Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé Volturi - 8. kapitola

20.03.2011 (11:00) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1803×

Vyšli jsme ze dveří, které byly přímo naproti schodišti. Samozřejmě se všechny páry očí dole v přízemí stočily na nás. Viděla jsem drobnější blondýnku, která se snažila házet „svůdné“ oči na Edwarda, který na to, samozřejmě, nereagoval. Pak tady byla černovláska, která se držela za ruku s nějakým mužem, nejspíše Eleazarem. Vím, že působil jako lovec talentů u Volturiových. Určitě musel vycítit můj talent.

V debatě s Emmettem se ocitla menší tmavovláska, tipoval bych ji na Kate. Měla milý úsměv a nejspíše byla naladěná stejně jako Emmett, který nikdy neopomene žádnou zábavu.

Osamocená v rohu místnosti stála s nepříjemným pohledem vysoká dívka, Irina.

Pomalu jsme sešli dolů po schodech a já si připadala jako princezna, scházející mezi svůj lid. Hrobové ticho, všechny pohledy na vašem těle. Žilami mi projel adrenalin, ani nevím proč. Nacházeli jsme se už v přízemí a Carlisle mě představil.

„Přátelé, jsem moc rád, že jste přijeli. Tohle je má budoucí žena - Esmé. Esmé, tohle je Eleazar, Kate, Irina, Carmen a Tanya,“ vyjmenoval a ukázal na každého člena. Eleazar slabě kývl, Carmen stála u něj. Irina byla naprosto apatická a tvářila se jako při mučení. Kate a Tanya přišly ke mně a láskyplně mě objaly. To jsem nečekala.

„Ahoj, já sem Kate, ale to ti asi došlo. Promiň, zase něco plácám, že? To už jsem celá já, ukecaná…“ drmolila Kate a Emmett si neodpustil vtípek na její adresu. S Kate se začali hned pošťuchovat a nakonec se z toho vyklubala rodinná bitka. Všichni do sebe šťouchali a dělali si srandu. Zjistila jsem, že mé obavy byly naprosto zbytečné a že jsou fajn. Navečer je Alice seznamovala s plánem svatby a potom se vydali na lov. Já nešla, neměla jsem žízeň a i Eleazar zůstal doma.

„Jak si zvykáš na vegetariánskou stravu?“ zeptal se mě a já bez přemýšlení odpověděla.

„V pohodě. Není to tak hrozné, jak se říkalo ve Volteře,“ řekla jsem posměšně. Rychle jsem se na Eleazara podívala, měl zachmuřený výraz.

„Volterra. To místo je zlem prorostlé od základů,“ zašeptal a já ztichla.

„Jsem rád, že jsem z Itálie odešel. Teď mám život, který naplnil mé lidské představy. Lásku, rodinu, co víc chtít?“ zeptal se sám sebe a já nemohla nic víc než souhlasit.

„Ty jsi to měla ve Volteře ráda?“ zeptal se mě a já to zvažovala. Byla jsem tam vlastně šťastná? A nebo nešťastná?

„Nic mi tam nechybělo. Ale když jsem na té louce uviděla Carlislea, můj chtíč po něčem, co jsem neměla, se otevřel. V té chvíli jsem si uvědomila, že jsem neměla lásku a za tu jsem se rozhodla bojovat. Tohle je pohodový upíří život. Ve Volteře to bylo jenom o talentu, síle, moci. Ale i tam jsou skvělí lidé, někteří…“ řekla jsem zamyšleně.

„Kdo třeba?“ zeptal se zvědavě Eleazar.

„Můj nejlepší přítel, Felix. Na první pohled hromotluk bez srdce, uvnitř ale duše, která ti naslouchá. Na svatbu přijede taky, bohužel i půlka gardy a Aro s bratry,“ vzdychla jsem, protože Ara se mi zrovna vidět nechtělo. Ale za Felixe to stálo.

„Já si tam nikdy přátele nenašel. Bral jsem je jako pomstychtivé bytosti, bezcitné, hrozné. A Felix byl v přední linii. Při boji mě neustále srážel k zemi a vysmíval se mi, když jsem občas chyboval. Nenáviděl jsem ho. Teď, když už tam nejsem, tak mě to moc netrápí, ale nevím, jak dokážu přežít těch pár dní, co tu bude,“ dořekl Eleazar a ve mně by se nedořezal.

„Třeba sis to nějak špatně vyložil, protože Felixe když poznáš, tak zjistíš, že on je jediný dobrák v té kupě lstivých upírů,“ orodovala jsem za Felixe.

„To se asi tak chová jenom k tobě. Nenosila jsi moc velké výstřihy na tréninky?“ zeptal se drze a já vypěnila.

„Co si to vůbec dovoluješ? Nech mě a můj výstřih, který není nijak hluboký, na pokoji. Já a Felix jsme kamarádi, tak co ti přeletělo přes nos? Štve tě, že tys tam neměl přátele, co? No tak to si zvykej, hošánku, protože mezi námi to taky nevypadá nadějně,“ zareagovala jsem možná až přehnaně, ale nemám ráda, když se někdo naváží do kamarádů.

„Tak víš co, možná jsi v té Volteře měla zůstat. Všichni si to myslí, jenom ty se cpeš do této rodiny, jako kdybys byla od narození její součástí. Ale nejsi. Vždycky budeš vyčnívat, ty jsi tady ten vetřelec z Volterry,“ řval na mě.

„A ty jsi nebyl ve Volteře? Mně se totiž zdálo, že ano. A i Aro by tě tam rád viděl,“ škádlila jsem ho, ale nemohla jsem si pomoct.

„Já se tam nikdy nevrátím,“ řekl klidnějším hlasem Eleazar.

„Kdo tě nutí?“ zeptala jsem se nevinně.

„Zatím nikdo,“ řekl. Ale v hlase jsem vycítila narážku na můj talent.

„Půjdu si odpočinout nahoru. Dneska toho bylo moc. Zatím ahoj,“ stroze jsem se rozloučila, nechtěla jsem začínat válku. Je to má svatba a on mi ji nepřekazí. Nikdo mi ji nepřekazí…

„Myslíš, že Carlisle nikdy nepřijde na to, kolik nevinných jsi zabila? Krvelačně, nemilosrdně?“ zeptal se mě Eleazar.

„On o mé minulosti ví,“ vysmála jsem se mu do očí a zmizela jsem za rohem.

„Kdo ví, jestli ví všechno,“ zašeptal, ale dost hlasitě na to, abych ho slyšela.

On bude tvrdý oříšek. Zakroutila jsem nad tím hlavou, utěšila se slovy útěchy, že všechno bude dobré a odebrala se do mého pokoje...

Ctěla bych moc poděkovat Ivce, AlliceVolturiCullen, EdwardEsmeCullen, Elisme7, Sabulina, twilightes, Danca11, márfii a hlavně PrueCullen (vždy se zajímáš, kdy bude další, každou kapču komentuješ, ani jedenkrát si nevynechala a proto velké díky)... Nebo prostě těm, kdo nezanevřeli na moji povídku kvůli pomalému přidávání kapitol, ale teď nemám moc času. Soutěže a různé olympiády do školy se nakupily a nedá se nic dělat. Díky všem, co stále mají o tuto povídku zájem.

A moc prosím o komentáře!

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esmé Volturi - 8. kapitola :