Příběh jde dál a s ním i Bellino vyprávění minulosti... Jak nakonec dopadne odhalení jejího životního příběhu? A co Edward?
02.11.2010 (14:45) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3435×
11. kapitola
Stále slyšel v uších její povzdech. Stále viděl před očima její smutný obličej, když skrz její vzdušné tělo prořízl vzduch a vyřítil se z podkroví jako blázen. Nyní se potuloval po prázdných ulicích a kopal do všeho, co mu přišlo pod nohy.
„Podělanej svět! Ani andělé nenacházejí milost!“ Stále byl vzteklý, ale jeho mysl se postupně projasňovala. Začal si uvědomovat, jak hloupě se zachoval. Co si teď o něm bude Isabella myslet?
„Sakra.“
Po silnicích se valila hnědá, blátivá voda a dosahovala Edwardovi až ke kotníkům. Podzimem zbarvené listy pluly spadané po proudu a kolem baráků byly písečné pytlové zátarasy. Nikdo nevycházel ven, jen Edward se brodil sychravým počasím. Slunce bylo schované za mraky a občas hodilo od Edwardovy bledé pleti prasátko na smutnou promočenou fasádu domů. Edward se usmál a vyskočil na nevysoký balkon prázdného bytu. V květináči dokvétaly pozdní macešky a jen jedna jediná nebyla umlácená deštěm.
***
„Bells, moc mě to mrzí, choval jsem se neodpustitelně…“ šeptl tiše Edward s očima přilepenýma k prohlubni v podlaze, která obkreslovala jeho kamennou pěst.
„Nechoval ses neodpustitelně,“ pousmála se Bella, která seděla na dřevěné bedně u zdi a dívala se utřeným okýnkem na ulici.
„Edwarde, musíš pochopit jednu věc. Věci se staly a nelze je změnit. Nezáleží, jak moc se budeš zlobit, vše je jen dávná minulost…“
„Vím a omlouvám se.“ Koutek úst se mu zkřivil do úsměvu a přiklekl ke křehké postavě, „snad toto postačí jako upřímná omluva.“ Vytáhl z kapsy kabátu pomačkanou macešku a Belle se na tváři usadil okouzlený úsměv. Edward by přísahal, že na jejích bledých tvářích zahlédl náznak ruměnce.
„Ještě nikdo mi nikdy nedal květinu,“ sklopila stydlivě zrak. Byla jako slunce a Edwardovo srdce pod jejími rozpaky tálo. Připadal si tak lidsky, když klečel před dívkou, kterou miloval a snažil se získat její přízeň.
Bella natáhla ručku a se soustředěným pohledem uchopila povadlý stonek. Chvíli ho zvládla držet v dlani, ale síla ji opouštěla, až nakonec květina propadla jejími prsty a Edward pozoroval, jak jejím tělem pomalu klesla k zemi.
„Promiň.“ Tvář se mu bolestivě stáhla, když si uvědomil, že zase přestřelil. Bella mu přece říkala, že může pohybovat jen s věcmi, které jí patřily a to jen na malý okamžik.
„Nic se neděje. Jsem už zvyklá,“ usmála se smířeně. Edward květinu zvedl a položil ji na úzký parapet k oknu.
„Má nevlastní matka, Esmé, vždy milovala květiny,“ teskně se usmál. „Dokázala hodiny trávit u záhonů. Nikdy jsem nepochopil, co ji na tom baví, dělat díry do země jako krtek,“ ušklíbl se Edward a nakrčil nos, čemuž se Bella rozesmála.
„Ke všemu tlející tělíčka hmyzu strašně smrdí,“ přisadil si na oko zhnuseně a zbožně hleděl do její radostné tváře.
„Takhle to nemůžeš brát, zahradničení je pro mnohé lidi jako vášeň. Já si také ráda hrávala na krtka. Vždy jsem byla strašně umazaná a matka mě hubovala.“
„Musela jsi být kouzelná,“ zatvářil se blaženě a Bella se ušklíbla. „Byla jsem špinavá.“
„Jaká je tvoje nejmilejší květina?“
„Asi maceška,“ šeptla stydlivě a Edward se pousmál.
„Ráda jsi trávila čas venku?“
„Více, než by se na slečnu slušelo.“
„Jsi moje malá divoženka,“ zapředl Edward a propletl své prsty s Belinými jemnými drobnými prstíky.
„Upír a divoženka,“ zasmála se Bella a Edward jí políbil hřbet ruky. Měl pocit jako by se rty dotkl horké vodní hladiny.
„S tebou nejsem upír. Cítím se jako obyčejný muž.“
Belle se rozzářily šibalsky oči. „V tom případě pozor pane, neznáte příběhy o divoženkách a mladících?“
„Znám a nebojím se vás, slečno, kdybyste o to požádala, upsal bych se vám svou duší,“ zavrněl a Bella se zamračila.
„Edwarde, o tom se nežertuje. Lidská duše je to nejcennější, co máme, s tou se neobchoduje.“
„Slovo, a vzdám se jí pro tebe.“
„Jsi hloupý,“ zavrtěla hlavou a Edward se rozesmál.
Prsty přejížděl po dřevěných bednách a nakukoval pod víka. V některých byly hračky, nepotřebné hrnce a kuchyňské předměty, i kýčovitá výzdoba interiéru.
„Kdy jsi naposledy viděla vlastníma očima kvetoucí zahradu?“
„To už je dávno,“ povzdechla si.
„Zahrada je to, co mi zbylo. Byla mojí vzpomínkou.“
„Na koho?!“
„Na matku… Krom jiného.“ Její oči se zamlžily a dívaly se do dálky. Edward pochopil.
„S matkou jsme trávily hodně času v zahradě. Staraly jsme se o růže. Nikdy mě nenechávala nořit se v hlíně a plít záhony. To byla práce služebné a zahradníka. S ní jsem musela být dámou, přesto mi to nevadilo. Sestřička byla malá a všichni jsme byli šťastní.
To po její smrti se vše změnilo. Měla jsem zakázáno chodit do zahrady sama, dokonce jsem měla zakázáno se přibližovat k růžím, abych se neporanila a nepodlehla infekci. Tolik se o mě bála.
Říká se, že nejhorší je, když rodič přežije své dítě. Myslím si, že nejhorší je, když kdokoli přežije kohokoli, koho miloval. Já ztratila všechny a pořád tu jsem.
Matka se na mě v té době strašně upnula – zbyla jsem jí jen já a otec. Otec se choval ke světu chladně. Myslela jsem si, že mi vše dává za vinu, ale mýlila jsem se. Tak krutě jsem se mýlila. Celé dny byl zavřený u sebe v pracovně, nikoho k sobě nepouštěl. Třikrát denně mu služebná přinesla něco k snědku, aby nezemřel hlady. Občas, když jsem se připlížila ke dveřím, slyšela jsem ho nadávat a obviňovat se. Vždy byl opilý. Vypadal o tolik starší než ten muž, kterého jsme všichni znali. V té době ho ani sama matka neznala…“
„Edwarde, nad čím přemýšlíš?“
„Nad tebou, nad tím co jsi mi říkala.“ Bella si povzdechla a pohladila ho po sinalé tváři.
„Netrap se.“
Seděl opřený o bedny naskládané na sobě a Bella s rukama založenýma na jeho pokrčených kolenou si zcela nepotřebně podpírala tvář, tělem klečícím vedle něho. Edward se pousmál, zůstává tolik lidská i po tolika letech samoty.
Z nenadání se zvedla a zamířila k oknu. Edward si ani neuvědomoval, jak dlouhou s ní trávil chvíli.
Díval se za její něžnou postavou a nechápal, co dělá. Zvedla ruku a konečky prstů se dotkla zvadlé, suché květiny. Uchopila ji jemně za stonek a položila si ji do dlaně. Květina na její ruce dostala znovu barvy, pomačkaný kvítek se vrátil do původního stavu bez chybičky a byla krásnější než, když ji Edward přinesl. Bella si ji vpletla do mahagonových vlasů a jemná fialově růžová maceška ozdobila její půvab.
V tu chvíli Edwardovi došlo, že květina, kterou přinesl, stále ležela seschlá na okenní římse. Mrtvá. Bella ji neoživila, vzala si, co bylo její… Anděl, který nadevše miloval život, byl odsouzen žít ve smrti.
Twilightkacert <- Shrnutí -> Anetanii
Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Eternity - 11. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!