Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettův potomek 7. kapitola

06.04.2010 (19:00) • SuzySue • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5069×

7. kapitola

„Já taky, Alice. Já taky.“ přitakala jsem potichu a oba dva je vyprovodila.

Jen co se za nimi zavřeli dveře, pocítila jsem únavu. Ovšem ne fyzickou, ale tu psychickou.  Unaveně jsem se natáhla na gauč před televizí.

Dolehlo na mě vše, co se stalo. Ty pohledy, které na mě vrhali mě děsily ještě teď. Viděla jsem je vždy, když jsem zavřela oči.

Nemohla jsem si pomoct, měla jsem z nich strach, i když jsem chtěla s nimi vycházet, obzvlášť s Alicí a chtěla jsem za každou cenu zjistit, co je Emmett zač. Hlavně co má společného s mým otcem. Taky musím uznat, že Edward mě svým způsobem očaroval.

Už jsem nemohla vydržet doma sama jenom svými vzpomínkami a úvahy. Mamka nebyla doma a vypadalo to, že se v práci ještě zdrží, a proto jsem se vydala na procházku do lesa. Doufala jsem, že tam naleznu klid, že se budu moci kochat přírodou a nemyslet na poslední dny.

Šla jsem pomalu a užívala si ticha, které narušovalo jenom moje kroky. Les se pomalu choulil do večerního spánku a já si užívala pohledu, který se mi naskytl na vycházející slunce.

Byl tu klid, nikdo mě nerušil a moje myšlenky mě nechaly na pokoji. Nezabývala jsem se ničím než krajinou, která mě obklopovala a příjemně omamovala. Cítila jsem se moc příjemně a nelitovalo svého rozhodnutí jít do lesa.

Z tohohle krásného opojení mě však vytrhl zvuk, který rozhodně nepatřil do usínajícího lesa.

Najednou se ptáci s podivným křikem rozletěli do všech možných stran, viděla jsem zajíce, který se snažil co nejrychleji odhopsat a spoustu další zvěře se dalo na útěk. Nechápala jsem proč, ale věděla jsem, že bych taky měla utíkal. Ovšem něco mě donutilo zůstat, nevím jestli to bylo tím, že mě nohy neposlouchaly anebo mojí zvědavostí.

Tiše jsem stála na místě a jediné, co teď bylo slyšet, bylo moje srdce, které rozběhlo svůj vlastní maraton. Očima jsem prozkoumávala okolí, ale dlouho jsem nic nenacházela, až nakonec jsem v lese spatřila siluetu člověka.

Pomalu se silueta začínala blížit a já si mohla prohlédnout jejího majitele.

Byl to kluk mohlo mu být tak kolem 18, měl krásně černé vlasy, které mi svým rozcuchem připomínaly Edwarda. Jeho postava byla vypracovaná, ale na Emmetta neměl.

Ovšem co mě nejvíce zaujalo, byli jeho oči, které mě provrtávaly pohledem. Měl je červené, až z nich šla hrůza, ale místy byly vidět zlato-hnědé žilky. Přesto, že mi naháněj strach, jsem z něho nemohla zpustit oči a na útěk nepadlo ani pomyšlený.

Blížil se ke mně ladným pohybem, který mi připomínal Cullenovy a to nebylo jediný co měly společného.

Ovšem moje obavy, úvahy vlastně všechny myšlenky se mi vypařovaly postupně, jak se ke mně přibližoval. Byla jsem celá nesvá, nevěděla jsem, co můžu očekávat a byla jsem hrozně nervózní.

Čím blíže byl, tak nervozita rostla a i moje srdce na něj reagovalo, tak že se rozeběhlo jako při závodu.

Furt se přibližoval a já jenom stála, jako solný sloup nebyla jsem ničeho schopna. Už byl tak blízko, že by stačilo udělat krok natáhnout k němu ruku a dotýkala bych se jeho tváře. Už jsem si myslela, do mě narazí a půjde dál, ale mýlila jsem se. On se ode mě zastavil asi na 10 centimetrů.

Strach mi přeběhl po zádech. Byl tak blízko...

Myslela jsem, že něco řekne, ale on tam jen tak stál a díval se mi do očí. Zajímalo by mě, co tam viděl. Řekla bych, že strach, protože ten jsem cítila, ale na druhou stranu tu byla i touha. Chtěla jsem překonat těch pár centimetrů a ochutnat jeho rty…

Bože, Bello! okřikla jsem se. Ten chlap může být vrah a ty ho chceš líbat.

„Kdo jsi?“ zašeptala jsem.

„Kdo chceš, abych byl?“ vrátil mi otázku. Byla jsem zmatená. Nechápala jsem ho. Nechápala jsem nic.

Z ničeho nic se pohnul a byl ještě blíže. Jeho chladný dech, který mě omamoval, mi vál do obličeje.

„Já... jak to myslíš?“ vykoktala jsem.

Usmál se. Bože, měl tak krásný úsměv. Moje srdce vynechalo jeden úder. On, jako by to slyšel, se usmál ještě víc a v jeho očích mu plály jiskřičky.

„Tak jak to říkám.“ Byl snad ještě blíž. Jeho rty mi byly na dosah. Nemohla jsem pořádně dýchat ani přemýšlet. Jediné, co jsem si uvědomovala, byla jeho přítomnost a to, že ho chci políbit.

Stoupla jsem si na špičky a překonala tu mezeru mezi našimi rty. Ten polibek byl tak něžný, váhavý... Přesto přímo dokonalý, nikdy jsem nedostala lepší.

Pomalu, ale jistě, jsem si začala uvědomovat svoje činy. Bože, já se tu možná líbám s vrahem! Ale po pravdě mi to bylo jedno a víc jsem se k mému neznámému natiskla.

Jeho rty stále drtili ty moje a já si připadala jako v nebi. Nedokázala jsem vnímat nic jiného než toho muže, co tak nádherně líbal. Nemohla jsem se odtrhnout od jeho rtů a ani jsem nechtěla.

Věděla jsem, že bych měla utíkat. Něco ve mně mi říkalo, ať vezmu nohy na ramena, ale já to nedokázala. Věřila jsem mu. I když to mohl být nějaký násilník, vrah a bůh ví kdo ještě. Nemohla jsem, nechtěla jsem se odtrhnout.

Připadala jsem si jako by mě snad ovládal, jako by mě ovládala touha po něm. Nic jiného jsem nevnímala.

Líbali jsme se opravdu dlouho a každým políbením si mě čím dál víc získával a čím dál víc jsem po něm toužila.

Nevím, jak by to dál pokračovalo, kdyby mi nezačal docházet kyslík.

„ Je to těžší než jsem si myslel,“ řekl naprosto pro mě nepochopitelnou větu a zrychleně oddychoval. Myslím, že jsem tu větu ani slyšet neměla.

Neřešila jsem, co tím myslel a soustředila jsem se jenom na to, abych zklidnila svůj dech. Ovšem jeho přítomnost mi v tom nepomáhala.

Svůj dech už jsem zklidnila, ovšem moje myšlenky se ubíraly furt stejnou cestou. Nechápala jsem co se to se mnou děje. Ale nehodlala jsem to řešit, chtěla jsem se věnovat té úžasné osobě přede mnou, která se ještě furt snažila urovnat dech.

Ba ne teď mi spíš jako by se snad snažil ovládnout.  Po chvíli jsem ale změnila názor, teď mi připadalo, že se snaží zapamatovat moji vůni a vdechuje ji plnými doušky. Byl opravdu zvláštní, ale hrozně sexy.

Byl opravdu velmi zvláštní, ale mě to nevadilo, spíš mě to nehorázně vzrušovalo. Vůbec jsem nevěděla, kde se to ve mně vzalo, nikdy jsem na nic podobného nemyslela to jenom v jeho blízkosti. Byla jsem jako vyměněná.

Začala jsem se červenat, když jsem si uvědomila, že moje myšlenky proudí směrem, kterým by neměly. Zabíraly se jeho rty a jeho hrudí, která by bez té košile musela vypadat k zulíbání. Dostala jsem se i dál než ke svlečení košile, ale na to jsem už po druhý nechtěla myslet, nevím, co by to se mnou udělalo, ale jsem si jistá, že by to bylo více jak červenání.

Radši jsem sklopila pohled. I když nemohl vidět moje červenání, byl to zvyk.

Po celou dobu, co si snažil uklidnit dech, bylo mezi námi zvláštní napětí a ticho. Nevěděla jsem, co má říkat a on byl na to asi podobně.

Nevěděla jsem, jak se mám chovat a co mám dělat. Nejistě jsem se tedy rozhlédla a s úděsem zjistila, že už je tma. Musela jsem domů, mamka už bude doma a bude se určitě o mé bát.

Nechtěla jsem nezdvořile, bez rozloučení nebo beze slova zmizet, a tak jsem kvákla první, co mě napadlo.

„Už musím jít,“ promluvila jsem k němu a připadala jsem si, jako bych ho znala léta ne jejom pár minut nebo to byli hodiny. Nevím.

On se na mě podíval těma nešťastnýma očima a kývl.

„Doprovodím tě“ dodal ještě když, už jsem se chtěla rozejít domů.

***

Shrnutí SuzySue

Shrnutí Rock

Autor: SuzySue (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettův potomek 7. kapitola: