Cawiks, takže tohle je příběh o Esmeině přeměně... Začátek je ještě jak byla člověk... Doufám, že se bude líbit. :D Pěkné čtení Vaše Nikiii a prosím komentíky
14.05.2010 (15:45) • Nikiii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1789×
Esme leží v nemocnici po porodu a čeká, až jí doktor Carlisle donese dítě.
Esme:
„Prosím vás, sestro... Co -.” Pokoušela jsem se k sobě přivolat sestru, ale marně. Měli spoustu práce s jinými pacienty.
Už jsem se zvedala, ale někdo mne chytil za ruku.
„Esme, musíš odpočívat,” řekl Carlisle káravě a přinutil mě si lehnout.
„Kde je moje děťátko?”
„Teď ho sestry omývají. Za chvíli ji donesou.” Řekl ji? Takže je to holčička? „Je to krásná holčička.”
Nevnímala jsem ho. Byla jsem nad míru spokojená. Mám zdravou a krásnou holčičku.
„Můžu ji vidět?”
„Ano, ale až za pár hodin... Ehm... už máte jméno?”
„A-ano. Bude se jmenovat... Marie.” Toto jméno jsem měla vybráno už od svých jedenácti let.
„Dobře, napíši to do rodného listu a vy si odpočiňte. Potřebujete spoustu síly.” Pohladil mne po rameni a odešel.
O tři hodiny později.
„Tak tady ji máte.” Podal mi opatrně Marii.
Byla tak líbezná. Její růžová líčka zdobila mléčně bílou tvář a její oči měly barvu hořké čokolády.
„Ahoj, Marie, já jsem tvá máma.” Políbila jsem ji na temeno hlavy. Voněla, tak krásně. Byla to směs medu a nějakého šeříku.
Chovala jsem ji celou noc. Nemohla jsem se nabažit a uvěřit, že tahle bytůstka je jenom moje.
Na svítání jsem usnula. Moje sny nedávaly vůbec žádný smysl.
Nějaká dívenka v červených šatech se procházela po náměstí... Ha!
Když jsem otevřela oči a chtěla se podívat na Marii, byla pryč. Jenom Carlisle vedle mé postele seděl a třel si kořen nosu.
„Kde je Marie?” Někde vzadu mé hlavy mi hlásek napovídal, že se něco stalo, ale neposlouchala jsem ho.
„Esme, já... Je mi to líto.” Zadíval se mi hluboko do očí.
„Já to nechápu. To nemůže být pravda. Vždyť včera večer byla veselá a zdravá.” Chtěla jsem v sobě ten smutek udržet, ale neměla jsem dost síly. Teď už mi bylo vše jedno. Ztratila jsem jediný důvod, proč ještě žít.
Zvedla jsem se a utekla. Carlisle věděl, že nemá cenu mi bránit, a tak se jen díval, jak utíkám.
Když jsem vyšla ven z nemocnice, ucítila jsem na své kůži příjemné ochlazení. Pršelo.
Mířila jsem si to na jedno místo, kam jsem chodila, když jsem měla vztek.
Byla jsem promočená. Vlasy jsem měla splyhlé kolem obličeje, který byl mokrý od slz.
Šla jsem přes les. Několikrát jsem upadla a odřela si kolena až do krve. Trvalo několik hodin, než jsem tam došla, ale to už mi bylo úplně jedno.
Stála jsem na okraji vysokého útesu, který se tyčil nad mořem. Déšť a vítr ještě zesílily.
Zavřela jsem oči a nadechla se mořského vzduchu. Citila jsem se volná, jako kdybych létala. Slzy jsem nechala cestovat po tváři.
Skočila jsem. Když jsem padala dolů, připadala jsem si... šťastná.
Žuch... Voda mě unášela v proudu. Nechala jsem sebou jen tak pohazovat. Moře si semnou hrálo.
Co to -?
Někdo mne chytil za ruku a táhnul k pobřeží. Nechtěla jsem. Bránila jsem se, ale neměla jsem dosti sil.
„Esme... Dýchej! Dýchej!” volal na mne Carlisle naléhavě, když mne vytáhl na břeh. Dával mi umělé dýchání.
Když jsem po několika ranách do hrudníku vykašlala vodu, Carlisle mi ošahal tělo, aby zjistil, jestli mám něco polámaného. Nemusel mi nic říkat. Věděla jsem, že se mi to povedlo.
„Neboj se, já tě zachráním!”
„N-ne!” snažila jsem se říct. Měla jsem vyprahlo v krku. Nevzmohla jsem se ani na slovíčko.
Carlisle mne vzal do náruče a...
Když jsem se probudila, ležela jsem v domě. Byla jsem zmatená, ještě nikdy jsem tady nebyla a neřekla bych, že takhle vypadá život po smrti.
„Esme, neboj se.” Carlisle přišel do místnosti a v ruce nesl tác s nástroji.
Nemohla jsem se hýbat. Carlisle si stoupl vedle mě a zvedl mi ruku. Co to - co to dělá? Carlisle mě kousl do ruky a pak do krku.
Nevěděla jsem, co se děje. V mém těle vznikal žár. Postupoval od konečků prstů až do samého vnitra srdce. Ta bolest byla nesnesitelná. Ta bolest se drala z mé hrudi. Chtěla jsem si ji rozdrásat, abych žár vypustila ven, ale nemohla jsem. Nemohla jsem ani hnout prstem.
Nevím, jestli jsem řvala. Cítila jsem jen tu strašnou zžíravou bolest. Ten žár, který se minutu po minutě zvětšoval. Na konečcích prstů už to pomalu přestávalo, ale jakoby se ten žár přenesl do srdce. Měla jsem pocit, že mi pukne. Můj tlukot srdce se zrychloval. Jeden, dva-tři... A pak... Ticho!
Je konec? Neslyšela jsem své srdce, ale mohla jsem dýchat.
Někdo otevřel okno, protože jsem ucítila chlad a otřel mi z čela pot.
„Začíná se probouzet. Dones ji trochu tekutin.” Ten hlas jsem neznala. Vyšvihla jsem se z postele. Bylo to zvláštní, jako bych to stihla za jednu sekundu. Byla jsem vylekaná. Rozhlédla jsem se po místnosti. Přede mnou stál Carlisle, ale vypadal jinak. Vždy byl krásný, ale teď nějak jinak. Viděla jsem detaily. Každou křivku, každý sebemenší pohyb...
Autor: Nikiii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Esmeina přeměna - 1. kapitola :
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!