Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettův potomek - 2. kapitola

09.02.2010 (17:30) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4292×

„Já tě tam zavedu,“ řekl v rychlosti Mike.

Vstali jsme tedy od stolu a vydali se na hodinu. Celou cestu Mike něco povídal, vůbec jsem ho nevnímala, musela jsem přemýšlet nad tím Emmettem, který je tam podobný mému otci a nejen vzhledem, ale i jménem. Je to skoro neuvěřitelné, jako by mu z oka vypadl. Třeba to je jeho syn, o kterém nevíme. Třeba nás otec opustil a našel si jinou. Ne, to by neudělal, moji matku tolik miloval, to není možný, ale přece je tady mnoho otázek, na které nejsou odpovědi, ale já je najdu, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám. Říkala jsem si a myslela jsem to vážně, přijdu na to, co jsou zač, ať to stojí, co to stojí.

„Bello, Bello,“ mluvil ke mně Mike, asi si až teď všiml, že jsem mimo. 

„Jo promiň, zamyslela, jsem se,“ omluvila jsem se a snažila se při tom tvářit kajícně.

„Nevadí, ale už jsme tu,“ ukázal na jednu ze tříd.

„Ehm, jo díky. Měj se.“ Rozloučila jsem se s ním a vydala se do poloprázdné třídy. Zalezla jsem si do jedné lavice vzadu, aby na mě ostatní neměli výhled, ale i to jim nezabránilo, aby po mě pokukovali. Štvalo mě to a tak jsem se snažila je nevnímat a pozorovala jsem krajinu z okna. Zase pršelo ne, že by mi déšť vadil, ale nejsem na něj zvyklá. Z mého přemýšlení mě vytrhnulo to, že celá třída nejednou utichla, to nebylo normální a tak jsem se rozhlédla co se tu děje a vyhledala jsem zdroj toho ticha.

Všichni koukali na osobu, která byla členem té Emmettovi bandy nebo co to bylo. Osoba, která si to právě mířila přímo k mojí lavici, asi tady seděla. Zavrtěla jsem se na židličce a čekala na reakci a jako celá třída, která nás se zájmem pozorovala.

Sedl si vedle mě a přímo na mě zíral. Musela jsem uznat, že mi to vadilo ještě víc než zírání všech okolo. Cítila jsem se strašně rozpačitě. Cítila jsem to jak mi žhnou tváře.

Naštěstí vešel do třídy učitel a tím ukončil pokukování mých novým spolužáků, no u většiny. Pro ten zbytek nebyl zas tak těžké otáček hlavu dozadu a zírat na mě. 

„Ahoj, já jsem Edward Cullen,“ promluvil najednou můj soused a já sebou vyplašeně trhla. 
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“

„Ne - e, to je v pořádku. Těším mě, já jsem Isabella McCarty, ale říkej mi Bello,“ vykoktala jsem a mírně se usmála. 

Vypadal, že ho kapánek zaskočilo moje jméno, ale nedal na sobě nic znát. Potom jen kývnul, vypadal, že už nechce navazovat rozhovor.

Radši jsem ho nechala být a otočila se na učitele. Ovšem nedokázal jsem ho vnímat. Pořád jsem musela přemýšlet o Emmettovi Cullenovi a o mém otci. Existuje mezi nimi nějaká spojitost? Jsou příbuzní? Nebo je to jenom shoda náhod?

Ani na jednu s těchto otázek jsem si nedokázala odpovědět, ale jednou ano. Slíbila jsme si sama sobě, že na to přijdu. Ať už je pravda jakákoli.

Když zazvonilo, loudavě jsem se vydala na poslední hodinu.

Shodou okolností jsem měla tělocvik a se mnou i celá ta banda. Nemohla jsem si pomoc a pořád jsem na ně upírala svůj zrak. Jednou jsem se koukala na toho Emmetta a porovnávala ho s fotkou mého otce a podruhé jsem zašla nad jejich krásnou, hlavně nad krásou Edwarda.

„To jsou Cullenovy,“ vyrušil mě hlas z mého zamyšlení. Byla to Jessica.

„Ta krásná blondýnka je Rose chodí s tím chlapcem Emmettem, kterého drží za ruku. Ta malá co vypadá, jako elf je Alice,“ začala mi vysvětlovat Jess a já si všimla, jak se jmenovaná na nás podívala a zamračila se na ní. Jako by nás slyšela.

„Alice chodí s tím blonďákem to je Jasper a pak na konec Edward,“ představila mi je všechny.

„Jsou to adoptivní děti Esme a Carlisleho Cullena,“ pokračovala ve svém monologu.

„A jak říkala Angela Emmett je zadaný a pro Edwarda není žádná dobrá, takže se ani nemusíš snažit,“ pokračovala, když si všimla, jak můj pohled kmitá mezi nimi.

„To jsem neměla ani v úmyslu,“ odpověděla jsem ji a všimla si, že se na mě Edward otočil a uvěznil mě ve svém pohledu, který jsem mu s radostí oplácela.

Myslela jsem, že když se na něj budu dívat ještě chvíli, utopím se v tom pohledu. Ucukla jsem a promnula si oči. 

Jessica na mě upřela svůj pohled. 

„Hej, vážně. nemá to cenu.“ Jen jsem přikývla jako, že chápu. Doufala jsem, že mi dá pokoj. Mýlila jsem se.

„Takže, Bello, máš nějakého kluka?“ začala se svým výslechem. 

„Ne,“

„Jak to? Jsi hezká a-“

„Prostě nemám,“ přerušila jsem jí. Ten její výslech už mě vážně štval. 

„Aha,“ myslela jsem, že jsem jí už konečně zabrzdila. Zjevně ne. „Všimla jsem si, že pořád žmouláš nějakou fotku. Koho to je? Tvého bývalého?“ Bože, to jí to nikdy nepřestane unavovat?

„Bohužel tě zklamu Jessico, ale to je fotka mého otce.“

„Vážně? Ukaž,“ chtěla jsem ji jí ukázat, ale něco mi říkalo, že to není dobrý nápad.

„Promiň, ale ne.“

Zasmála se. „Ale copak? Je ošklivý?“ smála se.

„Ne, ale myslím, že do mé rodiny ti vůbec nic není.“

Jen vydala nějaký zvuk, vypadala že se urazila. Vlastně mi to vůbec nevadilo. Jenže najednou se na mě zase otočila. 

„A jakže si říkal, že se jmenuje?“

„Neříkala.“

„Jakže?“ řekla pouze, vážně už mě štvala. 

„Emmett McCarty,“ řekla jsem a slyšela hlasité zalapaní po dechu od Cullenových.

Shrnutí Rock

Shrnutí SuzySue

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettův potomek - 2. kapitola: