Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmett 4. část

14.06.2010 (17:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2624×

Procházel jsem se po ulicích a nepřítomně zíral do výloh plných stromků, ozdob a rolniček. Lidi jsem moc nevnímal. Všichni kolem mě utíkali, tlačili se do řad a potají se snažili ostatní předběhnout. No jo, Vánoce. Už je to rok, co mě Rose zachránila a Carlisle přeměnil. Jsem jim za to vděčný, ale každé pro má proti. Moje proti má jméno. Ema. Nesmím ji vidět. Myslím, že mě zahlédla, když jsem se potloukal moc blízko školy. Asi si myslela, že se jí to zdálo. Vánoce se blížily a bylo mi hůř, než kdy dřív. Co bych dal za to, kdybych ji mohl vidět, vědět, že je v pořádku. Koukal jsem do výloh. Musím něco koupit pro Rosalii. Třeba si ji usmířim, za to rozbití fotek z lidského života. Já za to opravdu nemohl, to ony spadly na zem v mé blízkosti. Teď se ale nezabývám Rosaliinýma fotkama. Pro Carlisla mám, co jiného, než knihu. Esmé koupím asi něco ve starožitnictví.

Na jedné ulici stál chlapec a nad hlavou mával novinami. Jedny jsem si od něho koupil. Ne, že by mě zajímala politika, ebo předpověď počasí, ale přečíst si něco můžu.

Zůstal jsem stát uprostřed chodníku. Ze přední strany se na mě z obrovského obrázku usmívala Ema. Nad ní byl obrovský titulek:

Sedmiletá dívka se ztratila v lese poblíž Vancouveru. Pátrání po dvou dnech znemožněno špatnými podmínkami.

Nepotřeboval jsem více. Ruce se mi chvěly a noviny se roztrhly na dva kusy. Otočil jsem se a rozběhl se pryč. Utíkal jsem lidskou rychlostí, ale nejraději bych se rozběhl, jak nejrychleji můžu. Když jsem doběhl do les, nic mi v tom nebránilo. Vrazil jsem do domu. Vyletěl jsem po schodech do svého pokoje. Do batohu jsem zabalil Carlislovu lékárničku a nějaké deky.

Hodil jsem batoh na ramena a běžel do lesa. Podíval jsem se do novin. Ztratila se asi dvě míle od domu. Emě dělalo problémy ujít pět mílí denně. Musela být někde poblíž toho místa, kde se ztratila. Asi ji lidé šli hledat úplně jinam.

Dorazil jsem na místo, o kterém psali v novinách. Bylo to rozcestí tří cest. Jedna vedla do města, takže jsem ji mohl vyloučit. Včera pršelo, takže jsem nic, kromě vůně lesa, necítil. Obličej jsem měl sotva pět centimetrů od země. Pak jsem si toho všiml. Na jednom kapradí ležel stříbrný řetízek s ozdobným E. Byl od Emy, to jsem věděl jistě. Ema jej skoro nikdy nesundávala. Zastrčil jsem si ho do kapsy. Kapradí bylo na začátku levé cesty. Rozběhl jsem se tedy po dané cestě. Rozhlížel jsem se, myslel jsem, že mi praskne hlava a dávno mrtvé srdce zase ožije, že budu moct dát nějak najevo, že toto jsou nejhorší okamžiky mého života, upířího i ldského, obou dvou dohromady. Praštil jsem do stromu, který se mi připletl do cesty, rozštípl se na dvě části. Nakopl jsem balvan, vytrhl mladý stromek a hodil s ním. Netušil jsem, jak může být Ema daleko, ani jestli jí nic není.

Asi po minutě jsem narazil na stopu. V bahně byly zřetelně vidět dětské stopy. Po chvíli jsem ji našel. Ležela na zádech, v obličeji nebyl ani náznak brvy. Srdce jí ale bušilo. Slabě, ale i to mi stačilo. Byla studenější, než já.

„Emo. Emo!“ opakoval jsem a jemně jsem s ní zatřásl. Nic, vůbec nereagovala. Klekl jsem si vedle ní a z batohu začal vytahovat deky, do kterých jsem ji balil. Potom jsem ji zvedl a utíkal, jak nejrychleji jsem mohl. V hlavě mi znělo jediné jméno. Carlisle. Ten jediný jí může pomoct. Pootevřela oči, ale vypadalo to, že mě ani nevidí. Jednoduše řečeno, byla mimo.

„Emo, vydrž, prosím,“ mumlal jsem jako v horečce a tiskl ji k sobě. Dával jsem si pozor, abych jí neublížil.

Do domu jsem vletěl a utíkal po schodech ke Carlislově pracovně.

Carlisle mě uslyšel a otevřel dveře. Překvapeně na mě hleděl.

„Prosím, pomoz jí!“ křičel jsem jako šílený. Carlisle ji položil na stůl, začal jí měřit tep a kontrolovat životní funkce.

„Kdo to je? Měla by jít do nemocnice, na tohle tu nemám věci,“ řekl mi Carlisle a vzal ji do náruče.

„Je to moje sestra,“ pípl jsem. Vydal jsem se za ním.

„Ty zůstaneš tady,“ přikázal mi.

„Proč? Je to moje sestra!“

„Právě proto, všichni si myslí, že jsi mrtvý, a pak tě rodiče uvidí sedět vedle sestry v nemocnici?“ připomněl mi Carlisle a rozběhl se do nemocnice.

Opřel jsem se o zeď a po chvíli jsem se svezl na podlahu. Cítil jsem se bezmocný, nemohl jsem nic dělat. Chtěl jsem něco dělat, ale nemohl jsem. Tupě jsem zíral před sebe. Jen okrajově jsem postřehl, že vešel Edward a třepe se mnou, a říká mi, ať se vzpamatuju. Mozek mi bzučel jediné: Ema. To bylo jediné, co mě zajímalo. Esmé a Rosalie se mě, jakmile přišly, snažily nějak „probudit“. Byl jsem jako v transu. Mohly to být minuty, ale i hodiny. Čas nebyl ničím. Poté vešel Carlisle. Cítil jsem se, jako by mi někdo zařval do ucha, ať se proberu. Pocítil jsem naději. Ale znejistěl jsem. Carlislův obličej byl jako kamenná maska, nedalo se z něj nic vyčíst. Obvykle jsem brutální optimista, ale teď jsem si nebyl jistý. Možná jsem to nestihl, možná je… mrtvá. Na to slovo jsem nechtěl ani pomyslet.

„Je v pořádku, uzdraví se, ale asi se musíme přestěhovat. Neustále opakovala: Emmette, neodcházej, prosím.“

Jako by mi spadl ze srdce balvan. Dýchalo se mi lépe (obrazně řečeno). Moje sestra je v pořádku. Žije, a bude žít.

O pár hodin později

Stál jsem a díval se směrem ke své rodné vesničce. Směrem k Emě, kterou už nikdy neuvidím. Podíval jsem se na řetízek, který jsem držel v ruce. Ozdobné E se mi třpytilo na dlani. Zastrčil jsem jej do kapsy.

„Nezapomenu na tebe, nikdy,“ zamumlal jsem, i když bylo nad slunce jasné, že mě neslyší a ani neví, že jsem jen pár kilometrů od ní.

Musím začít nový život.

Otočil jsem se a následoval moji novou rodinu. Jsou to dobří lidé. Vlastně upíři. Nepatrně jsem se ušklíbl a vešel do budovy, na níž byl velký nápis nádraží. O chvíli později jsem se posadil na sedadlo ve vlakovém kupé. Cítil jsem, jak sebou vlak škubnul a naposledy jsem se podíval z okna. Díval jsem se na ubíhající krajinu a vrýval jsem si ji do paměti. Potom vlak ale zabočil a celá krajinka mi zmizela z očí. Povzdechl jsem si a opřel se o sedadlo. Všiml jsem si, že po mně Rose pokukuje. Pousmál jsem se a zavřel oči. Nespal jsem. V mysli jsem se vrátil o pár let zpět, kdy bylo vše normální.

Současnost

Teď už je z Emy stařenka, žije-li ještě, ale i tak doufám, že je šťastná. Nikdy nezapomenu.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmett 4. část: