Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esme Evenson - 1. kapitola

15.08.2010 (15:00) • LittleSonny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1897×

1.KAPITOLA

„Esme! Notak, Esme! Pojď už domů!“ volala na mě z balkonu má matka.

„Ještě chvíli!“ zaprosila jsem.

„Pět minut,“ řekla stroze a zavřela dveře.

Povzdechla jsem si. Copak nemůžu mít alespoň pár minut svobody? Pár minut, kdy můžu být sama sebou, klidně lozit po tomhle starém stromě, jako právě teď? Proč se musím v šestnácti letech chovat jako dospělá, když se tak vůbec necítím? Nechtěla jsem dodržovat všechna ta hloupá pravidla, která byla v dnešní době důležitější, než desatero přikázání. Chtěla jsem si užívat svého mládí, věnovat se všem svým bláznivým koníčkům, o kterých neměla má matka ani potuchy a o kterých by řekla, že se na mladou dámu nesluší. Otřásla jsem se při představě, kdyby se dozvěděla, že chci být architektkou a procestovat svět. Kdyby to jen tušila, zřejmě by mě zamkla do mého pokoje a nepustila mě na krok.

Seděla jsem vysoko ve větvích, přemýšlela o svém životě a houpala při tom nohama. Za pár let, dost možná měsíců se budu muset vdávat. Nepochybovala jsem o tom, že mi matka s tatínkem vyberou někoho dostatečně bohatého s vysokým postavením, někoho, kdo se mi bude už od pohledu protivit. Já toužila po bláznivé lásce, s třepotáním motýlků v břiše, něžnými polibky a vším tím nádherným okolo, tak, jak jsem to četla v těch starých babiččiných románech, které mi tajně půjčovala, aby to má matka nevěděla.

„Slečno Esme! Pojďte už domů, brzy bude večeře,“ zavolala na mě Stella, naše služka, od příjezdové cesty.

„Hned jsem tak, Stello!“ křikla jsem jejím směrem a protočila oči. I přese svůj odpor jsem začala opatrně slézat dolů na měkkou trávu.

Když jsem byla asi dva metry nad zemí, dostala jsem ztřeštěný nápad. Skočím! Proč ne? Nikdo mě neuvidí. Stella už určitě dávno šla připravovat na stůl, má matka vyšívá u sebe v pokoji a otec se vrátí z práce až za chvíli. Usmála jsem se nad svým skvělým nápadem a odrazila se od větve, na které jsem právě balancovala.

Byl příjemný pocit, necítit nic, než jen chladný vzduch okolo mého těla. Škoda, že ta chvíle naprosté svobody byla tak krátká. Dopadla jsem na tvrdou zem a v mé pravé noze něco ošklivě křuplo.

Sykla jsem bolestí a z očí se mi vyhrnulo pár slz. Zadusila jsem vzlyk. Bolest byla příšerná, horší jsem za celý svůj život necítila. Posadila jsem se a očima zjišťovala škody. Noha se zdála celá, nepoškozená, bez jediného škrábance. Tak proč to tak příšerně bolí? Zhluboka jsem se nadechla a pravou rukou se té bolavé nohy dotkla. Rychle jsem se kousla do rtu, aby z mých úst nevyšel bolestný sten. Tohle je zlé, problesklo mi hlavou.

„Stello?“ pípla jsem. Bála jsem se trestu, který jistě brzy přijde za můj neuvážený čin. „Stello?“ zavolala jsem hlasitě. Nic.

„Stello?“ vykřikla jsem z plných plic. Pak jsem ztichla a zaposlouchala se, jestli neuslyším někde v dáli pohyb. Naštěstí pro mě jsem zaslechla něčí rychlé kroky, přibližující se ke mně po štěrkové cestě, která vedla k domu. Bylo mi jasné, že to není Stella, ale v tuhle chvíli bych byla ráda za jakoukoliv pomoc.

„Esme?“ ozval se starostlivý hlas mého tatínka.

„Tati?“ šeptla jsem zahanbeně. Bylo už šero, takže jsem viděla jen jeho zvětšující se obrys.

„Esme, zlatíčko? Co se ti to stalo?“ zeptal se mě, když si ke mně klekal.

„Já,“ sklonila jsem hlavu, „skočila jsem ze stromu na zem, a nějak mi křuplo v noze. Bolí to,“ svěřila jsem se mu se slzami v očích.

Zaslechla jsem jeho tichý smích. „Ty se nikdy nepoučíš, co?“ zeptal se a otřel mi slzy, které mi už stékaly po tvářích.

„Myslím, že teď už asi ano,“ špitla jsem.

„Tak dobře,“ znovu se usmál. „Odnesu tě domů, ano? A mamince řekneme, že se ti to stalo cestou, dobrá? Zlobila by se na nás na oba. Bude to naše malé tajemství, chceš?“

„Ano,“ usmála jsem se. Můj tatínek byl jiný, než ostatní muži, které jsem znala. Byl sice bohatý, ale o peníze mu nikdy moc nešlo. Byl rád, že má mě a maminku. To mu vlastně stačilo ke štěstí. Často říkával, že by se nejraději odstěhoval někam na venkov. Daleko od civilizace, do malého, klidně i polorozpadlého domku. Maminka ale byla zásadně proti. Milovala peníze a milovala naše rodinné postavení, které nám dovolovalo mít vše, po čem jsme toužili, což podle ní zahrnovalo i spoustu – podle mě - nudných plesů a navazování spousty falešných přátelství.

Mezitím, co jsem přemýšlela, mě tatínek vzal do náručí a nesl mě k našemu honosnému domu. Maminka, ostatně tak jako vždy, už tatínka vyhlížela a když nás uviděla, vyběhla starostlivě ven.

„Co se jí stalo, Williame?“ vypískla.

„Běžela mi naproti a zakopla o ten velký kámen, co je uprostřed cesty. Chudinka, asi si zlomila nohu,“ odpověděl posmutněle.

„Esme Anne Plattová! Jak si to představuješ?“ vykřikla tak hlasitě, až to se mnou trhlo. Před jejími ošklivými slovy jsem se snažila schovat v otcově náručí. „Co mám teď říct Howardovým? Za dva dny jsme měli jít na ples a já slíbila, že přijdeš. Jejich Henrymu se líbíš! Mohl by z vás být nádherný pár! Uvědomuješ si, co bys získala, kdyby sis ho vzala?“

„Ale no tak, Julie. Copak nevidíš, že je zraněná? A ty zase myslíš jen na sebe,“ přerušil ji klidným hlasem táta. To ji zaskočilo, stála strnule na zápraží a civěla na místo, kde původně stál táta, který mě už nesl do mého pokoje.

Když jsme stoupali po schodech, nesměle jsem se na něj usmála. „Děkuju.“

„Pro mojí malou holčičku cokoliv,“ oplatil mi úsměv táta a zastavil se před dveřmi do mého pokoje.

Volnou rukou jsem mu je otevřela a on mě opatrně položil na postel.

„Za chvilku se vrátím. Jen dojdu říct Stelle, aby doběhla pro doktora, platí?“ usmál se na mě. Já jen přikývla.

Položila jsem hlavu do naducaných polštářů a přemýšlela, co na moje nové zranění řekne náš rodinný lékař, doktor Jefferson. „Ale, ale, Esme. Už jsis zase ublížila? Nebýt tebe, tak nemám žádnou práci, děvče.“

Té představě jsem se musela zasmát. Určitě mi zase přinese ty dobré karamelové bonbony, které mám tak ráda.

→2.kapitola

Shrnutí

Autor: LittleSonny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esme Evenson - 1. kapitola: