Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettův potomek - 6. kapitola

25.03.2010 (12:30) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4320×

Zazvonil domovní zvonek a já viděla na kuchyňských hodinách., že jsou přesně tři hodiny. S povzdechem jsem se odšourala do předsíně a otevřela nadšené Alici, která čekala až se konečně uráčím přijít, abychom mohly vyjet na její vytoužené nákupy. 

„Co se tak tváříš?“ zeptala se mě zvědavě, když viděla můj pohled.  

„No, víš Alice, já nejsem zrovna milovník nákupů, víš?“ Alice jen protočila oči a vedla mě ke žlutému Porsche. „Krásné, že?“

Přikývla jsem. „Ano, to je. Ale já mám stejně radši terénní vozy a tak,“ řekla jsem po pravdě. 
Alice si jen něco zabrblala a posadila mě na místo spolujezdce. 

Když jsem si sedla, pokračovala v naší konverzaci před tím, než jsme začaly probírat její auto. 

„Neboj se, náramně si to užijeme.“ Usmála se. Ovšem i tak jsem měla docela strach. 

Alice jela jako maniak. Za deset minut jsme urazily cestu, kterou normální člověk jede třicet minut. 

Ani jsem nestačila celá vystoupit z auta, když v tom mě Alice začala tahat po všech obchodech v nákupním centru. Byla k neunavení, za to já byla unavená až, až. 

„Alice prosím, nedáme si pauzu? Všechno mě bolí, navíc mám hlad,“ stěžovala jsem si.

„Ale Bello, vždyť je už sedm, takhle nestihneme nakoupit všechno co chceme.“

„Ale já už nechci nic, Alice. Navíc do tvého auta se to stejně nevejde, prosím pojedeme domů.“ nasadila jsem psí oči. 

Protočila panenky. „Tak dobrá,“ povzdechla si.

Myslela jsem, že k autu ani nedojdu, šíleně mě bolely nohy a chtělo se mi spát. Za to Alice vypadal úplně čile.  

Nasedly jsme do auta a vyjely zpět do Forks. Alice chtěla přebírat všechno oblečení, ale já na to už neměla sílu.

„Tak víš, co? Vezmu to k nám domů a zítra to u nás vytřídíme, ano?“ navrhla.

„Alice, myslím, že by to nebyl nejlepší nápad, tvoji sourozenci mě nemají zrovna dvakrát v lásce.“


„Ale to jen proto, že tě neznají. Žádné odmlouvání Bello, zítra po škole u nás. Tak ahoj.“ Zapadla do auta a než jsem se vzpamatovala, Porsche mizelo za obzorem. 

Hned potom jsem zalezla do domu, kde na mě už netrpělivě čekala mamka.

„Kde si byla tak dlouho?“ zeptala se a v jejím hlase byla znát velká starost.

„S Alicí na nákupech.“

„Tak dlouho?“

„Ona je k nezastavení. Nakoupily jsme tolik věcí, že se to málem nevešlo ani do auta,“ řekla jsem a protočila u toho oči.

„Zítra si to u ní musíme roztřídit, dneska bychom to už nestihly,“ oznámila jsem jí plány na zítra, i když bych byla radši, kdyby mi to zakázala a Alice by mi musela dovést oblečení k nám. Ale jak jsem znala matku tak ta to rozhodně nezatrhne ba naopak. Je ráda že mám kamarádky a nejsem tak samotářská.

„Dobře jen doufám, že nepřijdeš tak pozdě,“ nezklamala.

„Neboj,“ ubezpečila jsem ji a rozhodně jsem si byla jista, že se budu snažit se z toho domu co nejrychleji dostat.
Pak už jsem jen vydupala schody do mého pokoje a zalezla do postele. Na to jsem hned vyčerpáním usnula.

„Crrr,“ probudila mě otravný budík do dalšího dne a já jsem měla zvláštní pocit, že bych dneska neměla vůbec vylézt z postele, jako by se mělo něco stát a já věděla, že u toho rozhodně nechci být. Nakonec jsem se přece jenom přemohla a absolvovala ranní rutinu. Osprchovat, obléct, nasnídat a vydat se do školy.

Do školy jsem to málem nestihla, protože moje hloubání nad tím, jestli mám vůbec vylézt z té vyhřáté postele, se protáhlo více, než jsem si myslela.

Stále jsem seděla v autě a přemýšlela, jestli to nemám radši otočit. Vůbec se mi tam nechtělo a navíc můj ranní pocit, že se něco stane, se jenom prohloubil.

Ale když jsem slyšela zvonek, neváhala jsem a vyběhla na první hodinu. Vstříc dnešnímu dni.

Dopoledne proběhlo hladce, až jsem se divila, že je takový klid. Jak se říká klid před bouří. Ovšem čím více se blížil čas obědu, tím více jsem byla nervózní a můj špatný pocit se prohluboval.

Teďka jsem si to ale s Alicí mířila na oběd, kde mě usadila ke zbytku rodiny, která tam už byla. U stolu bylo nezvyklé ticho a každý mě tu pozoroval. Cítila jsem se, jako mě každý pozoruje jako bych byla vystavená za vitrínou a byla to nejzajímavější, co kdy viděli. Hrozně mě to deptalo.

„Co je?“ zeptala jsem se jich a tím jsem přestala dávat pozor a omylem jak jsem diskutovala rukama tak, jsem rukou zavadilo o skleničku, která se o stůl rozletěla na malinké kousky. Jeden z nich jsem si mi zaryla do ruky, odkud se okamžitě začala řinout krev.

Koukla jsem se na ně a chtěla se omluvit, že si zajdu na záchod vymýt si tu ránu, ale zarazily mě jejich pohledy. Byly dychtivé? Podívala jsem se pořádně, všichni koukali na mojí ranku a jejich pohledy zčernaly? Ne, musela jsem si to vymyslet. 
Nevymyslela. Byly tu a chtěli se na mě vrhnout. Cože vrhnout?

Najednou jsem ucítila dobře známí pocit - strach. Na nic jsem nečekala, bylo mi jedno co se stane. Rychle jsem se zvedla ze židle a vystřelila z jídelny, jak nejrychleji to šlo.  
Nasedla jsem do svého broučka a jela co nejrychleji odtud. Jela jsem tak rychle, že jsem se i chvílemi bála, že se mu rozpadne podvozek.

Když jsem dojela domů a zamkla se na dva západy u obou zámků, teprve pak jsem ucítila pocit bezpečí. 
Najednou jsem si vzpomněla na svou krvácející ránu a tak jsem se vydala do kuchyně, kde jsem si to vypláchla. 
Když jsem si to vyčistila, zjistila jsem nemilou věc.

„Kruci,“ zaklela jsem. „Já si tu svou tašku nechala ve škole, sakra.“ mlela jsem si pořád dokola.

Za chvíli mě to nebavilo a já se odebrala do obýváku. Zakázala jsem si myslela na dnešní incident.

Zapnula jsem televizi, když v tom se rozezněl zvonek tak hlasitě, že jsem nadskočila snad metr do vzduchu.

„Už jdu!“ zařvala jsem. najednou mi došlo, že to asi nebyl nejlepší nápad.

Pomalu jsem se odplížila do chodby a koukla kukátkem. Stála tam, na pohled, vyplašená Alice, která dřímala mou tašku a vedle ní stál dosti jí podobný, avšak zároveň úplně jiný, blonďák. 

Nevím proč, ale Alici jsem věřila a tak jsem odemkla. 

„Bello?“ vypískla Alice. „Jsi v pořádku? Já se o tebe tak bála,“ řekla a vklouzla dovnitř. 

„Vážně? Nevypadala´s na to, že by ses o mě bála, spíš jako bys mě chtěla... zakousnout.“ 

„Ach,“ uniklo jí z úst. 

„Možná bychom si měli promluvit.“ promluvil blonďák.

„Vážně? A vy jste kdo?“
„Carlisle Cullen,“ řekl a mě došlo, že je to adoptivní otec Alice a spol.  

„Aha,“ 

„Přišli jsme ti vysvětlit to co se stalo v jídelně,“ pokračovala Alice. 

„Neříkej?“ řekla jsem kousavě. 

„Bello,“ povzdechla si. „A taky ti vrátit tvojí tašku.“ Natáhla ji ke mně a já si ji opatrně vzala. Snažila jsem Alice nedotknout a ona si toho všimla, což mi potvrdil její další povzdech. 

„Bello, dnes v jídelně-“

Přerušila jsem je. „Víte co? Já to snad radši ani nechci vědět.“

„Ale Bello,“ naléhala Alice.

„Ne, Alice. Prosím, teď ne. Je toho na mě moc, prosím běžte.“ Carlisle jen shovívavě přikývl a vydal se do chodby, kdež to Alice pořád zůstala na místě. Když v tom se pohnula směrem ke mně a chtěla mě obejmout.

Ucukla jsem.

Bolestně se na mě podívala. „Já myslela, že budeme kamarádky,“ řekla smutně.

„Já taky, Alice. Já taky,“ přitakala jsem potichu a oba dva je vyprovodila.

***

Shrnutí Rock

Shrnutí SuzySue

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettův potomek - 6. kapitola: