Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmett 3. část

04.06.2010 (22:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2311×

Emmett:

Vyšel jsem za nimi před dům. Všiml jsem si, že se na mě blonďák vztekle dívá. To jsem asi přehnal.

„Určitě jsi to přehnal,“ poznamenal ten jakže-se-jmenuje.

„Edward. Toto je moje adoptivní sestra Rosalie a moji adoptivní rodiče, Carlisle a Esmé,“

„Jak víš, co chci říct?“ Už mě štval. Takže to není anděl ale Rosalie. A já napadl jejího otce. Hups, to je problém jak vrata.

„Na vysvětlování si můžeme najít čas později. Cítíš něco?“ zeptal se.

Nadechl jsem se. Do nosu mě udeřila silná vůně trávy, jehličí a listí. Dále jsem ucítil i jakési býložravce. Bolest v krku zesílila a rozum nechal pracovat instinkty. Losi? Asi ano. Rozběhl jsem se. To byla bomba. Doslova. Svištěl jsem lesem, kličkoval mezi stromy šílenou rychlostí. Pak vítr změnil směr. Z jihu se linula vůně něčeho lepšího. Medvěd. Otočil jsem se. Všiml jsem si, že ti dva za mnou utíkají. Zkusím jim utéct. Odmala jsem příšerně soutěživý. Pokoušel jsem se doběhnout tam co nejrychleji. Edward mě začal dotahovat. To ne. Medvěd stál na zadních, asi mě už cítil. Skočil jsem. Medvěd to pochopil a začal utíkat. Skok jsem špatně odhadl a dopadl asi deset metrů za prchajícím medvědem. Vyloženě jsem přistál na čtyřech a během pár vteřin jsem ho srazil. Nevěděl jsem, co dělám, řídil jsem se instinkty. Zahryzl jsem se mu do krku a pil mu krev. Byla skvělá, lepší než cokoli co jsem jedl nebo pil. Během chvíle se přestal bránit. Už v něm nebyla ani kapička krve. Mrtvolu jsem odhodil a ještě nakopl.

„Musíš ji někam schovat,“ ozvala se Rosalie. Rozhlédl jsem se. Jenom stromy.

„A kam?“ zeptal jsem se. Když je tak chytrá. Protočila oči v sloup, popadla grizzlyho a táhla ho s sebou. Šel jsem za ní. To jsem zvědavý. Vyhlídla si obrovský strom. Položila medvěda a opřela se o strom.  Dřevo zapraskalo. Objevily se kořeny. To je ale síla! Ale jak je to možné? Ona vyvrátila strom!

„Ber toho medvěda a šoupni ho sem,“ ozvala se. Vzal jsem ho a nacpal pod kořeny. Vrátila strom na své místo.

„Jak… “ začal jsem.

„Máš ještě žízeň?“ zeptala se a zkoumala moje oči.

„No, asi ještě ano,“ řekl jsem. Rozběhla se a já za ní. Utíkala na sever, zpátky k těm býložravcům. Asi sto metrů od nich jsem se odrazil a skočil. Srazil jsem největšího samce ve stádě. Než mě stihlo překvapené zvíře setřást, zakousnul jsem se mu do krku.

Po očku jsem sledoval Rosalii, jak skočila po jiném a také ho vypila. Byl jsem jako v transu, všechno se mi zdálo normální. Bum! A pak najednou to přestalo. Uvědomil jsem si, že piju zvířatům krev. Fuj, co se to se mnou stalo? Rosalie losa odnesla někam do jeskyně. Následoval jsem ji. Co to se mnou je?

O chvíli později už jsme všichni tři neuvěřitelnou rychlostí zpátky.

Edward a Rosalie vběhli do domu.

Esmé, jak mi Edward řekl, seděla u stolu. Carlisle byl ve vedlejším pokoji. Jakmile jsme vešli, přešel ke stolu, opřel se o něj.

„Takže, asi sis všiml nějakých věcí, třeba toho, že piješ krev, běháš rychle, máš obrovskou sílu a spousty jiných věcí,“ začal Carlisle, „řeknu ti to na rovinu. Jsme upíři. Rosalie tě sem přinesla z pro mě neznámých důvodů, abych tě proměnil. Proměna spočívá v tom, že tě kousnu, ale musím včas přestat, abych tě nezabil. Je to bolestivý proces, kdy ti odejdou orgány, změníš se, zesílíš, vyvinou se ti smysly a stane se z tebe upír,“ zakončil proslov.

„Cože? Já jsem upír?“ vypadlo ze mě, „To je… “ nemohl jsem najít vhodné slovo.

„Děsivé, nechutné, zvrácené, propustka k nesmrtelnosti,“ začal Edward vyjmenovávat. Těžko říct, co jsem cítil.

„Jsme vegetariáni, pijeme jen zvířecí krev. Ale záleží na tobě, ale pozor nesmíš mezi lidi,“ varovala mě Esmé.

„Proč? To už nikdy neuvidím Emu?“ To mě vyděsilo.

„Proč? Proč!“ opakoval po mě Carlisle, „Proč asi! Důvodů je spousta, můžeš je zabít, můžeš z nich taky udělat upíry, o čemž pochybuji, že se ti povede odolat lidské krvi. Teda pokud všechno řešíš tím, že do někoho začneš mlátit. A hlavně.“

Přešel k oknu. Trochu svítilo slunce. Jeho kůže začala svítit, jako spousty diamantů.

Natáhl jsem ruku na světlo. Na paži mi začaly jiskřit spousty diamantů.

„Páni,“ vydechl jsem. Točil jsem rukou a sledoval diamanty, které jsem měl po celé odhalené kůži.

„Myslíš, že takhle můžeš chodit mezi lidi?“ zeptal se Carlisle.

„To asi ne,“ připustil jsem.

„Tak já jdu pracovat,“ poznamenal Carlisle a odešel někam do patra. To jsem ho zas tak naštvat nemohl. Nebo ano?

„Nedělej si z něho moc hlavu. Je na tebe naštvaný. On se uklidní,“ řekla mi Esmé a povzbudivě se na mě podívala.

„Já jsem úplně klidný!“ ozvalo se z prvního patra.

Edward se otočil a odešel. Vypadalo to, že stěží zadržuje smích. Esmé si mě prohlížela a Rosalie se tvářila, jako by nevěděla, co má dělat a snažila se splynout s bílou stěnou.

Edward se vrátil s nějakou bichlí v ruce.

„Tumáš, dej mu ji na usmířenou. A mohl bys říct něco v tom smyslu, že tě to mrzí a omlouváš se. Je ti to jasné?“ zeptal se mě a dal mi knížku do ruky.

„Jasně,“ přikývl jsem a vydal se ke schodišti. Knížka byla o šlechtických rodech na území střední Evropy, jak jsem zjistil z názvu. Kdo to teď čte? To musí být buď knihomol, nebo šílenec. Vyšel jsem do patra. Bylo tam pár dveří. Dva byly nějaké pokoje, pak ložnice a zavřené dveře. Zaklepal jsem. Nic.

„Carlisle, jste tam?“ zeptal jsem se a připadal jsem si jako idiot.

„Ne,“ ozvala se sarkastická odpověď. Otevřel jsem. Byla to obrovská místnost. Po stěnách byly vyrovnány na poličkách knížky, v rohu stál starožitný stůl se židlí. Z obrovského okna na stůl svítilo slunce. Carlisle seděl za stolem, kolem sebe pět otevřených knížek a dělal si výpisky. Takže knihomol.

„Co chceš?“ zeptal se. Bylo vidět, že by mě nejradši vyhodil z okna.

„No…totiž…chtěl jsem se omluvit. Přehnal jsem to. Stačí?“ zeptal jsem se. Při tom jsem knížku otočil, aby byl nápis dobře vidět. Konečně zvedl hlavu a odíval se na mě.

„To si myslíš, že mě uplatíš dějinami střední Evropy?“ zeptal se.

„To asi ne, ale navedl mě na to Edward,“ obhájil jsem se.

„Tak to měl Edward pravdu,“ řekl a pousmál se. Knížku jsem mu podal.

„Vydání z roku 1931 ještě nemám,“ poznamenal si spíše pro sebe.

Odešel jsem z pracovny s dobrou náladou, že jsem do aspoň z části napravil.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmett 3. část: