Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettův potomek 9. kapitola

19.06.2010 (18:00) • SuzySue • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3812×

9. kapitola

„Isabella McCarty, ale říkej mi Bella,“ představila jsem se na oplátku já.

„Hm, Bella,“ zamumlal, „hezké jméno.“ Usmála jsem se.

„Díky,“ Nevěděla jsem co víc dodávat a tak jsem se otočila k učiteli. Snažila jsem se ho vnímat co nejmíň to šlo, ale nešlo to. Jediné co jsem vnímala byla Andrewova přítomnost. Působila ně mě strašně silně, až to bylo absurdní.

Vždyť ho vůbec neznám! Tak co mě k němu tak táhne? Byl to jen polibek, jeden obyčejný... naprosto dokonalý polibek. Kruci!

„Nad čím přemýšlíš?“ vyrušil mě jeho hlas. Naprosto božský, stejně jako on.

Otočila jsem se a podívala se mu do očí. To jsem rozhodně dělat neměla. Jeho oči mě naprosto pohltily. Byly tak zvláštně nádherné a oslňující. Takové oči jsem v životě neviděla. Byly zajímavé nejen barvou, ale i něčím jiným, co jsem nemohla rozluštit.

„Bello?“ vyslovil mé jméno, a tím mě přivedl zpět do reality.

„Promiň, trochu jsem se zamyslela.“ Neměla jsem v plánu mu vykládat zrovna o čem to bylo.

Uchechtl se. „To jsem viděl, nad čím si přemýšlela?“

„Nad ničím konkrétním, jen jsem tak dumala.“ Snažila jsem se to obejít, ale jeho jsem neoklamala.

Lehce se usmál.

„Řekl ti už někdo, Bello,“ mé jméno vyslovil s takovou intenzitou, až jsem sebou trhla. On si toho nevšiml, nebo mu to bylo jedno, protože pokračoval. „Že vůbec neumíš lhát? Ovšem, pokud si mi to nechtěla říct, nemusíš. Nebudu tě nutit.“ Usmál se.

„Nechci,“ zašeptala jsem a sklopila hlavu. Nemohla jsem se mu podívat do jeho očích, byla jsem si totiž jistá, že bych mu okamžitě všechno vyklopila.

„Nevadí, snad někdy jindy.“ To byla jeho poslední věty. Po celou hodinu jsem s ním už nepromluvila. Snažila jsem se vnímat výklad učitele, ale vůbec to nešlo, když vedle mě seděl Andrew.

Cítila jsem mezi námi zvláštní napětí, které jsem se snažila ignorovat, když to šlo opravdu špatně.

Když po 45 minutách nakonec zazvonilo, oddychla jsem si tak nahlas, až se po mě ostatní otáčeli. Nebyl pochyb, že to slyšel i Andrew. Rychle jsem se na něj ještě podívala, nechtěla jsem aby byl naštvaný nebo aby si myslel, že mi jeho přítomnost vadí spíš na opak.

Ovšem, když jsem na jeho tváři spatřila úsměv, málem jsem sebou klepla o zem a nebyla jsem na to jediná i ostatní spolužačky z něj měly podobné reakce. Jedné se dokonce podlomily kolena a kdyby u ní nestál Mike, tak by se skácela k zemi.

Na tyhle reakce jsem byla zvyklá u Edwarda, ale ne u Adrewa, i když mě to u obou rozčilovalo stejně.

Radši jsem nechala toho přemýšlení a vydala jsem se na poslední hodinu před obědem, myslím, že bych ji měla mít s Emmettem. Sakra, na něj jsem kvůli Adrewovi úplně zapomněla.

Rychle jsem šla na další hodinu, chtěla jsem Emettovi položit pár otázek, které by mi pomohli odhalit co má společného s mým otcem.

Samozřejmě jsem se mohla zeptat na rovinu, ale myslím, že kdyby s ním přece jenom něco měl společného, tak by mi to neřekl a přestal by se semnou bavit, což by mi značně znepříjemnilo vyšetřování. Bože, to zní jako v kriminálce, začíná mi z toho všeho hrabat.

Emmett tam už seděl, a když mě uviděl zvláštně mu vzplanuli oči. Zavrtěla jsem hlavou a sedla si k němu.

„Ahoj, Bell,“ řekl až s moc velkým nadšením.

„Ahoj, Emmette.“ Otočila jsem k tabuli a přemýšlela. Skoro celou hodinu jsem se snažila povzbudit se k tomu, abych se ho zeptala, ale byla jsem zbabělec.

Když už zbývalo jen pár minut do konce hodiny, rozhodla jsem se, že se zeptám.

Zhluboka jsem se nadechla a spustila: „Ehm, Emme?“

Nadzvedl obočí. „Jo?“

„Máš sourozence?“ 

Emmett se na mě podíval jako bych byla padlá na hlavu a mě taky došlo, co jsem řekla.

„Jasně, že mám. Edward, Jasper, Alice, je ti něco Bell?“

„Jo, jasně, já vím. Ale já myslela jestli nemám třeba biologického bratra, staršího...“

V Emmettově očích se značilo pochopení. Neprozradila jsem toho moc?

„Ehm, o tom nevím, proč?“ 

„Ale to nic, to já jen tak.“ Usmála jsem se, no možná to byl škleb.

Emmett se na mě podíval takovým zvláštním pohledem, ale nic neřekl. Tak jsem se otočila a šla jsem na oběd.

Procházela jsem chodbou a přemýšlela nad Emmettem, nemohla jsem přijít na to, co má se mnou společného.

Během mého uvažování jsem si ani nevšimla, že za mnou volá Emmett. Začala jsem mu věnovat pozornost, až když se postavil přímo přede mě a já do něj málem narazila.

„Hej Bella, vnímáš mě?“ zeptal se mě, jako kdybych snad byla retardovaná.

„Samozřejmě.“

„A proč si se nezastavila, když jsem na tebe volala přes celou chodbu?“

A co teď, sakra jak se z tohohle mám dostat.

„No já jsem spěchala na oběd, nechtěla jsem, aby mi to všechno snědli, mám totiž hlad,“ vymluvila jsem se na první věc, co mě napadla.

„No jasně, doprovodím tě,“ nabídl se a tak jsme se vydali spolu do jídelny.

Šly jsme po chodbě v tichosti a mě něco říkala, že zrovna Emm moc často ticho nebývá.

„Víš, říkal jsem si, jestli by si nechtěla přijít k nám na návštěvu,“ promluvil najednou.

Zastavila jsem se, a chtěla jsem slušně se omluvit, že jeho nabídku odmítnu. Necítila jsem se totiž moc dobře v jejich přítomnosti, jelikož jsem totiž věděla, že mi něco tají a rozhodně to je semnou společné.

Ale než jsem stačila otevřít pusu, tak mě někdo ze zadu objal kolem pasu. Šíleně jsem se lekla, ale když mi u ucha zazněl jeho hlas, poznala jsem ho.

Byl to Andrew. Měla jsem takový divný pocit, když mě držel okolo pasu, ale nechala jsem ho. Vždyť jsme se spolu líbali a já bych tady dělala skandál jen kvůli tomu, že mě drží okolo pasu? To je kravina. Vždyť se mi to líbí, tak nevím co tady řeším.

„Ahoj,“ zašeptal mi do ucha a políbil na tvář.

„Ehm, ahoj,“ řekla jsem rozpačitě. Nevěděla jsem jak se mám chovat, zvlášť, když tu byl Emmett.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si Emmett a tím upoutal naší pozornost. „Nerad Tě ruším, ale právě jsem se s Bellou o něčem bavil, ehm...“

„Andrew -“

„Andrew,“ přerušil ho, „a můžu tě ujistit, že jsme to ještě nedořešili, takže pokud dovolíš.“  Chytl mě za ruku a přitáhl k sobě. „Odcházíme,“ dodal rázně a vykročil pryč. O kousek dál zastavil a nasupeně si mě měřil.

„Co to sakra vyvádíš?“ vyjel na mě.

„Co já vyvádím? Co děláš ty? Jen tak mě odtáhneš a - a...“ Neměla jsem slov.

„Tak promiň, že mám o tebe strach, ale s tím k klukem se prostě stýkat nebudeš!“

„Co ti je do mě? A do něho? Co se sakra o mě staráš, vždyť nejsi můj otec!“ vykřikla jsem a ve stejnou chvíli Emmett ztuhl.  

„Ne, to ne,“ zašeptal, „ale tvůj táta by si jistě přál, abys byla v bezpečí, a věz, Bello, že on žádné bezpečí nepředstavuje, jen hrozbu,“ řekl, otočil se a jen tak si odkráčel.

***

Shrnutí SuzySue

Shrnutí Rock

Autor: SuzySue (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettův potomek 9. kapitola: