Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Equilibria - Kapitola 1

09.08.2013 (17:00) • arnesis • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 4087×

Rovnováhy

Ahoj, jmenuji se Bella Swanová a jsem smrt. Nemyslím to tak, že jsem vrah, i když i o tom by se dalo spekulovat, mou prací je být Smrtka. Osvobozuji duše z těl, které pak zamíří do Hádovy říše.

Myslím, že nejsnadnější bude začít s tím, jak se celý svět má. Každá mytologie se zakládá alespoň na troše pravdy, včetně té řecké. Nevím, jestli je skutečností všechno, co obsahuje, ale vím pár věcí jistě. Hádova říše – podsvětí - skutečně existuje, žije tam Hádes s Persefonou a se svými dětmi. Popíšu vám, jak to funguje na cestě jedné duše.

Na světě existují dvě bytosti, které by si mohly říkat Osud. Přednostně to je Kassiopeia, jedna z mých nejlepších kamarádek. Občas se mi stává, že jí závidím, jak je nádherná, ale naštěstí to vždycky potlačím, protože si vzpomenu, že ji lidé nemůžou vidět, můžou jen cítit dopad jejích činů. Je to jedna ze čtyř osob, které opakovaně vstupují do podsvětí a vrací se z něj zpět. Cestuje po světě a v podstatě rozsévá neštěstí. Jejím úkolem je, aby se stávaly některé katastrofy a nehody.

Dřív dostávala od Chárona seznam nehod, které musí způsobit. Její moc je v podstatě neomezená, dokáže vyvolat tornádo a další věci. Teď v moderní době si ale trochu práci poupravila. Sehnala si iPad, na který si natáhla aplikaci Katastrofy.com, protáhla ho nějak časoprostorem, takže se jí zprávy o dnešku, které lidi uvidí až zítra, zobrazí už dneska a ona podle nich vyvolává katastrofy. Občas s ní cestuji já, protože ruku v ruce s ní chodí často smrt.

Popsala bych ji jako takového našeho podsvětního vtipálka. Když jde po ulici, lidé ji nevidí, technicky vzato by ji neměli ani cítit, takže by jí měli procházet, ale ona díky své moci způsobila, že je hmatatelná, a často dělá nějaké naschvály lidem. Mám ji hodně ráda, protože dokáže, že přestanete myslet na svoje problémy, a místo toho se smějete. Je zajímavé, jak se změnila od minulosti.

Její životní příběh je v podstatě takový, že jako člověk měla zvláštní dar. Cítila bolesti a trápení všech lidí ve své blízkosti a ubíjelo ji to až do jejích šestnácti let, kdy upadla do tak velkých depresí, že si její duši vyžádala samotná temnota, ale osud, ještě vyšší síla než my, její duši vykoupil s tím, že mu na doživotí bude sloužit. Tak dostala dar řídit osud. Díky tomu přestala cítit strasti okolí, sice zůstala úžasný empatik, ale už to nemusí řešit.

Zmínila jsem, že je Osudem přednostně, ale není jediná. Druhou osobou, která může opouštět beztrestně podsvětí, je Jacob. Jedná se o černého vlka s rudýma očima, který se dokáže přeměnit v člověka. Je to společník Smrti, takže mě. Chodí se mnou k duším, které já odeberu, a on zařídí, aby byl příčina toho, proč zemřelo tělo.

Mezi lidmi by neměl být ani vidět, ani slyšet, ani cítit. Nic, je naprosto pro ně neviditelný. Charakterizovala bych ho jako neskutečně loajálního člověka, i když to bude asi tím, že je z části vlk. Zná mě snad ze všech nejlépe, možná proto, že se mnou tráví nejvíc času, když se mnou chodí po celém světě. Nikdy s ním není nuda, ale ráda ho škádlím tím, že mu říkám, aby byl rád, že nemá tři hlavy. Je to totiž potomek Kerbera, který už odnepaměti provází Smrtky.

Dobře, to bychom měli důvod, proč umírají těla lidí. V ten moment na scénu přicházím já. V práci chodím v černém plášti s kapucí. Hrozně kouše a má spousty kapes, do kterých vždycky nacpu tunu peněz, abych je mohla mrtvým duším podstrčit a oni je mohli dát Cháronovi, převozníkovi. Mám podobně rudé oči jako Jake a chodím vždycky s kosou. Je to spíš takový doplněk, než účelná věc. Přesto ji ráda nosím, protože mi nejednou zachránila život.

Moje poslání je podle žlutého pergamenu, na kterém se objevují jména těch, kteří mají zemřít, chodit k těm lidem, dotknout se jich, stačí i vlasem, a jejich duše může odejít z těla. Chvíli pak ještě bloumá po světě, dává občas nekrangelia, což je v podstatě poselství, že zemřela, a pak zmizí. Objeví se před bránou do Podsvětí.

Jsem jediná osoba, která nemůže ovlivnit to, že ji někteří lidé vidí. Je to poměrně nevýhodné, když se procházíte po ulici a najednou na vás někdo ukazuje prstem. Lidé kolem něj se otočí směrem, kam ukazuje, a vidí prázdný vzduch. Je to tak, že mě vidí jen ten, kdo ve mě věří. Těch je s modernější dobou čím dál míň. Mám ale výhodu, že slyšet mě můžou jen, když já chci. Nahmatat mě mohou bohužel vždycky, občas se mi proto stává nehoda, že omylem nechám odejít duši někoho jiného.

Asi bych vám o sobě měla něco říct. Nenávidím se za to, kým jsem. Vím, že zhruba od začátku devatenáctého století jsem Smrtka, nevím, kdo jsou moji rodiče, a bojím se, že jsem je možná sama zabila. Smrtkou jsem se stala v osmnácti letech, co bylo v době předtím, nevím a možná se to i bojím zjistit.

No, zpět k cestě duší. Duše se ocitne před bránou, kterou hlídá trojhlavý tatík Jacoba, Kerberos. Má mě hodně rád, taky jsem třetí osoba, která si volně chodí do podsvětí a zpět. Je pro mě překvapivé, že každá hlava Kerbera má ráda jiné jídlo. Vždycky jim od něčeho trochu nosím, nechá se pak drbat za ušima. V době, kdy jsem se utápěla v tom, že já jsem jen bezcitný vrah, jsem u něj trávila hodně času.

Duše pokračuje k řece Styx, na které čeká převozník Cháron. Ta zemřelá osoba mu dá minci a on jej převeze na druhou stranu řeky, kde je část podsvětí zvaná Erebos, je tam palác Háda, tam se tedy musí vydat dál.

Hádes žije v tom paláci s Persefonou, se svou milovanou manželkou. Mají spolu spoustu dětí, které je každé určené pro jiné věci. Jedním z jeho dětí je moje další nejlepší kamarádka, Jasmine, dalo by se jí říkat i Spravedlnost.

Duše se usadí do čekárny, kde počká, dokud ji nepředvolají před Jasmine. Abyste pochopili celý proces, musíte znát zase příběh Jasmine. Narodila se pro to, čím je. To je také důvod, proč je slepá. Nosí okolo očí černou pásku. Nedá se říct, že by úplně neviděla, ale je to takové opatření, aby rozhodovala skutečně spravedlivě. Když před ni duše předstoupí, ona v hlavě vidí jednu ze sedmi barev, co se jí v mysli objevují.

Vidí bílou, žlutou, červenou, zelenou, modrou, šedou a černou. Pokud u duše vidí šedou a černou, putuje hned do Tartaru, což je peklo. Duše, co se tam dostanou, musí být skutečně zkažené, taky tam hodně trpí. Moc často se nestává, že se tam duše dostávají, přesto jich tam je už docela slušná řádka, vím například o Jacku Rozparovači.

Pokud Jas vidí bílou nebo žlutou, tak je rozhodnuto, duše patří do ráje – Elysia. Taky bych se tam jednou chtěla dostat, je to tam nádherné, máte všechno, co chcete, prostě blahobyt. Proto je to stejně výjimečné jako Tartar.

Zbývají tři barvy, červená, zelená a modrá. Nepovím vám, proč zrovna tyhle barvy a co znamenají, to mi Jasmine nikdy neprozradila, ale tyhle posílá na Asfodelové louky. Jsou to volná prostranství, kam je posílána slušná většina duší. Je to místo bez bolesti, ale i bez radosti. Na těch loukách roste asfodel, je přezdíván rostlinou Smrti.

Jasmine se přímo narodila pro tuhle práci, ale moc dobře vím, jak ji užírá, že nevidí svět kolem sebe. Jednou do roka si vezme na oči pásku s balónky, tak poznáme, že má narozeniny. U nás se čas měří úplně jinak, tady nejde o rok, ale o staletí. Při procesu s duší jí pak stačí ťuknout kladívkem o desku a duše se podle její vůle přesune na místo jí určené.

Abych řekla pravdu, s Jas máme hodně společného, obě jsme dost introvertní a nechceme být tím, čím jsme. Stejně je to skvělá rádkyně, je to čtvrtá osoba, co může beztrestně opouštět podsvětí. Věc, co jí závidím, je, že má úžasnou rodinku. Má spoustu sourozenců, já jich znám jen pár. Je to Brian, Brandon a Cadmus.

Nejprve začnu Cadmem, protože ten ještě souvisí s cestou duší. Občas se stane, že některé duše se můžou vrátit na Zem, ale do jiného těla. Cadmus je anděl, který létá mezi Tartarem, Elysiem a Asfodelovými loukami, odkud bere vyvolené duše. Dovede je k bráně, kde se většina duší vysměje Kerberovi, protože je musí pustit.

Když se pak ty stejné duše za pár desetiletí vrátí, tak se jim to trojnásobně vrátí, vysmějí se jim hned tři hlavy Kerbera.

V podsvětí ještě žije Hypnos, bůh spánku, který je pro mě jako náhradní otec. Když mám v práci trochu volno, tak za ním ráda chodím. Přijde mi, že má se mnou společného víc, než si připouští. On jediný mi říká Bells.

Málem bych zapomněla na Brandona a Briana, vlastně ještě oni dva mohou opouštět podsvětí, aniž by je za to pomalu Kerberos sežral, oni jsou taktéž Smrtky, ale jiného druhu. Je dva nemůže vidět nikdo, ani kdyby v ně věřil.

Oni dva jsou dvojčata a neviděla jsem víc rozdílné osoby. Brandon je černovlasý a vysoký, takový galantnější mi přijde, ale když se dostane do křížku s Brianem, tak jde veškeré vychování stranou, je Smrtkou pro rostliny, stačí jeden jeho dotek a rostlina najednou uschne. Jejich práce funguje trochu jinak než moje. Když on jednu rostlinu zabije, druhá se někde „narodí“.

Brian je zase blonďatý a je to takový zloduch, no, s nimi dvěma se nejde nudit. Tenhle blonďák je Smrtkou pro zvířata, tím, že jim vezme duši, jim zkracuje často utrpení, což je na něm obdivuhodné. Když vezme duši zvířete, ta se hned pošle do nového těla, ani do podsvětí nevstupují.

Oba musí nosit podobný kousavý plášť jako já.

Byla už tma, ale já moc dobře viděla, že je noční nebe potažené bouřkovými mraky. Paráda, tohle počasí jsem milovala. V jedné ruce jsem držela kosu a druhou jsem spustila k Jacobovi, co byl vedle mojí nohy přeměněný do podoby černého vlka. Podrbala jsem ho podvědomě za ušima a užívala si výhled na město, protože jsme stáli na vršku jedné z nejvyšších budov Seattlu.

Přemýšlela jsem nad tím, že každá duše, která tam prochází, netuší, že na střeše stojí bytost, co je jednou všechny odebere z jejich těla. Jake vycítil moje znepokojení, jež vždycky přijde, když přemýšlím nad tím, kolik zajímavých příběhů zmařím.

Jacob do mě strčil čumákem a já se na něj usmála. Jeho rudé oči ve tmě zářily jako dva rubíny a já si říkala, že jsem ráda, že zrovna on je můj společník. „Já vím, nemám na to myslet, ale nemůžu si pomoct,“ povzdechla jsem si. „No, dáme se asi do práce, musíme odebrat spoustu duší ještě dneska, navíc za hodinu mám schůzku s Kassiopeiou, prý něco potřebuje, obejdeš se tu beze mě?“ Pohlédla jsem k němu a zvedla jedno obočí. Jake souhlasně zavrčel, i když to znělo tak, že se mu to moc nelíbí.

Zašmátrala jsem rukou do kapsy pláště a po chvíli jsem nahmatala svitek. Vytáhla jsem ho a dala jsem ho jak před sebe, tak před Jakea. Třesoucími se prsty jsem rozevřela svitek a podívala se hned na první jméno v dlouhém seznamu. Bylo tam James Price. Povzdechla jsem si a špičkou ukazováčku se dotkla jména na svitku. Přemístili jsme se se zvukem, který připomíná dopad kapky vody na rozpálený povrch. Zasyčení.

S prvním zahřměním blesku, oznamujícím příchod bouřky, jsme se ocitli přímo před nemocnicí. Do tváře mě udeřilo světlo, co ven dopadalo z pokojů. Úzkostí se mi stáhl žaludek, když mi v hlavě problesk obraz novorozeněte, jehož jméno je James Price. Snažila jsem se to na sobě nedat najevo, ale musela jsem zavřít oči, abych zahnala slzy.

Jacob se mezitím odrazil od předních tlap a ve vteřině se změnil na člověka v černém tričku a černých kalhotech. Natáhl ke mně ruku a přejel mi po paži, snažil se mě tím uklidnit, což se mu povedlo. Otevřela jsem víčka a zadívala se do jeho rudě svítících očí. Viděla jsem v nich otázku, on nevidí tvář toho, pro čí život jdeme. „Je to novorozeně,“ vydechla jsem. Nesnášela jsem brát duše a odnášet je ještě k tomu dětem, to mi bylo naprosto proti srsti, ale nešlo to, musela jsem je odnést. Jediné, co mě utěšovalo, bylo to, že nikdy by nemohly přijít do Tartaru.

„Bell, musíme,“ řekl, ale slyšela jsem v jeho slovech, že se mě tím snaží podpořit. Spolu se mnou vyrazil ke dveřím do nemocnice, kterými jsme prošli, jako by tam ani nebyly. Nechtěli jsme na sebe upoutat pozornost, tak proč se zaobírat s otvíráním dveřím.

S každým krokem jsem cítila, že se moje nohy mění na tvaroh, takže už v půlce první chodby mě musel Jake táhnout. Skutečně, lepšího spolupracovníka bych si nemohla představovat. Kosu jsem se snažila nést tak, abych někomu nemohla ublížit. I přestože jsem Smrtka, pořád patřím mezi nemotory.

Potkali jsme jen pár lidí a nikdo z nich mě neviděl, skutečně, čím dál tím míň lidí ve skutečnou Smrtku věří. Možná je to tak lepší, aspoň mi to usnadní práci. Na tabulích jsem si všimla, že jsme už jen pár kroků od dětského oddělení. Ucítila jsem knedlík v krku, ale nechtěla jsem před Jakem ukázat ještě větší slabost, než do teď, takže jsem se nenápadně podepřela kosou a s ní jsem odbelhala až ke sklu, za kterým byla řada dětí.

Jacob se na mě podíval a povzbudivě se usmál, věděla jsem, že ani on není nadšený z toho, že bere život dětem. Stiskla jsem mu ještě dlaň, než jsem se od něj úplně odtáhla. Oba jsme prošli stěnou a zamířili k inkubátoru, ve kterém ležel nádherný chlapeček.

„To je on,“ zašeptala jsem a pohlédla na svého společníka, který začal zkoumat cedulku, co tam je. „Na co zemře?“ zeptala jsem se ho a on semkl rty.

„Na selhání plic,“ odpověděl chraptivým šeptem a dírou v inkubátoru, kudy se prostrkují ruce dovnitř, jsem já sama procpala svou mrtvolně bílou dlaň a naposled jsem se podívala na živého novorozence, než se ho dotkla moje ruka.

Z těla se sama zvedla zářivě modrá duše Jamese. Vylevitovala z inkubátoru a začala bloudit po místnosti. Jacob mezitím dalším dotekem na tělo novorozence způsobil zástavu dechu a výpověď plící. I tělo bylo už mrtvé a bez duše.

S popotáhnutím jsem z kapsy vytáhla malou minci, kterou jsem vtiskla duši do ruky. Nemotorně ji sevřel ve své malinké dlani a se zábleskem modré barvy duše opustila pozemský svět.

Netrvalo to ani moc dlouho a do pokoje vběhla nějaká sestřička, kterou přivolal alarm, co vytvořil vypojený přístroj. Neviděla nás, neboť koukala skrz.

Uhnula jsem jí z cesty, nechtěla bych zabít i ji. Proběhla skrz Jaka, který se trochu poušklíbl, když ho to zašimralo. Podrbal se na hrudi skrz tričko. Pak jsme na sebe navzájem kývli a každý se vydal svou cestu.

Nechci být zlá nebo necitelná, ale z toho, že zemřel James, jsem se přenesla rychle, za dvě stě let mojí práce jsem si už zvykla. Za chvíli pravděpodobně půjdu pro dalšího, ale nesnášela jsem to.

Zamířila jsem trochu duchem nepřítomně na Seattlské letiště, kde jsem se měla sejít s Kassiopeiou. Kvůli bouřce byla zrušena část spojů, přesto mám dojem, že mi nad hlavou svištěla letadla pořád. Povzdechla jsem si. Kass měla ještě jeden dar, o kterém jsem se nezmínila. Byla mimořádně nedochvilná.

Pohodlně jsem se posadila na lavičku, jež byla kousek od vstupní haly, a zamávala nějakému klukovi, co mu mohlo být asi třináct let a civěl na mě jako na dinosaura. Pokrčila jsem nad tím rameny, mohl si myslet, že jsem nějaký cvok v převleku, co tu rád pobíhá.

Z kapsy jsem opět vylovila svitek a rozevřela ho na kraji. Přejela jsem špičkou ukazováčku po jméně a za mým prstem se objevila černá rýha, jak jsem jméno škrtla ze seznamu. Chtěla jsem se podívat, čí duši odnáším jako další, ale to už si vedle mě klidně kecla Kassiopea a něco vyváděla na iPadu.

„Ahoj, tak jak jde práce?“ zeptala se mě usměvavě a já jsem nad ní protočila oči. Bylo neuvěřitelné, že zařídila internet i u nás v podsvětí.

„Pff, ani se neptej, právě jsme s Jacobem odvedli novorozence. Cos teda potřebovala?“ pozvedla jsem jedno obočí, abych ji tím podpořila v mluvení.

Oblízla si ret a zmáčkla nějaký čudlík na kraji iPadu, který se zvukem tekoucí vody zhasl. „No, mám udělat zemětřesení v Japonsku, nerada hejbu tou zatracenou litosférickou deskou sama, nechceš mi pomoct?“ zasténala jsem. To zas bude pro pobavení.

„Vůbec nemám práce nad hlavu, řekni mi aspoň, jestli tam někdo umře?“ Její semknutí rtů mi oznámilo, že ne, takže to dělám jen kvůli ní. „Tak fajn! Fajn, teď ti pomůžu, aspoň si pár lidí užije několik minut života navrch,“ rezignovala jsem.

Jako na povel jsme obě vstaly a se zasyčením jsme se přemístily k litosférickým deskám. Teď si užijete srandu.

Ocitly jsme se v takové vzduchové kapsli mezi dvěma litosférickými deskami. Tu jednu máme roztlačit, aby se rozechvěla a vyvolala zemětřesení, ta druhá se zas tolik hnout nemá, takže jsem si o ni opřela kosu a podívala se na Kassiopeiu.

„Stejně nevěřím, že už zase ti pomáhám, za tohle bych se měla dostat do Elysia.“ Kass se opřela rukama o tu správnou desku a nohama pořádně zapřela do země. Napodobila jsem ji a obě jsme se pokoušely desku rozhýbat.

„Určitě to je zaseklý!“ konstatovala Kass po nějakých pěti minutách, kdy jsme dřely jako koně, ale deska se nechtěla pohnout, vzdala jsem to. Zadýchaně jsem se odtáhla.

„Zatracená deska!“ zavrčela jsem a kopla do ní. Mělo to hned dva následky. Já začala poskakovat na jednom místě jako cvok, protože mě noha pekelně bolela. Druhá věc byla ta, že se deska začala nehezky třást a na nás se začaly řítit drobné kamínky. Ne, že by nás to zabilo, ale není příjemné, když si je pak musíte vyčesávat z vlasů. S Kass jsme na sebe kývly, popadla jsem kosu a obě jsme se přemístily zpět na letiště v Seattlu.

Kass se na mě s hollywoodským úsměvem podívala a spokojeně si založila ruce za hlavu. Natočila tvář k nebi, přičemž se zadívala na hvězdy nad námi.

„Děkuju, Bello, tohle bude alespoň čtyřka na Richterce, to by mělo stačit na to, aby se tam pár baráků poskládalo,“ libovala si v naší tvrdě vydřené práci a já něco nepřítomně zahučela. „Nechceš zajít někam na kafe?“ zeptala se a zavřela oči.

„Ne, díky, já musím ještě pracovat,“ vydechla jsem a začala se znovu z lavičky hrabat na nohy, přičemž jsem se z kapsy pokoušela vylovit svitek, abych zjistila jméno mé další oběti.

„No jo, já zapomněla, že seš workoholička.“ Otočila jsem se k ní a povytáhla jedno obočí. Kass tam už nebyla, šla vytvářet asi nějakou dopravní nehodu.

Ani jsem nestihla zaznamenat, kdy se ke mně přidal Jacob stále v lidské podobě. Už sehraně jsem před námi rozbalila svitek a pohlédla na jméno, které se lišilo od ostatních tak, že bylo rudé. Upír, to bude jednoduché. Lidé si myslí, že jsou nejvyspělejší skupinou a vládnou světu, o kterém si upíři myslí, že mu vládnu tajně za zády lidí, ale lidi a upíři se mýlí. Ha.

Upíři si navíc myslí, že jsou nesmrtelní, je to sice pravda, ale i pro jejich duši si můžu přijít, není to tak často jako u lidí, ale je to nutné.

Důkladněji jsem si přečetla jméno toho chudáka, pro kterého si jdu. Edward Cullen.

Smrtka Bella

Jak se líbí začátek téhle povídky? Upřímně, kvůli ní jsem začala trpět nespavostí, docela mě potrápila, když jsem se snažila vymyslet svět, jak funguje s touhle skupinkou, napadla mě naprosto jiná povídka. No, mám tam naplánovaných pár věcí, včetně zajímavosti v Bellině minulosti, nebude to nijak dlouhá povídka, ale ráda bych ji rozvedla co nejvíc, teda podle toho, jak se bude líbit. :)

Autor: arnesis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Equilibria - Kapitola 1: