Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettovy prázdniny - 14. kapitola

28.12.2010 (19:15) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1384×

Nejlepší z tohoto celého nudného dne bylo asi to, co jsme vymyslely na Emmetta. Došlo k tomu u stánku s cukrovou vatou. Vsadíme se s ním, že ji nesní. Sice nevíme, co bude chtít po nás na oplátku, ale jsme schopni to za ten pohled risknout.

Věděla to pouze Alice. Ta to viděla a začaly jí kukat koutky. Ale nic neřekla a nechala nás. Tehdy jsme ještě nevěděly, že viděla naše odmítnutí.

Po půl hodině jsme se vydaly do našeho pokoje a ani nic neprovedly. Spíše jsme doufaly, že budeme co nejdříve s Emmettem samy.

Druhý den nám přál. Esmé odjela hned ráno vybrat místo pro novou vilku. Carlisle jel do práce. Alice s Jasperem, Rosalie a Edwardem jeli nakupovat. A akorát Emmett se u ní vymluvil, že nás musí hlídat. Takže nám to vyšlo moc dobře.

Pohled Emmetta

Zůstali jsme ve vilce s holkami sami. To se mi líbilo a hodlal jsem si to parádně užít. I přes zákaz, poznámky a připomínky ostatních.

Začal jsem uvažovat o tom, co jim provedu, čeho by se mohli leknout nejvíce a tak podobně. Hodlám si to řádně užít a doufám, že se nikdo z mé povedené rodinky nevrátí brzy.

Ty dvě byly nyní zalezlé v kuchyni. Neustále si něco šeptaly, což jsem sice slyšel, ale stejně jsem tomu nerozuměl. Takže mi to bylo jedno, už jsem si na to jejich kafrání tak nějak zvykl. Co mi ale nebylo jedno, byl fakt, že se ty dvě neustále smály. Pomalu jsem si začínal myslet, že utekly z blázince.

Pohled Vevi

Emmett byl až podezřele potichu. Po cestě do kuchyně nám neřekl ani ň. Už to bylo hodně neobvyklé. Spíše až divné.

No jo, Emmettku, pokud něco chystáš, máš smůlu. Tentokrát to budeme my, kdo se ti bude smát.

Zalezly jsme do kuchyně, kde jsme se nasnídaly. Teda spíš málem se zadusily smíchy.

„Kdy?“ zeptala se mě se smíchem Baryk, že jsem jí málem nerozuměla.

„Co nejdříve. Nehodlám se udusit,“ odpověděla jsem rychle.

„Tak jo,“ souhlasila se mnou nadšeně.

Dojedly jsme a vydaly se k nám do pokoje pro cukrovou vatu. Jak jsme ji nesly, málem jsme letěly dolu za schodů. Dělaly jsme, co mohly, abychom se smíchy neválely po zemi.

„Emmette!“ zařvala jsem do vilky, sotva jsme se svalily na pohovku.

„No?“ Objevil se okamžitě a nadšeně čekal, co z nás vypadne.

„Máme pro tebe sázku,“ prozradila mu část Baryk. A zrovna tu nudnější část.

„Super. Jakou?“ radoval se jako malý kluk.

„Že nesníš cukrovou vatu,“ dokončila to Baryk a na důkaz ji pozvedla.

„A co z toho budu mít já, když to udělám?“ začal se bránit ihned dotčeně.

„Si něco vymysli. Za ten pohled nám to stojí,“ povolila jsem.

„Tak jo, dej mi chvilku,“ konstatoval a zamyslel se. No ne, on umí myslet?

„Nesnaž se z toho vykroutit,“ ozvala se ještě Baryk.

„Tak?“ zeptala jsem se nedočkavě a zvědavě, ale stejně jsme se pořád smály.

„Vypijete každá skleničku krve,“ prozradil a začal se posmívat nad tím, jak nás dostal. Zato nás dvě úsměv přešel, místo toho jsme vykulily oči.

„To si děláš srandu,“ vypískla Baryk.

„Vy jste s tím začaly,“ přel se s námi a měl z toho radost.

Dívala jsem se na Baryku a ona na mě. Nakonec jsme tedy každá ve výrazu té druhé poznaly, že to jsme ochotné risknout.

„Tak jo,“ odsouhlasila jsem to Emmettovi za nás obě.

„Super, chvilku vydržte,“ řekl nám a šel nejspíš pro tu krev.

„Proboha, do čeho jsme to zase vlezly?“ prohlásila Baryk.

„Teď to nebude zábavná sázka, ale souboj naší cti,“ vymyslela jsem si jediný důvod, co mě napadl.

„My máme čest?“ podivila se Baryk.

„Právě proto to uděláme,“ souhlasila jsem.

„Asi máš pravdu,“ přiznala, neboť ji jiný důvod nenapadal stejně jako mě.

To už ale vtrhl zpět Emmett a každé z nás položil skleničku krve na stůl.

„Ještěže tu není Jasper. Ten by vám to vypil.“ Líbil se mu fakt, že to budeme muset udělat.

„Škoda,“ řekla jsem polohlasně a Emmett se mi začal posmívat, což jsem si nenechala líbit.

„Ty první!“ poručila mu Baryk a navíc to chtěla mít co nejrychleji za sebou.

„Jo, a vy to potom neuděláte!“ začal se rozčilovat.

„Rozhodně máš větší šanci přinutit nás než my tebe,“ nedala se Baryk.

„No tak jo,“ souhlasil nakonec a neochotně si vzal cukrovou vatu.

„Hurá,“ dodala jsem.

„Stačí ochutnat?“ snažil se zbytečně.

„Ta krev taky stačí jen ochutnat?“ zeptala se Baryk.

„Ne!“ vyhrkl téměř okamžitě.

„Pak odpověď znáš,“ řekla jsem mu nejklidněji, jak jsem jen mohla, ale moc to nešlo.

A tak se Emmett, ať už chtě, nechtě, pustil do vaty. Zato my se mohli umlátit smíchy. Dělal u toho takové zvuky, že to znělo, jako by se pomalu trávil. A ty jeho pohledy za to taky stály.

„Ble, to je hnus. Teď vy dvě,“ rozhodl, když se vypořádal s vatou.

Měly jsme z části radost. Radovaly jsme se z Emmettových výrazů, poznámek a zvuků, co u toho dělal. Ale bylo nám blbě při pomyšlení na to, co nás čeká.

„Tak do toho,“ radoval se Emm, jak nás dostal.

„Ty první,“ řekla mi s prosebným výrazem v očích Baryk, když jsme se každá podívala na svoji skleničku.

„Proč zas já? To musím být ve všem první?“ protestovala jsem.

„Prosím,“ zašeptala a Emmett se bavil.

„No tak jo,“ souhlasila jsem neochotně.

Vzala jsem si skleničku, ale téměř ihned jsem ji zase položila. Se smějícím se Emmettem to vypít jen tak prostě nešlo.

„Hele, jestli chceš porušit sázku, tak si mě nepřej!“ vyhrožoval naštvaný Emmett.

„Nechci, ale ty se přestaneš smát!“ přikázala jsem mu nesmlouvavě.

„Jasně,“ odsouhlasil mi to a nemohl se dočkat, takže dokonce sklapnul.

Už podruhé jsem si vzala do ruky skleničku s myšlenkou a sebe přesvědčením, že to vážně vypiju. Nehorázně jsem se u toho ksichtila a Emmett přemáhal smích, ale snažil se být zticha a neustále mě upřeně pozoroval. Baryk na mě nevěřícně koukala.

Já jsem neměla odvahu k tomu, abych použila čich. Raději jsem tedy dýchala pusou. A byla jsem si stoprocentně jistá, že je mi zle už jen z myšlenky vypít to.

Nakonec jsem se tedy napila. Pila jsem tu krev, co nejrychleji, abych to už měla za sebou. Bylo to tak rychle, že jsem ani nepostřehla její chuť. Nebo možná spíš nechtěla postřehnout.

Bylo mi z toho sice blbě, ale co nejvíce to šlo, jsem se na Baryku povzbudivě usmála. Ta také váhala, ale když už viděla, že já jsem to udělala, těžce se k tomu odhodlala. Dívat se na ni bylo snad ještě horší. Teď už jsem věděla, jaké to je, a ještě bych se na to měla dívat.

Udělalo se mi špatně, takže jsem skončila v kuchyni a zvracela do umyvadla. Ani nevím, kde nakonec skončila, Baryk, ale řekla bych, že podobně jako já. Který člověk by taky mohl jinak?

Nejsem si jistá, jak dlouho jsem tam byla. Akorát jsem postřehla, že za mnou přišel Carlisle. Sakra, on už je doma. Nebo spíš je to dobře, ale asi budeme mít průser, všichni.

13. kapitola <<< 14. kapitola >>> 15. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettovy prázdniny - 14. kapitola: