Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Equilibria - Kapitola 5

30.08.2013 (10:45) • arnesis • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1647×

Hi, I am Bella Swan and welcome to Jackass!

Smůla. Tak se říká tomu, když vás učitel vyvolá na učivo, které jako jediné za celý rok neumíte. Nebo smůla je taky to, kdy vám Kassiopeia podrazí nohu, protože má prostě blbou náladu a jste náhodný procházející.

Ale na mě se smůla nelepí, mě si vyhledává rovnou ultramegakrutě velká smůla. Když jsem se přenesla do podsvětí, soustředila jsem se na pokoj Hypna, se kterým jsem si ještě chtěla promluvit, ale přenesla jsem se rovnou do Erebské soudní síně. Tam se nesoudily duše zesnulých, ale byli tam ti, kteří spadali pod mýtické postavy, a upíry nemyslím. Například jsem tam patřila já, král Tantalos, bohové a další.

Abyste pochopili, co se v této síni rozhoduje, tak vám povím příběh krále Tantala. Byl to syn boha Dia, který ho velmi miloval, proto mu promíjel hodně prohřešků s tím, že doufal, že si z toho vezme ponaučení. To se ale nestalo a Tantalos se rozhodl otestovat, zda jsou bohové vševědoucí. Proto, když k němu bohové přišli na hostinu, připravil jim k jídlu svého vlastního syna, čehož si samozřejmě bohové všimli a nic nesnědli. Jediná bohyně Démétér snědla kousek ramena, protože byla utopena v obavách o svou dceru, Persefone, manželka Háda. Zeus se rozhodl Tantala potrestat a poslal jeho duši k nám do podsvětí, kde byl odsouzen k Tartaru. Jeho trestem se stalo to, že sedí na kameni, nad ním se sklání větve s hroznovým vínem a pod ním je říčka s průzračnou vodou, ale kdykoliv se natáhne pro víno, větve se odkloní a když pro vodu, tak říčka vyschne. Takhle tam trpí dodnes a já jen doufala, že něco podobného nečeká mě, jenomže v mém případě to nebude hroznové víno, ale Edward.

Nenápadně jsem si stáhla kápi do obličeje a přitiskla si k sobě blíž kosu, jako by mě před jejich rozhodnutí dokázala ochránit. Zvedla jsem pohled a zadívala se na tři osoby, které seděly na vyvýšené tribuně a shlížely na mě. Uprostřed seděl Hádes, který se tvářil značně sklíčeně, měl mě celkem v oblibě, považoval mě spíš za svou dceru, moc se mu nechtělo mě soudit, což jsem poznala hned. Na jeho pravé straně seděla Jasmine, je dost možné, že by jednou mohla vykonávat Hádův post, takže se musela přiučit, zároveň jsem byla ráda, že tam je. Sloužila mi jako opora a věděla jsem, že za mě bude bojovat. Nakonec na levé straně od vrchního soudce seděl Cadmus, ten anděl, co navrací některé duše zesnulých zpět do světa.

„Bells, určitě víš, proč jsi tady,“ řekl hlasitě, ale přesto mile, Hádes a obtočil své tenké prsty kolem kladívka. Smutně se na mě usmál a já váhavě přikývla, i když to nebyla otázka. „Provinila ses tím, žes nechala na světě někoho, kdo měl zemřít. Věděla jsi, že tě za to čeká trest. Vysvětlíš nám důvod tvého jednání?“

Cadmus se na židli napřímil a pohlédl na mě. Tvářil se neutrálně, moc jsme se spolu nikdy nebavili, ale nějaké nesympatie nikdy mezi námi nebyli. Byl to přeci příbuzný Jasmine. Nadechla jsem se a v hlavě jsem rychle sestavila nějakou rozumnou odpověď, vybavila jsem si právě život Tantala a rozhodla se to využít. „Udělala jsem to ze stejného důvodu, ze kterého Zeus dlouhou dobu chránil Tantala, dokud nepřekročil pomyslnou hranici.“

„Zeus svého syna Tantala miloval. Chceš mi tvrdit, že i ty miluješ upíra, jménem Edward Cullen, jehož duši jsi odmítla vzít, i přesto žes měla příležitost?“ zeptal se Hádes a já smutně sklopila oči, ucítila jsem, jak mě v nich pálí slzy. Bála jsem se, že mě třeba donutí mu duši vzít za trest, že jsem se provinila a že jsem se do něj zamilovala.

Nadechla jsem se a rozhodla kápnout božskou, což je trochu v tomhle případě ironické. „Ano, je to pravda, miluji Edwarda Cullena, a jestli z toho usuzujete, že nejsem schopna dál vykonávat práci Smrtky, jsem připravena ji předat někomu jinému.“ Zvedla jsem oči, ale ne obličej, podívala jsem se na něj svýma rudýma očima. Chtěla jsem za každou cenu vybojovat život Edwardovi, i když by to znamenalo, že ho už nikdy neuvidím.

Hádes se ale k mému překvapení zasmál a zavrtěl hlavou. „Neuvěřitelné, historie se skutečně opakuje. Předpokládám správně, že vám jsou odepřeny doteky, že?“ vytřeštila jsem oči, protože takovou otázku jsem rozhodně nečekala. Přemýšlela jsem, co mohl myslet tou historií, ale rozhodla jsem se to dál neřešit, zvlášť proto, že i ostatní se zatvářili zmateně. Vypadalo to, že jediný, kdo ví, o čem se mluví, je Hádes.

„Ne, zemřel by, kdybych to udělala, a to nechci. Přijmu kterýkoliv trest, jen když ho necháte žít,“ požádala jsem a opět sklopila hlavu, připravena přijmout trest, co mi má porota udělit.

Hádes se zatvářil zamyšleně, ale pak se překvapivě rozzářil. Bylo mi jasné, že má naprosto geniální nápad ohledně mého potrestání. „Dobře, s touhle nabídkou souhlasím,“ odkýval vrchní soudce a Jasmine se začala nadechovat, aby mi mohla vyhádat ideálně menší nebo žádný trest, ale její otec ji umlčel vztyčeným ukazováčkem před jejím obličejem. „Rozhodl jsem se, že na tebe budu hodný, proto ti dám dokonce na výběr.“

Zmateně jsem k němu zvedla oči a zamrkala. Nechápala jsem, o čem mluví. Debaty s Hádem byly skutečně někdy náročné. Oblízla jsem si dolní ret a kývla jsem hlavou na důkaz toho, že souhlasím, že může mluvit.

„Edwarda Cullena necháme žít, když se provdáš za Briana, Brandona nebo Jacoba, jak vidíš, máš na výběr a trest není krutý,“ usmál se na mě Hádes a já mohla lovit svou dolní čelist někde na zemi. Řekla bych, že tohle je jeden z nejkrutějších trestů, co jsem mohla dostat. Možná si říkáte, že se za jednoho z nich provdám a bude platit jen nějaký blbý svazek a nic jiného a dál budu trajdat za Edwardem, ale tyhle svazky mezi mýtickými bytostmi z podsvětí jsou trochu jiné.

Jasmine zalapala po dechu, ano, asi měla radost, že bychom byli pak rodina úplně, ale soucítila se mnou, věděla, že já chci být s Edwardem, a že tímhle nám její otec trochu zabránil být spolu. Cadmus se nepříjemně zavrtěl na místě, působil tady jako svědek.

„Ehm, no, do kdy se musím rozhodnout?“ zeptala jsem se a zkřivila obočí, přičemž jsem zavřela oči. Rozhodla jsem se kvůli Edwardovi vzdát všeho, včetně jeho samotného. Přesto mi nic nezabrání v tom, abych ho viděla znovu.

„Čas pro nás nic neznamená, takže do roka, abychom měli nějakou jistotu. Jinak, doufám, že víš, že zpečetění svazku mezi námi je narození dítěte?“ zeptal se a vypadal nadšeně. Mohl jednoho ze svých synů oženit, čímž by rozšířil jejich řady, což bylo důležité. Navíc chtěl Bellu jako součást rodiny, proto vůbec nechápal, že ona chce jen Edwarda, ale i kdyby to věděl, nezměnil by své rozhodnutí, měl to být přeci trest.

Žaludek se mi nepříjemně zhoupl. Vědět o zpečetění svazku a slyšet to naplno, to je trochu větší šok. Nemyslela jsem si, že by mi to dítě zabránilo ve vídání Edwarda, ale víc jsem se bála o to, jak se na to bude tvářit Edward. Navíc dítě jsem chtěla jen s Edwardem, se kterým to nešlo rovnou z několika důvodů.

„Ale, tati, nebyla by tam třeba jiná možnost?“ zeptala se opatrně Jasmine. Ona byla přeci jen holka, takže na rozdíl od Háda poznala, že to je horší trest než mě přeměnit v solný sloup.

„Ne, moje rozhodnutí už nic nezmění, copak nechceš Bellu jako sestru?“ Pozornost pak přetočil ke Cadmovi. „Jsi svědkem této události a až se Bella rozhodne, oznámí to tobě. Tím bude rozsudek vykonán. Pak se může konat,“ zakvokal radostně Hádes. Cadmus to odkývl a Hádes, aniž bych je stihla zastavit, to odťuknul kladívkem.

Uvnitř sebe samotné jsem najednou ucítila hodiny, které až nepříjemně rychle odtikávaly jeden rok. Zmučeně jsem sledovala, jak Hádes i Cadmus odchází. Ani jsem nevnímala, že mě Jasmine objala a jen jsem semkla nešťastně rty. Ale co bych nevytrpěla pro Edwarda, že? Přemýšlela jsem, jak mu tohle řeknu.

„Bells, to bude dobrý, vybereš si jednoho z nich, stačí pak mít jedno dítě a budeš moct zase být s Edwardem,“ pokusila se mě povzbudit, ale při slově dítě jsem zamrzla úplně. Nechtěla jsem děti, natož s Brandonem, Jakem nebo tím blbem Brianem.

„J-já musím pryč,“ vydechla jsem a vyprostila se z jejího náručí, na nic jsem už nečekala a přemístila jsem se pryč. Chtěla jsem mluvit s Edwardem, nikoho jiného jsem nechtěla vidět. Věděla jsem, že mě určitě bude očekávat.

Rozlepila jsem své uslzené oči a pohlédla na vilu ve Forks, která pro mě znamenala jedinou naději v temnotě. Bydlel v ní jediný člověk na světě, na kterého mi stačila jediná myšlenka a ta mě podržela nad vodou, nad černotou.

Udělala jsem první krok k vile, ale najednou mi nějaké síla vyrazila z ruky kosu. Chtěla jsem se rychle otočit a podívat se, co to bylo, ale zahalila mě černota. Vykřikla jsem, ale to už moje tělo viselo někomu přes rameno hlavou dolů.

Snažila jsem se vstřebat to, co se právě stalo. Ten někdo se pohyboval hrozně rychle, určitě to byl upír nebo nějaký jiný mýtický tvor. Netušila jsem, kdo by to mohl být od nás, takže jsem usoudila, že to je nějaký upír. Nevěděla jsem ale o koho jde, takže jsem se nemohla soustředit na to, abych se z něj nějak setřásla a abych mu vzala život, jsem byla až moc dobře v černém pytli.

Pokoušela jsem se nějak protrhnout pytel, ve kterém jsem byla, ale musel být vytvořen z nějaké silné látky nebo tak něčeho, protože se mi to vůbec nedařilo. Vrtěla jsem sebou, jak jsem se snažila vysmeknout z držení toho upíra, ale držel mě pevně a s někým tiše mluvil. Neslyšela jsem to přes látku, ať jsem napínala své nadpřirozené uši, jak jsem chtěla.

Netušila jsem, kdo by to mohl být, protože jediný upír, který mě kdy viděl, byl Edward a že by mě ten unesl? Nemohl to udělat trochu romantičtěji aspoň? Byla jsem vyděšená, vřískala jsem, ale nebylo mi to nic platné. Upír se mnou přes rameno běžel tou jejich rychlostí někam pryč a já nevěděla, co dělat. Mlátila jsem do něj rukama přes pytel, ale nic to nebylo platné. Ano, trochu jsem ho tím brzdila, ale bylo to zbytečné, stejně dokázal běžet dál.

„Kdo jste zač? Nechte mě být!“ vřískla jsem a praštila horní částí těla do svého únosce, který se trochu prohnul, přeci jen mám větší sílu než kdejaký člověk nebo i někteří upíři.

„Neodpovídej jí,“ zašeptal hlas druhého únosce a já jsem sebou trhla, byla jsem vděčná, že se mi to podařilo zaslechnout. Byl to naprosto neznámý hlas, Edward to určitě nebyl, slyšela jsem hlasy jeho rodiny a znějí úplně jinak.

Cítila jsem se bezmocně a ten pocit mě užíral, bála jsem se, i přesto že jsem věděla, že umřít stejně nemůžu a nic horšího se mi stát nemůže. Přesto jsem měla strach, po tvářích mi stékala moje verze slz, krev. Visela jsem hlavou dolů a krvavé slzy mi stékaly po obočí, přes spánky až k vlasům, tam z čela ukapávaly do pytle, kde se vsakovaly.

Můj únosce mě najednou přehodil přes rameno a já tvrdě dopadla na nějakou židli, až jsem trochu vyjekla. Nebyl to zrovna nejněžnější přístup. Veškerá krev mi z čela začala stékat zpět a potřísnila mi i tváře. Teď, když mě nikdo nedržel, jsem se chtěla za každou cenu proškrábat ven, ale někdo mi přes pytel tvrdě chytil ruku a přimáčkl ji k opěradlu židle, na kterou ji připevnil nějakými kovovými pouty. Stejný postup udělal i s druhou rukou, jen jsem s ním už trochu víc bojovala, leč neúspěšně. Totéž nečekaně udělal i s nohami, trupem a krkem.

Uslyšela jsem víc hlasů, dokonce i jeden nebo dva dívčí. Mluvili o někom, detaily jsem se neslyšela, ale tohle jsem tušila. Někdo najednou popadl pytel přesně před mým obličejem a škubnul s ním tak silně, že se o moje vlastní tělo roztrhl a odhalili mě světu.

Zamžourala jsem, aby si oči navykly na nečekané světlo a podívala se nejdřív na svoje pouta a pak na své věznitele, kteří mě v dostatečné vzdálenosti obklopovali. Několik upírů sebou zvláštně cuklo, když si všimli té krve na mém obličeji a já je nenávistným pohledem probodla. Větší šok bylo zjištění, že ve skutečnosti tyhle upíry znám. Jmenovali se Volturiovi.

Všichni na mě zírali a mně bylo jasné, že všichni tihle upíři uvěřili na Smrt. Viděla jsem tam upíra jménem Felix a hned mi došlo, jak se o mně dozvěděli, ale nechápala jsem, k čemu mě tu chtějí. Mít Smrt ve vlastním domě. Taktéž tu byla Jane a Alec, jestli si jejich jména pamatuji dobře.

Stáli před nějakým černým závěsem a já vůbec nechápala, proč mě tu sakra chtějí? Přemýšlela jsem, jaký trest by mě čekal za „omylné“ zabití celé rodiny upírů. Říkala jsem si, že už nic horšího než svatba ani být nemůže.

Upřela jsem svůj rudý pohled na Felixe, protože to kvůli němu jsem tu byla. Nemohla jsem mu sice sebrat duši, ale zabít ho není tak těžké, zvlášť když už vím, na koho se mám soustředit.

Chvíli se nic nedělo, ale pak se Felix zatvářil zmateně a o vteřinu později vyděšeně, přičemž si sáhl na hlavu, na kterou jsem mu svou vůlí vyvíjela velký tlak. Upír přede mnou bolestně vykřikl a v agóniích se zřítil k zemi. Chtěla jsem ho už zabít, ale Jane se na mě s úsměvem zadívala.

„To bych být tebou nedělala,“ svými slovy si získala mou pozornost. „Nebo tvůj miláček přijde k té samé úhoně,“ ušklíbla se a zatáhla za závěs, který se složil k zemi s tichým zašustěním. Když na Felixe přestal působit tlak, zvednul se na nohy a já mohla jen oči nechat na pohledu, co byl do teď ukryt za závěsem. Nemohla jsem tomu věřit, v podsvětí jsem byla jen krátkou chvíli a stalo se toho už tolik.

Edward tam klečel na zemi a za ruce ho držel upír, jehož jméno bylo pravděpodobně Demetri, Alec se rozhodl být nápomocný a vydal se k Edwardovi, jehož hlavu chytl do svých a já si pomocí svých bystrých očí všimla, že se na krku zrzavého upíra tvoří malinkaté černé cestičky – praskliny.

„Ne! Dost! Prosím! Udělám, co budete chtít!“ vyjekla jsem. Tímhle mě drželi v šachu. Když Alec povolil sevření, Edward zvedl pohled a omluvně a zároveň nešťastně se na mě podíval. Strach o něj mě přemohl a já cítila, jak mi opět červená tekutina stéká po tvářích dolů. Edward se bolestně podíval a já si nevšímala pohledů, které na mě upřeli upíři, když se mi po tvářích spustila krev.

Do místnosti vešel někdo další a všichni upíři až s přehnaně velkou úctou ustoupili. Zadívala jsem se na černovlasého, docela staršího upíra a pochopila jsem, proč mě sem dovezli. Byl to Marcus Volturi.

„Takže uděláš cokoliv, co bych si přál, ano?“ usmál se proradně a já semkla rty. Kývla jsem váhavě hlavou a doufala, že bude chtít něco splnitelného. „Dobře, v tom případě přiveď zpět mezi živé Didyme Volturi,“ vydechl a já jsem viděla, jak se mu v očích zablýskla bolest z její ztráty a naděje z jejího možného návratu.

Povzdechla jsem si, přesně tohle se dalo čekat. Nešťastně zemřelá Didyme Volturi. „Ale já ji nemůžu vrátit zpět! Nejsem život, já jsem smrt,“ vydechla jsem bezradně, věděla jsem, že mě budou vydírat na Edwardovi. Dostala jsem najednou nápad, který jsem hodlala za chvíli využít.

Marcus zavrtěl hlavou. „Takže radši necháš umřít Edwarda, než abys mi přivolala zpět mou Didyme?“ zeptal se a já vyděšeně sledovala, jak Alec opět sevřel těmi svými pařáty Edwardovu hlavu.

„Když ho zabijete, nebudete mít na mě už žádnou páku a já vás tu budu moct zabít všechny,“ řekla jsem tichým hlasem, který ale rozřízl relativní klid místnosti jako nůž. Zapůsobil na všechny. Alec pustil Edwardovu hlavu a Marcus se na mě překvapeně podíval, to ho asi nenapadlo.

Černovlasý upír se ale ďábelsky usmál a lusknul na Aleca, který vytáhl ze svého pláště nějaký nůž. „Dobře, ale můžeme ho mučit. Tenhle nůž je vyvinutý přesně na kůži upíra,“ zasmál se a já hned dala do provozu svůj plán, ještě než se ostří nože dotklo Edwardovy kůže. Nůž se zabořil se skřípěním do Edwardovy klíční kosti a Alec ho táhl po krku nahoru až k obličeji.

Edward se ale tvářil, že ho to vůbec nebolí, což všechny zmátlo ještě víc, dokud neotočili svůj pohled zpět na mě. Od klíční kosti se mi objevovala rudá řezná linka, jež směřovala nahoru k bradě. Postupně se z ní spouštěly malé potůčky krve. Bolelo to jako čert a měla jsem chuť se rozeřvat z plných plic, ale vydržela jsem to celé s kamennou tváří. Snášela jsem Edwardovu bolest bez jediné známky toho, že by mě to nějak extra bolelo. Krev mi stékala po krku a vsakovala se do pláště. Jediná věc, která mě napadla, byla ta, že až dám plášť do podsvětské čistírny, konečně se ho na nějakou dobu zbavím.

Marcus pokynul Alecovi, aby přestal, a linka na mé kůži už nepokračovala dál. Edward se začal hojit, tuhle schopnost jsem mu už nebrala a mě samotné zůstala rudá rozšklebená rána na krku, přesto pro mě nebyla smrtelná, když jsem sama Smrt.

Celou tuhle zvláštní situaci vyrušil pískot, který se ozýval z chodby, od někoho, kdo do téhle místnosti mířil. Přimhouřila jsem oči a zadívala se na Ara, který právě vešel dovnitř. Ach, ten infantilní upír mi fakt nechyběl, ale očividně nevěděl o nastalé situaci.

„Jé, zdravím, Edwarde, copak tady děláš? A proč všichni čučíte na židli?“ zeptal se a já se musela pousmát, on mě neviděl, aspoň někdo. Všichni se na něj překvapeně podívali, ale Marcus jako jediný si ho nevšímal. Pořád koukal na mě.

Zavřel oči a zeptal se. „Proč? Proč jsi jí vzala život?“ Aro na něj nechápavě pohlédl a očima vyhledal Jane, jestli se o ní nemluví a dál se snažil najít osobu, se kterou jeho přítel mluví.

„Já ji nezabila! Jsem Smrtka dvě stě let, připadám ti tak stará jako Didyme?“ prskla jsem, tohle mě už nebavilo a krk mě začal pekelně pálit, jako by na mě poslali vzduch přímo z Tartaru. To pálení ale znamenalo, že se rána začíná zacelovat, že se spojuje porušená tkáň. Měla jsem pomalejší a jiné léčení, než měli upíři. Sledovala jsem Marcusův překvapený výraz.

„Tak proč zemřela?“ zeptal se a já si všimla, že se mu tvář bolestně stáhla. Aro přistoupil o značný kus blíž, ale protože nevěděl, čemu má věřit, nemohl mě vidět. Natáhl se po ruce Jane, která ale konsternovaně zírala na mě.

„Předchozí Smrt vzala jen její duši, ale její tělo zabil…“ odmlčela jsem se a myslí zabloudila v podsvětí, až dokud jsem nenašla Didyminu duši, kterou jsem si narychlo přečetla. Některé moje schopnosti byly neuvěřitelné, škoda, že se jen projevily, když jsem byla v nebezpečí. „Támhle tvůj přítel, Aro.“

Marcus vyvalil oči a podíval se na Ara, který nedočkavě zasápal po Janině ruce, kterou nakonec chytil a začal prolézat její vzpomínky a co vlastně vidí na obyčejné židli. Já se mezitím v hlavě pobavila s Didyme. „Nevěřím.“

„Tak si nevěř, bavila jsem se s Didyminou duší, můžu ji se na pět minut zavolat a klidně ti to potvrdí. Ale jestli ji zavolám, budeš muset přežít její druhý odchod.“ Marcus to hned odkýval a Aro vyvalil oči, když zjistil, proč všichni koukají na židli a v tu chvíli se podíval přímo do mých červených očí, které oproti těm jejich zářily. Viděl mě. Ale zabránila jsem tomu, aby mě slyšel, takže nevěděl, co se chystám udělat.

Věděla jsem, že zavolání její duše mě bude něco stát, ale nikdy jsem to nezkoušela, takže pro mě byl šok, když se mi ji podařilo zavolat mezi živé. Ji ale všichni viděli, včetně Ara. Před všemi se zjevila čistě modrá duše Didyme, které se vznášela kousek nad zemí vedle mě a zářivě se usmála na Marcuse, který vyloženě pookřál. Viděla jsem ten jeho zamilovaný pohled v očích, ale nic jiného jsem nevnímala, protože se mi všechno začalo rozmazávat. Povolání Didyminy duše si vybíral svou dlaň.

Měla jsem dojem, že mi někdo zahákl něco za vnitřnosti, které se mi právě snažil vytrhnout z těla, žaludek se mi v těle začal kotrmácet a já po dlouhé době poznala, co to je vyčerpání.

„Marcusi,“ zašeptala Didyme a natáhla k němu ruku, která jím sice trochu prošla, ale přesto se opatrně dotýkala svou modrou rukou jeho tváře a usmívala se na něj jako anděl, kterým nepochybně i byla.

„Didyme, neměl jsem nikdy dovolit, abys mě opustila, jaké to tam je?“ zeptal se jí a ani si nevšímal Ara, který vypadal jak spadlý z višně.

Upírčina duše se vesele zasmála a zatvářila se naprosto šťastně. „Jsem jediný upír, který skončil v Elysiu, jsem tam šťastná, jen ty mi tam chybíš. Miluju tě.“ Sklonila se k němu a políbila ho svými zářivými rty. Ten dotek nemohl Marcus cítit, ale měl pro něj jistou hodnotu.

„Didyme, miluju tě, těším se, až se k tobě přidám,“ vydechl a pochopil, že už mu moc času s jeho milovanou nezbývá. Edward se ke mně chtěl rozeběhnout, ale Demetri ho držel pevně, Alec mu s ním pomohl, protože zrzek dokázal vyvinout kvůli mně překvapivě velkou sílu.

Z nosu, z uší i z očí mi začaly stékat pramínky krve, daň, za Didyminu chvilku na zemi. Na rtech se mi objevila stejná červená kapalina, které začala také stékat a míchala se s krví, která už na mém obličeji byla. Věděla jsem, že už dlouho ji na tomhle světě neudržím, nehledě na to, že jsem měla dojem, že mi upalují jednotlivé části těla zaživa.

„Slíbila jsem Belle, že ti řeknu, proč jsem zemřela,“ vydechla  Didyme a zadívala se na svého bratra, který vykulil oči. Vykřikl ne, ale hlas jeho sestry už přehlušit nedokázal. „Zabil mě Aro Volturi, aby si tě udržel u sebe.“ Nadechla se a pokračovala, protože věděla, že její čas v lidském světě vyprchává. „Marcusi, jsem v Elysiu, ale bez tebe to žádné nebe není. Jednou se za tebou vrátím,“ přislíbila a víc už jsem vydržet nemohla. Vykřikla jsem v bolesti a nechala Didyme zmizet.

Skoro celá jsem se topila ve své vlastní krvi a vysíleně jsem nechala hlavu dopadnout na hrudník. Už jsem neměla sílu s ničím bojovat. Už jsem měla bolesti dost a chtěla jsem upadnout do nějakého kómatu, který ale ke mně nikdy nemohl přijít.

Marcus se celý rozlícený otočil. Ale ne na mě, na Ara, který se nakrčil, připraven na jakýkoliv útok, přesto se mu ve tváři zračilo značné nepochopení a zrazení. „Ty! Tys zabil svou vlastní sestru! Připravil jsi mě o největší poklad celého života!“ Marcus kývnul na Aleca a Demetriho, kteří pustili Edwarda a postupně se vydali ke mně, aby mi povolili pouta. Z kapsy jejich plášťů vytáhli rukavice, takové ty, kterými se nabírá pečivo a opatrně, jako bych měla nějakou nakažlivou nemoc, mě začaly odvazovat. Edward u mě byl ve chvilce.

Neměla jsem sílu ovládat své tělo, i když už mě nic nedrželo a ani jsem nedokázala Edwardovi říct, aby se mě nedotýkal. Nechtěla jsem, aby zemřel. Převzal si od Aleca rukavice, které si rychle nasadil a pak na něj zavrčel, aby ustoupil. Opatrně, abychom se skutečně nedotkli, mě vzal do náručí a já se modlila, aby neměl díru v triku.

S tím se se mnou rozeběhl pryč a nechal Volturiovi, ať si jejich spor vyřeší zevnitř.

„Bello, já se ti tak hrozně moc omlouvám, kvůli mně jsi utrpěla tolik bolesti a zbytečně tě vystavuju nebezpečí,“ řekl nešťastně Edward v běhu a já jen malátně kývala hlavou. Několik vteřin jsem hledala sílu na to, abych mu byla schopna odpovědět.

„N-ne, to já můžu za to, že jsem tě vystavila Volturiovým. Převzít tvou bolest bylo to nejmenší,“ vydechla jsem a opět cítila, jak mé tělo padá do pomyslné temnoty vlivem vysílení. Edward ještě něco zamumlal, ale tomu jsem už nerozuměla.

Doběhli jsme ke Cullenovým do vily a on mě hned zanesl do jeho pokoje, kde mě položil na gauč, protože postel tam neměl. Přikryl mě dekou a já byla vděčná, že Kassiopeia nezpůsobila díru na tričku Edwarda a on přežil i mou záchranu. Spánek ke mně přijít nemohl, ale odpočinout jsem si skutečně musela. U Volturiových jsme byli několik hodin.

Vykřikla jsem bolestí, jak se rozpálila moje zranění, když se začaly rány léčit. Pálil mě snad každý orgán v těle, každý kousíček kůže a já se jen modlila, aby to přestalo. Trochu jsem si připadala, jako bych se měnila v upíra. Edward mě starostlivě sledoval a já stihla koutkem oka, které se právě vyléčilo, zaznamenat, že jeho rysy působí ztrhaněji.

Svou pozornost, když se druhé okolo doléčilo taky, jsem upřela na temný stín, který se objevil za Edwardem, a zasténala jsem. Na další akci už jsem neměla náladu. Edward si všiml, že se koukám za něj a rychle se otočil.

„Ty zmetku! Za to můžeš ty!“ S tím po Edwardovi skočil očividně naštvaný Jacob.

Uuu, tak jak se líbí? Teda jestli vůbec se líbí. :/ tahle kapitola mi dala pěkně zabrat, ale jsem s ní spokojená, takže doufám, že na tom budete stejně. Uvítám, kterýkoliv komentář.

PS: Narážky na to, že jsem říkala, že Jacoba nemůže nikdo krom těch z podsvětí slyšet, vidět, cítit, neberu, dozvíte se v další kapitole. ;)

Autor: arnesis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Equilibria - Kapitola 5: