Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettův potomek - 4. kapitola

26.02.2010 (17:15) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4282×

Ráno mě probudil otravný budík, který mě upozornil, že bych měla vstávat, vůbec se mi nechtělo. Kdybych nemusela tak bych nešla. Otráveně jsem se tedy zvedla a šla do koupelny, kde jsem provedla ranní hygienu a vydala se dolů na snídani. Mamka už doma nebyla, určitě musela do práce. Rychle jsem se tedy najedla a vydala se do školy, kde na mě čekali spolužáci a Cullenovi, toho jsem bála. Bála jsem se toho, na co všechno bych mohla přijít ohledně Emmetta Cullena.

Ani jsem si nevšimla a už jsem parkovala před školou. Ovšem nemohla jsem se vydat hned na hodinu, protože jsem se musela ještě do sekretariátu, kde jsem měla odevzdat nějaké papíry. 

Vešla jsem tedy do kanceláře, ale nikdo tam nebyl a tak jsem si stoupla k pultu a čekala, až někdo přijde.

Čekala jsem asi už pět minut a nikdo nepřicházel, znuděně jsem se tedy rozhlédla po stole a všimla jsem si kupy papírů, na kterých byly položeny desky s mým jménem. Chvilku jsem si je prohlížela a pak je vzala do ruky a pročítala jsem je. Byly v nich všechny moje údaje a vysvědčení. Pročítala jsem je a zastavila se u jména svého otce. Otráveně jsem je chtěla položit na místo, když jsem si všimla, že pod mými deskami ležela složka Cullenů.

I když jsem věděla, že se to nemá, neudržela jsem se. Našla jsem složku Emmetta Cullena. Pročítala jsem si jí, ale hned jsem se zarazila. Stálo tam přesně tohle: 
Celé jméno: Emmett McCarty Cullen
Narozen: 1986

McCarty? Dělají si ze mě srandu? Myslím, že moje srdce vynechalo pár úderů. A narozen 1986? Takže mu mělo být osmnáct. Ale jak by mohlo? Vypadal minimálně na dvacet a co víc? Stejné jméno a ta podoba? Ne, to není možné. Snažila jsem se sama sebe vyvézt z omylu.  

Když nás otec opustil nebo co udělal, bylo mu dvacet, ale teď mu má být třicet sedm a ne pořád dvacet. Isabello Swanová to je ta největší blbost, která tě v životě napadla.

Emmett Cullen nikdy nebyl, není a ani nebude tvým otcem. Uvědom si to! 

Najednou jsem uslyšela zvuky, rychle jsem dala složku na místo a čekala až někdo přijde.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem paní za pultem, která konečně přišla.

„Ach, ahoj. Potřebovala jsi něco, zlatíčko?“ Její sladký až skoro mateřský tón jsem ignorovala. 

„Ano, měla jsem vám odevzdat tyto papíry.“ Podala jsem jí je. Jen si něco zamumlala pod vousy, vzala si je a otočila se. 

Protože jsem neviděla už jiný důvod tu zůstávat, otočila jsem se a vydala se první hodinu. Celou cestu jsem se pokoušela nemyslet na to čeho jsem byla svědkem. Moje myšlenky nejsou správné. 

Jak by asi tak osmnáctiletý kluk mohl být otec sice je pravda, že na osmnáct nevypadá, ale stejnak je tu spoustu podrobností, které mi vrtají hlavou. Jako například jméno. Jak může mít stejné jméno a nebýt se mnou příbuzný? Jak velká je pravděpodobnost, že jeho jméno souvisí s mým otcem? Vždyť má stejné příjmení i křestní jméno až na to Cullen. Je možné, aby to byla jenom náhoda, anebo má opravdu co dočinění s otcem. Je to jeho syn? Mám bratra? Nebo to je jeho mladší bratr? Nevím, ale jedno jsem si byla jistá, i když se tento kluk nehorázně podobá mému otci, nemůže být můj otec. Neexistuje totiž způsob, jak by mohl přestat stárnout, nebo ano?

Pak je tady jeho datum narození, ten se shoduje s datumem kdy zmizel můj otec, jen o dva roky dříve. Co si o tom vůbec mám myslet?

Uvažovala jsem celou cestu, co jsem šla na první hodinu. Myslela jsem si, že aspoň při vyučování přestanu myslet na otce, na Emmetta Cullena a na celou jeho rodinu. Je až zarážející jak si jsou všichni podobní a přitom rozdílní. 

Celý den jsem nemohla vypustit z hlavy nikoho z nich. Byla jsem zamyšlená, když jsem šla do jídelny na oběd a to se mi vymstilo. 

Ploužila jsem se chodbou a zrovna zahýbala, když jsem do někoho narazila, spíš bych teda měla říct do něčeho. Připadala jsem si, že jsem zahnula předem a narazila do zdi a tím se posadila na zadek. Z omylu mě až vyvedl hlas, který na mě promluvil. Když jsem uslyšela ten hlas, myslela jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi.

„Jsi v pořádku?“ Promluvil na mě otec. Bože, co to plácám? Žádný otec! Emmett Cullen nemá s mým otcem nic společného. Maximálně jméno a podobu.

„Ehm, jo.“ vykoktala jsem a snažila se postavit. Najednou se kolem mě objevily medvědí paže a já si uvědomila, že mi Emmett pomáhá, abych se zvedla.

„Díky,“

„Nemáš zač,“ odpověděl s úsměvem. Trochu mi to připomínalo takový ten dětský úsměv, který mají děti, když něco provedou.  

Otočila jsem se a prošla kolem něj přímo do jídelny. Až pozdě s vědomím toho, že on jde za mnou. 

„Nechtěla by sis k nám sednout?“ promluvil najednou. Otočila jsem se k němu a podívala se do jeho dětských očí. Ano, vážně mi připadal jako pětiletý kluk, který se ptá jestli dostane lízátko. 

„Ehm, to jako já?“ Skvěle!

Zasmál se. „Jo, jako ty.“ usmál se a postrčil mě k pultu s jídlem. „Tak co si dáš?“ Jen okrajově jsem vnímala, že se mě na něco ptá. 

„Halo? Bello?“ Uviděla jsem před očima máchající ruku.

„Ehm, cože?“

„Ptám se, co si dáš, Bello? Jmenuješ se Bella, ne?“

„Ehm, jo. Myslím.“ dodala jsem šeptem. A Emmett se začal strašně smát. Neřekla jsem to nahlas, že ne? Radši jsem si nandala jídlo a než jsem stačila protestovat, Emmett to zaplatil a začal mě tahat k jejich stolu.

„Emmette? Já si vážně nejsem moc jistá, jestli je to dobrý nápad.“ řekla jsem a pak si něco uvědomila. Mám vůbec vědět jak se jmenuje? Ovšem na Jessicu a její drby jsou asi už zvyklí, protože na to nijak nezareagoval. 

„Neboj se, jim to vadit nebude.“ řekl a za chvíli už jsme byli před jejich stolem. V jejich obličejích jsem viděla dost smíšené emoce a věděla jsem, že mě tu někteří nechtějí. 

„Tak děcka,“ promluvil Emmett a já si ho představila jako chůvu dětí. „Někoho jsem Vám přivedl ukázat.“ 

Ukázal na mě prstem, jako kdyby žaloval. „Tohle je Bella, Bella...“ nechal nedokončenou větu a čekal, až to dopovím. Nevím, ale připadalo mi, že to udělal naschvál.

„McCarty,“ dopověděla jsem poslušně.

„Takže Bello tohle je Alice, Jazz, Edward a Rose.“ představil mi je, i když už jsem je dávno znala. Samozřejmě jenom z vyprávění. Se všemi jsem si potřásla rukou a každý z nich mi věnoval určitý pohled. 

Rose mě v podstatě ignorovala, ale v jejím pohledu bylo znát aspoň špetka zvědavosti.

Edward si mě měřil velice frustrovaně, naštvaně a zvědavě. Ty to pocity se u něj střídaly velmi rychle, skoro je ani nešlo zachytit.

Jazz si mě měřil pohledem, jako kdybych za chvíli měla vytáhnout zbraň a postřílet je. Byl velmi opatrný a zároveň soustředěný.

Alice ta byla jediná, která se na mě usmívala a dokonce jsem měla pocit, že to myslí upřímně.

Posadili jsme se ke stolu. Emm se sednul k Rose a já k Alici, která se mi hned začala věnovat.

„Tak co jak se ti tu líbí?“ zeptala se mě.

„Fajn, akorát mi to tu připomíná otce,“ Vlastně někdo mi tu připomíná otce, dodala jsem si v duchu a podívala se po Emmettovi. Všichni si toho samozřejmě všimli a u stolu nastalo ticho. 

Nechtěla jsem nic prozrazovat, ale chtěla jsem zjistit co nejvíc o Emmettovi. Chtěla jsem vědět co můj otec má společného s ním.

„A jak se jmenoval otec?“ navázala tentokrát zvědavě Rose a já se divila, že na mě vůbec promluvila. Překvapeně jsem zamrkala, ale odpověděla.

„Emmett McCarty,“ řekla jsem a snažila se o nezaujatý hlas a přitom pozorně sledovala jejich reakci. Emm zalapal po dechu a nemohl se vzpamatovat, bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje a mě po pravdě taky šrotovalo. Co oni vědí o mém otci? Určitě něco vědí, jinak by se takhle nechovali. A co když je Emmett opravdu můj otec, ale v tom případě jak může být tak mladý? Jak je možný že se vůbec za osmnáct let nezměnil? Přemýšlela jsem, ale z toho mě vyrušil Emm, který se konečně vzpamatoval.

„Máš fotku?“ zeptal se, se zájmem. A sakra co teď? Mám lhát nebo ne? Mám mu ukázat fotku, na které je možná on osobně.

***

Shrnutí Rock

Shrnutí SuzySue

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettův potomek - 4. kapitola: