Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity - 13. kapitola

22.11.2010 (10:15) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3821×

13. kapitola

Rukou si sáhl do vlasů a vytáhl změť bláta a prachu, odkud mu zapadlo za triko. Nepříjemně se ošil.

Podíval se na Bells, která se pořád uculovala. Choval se roztomile. Vypadal jako malé dítko, které zjistilo, že ukradená čokoláda zůstala rozteklá na jeho puse.

 „Ehm, máte tu někde studnu?“

Stál ve tmě v suterénu domu, kam ho zavedly schody. Prostor byl provlhlý a studený, uprostřed byla kamenná studna s několika vědry. Musel se usmát. Už dlouho neviděl tak zastaralý princip získávání vody, a když se ptal na studnu, ani na okamžik nezauvažoval, že za ty roky – kdy dům zůstával opuštěný – v něm někdo zřídil vodovod. V místnosti byla tma a Edward byl vděčný za své upíří smysly – kdyby byl člověk, zřejmě by skončil na dně studně. Nohy mu podkluzovaly na hladkém povrchu, protože kámen nikdo neopečovával a spárami protékalo.

Byl jen pár minut bez své krásky, a ač cítil poklid, že dům je vlastně ona, chyběla mu. Tvář se mu rozjasnila štěstím, líbil se mu pocit zamilovanosti. Kdyby mu teď někdo řekl, že mu na zádech vyrostla křídla, nehádal by se.

Nabral vodu do čtyř džberů a dva z nich vynesl do patra. Z komory - což mu poradila Bella – vytáhl keramickou vanu se stříbrnými nožkami.

Vše bylo tak starodávné a bývalo by bylo i romantické, kdyby měl někoho, s kým by to prožíval. Zase ho přepadlo zoufalství nad tím, že je Bella duch a nikdy s ní nebude moc prožívat obyčejné lidské banality. Ale mohl se vztekat? Mohl jí to snad vyčítat? Chuděrka to má i tak dost těžké a nepotřebuje poslouchat jeho zmučené sténání – to, že je duch, mu bylo od začátku jasné a může být rád, že jeho láska neodešla v den své… Dost!

Nad ohříváním vody se nezdržoval, jeho kamenná kůže stejně teplotu nevnímá a nalil vodu do vany. Ještě dvakrát se vrátil, než byla zaplněná po okraj a začal se vysvlékat. Připadal si nahý, v jejím pokoji, trochu nepatřičně. Potopil se pod hladinu a jako kámen na dně jezera relaxoval. Mělo to i své praktické důvody, aby bláto a prach smyl ze svého těla. Chtělo to v ledové vodě odmáčet.

Něco se jemně otřelo o jeho hrudník. Otevřel oči a uviděl malý vodní vír, který mu tančil po prsou. Chvíli na něj kulil oči, než mu to došlo, vynořil se a rozesmál. Jistě, Bella tu nemohla být s ním. Tedy jen její hmotné tělo, ale její duše, která se směla pohybovat po domě jako vítr, s ním mohla být.

„Bells, jsem nahý,“ zaculil se mimoděk a schytal cákanec do tváře.

„Jak chceš,“ zasmál se a začal dlaní stahávat vír zpátky pod vodu, zatímco se točil v kole po hladině. Vír se pomalu zvětšoval a chvíli to vypadalo, že stáhne Edwarda s sebou. Uslyšel veselý smích.

„Bells, neblbni, nechce se mi jít pro novou vodu nahý!“ káral ji, ale potlačovaný smích v jeho hlase dodával jeho tónu spíš laškovný podtón.

Smích se znovu ozval a vodní hladina se uklidnila, Edward tak mohl v odrazu vidět Bellinu tvář, která se usmívala. Na hlavě měla bavlněný čepeček a zřetelný ruměnec ve tváři od horké páry, která stoupala z vany. Pár kudrnatých mokrých pramínků vlasů, které se uvolnily ze stočeného drdolu, jí dopadaly až do odhaleného dekoltu, který by slušná dívka muži, který není jejím manželem, neměla vůbec ukázat.

Edward si uvědomoval, jak smyslná bytost to je a vidět ji v živé vzpomínce, která se mu přehrávala na hladině jako film - jeho tělo polévalo horko. Tak moc by toužil sevřít ji v náručí jako ženu -  nahou, svatou a tak krásnou.

„Isabell, prosím dost! Tohle nesnesu!“ zaúpěl a překryl si rozechvělými dlaněmi vzrušený obličej. Bylo mu jasné, že Bella nevěděla, co dělá, když mu poslala – pro ni – nevinnou vzpomínku. Chtěla prostě být s ním a sdílet s ním minulost, ale její nezkušenost netušila, co s Edwardem udělá, vidět ji v takové situaci.

Když po notně dlouhé chvíli stáhl obezřetně ruce, iluze byla už pryč a Edward si poprvé za svůj dosavadní život úlevně oddechl.

„Tohle mi nedělej…“ vydechl a vodní hladina se v odpověď jen nepatrně, klidně zachvěla a jemná vlnka pohladila Edwarda něžně po paži.

„Čas byl mým lékem i nepřítelem. Volné chvíle jsem trávila se synem služebné, který mi dovoloval zapomenout na chmury. Matka měla ve tváři vepsanou bolest a byla šťastná, že já jsem spokojená – tolik mě milovala. Bylo mi sedmnáct let, byla jsem o tři roky starší, a přesto jsem si neuvědomovala, kam všechno spěje.

Na ten den si vzpomínám, jako by se stal včera. Ráno otec odjel do města, aby uzavřel nějaké podivné obchody a matka byla zavřená v pokoji. Hledala jsem ho a chtěla na něj počkat v kuchyni. Uslyšela jsem kroky a schovala se do skladu s jídlem. Do dnes nevím, co mě to napadlo – snad jsem ho chtěla vylekat. Škvírkou jsem viděla, jak agresivně napochodoval do kuchyně s matkou v patách. Strašně se ten den pohádali.

Přikryla jsem si uši a zavřela oči, abych zahnala slzy. Křičela na něj, ať se ode mne drží dál, že na tohle chování nemá postavení, a ať si uvědomí, že už nejsme malí a našich nevinných her si už začínají všímat jak sousedé, tak rodina. Že může být rád, že se to nedozví pán. Nic jsem nechápala, co bylo špatného na našem přátelství…

Odpoledne jsem seděla v zahradě, když za mnou přišel. Tvář měl smutnou, ale z jeho očí čišela odhodlanost. Chtěl, abychom odjeli, utekli jen my dva - spolu. Chtěl mě učinit svou ženou. Urážel otce a naléhal na mě. Vyznal se mi, že je do mě už léta zalíbený, a že jediná možnost, jak být spolu, je utéct. Nechápala jsem, co chce dělat, ani co po mě žádá. Zřejmě viděl zmatek v mých očích. Naprosto bez zábran a trestuhodně mě chytl a dotkl se mých rtů.

Než jsem stihla nějak rozumě zareagovat, objevil se v zahradě otec. Byl rudý vzteky. Bála jsem se, co chce udělat. Jemu uštědřil bolestivé rány, a potom ho bez slitování vyhodil. Neobměkčil jej ani můj pláč a přísahy, že v mém jednání city nebyly, a že ho ujišťuji, že by se to neopakovalo. Neposlouchal. Nechtěl poslouchat. V jediný den mi vzal i posledního člověka, který tu pro mě byl, nepřipomínal mi smrt sestry a vyslyšel mě.

 Jeho matku to zničilo. Prosila otce, zapřísahávala se, že už se nic podobného nikdy nestane, že její syn nemá kam jít - nemá nikoho a bez ní bude sirota. Ale jedinou odpovědí jí byla jeho chladná tvář a ledová slova. „Věděl, co činí, měla jste ho lépe vychovat, aby si nedovolil pomyslet na slečnu. Vy jste toho vina!“

Ten večer zlomeně a smířeně odešel. Zase bylo kvůli mně někomu ublíženo – nejhorší věci se dějí s nejlepším úmyslem. Ať tak nebo onak, zůstala jsem sama. Tentokrát na věčnost…

Povzdechl si. Tolika věcmi prošla a byla na ně úplně sama. Touha muže – možná stejná touha, jakou nosil v těle Edward - vedla hocha, který neměl dostatečné postavení, aby se o svou lásku mohl veřejně ucházet. Bylo by ctnostné litovat nešťastného osudu toho chlapce a cítit na jazyku hořkost. Možná by si přál, aby to tenkrát dopadlo jinak, kdyby se nejednalo o ženu, kterou sám nadevše miloval.

Vylezl z vany a namáhavě se opřel o okraj. Snad čekal, že se mu znovu zjeví obrázek Belly, v té době ještě z masa a kostí a s jemnou sametovou pletí. Ano, ať se tomu označení bránil jakkoli; živé Belly.

Oblékl se, vylil vanu a pomalými kroky se vydal zpátky na půdu. Bella seděla u okna a dívala se na těch pár čtverečných metrů, které jí dělaly společnost už po dlouhá léta. Delší, než byl celý jeho život. V tu chvíli, přesně v tu chvíli pochopil, jak sobecký byl. Slovo věčnost mělo pro každého z nich jiný význam. Zatímco on si stěžoval na svět, který nebyl dle jeho představ. Ona byla, je a po věčnost má být uzamčena v malém prostoru v podkroví. Je vězněm vlastního domu. Vlastní minulosti…

12. kapitola

Twilightkacert <- Shrnutí -> Anetanii

14. kapitola

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity - 13. kapitola: