Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettův potomek 11. kapitola

03.11.2010 (18:45) • SuzySue • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3564×

11. kapitola

Následující hodina probíhala v klidu. Snažila jsem se vnímat učitele a nemyslet na události v posledních dnech. Ale moc se mi to nedařilo. Na mysl mi přišlo tolik otázek.

Proč se mě Emmett tolik zastával? Co má společného s mým otcem? Co všichni Cullenovi tají? Co jsou zač? A kdo je vlastně Andrew? Jak to je mezi námi? Proč Alice vrčela? Co to má všechno znamenat?

Těch otázek na mě bylo už příliš. Nestíhala jsem. Nevěděla jsem, nad čím mám dřív přemýšlet. Bylo tolik otázek a přitom žádná odpověď. Ani jedna. A to mě možná znepokojovalo víc, jak samotné otázky.

Ani jsem se nenadála a hodina skončila. Byl čas jít domu - konečně. Doufala jsem, že si ode všeho odpočinu a budu si moct vše promyslet, ale toho mi asi dopřáno nebude.

„Bello, počkej,“ zavolal na mě Andrew, když jsem vycházela na parkoviště. Nevěděla jsem, co po mně může chtít, ale zastavila jsem a počkala, až mě dojde.

„Víš, řekl jsem si, jestli bys se mnou dneska nezašla třeba do kina,“ zeptal se.

Nemohla jsem tomu uvěřit, myslela jsem si, že bude ten typ kluka, který se o vás zajímá, jen když máte co nabídnout, a já jsem to rozhodně neměla. Myslela jsem si, že ten polibek nic neznamenal. Vůbec jsem ani neočekávala, že se se mnou bude bavit. Byla jsem překvapena i za to, co bylo do teď. Ale příjemně mě překvapil. S radostí jsem mu to odkývala.

Nakonec jsme se domluvili, že mě za hodinu vyzvedne u nás doma. Už teď jsem se těšila. Rychle jsem se s ním rozloučila a nasedla do auta. A už jsem si to frčela k nám domu. Musela jsem se rychle připravit. Přece jsem nemohla jít takhle. I když jsem dobře věděla, že se jeho kráse nevyrovnám. Ovšem nemusela jsem kvůli tomu vypadat jako loser.

Domů jsem přijela v rekordním čase, ani jsem netušila, že můj starý brouk může jet tak rychle, bez toho, aby vypověděl službu.

Doma jsem ihned vletěla do svého pokoje a začala se přehrabovat v šatníku.

„Co si mám vzít na sebe?“ ptala jsem se sama sebe, ale nikdo mi neodpověděl. Můj šatník byl malý a děsně ubohý. Protože jsem neměla moc času, rychle jsem vletěla do koupelny a dala si rychlou sprchu. Když jsem se usušila a oblékla spodní prádlo, začala jsem se líčit. Nikdy jsem to moc nedělala, ale dneska jsem chtěla vypadat perfektně, no perfektně... V rámci mých možností.

Narychlo jsem si vyfoukala vlasy a nechala je rozpuštěné. Když jsem byla jakž takž spokojená, musela jsem se vrátit k předchozí činnosti, a sice - vybrat oblečení.

Povzdechla jsem si. Na tohle jsem bývala vždycky levá.

Znovu jsem se začala přehrabovat v šatníku. Můj kostýmek co jsem měla na pohovoru? To asi ne. Krátké modré šaty bez ramínek? Proboha, kde se takovéhle šaty vzaly v mém šatníku? Vůbec jsem si nepamatovala, že bych je měla. Asi se budu muset zeptat mamky.

Nakonec jsem vybrala fialové tričko s riflovou krátkou sukní a fialovými legíny. Přes tričko jsem si přehodila riflovou bundičku. Myslím, že to vypadala vcelku dobře. Moje tenisky se k tomu sice moc nehodily, ale jestli si mám vybrat mezi bezpečím s teniskami, nebo nebezpečím na podpatcích, volba je jasná.

Pomalu jsem začínala být nervózní z jeho příchodu, ale najednou se rozezněl zvonek a já neměla čas na další řešení mé nervozity. Byl tady.

Otevřela jsem dveře a zalapala po dechu. Vypadal úžasně. Teda ne že by normálně tak nevypadal, ale teď? Vypadal naprosto božsky. Kdyby mi někdo řekl, že je to Bůh - polobůh při nejmenším - vůbec bych se nedivila.

„Ahoj,“ řekl s úsměvem. „Sluší ti to.“

Začervenala jsem se. „Ehm, díky. Tobě taky.“

„Půjdeme?“ Jen jsem přikývla, zamkla dveře a vyšla za ním.

Před námi stála nádherné černé auto, ale protože se v nich moc - vlastně vůbec - nevyznám, nevěděla jsem, co je to za značku.

Otevřel mi dveře spolujezdce a já s nadšením nastoupila. Když nastoupil, lehce se na mě usmál a vyjeli jsme.

Cesta netrvala moc dlouho, i když mně to připadalo jako věčnost. V autě bylo mírné napětí. Nevěděla jsem, o čem si s ním mám povídat, přece jenom jsem ho skoro vůbec neznala.

Nejvíc jsem se ovšem bála, aby tohle ticho netrvalo celé naše rande.

Za nedlouho jsme dorazili do Seattlu a vydali se do kina. Dávali tam moc zajímavé filmy. Bylo tam plno hororů, pohádek, muzikálu, akčních filmů. Prostě všechno na co jste si vzpomněli. Nemohli jsme se s Andrewem dohodnout, na jaký film půjdeme. Já jsem byla pro něco klidnějšího, za to on chtěl jít na horor. Nakonec jsem tedy ustoupila.

Vydali jsme se tedy do jednoho ze sálu na nějaký horor, nechtěla jsem radši ani vědět název. Už teď jsem se bála, co to bude, a to jsem to ještě ani neviděla.

Usadili jsme se na naše sedadla a čekali, až začne film. Ještě než se zhaslo, tak jsem si s Andrewem povídala a předchozí napětí vypršelo. Mezi naším rozhovorem jsem se dozvěděla, že se ten film jmenuje Saw.

Vůbec jsem nevěděla, co to může být, nikdy jsem se na horory nadívala a neměla jsem v nich přehled. Potom mi Andrew řekl, čeho se ten film asi tak přibližně týká a já začala litovat, že jsem na to svolila. Nejradši bych se zvedla a odešla. Vůbec jsem na tohle neměla žaludek.

A to se taky v polovině filmu potvrdilo a můj vratký žaludek se zhoupl a já jsem myslela, že všechno, co v něm bylo, vyklopím. Rychle jsem proto vyběhla z kina rovnou na záchody. Přilítla jsem tam jako splašená.

O pár minut později jsem už vycházela ze záchodku sama se sebou spokojená, že jsem všechno udržela v sobě.

Jen co jsem vyšla, všimla jsem si, jak se o zeď vedle dveří opírá Andrew, no teda všimla, spíš jsem do něj málem narazila.

„Jsi v pohodě? Asi jsem tě měl radši vzít na něco jiného.“

„Nic mi není,“ odpověděla jsem mu, i když jsem si byla jistá, že jsem stále zelená.

„Odvezu tě domů,“ řekl a už mě vedl k autu. Bylo mi líto, jak to dopadlo, myslela jsem si, že si to dneska užiju a ne že se málem pozvracím v kině.

Cesta domů proběhla lépe. S Andrewem jsme se dobře bavili a panovala velice dobrá nálada. Bylo to až k neuvěření, jak ta cesta rychle uběhla. Ani jsem se nenadála a už jsme parkovali před naším domem.

Ještě nějakou dobu jsme si povídali, až do té doby, kdy jsem usoudila, že bych měla jít. Sice se mi nechtělo, ale musela jsem. A Andrew mě šel doprovodit.

„Tak děkuju za hezký večer,“ poděkovala jsem mu a čekala, jestli z něj taky něco vypadne. Byla jsem docela nervózní a ani jsem nevěděla proč.

„Taky děkuji, Bello, je mi s tebou moc hezky,“ odpověděl mi a moje srdce nadšeně poskočilo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Koukala jsem se Andrewovi do očí a hledala jsem jakékoliv pochybnosti. Ale nic jsem nenašla, myslel to úplně vážně. A to mě moc potěšilo.

Koukala jsem se na něj a nemohla se vynadívat, ty jeho oči, které mě pohlcovaly. Nemohla jsem se jich nabažit. Ty, které se pořád přibližovaly. A pak, když se jeho rty setkaly těmi mými, došlo mi, co se děje.

Plně jsem si vychutnávala polibek a nechtěla jsem ho ukončit, ale musela jsem. Andrew se ode mě odtrhl a popřál mi dobrou noc a chtěl odejít, ale já jsem to takhle nechtěla. Potřebovala jsem vědět, jak na tom jsme.

„Andrew?“ zavolala jsem na něj.

„Ano?“ otočil se na mě.

„No... chtěla jsem se zeptat… jestli.. no, jak to mezi námi je,“ soukala jsem ze sebe to, co mě tak tížilo. Adrew se usmál a došel zpátky ke mně.

„Bello,“ vzdychnul, „budu rád, když se mnou budeš chtít být, a budu rád, když všem budu moc

ukázat, že jsi jenom moje a já se o tebe nebudu dělit,“ řekl mi to, co jsem chtěla vědět.

„Taky se o tebe nebudu dělit,“ zašeptala jsem a znova ho políbila.

„Musím jít,“ zašeptal mezi polibky.

„Nechci,“ zašeptala jsem zpátky. Cítila jsem na rtech jeho úsměv.

„Já taky ne, ale musím,“ dodal neochotně a odlepil se ode mě. „Dobrou noc, Bello.“

„Dobrou,“ zašeptala jsem do tmy.

***

Ráno jsem se probudila se zvláštním pocitem v žaludku. Chtěla jsem vidět Andrewa, ale na druhou stranu jako by mě od něj něco táhlo. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a vstala z postele.

Šla jsem do koupelny a dala si rychlou sprchu na probrání, ale pocitu v žaludku jsem se nezbavila, měla jsem ho jako na vodě - už podruhé za posledních pár dní - proto jsem radši nic nesnídala a vyrazila rovnou do školy.

Moje starosti ohledně Andrewa se zdály naprosto zbytečné. Hned jak jsem vystoupila z auta, Andrew ke mně došel a políbil mě přede všemi na parkovišti. Nemohla jsem si nevšimnout závistivých a nenávistných pohledů všech holek v okolí. Jak to tak vypadalo, ulovila jsem ten nejlepší kus na škole.

Andrew mě chytl kolem pasu a šel mě doprovodit do učebny.

„Uvidíme se na obědě,“ řekl a znovu mě políbil.

Usmála jsem se. „No, vlastně ne. Máme společně hodinu před obědem, pamatuješ?“

Pokýval hlavou. „Pravda,“ řekl a usmál se. „V tom případě se mám na co těšit,“ dodal, znovu

mě políbil, otočil se na podpatku a zmizel.

Ještě chvíli jsem na chodbě postávala a zamyšleně hleděla v dál - pravděpodobně usmívajíc se jako idiot - když mi došlo, že bych taky mohla jít do učebny, tak jsem se otočila ke dveřím a vešla.

Shrnutí SuzySue

Shrnutí Rock

Autor: SuzySue (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettův potomek 11. kapitola: