Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmette, je tvůj! 2. kapitola

13.10.2010 (12:45) • Pawi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3059×

(při téhle jsem to psala)

TUTO KAPITOLU VĚNUJI VŠEM, KTEŘÍ KOMENTOVALI PŘEDEŠLOU KAPITOLU. MOC DĚKUJU, PAWI.

„Mmm, palačinky š méďou,“ odpověděl udýchaně a oblízl si rty.

„Dobře,“ posadila jsem ho na židli a dala se do práce.

„Mamí, já budu mušet do školky?“ zeptal se.

„Jestli chceš tak ano, jestli ne, tak budu s tebou doma,“ pokrčila jsem rameny.

„Jo, já chči do školky, ale můžu še oblíkat šám,“ ukázal na mě prstem a vypadal dost důležitě.

„Dobře,“ položila jsem před něj nakrájenou palačinku politou krví z medvěda. Zase chtěl krmit, alespoň to bylo rychlejší než normálně. Kdyby jedl sám, tak je tu všude nepořádek.

„Kolik je hodin?“ zeptal se a koukl na hodiny, které neumí.

„Půl sedmé,“ odpověděla jsem a strčila talíř do myčky. Já si k snídani dala jenom müsli a mléko.

„Už to žačíná,“ vyběhl do obýváku a usadil se na pohovku. Zapla jsem mu program s pohádkami a tak jsme se až do devíti koukali na Toma a Jerryho.

„Nepojedeme se podívat do města?“ zeptala jsem se synáčka.

„Jo, ale koupíš mi autíčko,“ hodil po mě důležitý pohled.

„Dobře, dobře,“ zvedla jsem ruce v obraném gestu a přehodila si Mattyho přes rameno, jako pytel brambor.

„Dej mě dolů,“ pištěl. Ignorovala jsem to a mířila si to do jeho šatníku.

Oblékla jsem mu rifle, které byly jako pro skejťáka s kapsami pod zadkem. Tílko basketbalistů a volnou mikinu s kapucí. Doplnila jsem to malými roztomilými skejtkami.

Na sebe jsem hodila tmavé bokové rifle, tílko s výstřihem a svetřík s kapucí. V obrovském botníku jsem vyštrachala černé lodičky na 12 cm podpatku.

„Tak jedeme,“ vzala jsem prcka do náručí a naší rychlostí běžela do garáže.

Mattyho jsem dala do sedačky a vyjeli jsme. Museli jsme až do Seattlu, protože tam bylo pořádné nákupní centrum a já jsem blázen do nakupování, stejně tak Mattie. Pustila jsem rádio, aby nám cesta ubíhala rychle a světe div se za hodinu jsme byli na místě. Zaparkovala jsem vedle černého Volva. Oběhla jsem auto a vyndala Mattyho. Vyjeli jsme výtahem až do 5. patra a ihned zamířili do hračkářství.

„Vyber si, jaké chceš,“ ukázala jsem na kopu autíček.

„Páááni,“ začal se v nich přehrabovat. Nakonec jsme odcházeli s 18 autíčky, trampolínou a obrovitánským plyšovým medvědem. Zůstali jsme v centru, protože stejně nemáme na celý den plány, je neděle a tak si alespoň užijeme nákupy. Ve 3. patře jsme se stavili na oběd a pokračovali v nákupech. Už po čtvrté jsme běželi dát tašky do auta, abych nechodila ověnčená jak vánoční stromeček. Byli jsme v 1. patře a mířili jsme si to do luxusního obchůdku se spodním prádlem.

„Sedni si tady, Mattie, já si vyzkouším pár věciček a pak půjdeme domů,“ řekla jsem přes obrovskou hromadu krajek, saténu, hedvábí a síťky.

„Dobže,“ posadil se do červeného křesílka před kabinkami. Zrovna jsem si oblíkala černo-modrý korzet, když jsem uslyšela rozhovor.

„Ahoj, prcku, co ty tady?“ promluvil sametový hlas před mojí kabinkou.

„Ále, mamka mě nutí nakupovat,“ stěžoval si Matty.

„Hej, já to slyším,“ zaprotestovala jsem a uslyšela dětský a mužský smích. Oba byli tak okouzlující, že jsem radši zatajila dech.

„Dyť je to pravda,“ zasmál se Matty.

„Tsss, počkej doma, rošťáku, prej nutím, zatím sis nestěžoval, tak buď ticho,“ utáhla jsem poslední šňůrku na korzetu. Naštěstí se vázal vepředu, tak se mi to lépe utahovalo.

„Kdo by ši taky štěžoval ženšký,“ zašeptal Matty.

„Přesně kámo, mě k tomu nutí moje ségra a je to děs,“ ozval se opět sametový hlas.

„Co kecáš,“ ozvalo se z vedlejší kabinky.

„Je to pravda,“ zašeptal.

„A co, je tvoje máma kočka?“ ozval se zase šepot.

„No jašně, by si měl vidět, jak na ni čichni koukaji, kdyš de kolem,“ smál se Matty.

„Nepřeháněj,“ zasmála jsem se.

„A né, kolik ši dneška doštala číšel a papírků,“ prásknul mě Matty.

„Nevím, nepočítám to, a nejsi na svůj věk nějak moc chytrej?“ natáhla jsem si podvazky.

„Je to fakt kuš, má pěknej žadek a velký prša…“ začal mě popisovat Matty.

„MATTY!!“ zakřičela jsem. Ozval se opět melodický smích.

„Čo?“ ozval se nevinně.

„Nech toho,“ odhrnula jsem závěs, a začala se mračit na kloučka na červeném křesle.

„Do prdele,“ ozval se vedle něho přidušený sten a tak jsem otočila hlavu. Vedle něho, na křesle, seděl bůh s bronzovými vlasy. Měl luxusní černé boty, světlé potrhané rifle a černou košili rozepnutou na 3 knoflíčky. Černé oči, momentálně vykulené a pusu na podlaze. Byl to upír, ale zatraceně sexy upír. Vegetarián, tak je to v poho.

„Je tu dítě,“ ukázala jsem na Mattyho a zatáhla závěs, aby mě neočumoval.

„Já ti to žíkal,“ řekl Matt.

„Hej, žiješ ještě, haló,“ uslyšela jsem rytmické plácání, jako po tváři. Musela jsem se zasmát, ale přepadla mě ohromná chuť na sex. Je to už tak dlouho. Rok… A když si vzpomenu na toho bronzovlasého… Oh… Musím odtud vypadnout. Převlíkla jsem se, a popadla hromadu spodního prádla.

„To je pořádně sexy máma,“ ozvalo se znovu od toho upíra.

„No jašně. Já nebýt její šyn tak nevim nevim,“ zasmál se.

„Hele, prcku, nejsi na tohle moc malej?“ zeptal se ho ten kluk.

„Jo, ale myšlenky mít můžu, ne? Kdyby nedávali na tuning takový šťabajžny, tak bych na nič takovýho nemyšlel,“ obhajoval se můj syn. Odhrnula jsem závěs a šla rovnou k pultu. Kluk zprudka vydechl, roztažené nohy stáhl k sobě a opřel se lokty o kolena. V klíně mi začalo tepat, když jsem zahlídla jeho bouli v kalhotách. Nebýt Mattyho, tak ho zatáhnu do kabinky a… Zprudka jsem vydechla a otočila se k nim zády. Zaplatila jsem a vzala všechny tašky, co měl Matty za sebou.

„Čáu kámo, už mušim,“ mávl na něj Matty a odcházel za mnou.

„Jasně, čáu, prcku,“ vydal ze sebe přiškrcený skřek.

„My už jedeme domů?“ ozval se šokovaně Matt.

„Ne, ještě jdu do knihkupectví,“ zamířila jsem tam. U slečny za pultem jsem si schovala tašky a zamířila mezi regály. Asi jsem byla ve špatném sektoru, protože tu všude byla Kamasútra, Sex na veřejnosti, aneb nestyďte se… apod. Okamžitě jsem zamířila jinam. Snažila jsem se odreagovat. Trochu se mi to povedlo a já nakonec přistoupila k pultu s hromadou knih v ruce. Matty si našel pár pohádkových, tak je přiložil na hromadu.

„Ehm, celkem to dělá 256 dolarů a 74 centů,“ usmála se na mě prodavačka. Vytáhla jsem peněženku a zaplatila jí. Chtěla mi vrátit těch pár dolarů, ale zastavila jsem ji.

„Drobné si nechte,“ usmála jsem se.

„Děkuji, nechcete s tím pomoci, zavolám Bruna, je to brigádník,“ mile se usmála.

„Do…“ chtěla jsem odpovědět, ale přerušil mě sametový hlas.

„To je dobré, já jí pomohu,“ přišel bronzovlasý upír z obchodu se spodním prádlem.

„Ehm, díky,“ vykoktala jsem. Vzal knihy do ruky a odcházeli jsme od omámené prodavačky.

„Cáu kámo, už ši v poho jo?“ začal Matty narážet na předešlou situaci.

„Jo jasně,“ odkýval anděl trochu rozpačitě. Musela jsem se zasmát.

„Co?“ hodil po mně svůdný úsměv.

„Nic,“ zachichotala jsem se znovu. Přišla jsem si jako puberťačka. Sjeli jsme výtahem až do garáží. Celou dobu bylo ve výtahu elektrizující ticho.

„Ehm, omlouvám se, ani jsem se nepředstavil, jsem Edward, Edward Cullen,“ usmál se na mě při vystupování z výtahu.

„Dobře, já jsem Isabella Swan,“ odhalila jsem své zuby.

„Tak, kam?“ cuknul hlavou k autům.

„Támhle k té audině, vedle černýho volva,“ ukázala jsem na moje auto plnou rukou tašek. Edward se usmál a v tichu si to tam mířili. Odemkla jsem auto na dálkové ovládání a okamžitě zamířila ke kufru.

„Polož to sem,“ ukázala jsem na prázdné místo. Odložil knihy a zase se usmál. Že ho to baví, uchechtla jsem se. Narvala jsem tašky do kufru, a když jsem se zvedla všimla jsem si, že mi Ed kouká na zadek. Opět mě zalila vlna vzrušení.  Připásala jsem Mattyho do sedačky a otočila se na můj doprovod. Okamžitě jsem se sekla v jeho očích.

„Neviděli jsme se někde? Myslím jindy, než dnes?“ zeptal se najednou, ale pořád se mi koukal do očí.

„Ne, proč?“ zeptala jsem se. Kdybych tě někde viděla, určitě bych si to pamatovala, tvrdila jsem sama sobě.

„Myslím, že jsem tě někde viděl,“ podrbal se na hlavě.

„Nevím, určitě bych si tě pamatovala,“ řekla jsem.

„Hmm…“ zamručel a jeho oči švihly k mým rtům. Už se chtěl přiblížit, když mu zazvonil telefon.

„Edwarde! Kde jsi! Vrrrr… si děláš srandu, jel jsi se mnou nakupovat a ne balit svobodné matky, které jsou šťastné. A jak je možný, že jí nosíš tašky a knihy ochotně, ale u mě bys radši vzal roha?! Okamžitě se vrať a pomož mi!“ křičela ta holka, co tu byla s ním. Telefon se zapnutým hovorem si dal do kapsy a omluvně se na mě usmál.

„Promiň, už musím,“ usmál se a vlepil mi pusu na tvář. Než jsem stihla reagovat, odešel.

„Mamí, jedeme ne?“ ozval se Matty.

„Jo, jo,“ kývla jsem a nasedla za volant.

„Ten je doblej,“ zasmál se. Nastartovala jsem a vyjela směr domov. Doma jsme byli za chvíli. S Mattym jsme odnosili tašky, i když ten táhl spíše ty svoje.

„Máš hlad?“ vešla jsem do kuchyně a otevřela lednici.

„Jo.“ Matty přicupital do obýváku a zapnul si program s pohádkami. Dala jsem uvařit brambory a obalila jsem vepřový řízek. Nakrájela jsem k tomu papriku a okurku.

Nandala jsem nám a nalila pití.

„Pojď, Matty!“ zavolala jsem na něj. Přilítl upíří rychlostí a sedl si na vysokou židli.

„Kde mám kepuč?“ zeptal se a vzal do ruky dětskou kovovou vidličku.

„Tady.“ Dala jsem mu kečup na kraj talíře. Matty neohrabaně zvedl vidličku a ještě neohrabaněji jedl. Docela jsem se u toho nasmála. Za třičtvrtě hodiny dojedl a já dala naše talíře do myčky.

„Mamí, v kolik budou dávat Čipiho a Dejla?“ utíkal zase k televizi.

„Ehm, v 6, vydrž ještě 5 minut,“ usmála jsem se.

„Zlato? Já jdu uklidit ty tašky, jo?“ nahnula jsem se nad Mattyho, který seděl na gauči.

„Dobže,“ vlepil mi pusu.

„Kdyby něco, křič,“ zasmála jsem se a vyběhla do schodů. Tašky jsem nám vybalila na prázdné místo v šatnách. Ta teď byla pořádně napěchovaná. Spokojená jsem sešla dolů a usadila se vedle Mattyho.

„Mamí, já mám žížeň,“ udělal na mě psí očka.

„Dobře,“ vběhla jsem do kuchyně a otevřela ledničku.

„Sakra,“ vytáhla jsem láhev krve, ale bylo tam už málo. Celou jsem jí vylila do malého hrnečku a dala ohřát do mikrovlnky. Ta po minutě zapípala, a já Mattymu donesla jeho dávku.

„Matty, budeme muset na lov, nemáme žádnou krev,“ sedla jsem si vedle něj. Za chvilku vypil i tu poslední, a otočil se na mě.

„Máš fousy,“ zasmála jsem se a utřela mu je.

„Tak aš mi škončí pohadka,“ řekl a zase se zakoukal na televizi. Za půl hoďky už běžely titulky.

„Tak jdeme,“ popoháněla jsem ho. V pokoji jsem mu oblékla tepláky, tílko a na to mikinu s kapucí. Já si vzala rifle, mikinu s kapucí a mně i Mattymu nazula tenisky do terénu. Na záda jsem si hodila batoh s PET- láhvemi.

„Jsou tu jenom srnky, možná nějaká ta puma,“ řekla jsem, když jsme vybíhali do lesa.

„Hmmm…“ povzdechl si smutně.

„Neboj, o víkendu si zajedeme někam do rezervace na medvídky,“ zasmála jsem se.

„Jóó,“ povyskočil. Chytla jsem ho za ruku a běžela upíří rychlostí. Nasála jsem vzduch a ucítila upíry. Budeme si muset promluvit o teritoriu. Do nosu mě praštila vůně srnky.

„Tudy,“ šeptla jsem a vyběhla tím směrem.

„Počkej tu,“ šeptla jsem a vrhla se na stádo srnek. Když jsem měla láhve plné (jednu jsem nechala prázdnou na pumu) dala jsem je do batohu a ten jsem položila vedle Mattyho sedícího na pařezu. Kreslil si do sešitu. Ani nevím, kde ho vzal. Vytáhla jsem prázdnou lahev a šla na pumu, která byla cítit někde poblíž.

Když jsem akorát zavírala víčkem už plnou lahev, za mnou se ozval šum. Otočila jsem se, ale nic tam nebylo. Vítr foukal ode mě, takže jsem ani nic necítila. Radši jsem utíkala zpět za Mattym. Pořád tam seděl a snažil se kreslit. Láhev jsem dala do batohu a nasadila si ho na záda.

„Jdeme domů,“ podala jsem ruku tomu cipískovi.

„Dobže,“ uchopil ji a zvedl se. Upíří rychlostí jsme se rozeběhli zpět domů. Trochu jsem se snažila Mattyho přidržovat, ale povedlo se mu upadnout jen dvakrát. Doma jsem dala láhve do lednice a šla prcka vykoupat, dala jsem si také sprchu, vzala si na sebe noční košilku a přes to hedvábný kraťoučký župan. Brouček měl na sobě trenýrky a tílko na spaní. V domě je teplíčko, takže mu zima nebude. Sešli jsme dolů a já zapnula vytápění podlahy v obýváku a kuchyni.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se ho.

„Já tu chči tramlinu a píšničky… Mamí, prošííím,“ udělal na mě psí očka.

„Říká se trampolínu, Ťunťo,“ posadila jsem ho na gauč a odběhla do naší obrovské garáže pro naši novou, dneska koupenou, nízkou, ale širokou trampolínu. V obýváku bylo dost místa, a tak jsem ji roztáhla po prostoru. Sundala jsem síť, abychom mohli skákat na zem a zase zpět. Ve stereu jsem zapnula naše oblíbené cédečko a začali jsme tancovat, skákat a občas i zpívat. Nejdříve to byla písnička od Mohombi- Bumpy ride, ale pak začala hrát od Avril Lavigne – When you're gone. Všelijak jsme se kroutili, zpívali a vždy při refrénu jsem vzala Mattyho do rukou a točila se s ním. Moc se mu to líbilo, smál se, pištěl a já nemohla jinak, než se přidat k němu. Samozřejmě jsem nepištěla, ale smála se. Po Avril začala hrát Church od T-pain vs. Teddy Verseti. Blbli jsme, ale najednou se ozval zvonek. Ztišila jsem rádio a přešla ke dveřím. Župan jsem si víc utáhla a zmáčkla kliku. Ani jsem nepostřehla, kdo to je, ale podle vůně to byli upíři, a dveře se zase zavřely.

„Mamí, šou to upíži,“ stál Matty přede mnou.

„Matty, tohle se nedělá. Kdyby nám chtěli něco udělat, tak proč by zvonili?“ zeptala jsem se ho.

„To je flakt,“ chytil se za bradu a udělal velice zadumaný pohled. A jej, celý táta.

„Říká se fakt a pozor,“ šoupla jsem ho za sebe.

„Už du,“ ohradil se a utekl do obýváku. Vytáhl si velké dřevěné puzzle a začal stavět. Já mezitím otevřela. Stáli tam dva upíři. Jeden blonďák, který vypadal velice dobře a Edward, ten kluk z obchoďáku. Pokřiveně se usmál a mně vynechalo srdce. Usmála jsem se taky a to ho zřejmě vykolejilo, protože se na mě užasle díval. Koukali jsme si do očí a nemohli se odtrhnout.

„Ehm…“ odkašlal si jeho parťák.

„Omlouvám se, jsem Isabella Swanová, potřebujete něco?“ usmála jsem se i na blonďáka.

„Oh, já jsem Carlisle Cullen a tohle je…“ začal, ale přerušila jsem ho.

„Edward, známe se z nákupního centra,“ usmála jsem se a přijala jeho ruku.

„Aha, no přišli jsme se domluvit… Moje dcera Rosalie vás zahlédla lovit, tak se nějak chceme domluvit na pozemku…“ vysvětlil, „ale nechápu, jak lovíte, když jste člověk,“ uvažoval.

„Nejsem, a pojďte dovnitř, nebudeme se bavit mezi dveřmi,“ uhnula jsem a oni vešli. Zavedla jsem je do kuchyně.

„Sedněte si,“ usmála jsem se a koukla na Mattyho. Koukal na Toma a Jerryho. Zase.

„Co jste zač?“ vyhrkl netrpělivě Carlisle.

„Tati,“ upozornil ho Edward na neslušnost.

„Omlouvám se,“ kajícně se na mě podíval.

„To nevadí,“ zasmála jsem se.

„Jsem poloupír,“ posadila jsem se na vysokou židličku.

„Poloupír?“

„Napůl upír a napůl člověk,“ vysvětlila jsem. Najednou mi došlo, že jsem nás proflákla.

„Ale prosím, neříkejte to Volturiům,“ podívala jsem se na ně štěněcím pohledem, u kterého říkal Jazz, že fakt působí.

„Nebojte. Ehm, a jak jste vznikla?“ zeptal se Carl. Edward hypnotizoval moje ústa, šíji a výstřih.

„Mamí? Já mám hláád,“ přiběhl Matty.

„Doblý den…“ vycenil svoje zoubky na dva upíry za stolem, „čo tu dělaji?“ zeptal se mě.

„Povídáme si, co si dáš?“ otevřela jsem ledničku.

„To, čo k švačině a čičinku,“ vyšplhal se na židli. Ohnula jsem se víc a na linku položila láhev s krví a brambory s řízkem.

„Na čo koukáš?“ ozval se Matty.

„Na nic,“ odpověděl Edward, ale cítila jsem, jak mi propaluje zadek a nohy pohledem.  Tělem se mi rozlétlo brnění. Rychle jsem Mattymu nandala a dala to ohřát do mikrovlnky.

„Bude vám vadit krev?“ zeptala jsem se, ale hned otevřela láhev s krví.

„Ne…“ ozvali se ti dva sborově. Nalila jsem do hrníčku pumu. Před Mattyho jsem dala teplé jídlo a hrnek strčila do mikrovlnky. Teplý jsem ho položila vedle talíře a vyndala vidličku.

„Sám, nebo chceš krmit?“ zeptala jsem se.

„Šám,“ popadl dětskou vidličku a začal jíst.

„Ehm, on je taky poloupír?“ zeptal se Carlisle.

„Jistě, on se tak už narodil a Matty mě při porodu proměnil,“ posadila jsem se vedle něj.

„Aha,“ řekl chytře.

„A s tím územím to nebude problém, většinou jezdíme lovit daleko, takže si to tu můžete přivlastnit. Dnes to bylo jen z nouze, protože jsme se sem přistěhovali a krev nám došla,“ vysvětlila jsem.

„Dobře, tak my jdeme,“ usmál se.

„A prosím, nikomu o nás neříkejte, alespoň ne jméno, ani své rodině, prosím,“ chytla jsem ho za ruku.

„A můžu jim osvětlit situaci a použít vaše jméno bez příjmení?“ zeptal se. Kývla jsem a on zmizel. Edward nikde nebyl. Otočila jsem se na Mattyho a překvápko bylo, když ho Edward krmil. Oba se usmívali a povídali si.

„A ty hlaješ na kytaru?“ zeptal se Matty. Edward už chtěl odpovědět, ale přerušila jsem ho.

„Nechceš už jít spát?“ vzala jsem prázdný talíř a strčila ho do myčky.

TÁK, SNAD SE VÁM TO LÍBILO. :D ZNOVU OPAKUJI, ZATÍM NIC NENÍ TAKOVÉ, JAKÉ SE TO ZDÁ!!! ALE PTÁM SE... MÁ BÝT BELLA S EDWARDEM? NEBO S EMMETTEM? JÁ TO SICE MÁM UŽ NAPSANÉ A PROMYŠLENÉ, (:P) ALE RÁDA BYCH ZNALA VÁŠ NÁZOR. :) A MIMOCHODEM, MOC PROSÍM O KOMENTÁŘE, MOC MĚ TO POVZBUZUJE A DOKÁŽE MĚ TO DOSTAT Z CHMURNÝCH NÁLAD. MOC DĚKUJU ZA TY KOMENTÍKY Z PŘEDEŠLÉ KAPITOLKY. MOC DÍKY, VAŠE PAWI.