Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé! Where are you? - 3. kapitola

27.08.2010 (13:00) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4501×

A níž a níž, až k zemi. Zvedla si svoje papíry, které předtím upustila a znovu pustila výtah. Zmateně jsem se na ni podíval.

„To jste si doopravdy myslel, že si to spolu rozdáme?"

„Proč jste to tedy potom udělala?" Zase stopla výtah a otočila se na mě. Je snad ujetá na to tlačítko nebo co?

„Chtěla jsem si potvrdit fámy, které se o vás šíří a vidím, že byly pravdivé. Myslíte tím, co máte tam dole a ne tím, co máte v hlavě. Řekla jsem vám, že jsem upír a vy nic! Logická otázka, kterou by si každý normální upír kladl, by byla, jak to, že ji necítím!" Zmáčkla start a dojeli jsme do patra, kam jsem měl původně namířeno. Měla pravdu nechal jsem se unést a opravdu necítím její pach. Vyšla a já za ní.

„Jak je to možné, že vás necítím?"

„Mám dar, maskovat pach. Pomáhá mi to před určitým typem upírů."

„Před jakým?"

„Nebezpečným a vy do něj nezapadáte. Jste stejně nebezpečný, jako malé kotě." 

„Opravdu? Neřekl bych!"

„Stačilo, abych kolem vás prošla v minisukýnce a v podprsence a zobal byste mi z ruky. Ale nechci vás tím nijak urazit."

„To už jsem slyšel ve výtahu." Zavedl jsem ji do lékařského pokoje, kde byla Brittany. No bezva, ta ženská tu na mě snad čeká od včerejška. 

„Esmé, toto je Brittany, kardioložka. Britt, toto je Esmé, pediatrička." Potřásly si rukami a obě se podívaly na mě.

„Vidím, že jste si padly do oka. Esmé, pojď ukážu ti další místnosti." Esmé přikývla a vyšla z pokoje, Britt na mě hodila pohled. Tak ty si už nevrzněš a naštvaně si šla dát své věci do skříňky. Snad nežárlí. Její problém, otočil jsem se a šel za Esmé.

„Tvoje další?" řekla posměšně. Už jsem toho měl plné zuby. Popadl jsem ji za ruku a vlekl do zásobárny, kde nikdo není.

„Co to děláš?" vyjekla na mě vyděšeně, když jsem za námi zamčel dvěře.

„Nelíbí se mi, jak se mnou jednáš. Můj pohár trpělivosti právě přetekl. Přijdeš sem a hraješ si na paní drsnou, ale uvnitř jsi jen malá vyděšená holčička, která mi tu bude kázat! Takže mi teď laskavě vysvětli, co tu děláš! Upíři zrovna nezbožňují nemocnice, pokud nehledají krevní banky!" 

„Chceš pravdu? Fajn! Jsem na tom stejně jako ty. Dokonale odolávám lidské krvi a ráda pomáhám lidem. Miluji děti, proto pediatrička. A to, že se sešli dva vegetariáni upíři v jednom městě a jsou doktoři, je náhoda. Nevěděla jsem, že tu jsi. Neznám žádného upíra vegetariána a ani upíra doktora. Stačí?"

„Zatím jo." Vyšel jsem ze zásobárny a šel za šéfem. Pokud mě nebude potřebovat, půjdu domů. Dnes toho bylo na mě moc a to mě doma čeká Alice. Došel jsem ke dveřím a zlehka zaklepal.

„Dále," ozval se Kevinův hlas. Kevin je ředitelem nemocnice. Známe se už dva roky a během té doby se z nás stali velice dobří přátelé. Jakmile zjistil, že jsem to já, přestal pracovat a věnoval mi veškerou svoji pozornost.

„Copak se děje CC? Nemáš teď náhodou seznamovat naši novou, upozorňuji krásnou, doktorku s naší nemocnicí?"

„Neříkej mi tak! Připadám si jak nějaká děvka na rohu. Po celkem zajímavé debatě jsme se dohodli, že to zvládne i beze mě. Má dobrý orientační smysl a vyřídilku, nepotřebuje pomoc." Jeho smích mě ještě víc namýchl.

„Ona ti nedala! První doktorka v této nemocnici, která je pohledná a líbí se ti, tě nechtěla. To chce oslavu."

„Nelíbí se mi! Vůbec není pěkná, je úplně obyčejná. Na oslavu ti kašlu. Budeš mě ještě dneska potřebovat?"

„Ale, ale CC se nám naštval. Nevím, kam jsi dal oči, vždyť je úplně božská. Pokud ji nechceš, půjdu do ní já. Ne nebudu tě potřebovat, chtěl jsem ti ji jen předhodit." Zvedl jsem se z křesla, kde jsem seděl, a mířil si to ke dveřím.

„Co ta oslava?"

„Nechce se mi."

„Fajn, měj se."

„Čau."

Už z dálky jsem poznal, že Alice spí. Nehrála její hudba a všude byla tma. Potichu jsem vešel do domu. Sundal jsem si bundu, boty a namířil se do koupelny. Po velice osvěžujíci sprše jsem si lehl do postele, vzal knihu a četl si. Po pár sekundách jsem to vzdal. Zatracená ženská! Nemůžu ji dostat z hlavy. Proč nemůže být pravda, co jsem o ní tvrdil Kevinovi? Proč mi musí vrtat hlavou zrovna ona?

„Pomóóóc!" výkřik se ozval z pokoje, který patřil Alice. Vystřelil jsem z pokoje, jak neřízená střela a v mžiku byl u ní.

„Alice? To jsem já táta." Zřejmě měla noční můru. Celá se klepala a oči měla plné slz.

„Zase jsem měla tu noční můru, která mě pronásleduje nejmíň tři měsíce." Sedl jsem si k ní na postel a vzal ji do náruče.

„To bude dobré. Jsem tu s tebou a nikomu nikdy nedovolím, aby ti ublížil."

„Já vím. Nemohl bys tu se mnou zůstat? Bojím se tu být sama."

„Budu tu do té doby, než se probudíš nebo mě nevykopeš." Pustil jsem ji, aby si lehla. Položil jsem se vedle ní a objal ji.

„Děkuji, tati."

„Není za co." Dal jsem ji pusu na čelo a hladil ji po vlasech, dokud neusnula.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esmé! Where are you? - 3. kapitola: