Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé! Where are you? - 36. kapitola

29.01.2012 (09:30) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3423×

O osm let později

Pohled Jaspera

„Budu platit kreditní kartou,“ oznámil jsem prodavačce, která kývla na souhlas a natáhla ke mně ruku. Podal jsem jí kartu a namačkal jsem pin. Platba byla přijata a já, i s kreditní kartou schovanou v peněžence a nákupním vozíkem, mířil k parkovišti.

Došel jsem k mému Land Roveru, otevřel jsem kufr, uložil jsem do něj nákup a prázdný košík jsem odvezl na jeho původní místo. Při cestě domů jsem si pobrukoval písničku, kterou jsme včera učili Kenzie. Čertila se, protože jí to vůbec nešlo a žvatlala podle sebe. Musel jsem se nad tou vzpomínkou pousmát. Povahově je hodně podobná Alice, teda co se týká té vzteklé stránky, tak na sto procent. Samé superlativy má samozřejmě po mně.

Nákup jsem položil na stůl v kuchyni a potichu jsem se odebral do pokojíku Kenzie, která byla podle tlukotu srdce už vzhůru. Otevřel jsem dveře a spatřil jsem kudrnaté, blonďaté vlásky, jak se pohnuly. Vzápětí jsem spatřil její drobnou tvářičku, jak se na mě usmívá. Přišel jsem k ní a natáhl k ní své ruce. Okamžitě se snažila vylézt a já jí pomohl.

„Dobré ráno, Kenzie, dáš tátovi pusinku?“ zeptal jsem se své malé holčičky. Roztomile si promnula očka a dala mi pusu na tvář.

„Ta byla nádherná,“ pochválil jsem ji. Přehodil jsem si ji na levý bok a popadl jsem hromádku oblečení, kterou jí včera nachystala Al. Převlečenou a učesanou jsem ji pustil na zem. Čekal jsem, kam svým vrávoravým stylem chůze půjde. Zpočátku mě děsilo, jak malé děti rychle utíkají a vypadají, že při každém kroku si nabijí pusu, ale světe - div se - jim to tak vyhovuje a nepadají. Ne často…

„A co zoubky?“ zeptal jsem se, když utíkala na chodbu a mířila k ložnici, kde spala Al s Lily. Kenzie se zastavila, chvíli pozorovala dveře ložnice, pak se rozhodla, že přece jen jsem větší autorita než Alice a rozběhla se do koupelny a já za ní.

Po provedení ranní hygieny jsem ji vzal do náruče a nesl dolů do kuchyně. Posadil jsem ji na kuchyňskou linku. Vedle ní jsem měl tašky z nákupu, takže jsem pomalu začal uklízet věci, přičemž jsem nepřestával dávat na ni pozor.

„Tati, já chci Jupíka,“ oznámila Kenzie, když jsem byl v polovině vybalování.

„Jupíka?“ ujišťoval jsem se. Kývla na souhlas, takže jsem se nepřeslechl. Otevřel jsem vrchní poličku a podal jí Jupíka, ještě jsem jí ho otevřel a vesele se do něj pustila. Nějak nám docházejí zásoby, už jich máme jen tisíc! Měl bych zavolat Carlisleovi, že je s tím už trochu cáknutý. Doufám, že Edward řeší stejný problém v Norsku. Vybalil jsem zbytek věcí a mrkl na hodiny, co jsou v kuchyni nad lednicí.

„Jdeme snídat, ne?“ navrhl jsem Kenzie, která opět pokývala hlavičkou a snažila se seskočit z linky, tak tak jsem ji zachytil.

„Ty zlobidlo, chceš, aby se ti něco stalo?“ čertil jsem se naoko.

„Promiň, tati,“ omlouvala se a dala mi pusu na tvář.

„To tě učí maminka?“ ptal jsem se pobaveně.

„Vždycky to na tebe působilo, Jazzi, pokud mě teda paměť neklame,“ ozvala se na prahu kuchyně Alice a přitom se usmívala. Vedle ní stála ještě rozespalá Lilah, naše starší dcera.

„Neřekl jsem, že to nepůsobí,“ ohradil jsem se pobaveně a usadil jsem Kenzie na stoličku v jídelně. Lily se usadila vedle ní a obě čekaly, až jim připravím snídani. Samozřejmě, že jsem jim to včera slíbil.

Spokojeně jedly a já s Al byl v kuchyni.

„Jak ses vyspala?“ zeptal jsem se jí. Vzala si hrnek kávy a usrkla.

„Lily celou noc kopala a já myslela, že se zblázním. Nevím, jak dodělám ten projekt, co mám na starosti, mám zlámaná záda,“ stěžovala si a přitom si jednou rukou mnula krk. Naklonil jsem se k ní a políbil ji.

„Holky posnídají a vezmu je do parku. Budeš mít volný dům, co ty na to?“ zašeptal jsem jí do ucha a pobaveně se uchechtl. Miluji, když ráno vstává, je tak krásná. I když má kruhy pod očima a vrabčí hnízdo místo perfektně učesaných vlasů.

„A co ty? Nemáš práci?“

„Já tu svou už mám hotovou. Dodělal jsem ji v době, kdy jsi spala,“ oznámil jsem jí. Našpulila rty a jemně mě od sebe odstrčila.

„To je nefér! Někdy bych si přála nemuset spát!“ mručela a opět si lokla kávy.

„Já si to nepřeji, jsi neodolatelná, když spíš.“

„Vážně?“ usmála se na mě.

„Vážně, hlavně, když ti teče slina po polštáři,“ dobíral jsem si ji.

„Idiote!“ prskla a bouchla mě do ramene. Se smíchem jsem se odebral do jídelny. Kenzie se v tom ještě rýpala, ale Lily už byla hotová.

„Tati, jdeme na tu procházku?“ ptala se mě.

„Jasně, jen se jdi obléct a můžeme vyrazit.“

Seskočila ze židle a vzala mě za ruku.

„Copak?“ vyzvídal jsem. Vzhlédla ke mně a mě opět zarazila její podobnost s mou sestrou.  Tolik jí byla podobná, že mě to nutilo k slzám.

„Jdeš se mnou nahoru, slíbil jsi, že budeš s námi celý víkend!“ našpulila rtíky a já v ní najednou viděl její matku. Usmál jsem se a poslušně jsem se vydal do jejího pokojíčku.

Odcupitala ke skříni a podala mi hromádku oblečení. Tázavě jsem pozdvihl jedno obočí.

„Kenzie jsi taky oblékl,“ ohradila se dotčeně.

„Jenže Kenzie je dvacet měsíců, tobě jsou čtyři roky, mladá dámo,“ upozornil jsem ji. Nicméně jsem jí pomohl obléct se. Nadšeně utíkala do koupelny pro hřeben, který mi následně vrazila do rukou a dožadovala se francouzského copu.

„Teda, kdyby mi někdo před několika lety řekl, že budeš plést francouzské copánky, vysmála bych se ti do tváře,“ řekla pobaveně Alice, která se objevila i s Kenzie v pokoji.

„Proč?“ vyzvídala Lily.

„Protože jsem byl největší borec na světě,“ odvětil jsem jí, což rozesmálo hlavně Alice.

„Děda říká, že on je největší borec, dokonce nám ukazoval zlatou medaili,“ odporovala mi Lily. Ani mě nepřekvapuje, že je Carlisleovo sebevědomí tak velké. Jen by mě zajímalo, kde tu medaili vyhrabal.

„Ten je zlatá stálice na žebříčku,“ zamumlal jsem si pod nosem a dopletl jsem cop.

„Bundu, rukavice a čepku!“ hodila po Lily věci Al, když utíkala po chodbě. Ta pobaveně uhýbala létajícím věcem. Posbíral jsem je a vzal jsem si Kenzie od Al.

„Za dvě hodinky, možná dřív, se vrátíme.“

„Nemusíš spěchat. Neviděli tě týden, jen ať si tě užijí. V kočárku je deka. Dole mají kapesníky, čaj a nějaké hračky, aby se Kenzie nenudila v kočárku po cestě,“ oznamovala mi. Kývl jsem na souhlas a políbil ji. „Miluji tě, Alice,“ zašeptal jsem jí do ucha a odebral jsem se do haly, kde už čekala Lily.

„Já tebe taky, manžílku,“ zaševelila vesele Alice.

„Bunda, rukavice a čepice,“ řekl jsem dole Lily a podal jsem jí věci. Postavil jsem Kenzie a oblékl jí kabátek, čepici a rukavice. Usadil jsem ji do kočárku a přikryl ji dekou. Sám jsem si oblékl bundu, uchopil jsem kočárek, natáhl jsem k Lily dlaň a mohli jsme směle vyrazit.

Nedaleko od domu, zhruba dva bloky, se nachází rozlehlý park, který tu je už několik desítek let. Mohutné stromy, zamrzlé jezírko, to vše dodávalo povánoční atmosféře obrovské kouzlo klidu a pohody. Po všech těch letech utrpení, bolesti a nenávisti vůči sobě samému, jsem se dočkal něčeho víc, než je happy end v amerických filmech. Mám milující, chápající a mírně ztřeštěnou ženu, dvě rozkošné holčičky, které jsou spíš po rodu Whitlockových, takže blonďaté kudrnaté vlásky a šedé oči, ale to se týká fyzické podobnosti, co se týká osobnosti, převažuje rod Cullenových. Upovídané, divoké, neustále veselé a hlavně propagující Jupíka. Občas bych Carlislea zabil za jeho menší úchylku, skrze tento nápoj, ale prý to vzniklo díky mně. Tady nezbyde nic jiného, než ustoupit a nechat Carlislea, ať si užívá své dětinskosti.

„Tati, chytla jsem vločku, dívej!“ volala na mě radostně Lily, když utíkala ke mně.

„Proč už není? Před chvílí tu byla,“ vyptávala se mě nechápavě, když se jí vločka v dlaních roztopila, dřív, než ke mně doběhla.

Zkontroloval jsem v kočárku Kenzie, která si vesele žvatlala pro sebe. Měla před sebou jednu ze svých dětských knížek a neustále do obrázků zabodávala prstíky a komentovala to. Celý děda, taky neví, kdy svou pusinku zavřít. Neubránil jsem se úsměvu.

„Víš, Lil, vločka je chladná, chladnější, než tvé ručičky, proto se rozpustila, když se snesla z nebe. Tvé teplo ji rozpustilo.“

„Takže zmizela na věky věků?“ vyhrkla ze sebe vyděšeně a hleděla do svých dlaní. Pohladil jsem ji po čepici a záporně zakýval hlavou.

„Kdepak, jenom změnila svůj vzhled, teď je z ní drobná kapička vody,“ uklidňoval jsem ji. Její tvář se roztáhla do úsměvu a já se musel opět zaculit nad dětskou naivitou, je to tak krásné a dokonalé.

„Takže, když je teď v mých rukavicích, to znamená, že si ji mohu vzít domů, ale ty rukavice musím schovat před maminkou, jinak mi tu vločku ztratí,“ mumlala si sama pro sebe a opět se rozběhla po cestičce, která vedla parkem.

…

Nakonec se procházka po parku protáhla na procházku po celém městě, na návštěvu v restauraci, kde obě kompletně zašpinily svá trička, takže si vyslechnu přednášku na téma - proč jsem jim neuvázal ke krku ubrousky, které každá slušná restaurace má. Musel jsem se pousmát nad vidinou, jak Alice stepuje před domem a má ten svůj naštvaný výraz, který se mi tolik líbí. Kráčel jsem ulicemi a podle hodin, které bily na kostele, jsem poznal, že jsem s holkama venku déle, než jsem Alice oznámil. Stoprocentně dneska bude stepovat před vchodem, znám přece svoji ženu a její přehnanou starost o holky. Někdy mi připadá, že zapomíná na podstatný fakt. Já umím taky vychovávat a starat se o naše děti. Zastavil jsem se uprostřed chodníku, pustil jsem kočárek a přehodil jsem si Lilah z pravé strany na levou. Pravou rukou jsem uchopil kočárek a pokračoval v cestě domů. Naklonil jsem se přes kočárek a zkontroloval jsem Kenzie, která byla zamuchlaná v dece a spokojeně pochrupovala, skoro nešla vidět, jak byla zakuklená v kabátku a čepce. Jen ruce v rukavičkách měla vystrčené zpod deky. Lily, která spala na mém levém rameni, se zavrtěla a sjela jí čepice z vlasů. Taktak jsem čepici zachytil, nemohl jsem machrovat s upířími dovednostmi kolem lidí, kteří kolem mě procházeli. Nasadil jsem ji zpátky na její hlavičku a přidal jsem do kroku, už mi má žena chybí. Někdy uvažuji o tom, že bych mohl změnit práci. Role na lidský život mě natolik pohltila, že zapomínám na rodinu. Práce mě baví, to ano, ale nechci přicházet o pokroky, které obě mé dcery dělají. Týden jsem byl mimo dům a tolik se změnily… Na rozdíl od Alice stárnou jako lidé a já mám dost času, užít si je. Jenže to nedělám. Asi bych měl opravdu změnit práci. Nebo to udělat jako Al, která pracuje přímo z domu.

…

Přesně, jak jsem odhadoval. Alice stále ve dveřích, ale netvářila se naštvaně nebo rozzlobeně, pobaveně se uculovala a vysílala ke mně jen šťastné emoce.

„Jako otec plníš své sliby na jedničku,“ zašeptala, když mi chtěla vzít z náruče Lily.

„No dovol, jako manžel jsem děsný, nebo co?“ dělal jsem uraženého a podal jsem jí Lily.

„Občas jo,“ rýpla si do mě a vešla do domu. Já zvedl kočárek a odnesl ho do vstupní haly.

„Nápodobně, ženuško, nápodobně,“ nedal jsem se. Slyšel jsem tiché zavrčení, což mě pobavilo. Sundal jsem z Kenzie deku a opatrně, tak, abych ji nevzbudil, jsem ji vytáhl z kočárku. Po cestě nahoru do pokojíku jsem jí vyzul boty, sundal kabát, čepici a rukavičky.

Alice šla přede mnou a to samé dělala s Lily. Obě naše zlatíčka měla společný pokoj. Chtěli jsme, aby byly pospolu. Samozřejmě, že až budou větší, každá dostane svůj pokoj. Věřím, že bych nevydržel tu nálož hormonů v období jejich puberty, kdyby se hádaly o prostor v jednom pokoji. Ještě, že jsou od sebe dva roky. I když na druhou stranu to zas tak obrovský věkový rozdíl není. Doufám, že to přežiju. Představa, že mé dvě sluníčka budou pištět, jančit a absolutně opovrhovat mou autoritou, protože to většina puberťáků dělá, mi cuchala nervy.

Uložil jsem Kenzie do postýlky a Al Lily taky. Pyšně jsem se na naše dvě holčičky podíval a měl jsem sto chutí vykřičet do světa, jak jsem šťastný.

„Jsou dokonalé,“ rozplýval jsem se nad naším rodinným štěstím. Al se ke mně přitulila a líbla mě na tvář. Přitiskl jsem si ji k sobě, a vdechl jsem její neodolatelnou jasmínovou vůni.

„Ano, to jsou, ach, Jazzi, je to tak krásné, až je to skoro nemožné,“ povzdechla si má láska. Vyšvihl jsem si ji do náruče a odnášel pryč.

„Jazzi, copak to děláš?“ ptala se rozpustile, i když věděla, co mám v úmyslu.

„Hádej, má vědmo.“ Políbil jsem ji na nos a nesl ji do naší ložnice.  Loket jsem zmáčkl kliku a otevřel si.

„Nebudu hádat, raději ti budu odepínat knoflíky, co máš na košili.“ Šibalsky se jí zablýsklo v očích a své štíhlé prsty zaměstnala rozepínáním mého svrchního oblečení.

„Já se zas vrhnu na zips u tvé mikiny, abych vyrovnal skóre.“

„Nebudu ti bránit,“ řekla vesele. Opatrně jsem ji položil na naší manželskou postel. Toho využila a košili mi stáhla z ramenou a odhodila ji pryč. Já jedním ladným tahem škubl se zipsem a nedočkavě jsem ji políbil mezi ňadra. Její prsty se zabořily do mých vlasů a hrály si s nimi.

„Paní Whitlocková, nerada podprsenky?“ ptal jsem mezi polibky, kterými jsem obdarovával její hrudník.

„Ráda, ale radši má sex s panem Whitlockem, takže zbytečně to nekomplikuje,“ odvětila mi, a když jsem dlaní zajel pod její kalhoty, hlasitě vzdychla do mého ucha.

„Jazzi, tolik jsi mi chyběl,“ zavrněla a své prsty přesunula k mým kalhotám, které mi byly hodně těsné.

„Ty mě taky, srdce moje, ani nevíš, jak moc,“ zašeptal jsem. Posunul jsem si ji víc k sobě, kalhoty jsem jí sundal a rukou jí přejel po stehnech, které vzápětí roztáhla, abych do ní mohl vniknout.

„You change your mind like a girl changes clothes,“ zpívala Katy Perry z mobilu Alice.

„Nezvedej to,“ zamručel jsem, protože ten, kdo volá, si vybral absolutně nejhorší dobu a zabiju ho. Alice stáhla nohy k sobě a prosmýkla se k telefonu.

„Ahoj, tati,“ pozdravila mého tchána a zasmála se mému výrazu, nebo spíš tomu, co měla před sebou. Nadrženého, nahého manžela, připraveného k uspokojení, jenže hovno, hovno, zlatá rybko. Carlisle, někdy mám chuť tě sejmout.

„Já vím, přijedeme zítra. Nemusíš se strachovat,“ uklidňovala svého papínka. Stoupl jsem si a natáhl si kalhoty, asi máme po manželských kratochvílích.

„Pozdravuj ho,“ řekl jsem nakrknutě a přistoupil k ní.

„Mám tě pozdravovat od Jazze. Ano, tati, přijedeme i s holkama. Ne, žádné dárky, vždyť už byly Vánoce!“ zahřměla do telefonu a mě to ještě víc vzrušilo. Líbilo se mi, jak se dokáže vytočit, jak dokáže být neústupná a drsná, když chce.

„Je mi jedno, že nevíš, co s penězi, kup Esmé další ostrov, ale nechceme naše děti rozmazlovat, tati,“ krotila ho a já si živě dokázal představit Carlislea, jak balí vánoční dárečky pro svá vnoučata. Usadil jsem se vedle ní. Na sobě měla jenom rozepnutou mikinu, což mě taky dohánělo k šílenství. Prsty jsem zabloudil k jejímu krku a putoval přes klíční kost až k prsům. Slastně vzdychla a ohlédla se na mě.

„Papa, jasně, dárky, těším se,“ ukončila to a mobil hodila na koberec. Vítězně jsem se usmál, položil jsem se na postel a ji stáhl s sebou.

„Jazzi, chtěla bych si o něčem promluvit,“ přerušila mou snahu ji kompletně zbavit oblečení.

„Chceš o tom právě teď mluvit?“ ptal jsem se jí. Zrovna jsem měl náladu na něco jiného, než na povídání.

„Právě, že se to musí probrat, předtím, co chceme dělat,“ zněla trochu mimo. Trochu jsem se od ní odtáhl a starostlivě ji pohladil po tváři.

„Chceš mi snad říct, že budeme mít další mimčo?“

„Chtěla bych další,“ připustila a zpříma mi pohlédla do očí.

„Chtěl bys?“ vyzvídala a svou dlaní mi přejela po spodním rtu.

„Další dítě?“ ujišťoval jsem se, což asi nevyznělo moc dobře. Al se totiž ode mě odtrhla úplně, zapnula si mikinu až ke krku a natáhla si kalhoty.

„Alice, nemyslel jsem to zle. Jen jsem myslel, že chceme jen dvě děti,“ mluvil jsem zbrkle a vyštrachal jsem se z postele.

„Jen? To je snad limit, kolik můžeme mít dětí? Je to snad v nějakém upířím zákoníku nebo co?“ štěkla podrážděně. Vztáhl jsem k ní ruku, ale ona mě odstrčila.

„Já to tak nemyslel.“

„A jak jsi to myslel? Osvětli mi to, Jaspere!“

„Dnes jsem si uvědomil, že ztrácím dětství našich holčiček, jsem neustále v práci, a k tomu ty služební cesty. Nechci přijít o dětství i našeho dalšího dítěte. Uvažoval jsem nad tím, že dám v práci výpověď a najdu si jinou, méně náročnou práci. Chci tu být a věnovat se vám třem. Nemyslíš, že bychom si měli vychutnat jejich růst a až potom se pokoušet o dalšího prcka? Nechci to brát na lehkou váhu a vím, že ty taky ne, ale chci tomu dát čas. Sotva máme na sebe čas. Když přijdu z práce, buď spíš, nebo se budí holky ze spaní a já jsem s nimi. Rozumíš, co tím chci říct?“ pohlédl jsem na ni a opět jsem se jí chtěl dotknout. Uchopila mé zápěstí a přitáhla si mě k sobě.

„Jen jsem ti chtěla dát syna, přesně, jako Bella Edwardovi,“ špitla. Silně jsem ji objal a líbl ji do vlasů.

„Nepotřebuju nutně syna, Al, jsem šťastný, že mám dvě roztomilé holčičky, co jsou celé po mně,“ odvětil jsem jí a ještě jednou ji políbil do vlasů. Vzhlédla ke mně, stoupla si na špičky a políbila mě na rty. Znenadání ztuhla a měla tupý výraz.

„Al?“ oslovil jsem ji, zamrkala a na tváři se jí objevil potěšený úsměv.

„Co jsi viděla?“

„Ještě dva roky,“ odpověděla mi a rozepnula mi knoflík u kalhot.

„Co dva roky? Co bylo v té vizi?“ dožadoval jsem se odpovědi.

„Slavili jsme narozeniny naší Kenzie, když mi praskla voda,“ pronesla tichým hlasem, jako by se bála mi to říct.

„Dva roky? To je dost dlouhá doba na to, abychom se procvičili, nemyslíš?“

„Myslím úplně stejně jako ty,“ přitakala mi, rozepnula zip u mých kalhot, které okamžitě sjely dolů. Prstem do mě žduchla a já padl na postel. Během chvilky se vysvlékla a hupsla na mě. Pojala mě do sebe celého a já blaženě vydechl, stejně jako ona. Vášnivě jsem spojil naše rty a dlaněmi jsem si pohrával s jejími prsy.

Tak, co říkáte na jejich domácnost? Líbí se vám nebo ne? Alice neřekla celou svou vizi, dozvíte se ji až v 38. kapitole. Jde vidět, že Jupík je holt i nadále v rodině. :-D Jo, a příští kapitola bude z pohledu Edwarda, který, společně se svou rodinou, žije v Norsku. Komentáře by potěšily. Simiík.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esmé! Where are you? - 36. kapitola: