Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmette, je tvůj! 4. kapitola

05.11.2010 (15:30) • Pawi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2966×

Udělali jsme ranní hygienu, oblékla jsem nás, Mattyho do slušivých tepláčků, tílka a jeho nejoblíbenější mikiny a mě do černých, přiléhavých džínsů, světlé tuniky, doplňků a bot na podpatku. K tomu jsem si vzala kabelku na učení, lehce se namalovala a upletla si neupravený cop. Ke snídani jsme si dali vafle s nuttelou a džus.

„Jedeme?“ zeptala jsem se ho.

„Jo.“ Vzal si batůžek s tepláky a bačkůrkami. Připoutala jsem ho a vyjeli jsme.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Daisy.

„Ahojte, tak jak se máš, prcku?“ klekla si k němu.

„Ahoj, Daši, mám še dobže, těšim še až ši budu močt hrát,“ začal se zouvat. Pomohla jsem mu s tím, i se sundáním bundičky. Daisy jsem vysvětlila, co má v batůžku.

„Ve čtyři si pro něj přijď,“ řekla.

„Až? To nevydržím,“ vyjekla jsem.

„Ale… To zvládneš,“ chlácholila mě.

„Nikdy jsem od něj tak dlouho nebyla, já to nezvládnu…“ smutně jsem se zatvářila.

„Můžeš se na něj přijít podívat, a při nejhorším si ho prostě vyzvedneš po škole,“ pokrčila rameny. Kývla jsem a šla se s prckem rozloučit.

„Miluju tě, nezlob tetu, a kdyby něco, ať mi zavolá, ano?“ objímala jsem ho a nemohla se pustit.

„To je dobrý, mamí, já to žvládnu.“ Dal mi pusinku na tvář.

„Dobře, ale kdybys chtěl domů, stačí zavolat.“ Nechtěla jsem ho pustit.

„Jašně,“ zasmál se.

„Nechceš si to rozmyslet?“ zeptala jsem se ho.

„Já bych to chtěl žkušit,“ a podíval se mi do očí.

„Dobře, ale žádná rychlost, síla a nikoho nekousej, ano?“ Pohladila jsem ho po hlavičce. Kývl.

„Bello, běž už,“ vyháněla mě Daisy. A tak jsem s těžkým srdcem odcházela do školy. Stavila jsem se u sekretářky pro rozvrh a ostatní věci a vyrazila jsem na mojí druhou první hodinu. Všichni byli už ve třídách, takže když jsem vešla dovnitř, pohledy se stočily na mě. Chjo.  Naštěstí mě zachránil učitel, který vešel ihned za mnou.

„Á… vy jste Isabella Swan, nová žákyně,“ usmál se. Kývla jsem a podala mu papír na podepsání.

„Tak se nám představte,“ pokynul mi.

„Jmenuji se Isabella Swan a přistěhovala jsem se z Denali na Aljašce. Je mi 18. Rodiče nemám,“ ukončila jsem to.

„Dobře, sedněte si do zadní lavice, budete tam sama,“ usmál se znovu. Vyšla jsem a sedla si. Hodina matiky byla v pohodě, sice mi byly pohledy ostatních celkem nepříjemné, ale pomalu jsem si na to zvykala. Vlastně celý den byl docela v pořádku, až na to, že jsem pořád musela myslet na Mattyho, a na to, že tu byli upíři, ale podle toho, co vím, by to měl být Edward a Rosalie.

Našla jsem si pár kamarádů jako je Angela, Mike, Jessica a Eric. Ani s jedním z nich jsem poslední hodinu neměla, takže jsem šla na oběd sama.

Nakráčela jsem si to do jídelny a šla si pro jídlo. Vzala jsem si minerálku a kuřecí salát. Otočila jsem se a zrak se mi zabodnul do zad osoby naproti. Otočila hlavu a já šokem upustila tác. To není možné.

„Jaspere,“ šeptla jsem.

„Bello?“ nevěřícně se postavil a promnul si oči, jako bych byla vidina. Ó můj bože, Jasper je tady! Prolétlo mi hlavou a já se radostí rozeběhla k němu. Vlítla jsem mu do náručí jak velká voda a on se se mnou zatočil do kolečka.  

„Tak moc jsi mi chyběl,“ vzlykla jsem.

„Ty mě taky a neplakej,“ schoval mě v náručí a snažil se mě uklidnit. Posadil se na židli a mě si přesunul na klín.

„Ehm… ehm,“ ozvalo se odkašlání. Už jsem byla v klidu, tak jsem se otočila a tam seděla blondýnka.

„Bello, tohle je Rosalie a Rose tohle je Bella, moje nejlepší kamarádka,“ představil nás Jasper.  

„Ahoj,“ natáhla jsem k ní ruku.

„Čau,“ odfrkla si, ale ruku stiskla.

„Chovej se normálně,“ okřikl jí Jasper. Až teď jsem si všimla šokovaných pohledů ostatních studentů. Vůbec jsem si jich nevšímala a koukla na Jazze.

„Co tu děláš? A jak ses měl? Máš už svou spřízněnou duši? A co Esme...“ chrlila jsem na něj, ale utnul mě svým smíchem.

„No co?“ zasmála jsem se a na oko hrála uraženou.

„No, když to chceš vědět, tak já tu bydlím,“ zasmál se.

„Ne, vážně?“ nevěřícně jsem se na něj podívala, ale pak jsem nahodila skeptický pohled.

„No? To je překvápko, co?“ uchechtl se.

„Ehm, teď vážně, přistěhovali jsme se sem hned z Denali a potkali tu Cullenovi. Emmett se zamiloval do Rose a já do mojí Alice. Před měsícem jsme měli svatbu. Teda Emmett ještě ne, ale je zasnoubený. Chtěl jsem tě pozvat, ale Esme řekla, že jsi na nás určitě zapomněla a tak ti nemám zasahovat do života…“ povzdechl si.

„Aha… A co Alice?“ pobídla jsem ho s úsměvem.

„Je taková malá, střapatá potvůrka totálně závislá na nákupech, jako ty, takže to mě tak netrápí,“ uchechtl se.

„Hej!“ praštila jsem ho. Zasmál se ještě víc a já se k němu přidala.

„No myslím, že si budete rozumět. Miluje módu. No a pak tam je Edward a Carlisle, takoví dva chytrolíni. Carlisle je doktor, takže ten si to může dovolit, ale Ed.“

„Jo, to vím. A co Esmé?“

„No… tak ta byla z toho, že tě nemůžeme adoptovat dost zničená, ještě teď z ní občas cítím smutek, ale uklidňuje se tím, že máš určitě šťastný život.“

„Jsem šťastná, ale chybí mi tam 3 osoby,“ přitulila jsem se k němu.

„Ehm… ehm,“ ozvalo se zvonkové odkašlání. Zvedla jsem hlavu a koukala do očí malé, černovlasé upírce.

„Ahoj, ty musíš být Alice,“ vyskočila jsem na nohy a objala ji.

„Jo, a ty jsi…“ trochu šokovaně mi objetí oplatila.

„Alice, to je Bella, moje nejlepší kamarádka. Bello, to je Alice, moje manželka,“ představil nás.

„Prej si budeme rozumět, budeme muset zajít na nákupy, a doma mám od kamarádky pár vstupenek na podzimní Módu v Paříži, a ty prej módu miluješ, tak bychom tam spolu mohly zajet,“ začala jsem se rozplývat. Chvíli se na mě divně koukala, ale když jsem řekla nákupy a Móda v Paříži, rozzářila se jako vánoční stromeček. Sedly jsme si.

„Jo to by mohlo být bezvadný. Ráda s tebou pojedu. Zbožňuju nakupování a módu,“ přikyvovala.

„Já taky, chodím nakupovat nejméně jednou týdně. A teď když nad tím přemýšlím, budu nám muset rozšířit šatník,“ došlo mi. Ještě že nosíme oblečení jen jednou. Protože by se tam nic nevešlo.

„Tak jo, zajdeme spolu, kdy máš čas?“ zeptala se.

„Ahoj, Bello, ty znáš Jazze?“ objevil se vedle mě Edward.

„Ahoj, jo jasně, znám ho jako svý boty, možná ještě líp,“ uchechtla jsem se.

„Aha,“ posadil se.

„To jedeš znova na nákupy?“ podíval se Edward na Alici.

„Jo, s Bellou,“ řekla pyšně.

„Rose? Jedeš taky?“ zeptala se jí.

„Ne, díky,“ propálila mě pohledem a dál se přehrabovala v talíři.

„A vy dva se znáte?“ zvedl Jazz obočí. Zrudla jsem a odpověděla.

„No, tak trošku,“ ukázala jsem mezi ukazováčkem a palcem asi centimetrovou mezeru.   

„Jo, jenom malinko,“ přidal se ke mně Ed a ukázal pěticentimetrovou mezeru.

„Jo, Japere, nerozebírej to. Jo, jenom 2x,“ začal mluvit Edward na Jaspera.

„Bello, ty draku,“ uchechtl se Jazz. Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Bellouši!“ ozval se výkřik od dveří. Zvedla jsem hlavu a tam stál Emmett.

„Emme!“ zvedla jsem se a utíkala k němu. Zatočil se se mnou jako Jazz.

„Kde se tu bereš?“ zeptal se.

„Bydlím tu?“ pokrčila jsem rameny.

„Páni, to je náhoda, co?“ zasmál se. Došli jsme zpět ke stolu a sedli si.

„A jak ses vůbec dostala od tam taď? No, vždyť víš,“ uchechtl se.

„Asi dva měsíce po tom, co jste odjeli, jsem utekla,“ pokrčila jsem rameny.

„Díky za kartu,“ podívala jsem se na Emma.

„Naprosto netuším, co bych si bez ní počala,“ začala jsem jíst.

„Ále, není za co, zlato. A mimochodem, sluší ti to,“ projel mě pohledem od zhora dolů. Vedle se ozvalo dvojí zavrčení.

„Díky,“ usmála jsem se. Rose vrčela na Emmetta a Edward taky.

„Co vám je? To nemůžu mojí mi… nejlepší kamarádce vysmeknout poklonu?“ pokrčil rameny. Co to chtěl říct?

„A ty tu bydlíš sama?“ odvedl radši řeč jinam.    

Chvíli jsem mlčela a v hlavě mi běhala myšlenka. Mám Emmettovi o Mattym říct? Co když ho odmítne? A co když mi ho vezme? Ne, to by mi Emmett neudělal. Ale má právo vědět, že má syna. Dobře řeknu mu to a nejlépe hned.

„Ehm, můžu s vámi mluvit? O samotě,“ koukla jsem na Jaspera a Emmetta. Rosalie si mě zuřivě prohlížela.

„Jasně,“ zvedli se. Oba jsem je chytila za ruku a táhla ven. Přešli jsme do lesa a já je tajně táhla ke školce. Za školkou jsem zastavila a podívala se na ně.

„Ehm, bydlím tu se svým synem,“ řekla jsem.

„Ty - ty máš syna? Páni,“ objal mě Jasper.

„Ty a máma? To je hustý,“ zasmál se Emm.

„A kdo je otec? Ten s vámi nebydlí?“ Opřel se Jasper o strom.

„No já… pojďte se mnou,“ chytla jsem je opět za ruce a vtáhla do školky. Naštěstí vchod byl z boku, takže od školy na něj nebylo vidět.

„Ahoj, Daisy, zavoláš mi Mattyho?“ podívala jsem se na ní psíma očičkama.

„Ahoj, tos to moc dlouho nevydržela,“ zasmála se, ale odešla.

„Mamí! Já chči domů,“ objevil se náhle a skočil na mě.

„Ahoj, zlatíčko. Ještě mám školu, nemůžu tě vzít domů, ale teď ti někoho představím,“ otočila jsem se na kluky.

„Teda Bello, kdybych věděl, že jsi s Emmettem něco měla, tak bych řekl, že jeho táta je Emmett. Jsou si podobní jako vejce vejci,“ zachechtal se Jazz. Shovívavě jsem se na něj usmála a přísahala bych, že zblednul.

„Do prdele,“ zaklel.

„Jak? Kdy? Kde?“ koktal. Emmett se zaseknul v pohybu a koukal do neznáma.

„Mamí, to je štrejda Džeš?“ zeptal se mě Matt.

„Ano,“ položila jsem ho na zem. Matty k němu přišel a za triko ho stáhnul do kleku.

„Ahoj, já šem Matty. Víš, že já tě žnám? Máma má tvojí fotku v obýváku,“ prokecnul mě a andělsky se zatvářil. Jasper se na něj ztuhle usmál a na mě se nevěřícně podíval.

„No, co? Na tvý otázky ti odpovídat nemusím, ne? Jak se dělají děti, víš. Kdy, no to ti pak řeknu. A kde? V hotelovém pokoji,“ pohladila jsem prcka po vláskách.

„Ale jak, vždyť my jsme… a ty…“ koukal na Emma, mě a Mattyho.  

„A tohle je můj táta?“ ozval se zase můj miláček a ukázal na Emmetta. Ten stál na místě jako socha s pootevřenou pusou. Jen jsem kývla. Jasper si vzal Mattyho do rukou a šli si povídat. Já přešla k Emmettovi, abych ho trochu probrala.

„Emme?“ poplácala jsem ho po tváři.

Jak myslíte, že bude reagovat Emmett? No, to uvidíme v další kapitole. :)  Zanechte prosíím komentík, moc mě vaše kritika těší. Vaše Pawi.