viděl chlapce, pro něhož čas ztratil smysl, žije životy jiných lidí. Viděl své rudé oči, které se mu vpalovaly do jeho černé duše…

Mladík procházející dům zamířil do knihovny. Do místnosti, v jež se knihy kupily od podlahy ke stropu.  Do místnosti, jenž vždy obdivoval. Měla pro něj osobní kouzlo. Knihy. Na papír se dá napsat sám život.

Jak Seifert řekl: „Papír snese vše.“ Ať už abstraktně nebo obrazně. Události minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti. Pocity. Ať už je to vztek. Láska. Zrada, nenávist, zášť, žárlivost.

Právě to ho přitahovalo. Příběhy lidí, bytostí, věcí - vše má svůj vlastní děj a on ho chtěl znát. Číst, prožít ho. Chtěl vědět své a ponaučit se z děl mistrů.

Fantazie autora není omezená. Každý si smí vytvořit svůj vlastní svět a poté ho uložit, nanést na něco tak obyčejného jako je papír – a tím se papír stane neobyčejný. Papír nesoucí něco nepoznaného, tajemného, a i přesto se dělí se světem.

Procházel kolem dřevěných regálů a všiml si smaragdové knihy. Vytáhl ji. Svazek, který byl ztěžklý prachem, nacházeje se i všude okolo. Knihu, která ho zaujala na první pohled a odsunula zbylé do pozadí. Kniha, která pro něj měla osobní kouzlo.

Otevřel ji v momentě, kdy dosedal do křesla a přejížděje prsty po ručně dělané vazbě z pevného papíru, se začetl do obsahu. Do papírů knihy jemných jako samet jeho rukou. Do papírů starých jako jeho existence.

Její vůně byla cítit všude okolo. Celá místnost byla procítěna pouze liliovou vůní knihy, ležící u Edwarda v rukou a on očima přejížděje po písmenkách, slovech, větách…

Malý chlapec  seděl na houpačce, v rukách třímal velký rozklápěcí nůž, který právě odcizil svému dědečkovi, přejel po hraně a na dlani se mu objevila drobná, táhlá rýha, pomalu se zalévající krví...

Edwardovi psané věty připomněly jeho život, když byl ještě malé dítě. Jizva mu tenkrát zůstala na dlani až do přeměny, která jeho kůži vyhladila…

Nelámal si s tím hlavu a přelistoval o několik stránek dopředu.

Doktor seděl naproti chlapci, který právě v horečkách umíral na španělskou chřipku. To on jako jediný nemohl zemřít. On byl nesmrtelné stvoření noci, které ve své osudové temnotě našlo poslání. Jedním z jeho mnoha skutků byl i mladík na lehátku. To on byl předurčen být něčím víc...

„T-to není možný, “ vydechl nevěřícně a zase o kousek dál přelistoval.

Zabiják stojící v uličce lačně pozoroval ženu, jež mu poslouží jako večeře. Bude znovu vrahem. Znovu prolije krev. Znovu zhřeší přikázáním, které ho vzdaluje od toho kdo byl a kdo mohl být…

„Kruci,“ zaklel Edward a knihu od sebe zahodil na zem. Byl vylekaný. Křeslo od ní odsunul a nechal ji ležet na podlaze zavřenou. Neodvažoval se znovu přesvědčit, zda viděl dobře. Jistěže viděl správně, ale racionální část jeho samého, se odmítla smířit s tím, co právě četl.

Zhluboka a zcela nepotřebně se nadechl. Pořád v něm zůstaly pudy člověka. Dýchání, lidské tempo, myšlení. To vše, co se jeho rodina snažila dostat na povrch. To, kvůli čemu odešel. On není člověk a křísit ho v sobě nechtěl. O to byla samota horší – i takové zvíře, jako on, trpěl odloučením a citem nikdy nepoznaným, ale bolest byla menší, než kdyby si nechal lidské vlastnosti. Chtěl si vyzkoušet vlastní život. Život na vlastní kůži, která ho naprosto pohltila. Táhlo ho to ke zlu a docela snadno podlehl.

Byl rád sám, avšak nebyl rád, že musel opustit milující Esmé, Carlislea a své sourozence, ale ani nemohl žít v jejich přítomnosti. Nešlo to. Na jednu stranu byl rád, že má skvělou rodinu, ale na druhou byl smutný. Byl opuštěný.

Mladík v křesle, pohupoval nohou do vlastního rytmu a přemýšlel o této rodině. Zalil ho zvláštní pocit. Pocit závisti. Byl si plně jist, že tato rodina byla úplná. Byla celá. Byla šťastná a bohatá, ale proč tedy zemřela. A více zarážející je to, že zemřela za podivných okolností, jak říkal prodávající muž.

Tato, zatím nezodpovězená, otázka se mu vpálila do hlavy. Chtěl ji vyřešit za každou cenu. Dychtil po tajnostech tohoto výjimečného a zázračného domu, jenž ho k sobě zvláštně táhl. Volal na něj takovou silou, kterou Edward nedokázal racionálně vysvětlit. Měl pocit, jako by si ho sám dům zamiloval. Přál si, aby tento dům měl svou duši, která by ho zabavila na jeho celou věčnost.

Nesmrtelný mladík se opatrně zvedl z křesla, jako by se pod ním mělo rozpadnout. Pozvolným a nenápadným krokem došel po dřevěné vrzající podlaze, která vydávala svůj vlastní skřípající tón, ke dveřím na chodbě.

Zhluboka se nadechl, zda nezachytí malou částečku prachu, nesoucí pachovou stopu. Nic. Jediný pohyb, jenž byl v tomto starém domě, způsoboval on. On sám se svými zvláštními pocity, nepotlačujícími pocity. Nebránil se, nebojoval s člověkem v sobě – poprvé za svou přeměnu.

Vždy, když se snažil cokoliv potlačit, dopadlo to špatně. Nejhorší ovšem bylo, že potlačil svou vlastní podstatu. Podstatu upíra. Musel se i za svého nového života přetvařovat. Obzvlášť před lidmi – dokud si neřekl dost. Nudilo ho to. Pro něj to bylo… Nový život rovná se nová zkušenost.

Pomalu se natáhl pro kliku a dveře se vysokou hlasitostí otevřely. Usazený prach ve vedlejší místnosti se zvedl a vytvořil nádherný tanec třpytivého víru. Tato podívaná Edwarda potěšila, ale nezastavila. Došel k pracovnímu stolu, na němž ležely hromady papírů a pár drobných.

Opravdu překvapen, že se tento dům tak krásně zachoval, se nadechl, pátraje po chuti ve vzduchu. S velkým zklamáním vydechoval  čistý vzduch zpět do prostoru, tudíž se částice prachu opět roztančily po místnosti.

Edward stál za stolem a rozhlížel se po čtyřech bílých stěnách. S plnou jistotou rozpoznával kancelář obchodníka, byl překvapen, jak je místnost skvěle zařízená. Bylo vidět, že kromě něj sem nikdo nesměl.

Na jedné protější stěně byl do zdi pevně zabudován trezor, který byl jako jediný nepatrně očištěný a pootevřený. Ovládla ho touha, jít se podívat blíže. Dál rentgenoval svým ostřížím zrakem místnost.

Po jeho pravé straně se nacházely další dveře, nebyly tak mohutné jako ty, kterými přišel. Tyto dveře vypolstrovány molitanem byly zavřené, však také zamčené. Sám pro sebe se divil, kdo dveře zamykal – jaký důvod měl, když trezor byl naproti.

Vedle bylo obrovské okno, které do pokoje neslo světlo pro viditelnost tohoto koutku. Rám byl ověšen do teď už béžovými závěsy dělanými z jemné bavlny. Látka na první pohled působící křehce, se po jeho jemném doteku rozpadávala na prach.

Ihned si ho chytil do svých sítí smutek, nedokázal ničit tak kouzelný dům a ruku okamžitě stáhl zpět ke svému kamennému tělu.

Rozešel se k pootevřenému trezoru. Cítil, jak ho popadá zvědavost, napřáhl ruku, chytil okraj dveří a otevřel.

Trezor byl skoro prázdný, což ovšem čekal. Kdo by tu nechával peníze, avšak byl v něm silný konopný provaz. Oprátka, na níž se podle všeho oběsil jeden z těch nešťastníků. Sevřelo se mu hrdlo.

Do hlavy se mu vpálila další otázka. Proč to udělali? Měli celý život před sebou. Mohli toho tolik zažít a oni si přijdou sem do tohoto domu se zabít. Vrtalo mu hlavou, co s tím měl dům společného, nemohla být přece náhoda, že ty nejkrutější „nehody“ se stávali zde.

Byl jimi zhnusený. Co by on, Rosalie dala za normální život člověka a oni si jej zničí hned na začátku. Ovšem měli štěstí, částečně. Zemřeli, nemuseli se trmácet nudnou věčností. Nemuseli se plahočit staletím, jedním za druhým a měnit se spolu z časem, zvlášť, když jejich osobnost nestárne a vždy bude přizpůsobena době, ve které se narodili, měli žít i zemřít.

Raději se vrátil zpátky ke stolu. Posadil se k němu, začal zvědavě přerovnávat komínky papírů, výpisů a účtenek. Spokojeně se opřel do židle, která pod jeho tělem hlasitě zavrzala, nelíbila se jí váha tlačící, po tak dlouhé době, do opěradla.

Teprve se začínal prohrabovat celými stohy zažloutlých, zaprášených papírů… Všiml si jedné věci. Oni byli na mizině. Přestože tento dům byl na jejich dobu velice moderní a elegantní. Nádherně zařízený interiér. Obrovská, tenkrát jistě nezarostlá, zahrada. Přesto byli bez peněz.

Po důkladnějším prohrabování, rozdělující komínky pro jednotlivé měsíce, zjistil, že jejich otec je přivedl na samotné dno. To on nakupoval skoro nepotřebné. To on zaměstnával spousty služebných, až z nich zbyla pouze jedna. Ta jedna, jejíž jméno neznal. Opět pocítil nutkání poznat vše, co patřilo k tomuto domu.

Slunko začalo ztrácet síly, aby se udrželo na obloze a do zálohy přišel měsíc, mladík si změny ani neuvědomoval, neboť byl zahlcen do účtů rodiny. Odsuzoval jejich otce, jejich pána domu, poněvadž kdyby lépe šetřil, nebyli by na tom tak špatně.

„Měl bych si jít odpočinout,“ zamumlal Edward. Zvednul se unaveně ze židle, jež opět zavrzala, aby nyní projevila svůj vděk, promnul si oči.  Podivil se sám sobě, choval se tak lidsky jako nikdy za svou dlouhou existenci.

Bezvýznamně zakroutil hlavou, vydával se pozvolným krokem do pokojů, nelézajících se  v patře domu. Těšil se, že si odpočine. Bez velkého rozhodování zaplul do dětského pokoje. On sám ho k sobě volal víc než sám celý dům. Než všechny knihy, ležící v policích knihovny a nesoucích v sobě prach a tajemství.

Váhavě došel k posteli, kde určitě každý den ulehala malá holčička se svými přáními. V noci se jí zdály sny. Nádherně barevné sny o minulosti, přítomnosti a budoucím životě. Netušil, kolik dívence bylo, ale připadala mu tak známá a povědomá.

Položil se na křehkou postel, dal si ruce za hlavu, nohy ledabyle pohodil přes pelest postele a zavřel oči v domnění, že si představí malé děvčátko, které žilo s nadšením celým domem a za ním lítalo mnoho služebnic, snažíc se jí chytit, když nadešel čas spánku. Viděl  zamazanou malou holčičku, v ruce držící štětec a barvy.

Ovšem se dočkal něčeho lepšího. Slyšel její smích…

1. kapitola

Twilightkacert <- Shrnutí -> Anetanii

3. kapitola

Autor: Twilightkacert (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity 2. kapitola: