Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde, vypadni! 3

21.06.2010 (10:15) • Shena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1201×

Doplnění k ději: Quil jde (v tomto díle) na maturiťák se sestřenkou (to je scéna z New moon – já vím) i přesto, že se děj odehrává od první části ságy. Dejme tomu, že se tam jde podívat o rok dřív. Okouknout situaci atd. :D

Druhá věc, co chci říct je, že Jake vypadá od začátku Edwarde, vypadni! Tak, jak vypadal v New moon (je ostříhaný a nabušený). :D

3. kapitola

Zbytek dne hrozně rychle uběhl. Spolužáci mě dovezli domů a já se snažila sehnat tátu, kvůli odvozu mého náklaďáčku k Jacobovi. Doma táta nikde nebyl. Volala jsem mu na mobil, ale nebral mi to. To bylo hrozně divné. Vždycky se ozval, když se zdržel v práci nebo se něco stalo. Zavolala jsem tedy Blackovým. No co? Jiná šance nebyla. Nemohla jsem sehnat tátu, nevěděla jsem, jestli se mu něco nestalo a auto jsem neměla. No dobrá. Měla jsem auto, ale bylo nepoužitelné. Navíc nikoho jiného jsem v okolí neznala. Neznám i doteď. Osud?

Prostě jsem potřebovala někoho na odvoz. Telefon mi vzal Jacob. Nečekala jsem, že to vezme zrovna on. Ale Billy by mi asi těžko mohl vyhovět v mé prosbě. Když jsem Jakea poprosila, ihned souhlasil. Tížilo mě svědomí, že jsem ho ani nemusela přemlouvat. Začínala jsem mít opravdu pocit, že cítí i něco víc než přátelství. Něco víc, než cítím já.

Po telefonátu jsem vyběhla do svého pokoje, řádně se připravila na cestu, a ani ne za deset minut zazvonil zvonek.

„Páni. To byl fofr,“ vyvalila jsem na něj hned ve dveřích.

„Pro tebe všechno,“ odpověděl otevřeně a zcela vážně, což mě trochu vyděsilo.

„Jestli nepřestaneš, začnu se červenat,“ odpověděla jsem nadneseně.

„Pozdě!“ ušklíbl se.

„Já se ale červenám pořád!“ vymlouvala jsem se. Nasadil úšklebek a já se chtěla smát. To by byl, ale znak prohry. Chci, aby poznal, že se mi líbí? To jediné mi kolovalo hlavou. To jediné mi v tu chvíli dělalo problém. Protože jen to, že se mi líbí, neznamená, že je v tom i něco víc. Je v tom něco víc? Přemýšlela jsem, ale až příliš dlouho a on si toho všiml.

„Budeš tam stát ještě hodně dlouho?“ ptal se s roztomilým úsměvem na rtech.

„Víš, Charlie mi ukazoval nějaké tvoje fotky. Já se sice červenám, ale tys…“ Chvilku jsem stála, jak přikovaná a nenapadlo mě, co mu říct dál.

„Měl šíleně dlouhý vlasy. Byly delší než ty moje,“ odsekla jsem. Dodala jsem výraz, který naznačoval, že přesáhnutí mé délky vlasů znamená hodně.

„Závidíš,“ usmál se.

„Vím, že sem v nich vypadal… no… tak nějak jako vlk,“ pokračoval.

„Vlkob,“ usmála jsem se.

„Hej, to není fér,“ okřikl mě a pak se s omluvným výrazem usmál.

„Jen se začínám bát, aby v tom nebylo něco víc.“ Vyznělo to trochu jinak, než jako to, co jsem tím chtěla říct. Došlo mu to a já byla ráda, že jsem se vyhnula menšímu trapasu. Chtěla jsem jen odvrátit téma. Už z toho důvodu, že jsem měla špatný pocit. Ne z toho, co by tohle povídání mohlo přinést, ale toho, co se stalo Charliemu.

„Neboj, určitě jenom ztratil pojem o čase. Uvidíš,“ konejšivě pokračoval.

„Doufejme,“ odsekla jsem, ale to už jsem stála ve dveřích a zamykala je.

(…)

Cesta nebyla dlouhá. Celou dobu jsme se smáli Jakovým vtipům o Quilovi a Embrym. Netušila jsem, jak je vtipný. Asi ty dva budu muset brzo poznat. Jeho ovšem nejvíc pobavilo, že si Quil bere na maturiťák sestřenku. Zvlášť nechápal, proč tam ten kluk jde, když má ještě rok čas. Musela jsem ho upozornit, že řídí, tak ať s tím záchvatem laskavě brzo skončí.

Když jsme dorazili k policejní stanici, oba jsme trochu zvážněli. Všude byla auta. Sirény byly slyšet už z dálky. Samý hluk a i sanitka. Hlavně ta sanitka.  Nevědomost mě doslova pálila v krku. Jake nestihl ani zaparkovat a už jsem vylézala z auta. Nenápadně se za mnou ohlížel, jestli se mi něco nestalo. Při mé šikovnosti se mu ani nedivím.

Běžela jsem vstříc sanitce, když jsem u dveří úřadu spatřila doktora Cullena.

„Stalo se něco tátovi?“ zařvala jsem na něj z té dálky a používala k tomu všelijaké posunky, aby mi rozuměl. On mě kupodivu slyšel. Zdálo se, že dokonce i výborně. Zatřepal hlavou a ukázal gestem, ať jdu směrem k němu. Za ním se v tu chvíli vynořil Edward a já jsem měla náhlý pocit, že musím utéct.

Pan Cullen mi však šel naproti a nechal tam Edwarda stát samotného. Došel až ke mně a Edward se divně napřímil. Vypadal, jako kdyby chtěl náš rozhovor odposlouchávat. Bylo to vážně divné.

„Nemusíš se o něj vůbec bát. Je v pořádku. Nic se mu nestalo.“

„A proč ta sanitka? Co se stalo?“ ptala jsem se stále vyděšeně.

„To zvíře, co se tu kolem potuluje, zabilo jednoho policejního strážníka. Byl to dobrý kamarád tvého otce. Musel vyřídit spoustu papírů. Bylo toho na něj mnoho. Asi bys za ním měla jít.“

„Kde ho najdu?“

„Je u sebe v kanceláři. Určitě se nehnul z místa od chvíle, co jsem ho viděl naposled,“ odpovídal konejšivým tónem (stejně jako Jake), který mě, ale i tak nedokázal uklidnit. Ačkoli všechno bylo lepší, než aby se tátovi něco stalo.

„Mimochodem. Ještě jsme se nestačili představit. Já jsem Carlisle Cullen. Otec Edwarda. Toho už určitě znáš ze školy. Ale můžeš mi říkat Carlisle. Něco mi říká, že se nevidíme naposled.“ Ta poslední věta mě fakt dostala. Cullenovic rodinka je fakt divná. Prý se nevidíme naposled. A co to bylo, jak Edward mluvil o tom, že ta srážka byl možná osud? Já… mám z nich divný pocit. Jsou to cvoci.

„Hmm. Já jsem –“

„Bella,“ dokončil za mě větu. Byla jsem aspoň ráda, že patřil mezi tu malou skupinku lidí, která mě neoslovuje jako Isabellu Swan. Začínám na to být alergická. Teď ale není čas myslet na hlouposti. Musím se vzpamatovat.

„Já…“ Zamyslela jsem se na chvíli, nadechla se a dokončila nahlas myšlenku, „asi bych měla jít.“

„Och, zajisté,“ odpověděl pohotově. Odešel a Jacob mi byl už v patách. Vypadalo to, že mě nechtěl rušit při rozhovoru s panem Cullenem. Zní to tak formálně. S Carlislem.

Šla jsem ke schodům, Edward se už stihl vzpamatovat a šel směrem ke mně. Jacob se ochranářsky dral k nám. Vypadalo to zajímavě.

„Je v pohodě. Před chvílí s tátou mluvil,“ vyjeveně jsem na něj zírala. Co ten tu sakra dělá?

„Co tu děláš, Cullene?“ vyhrkl Jake. Že by osud? Vzal mi to přímo z úst, ale já bych tu myšlenku asi nikdy nevyslovila nahlas. A taky bych nikdy nečekala, že se tihle dva znají.

„Otec potřeboval pomoc. A co ty? Objevil ses tu jen tak? Náhodou?“ Zírala jsem na ně jak přejetá. Proč ten chlad. Co se tu sakra děje?

Oba se na sebe dívali, jako, že se za chvíli začnou prát. To napětí bylo očividné. Bušilo doslova do očí.

„Nevím, co je tu za problém, ale já už musím. Ahoj, zítra ve škole,“ věnovala jsem pohled Edwardovi. Chlad v jeho tváři neustával a já nemohla dělat nic jiného, než to přejít. Běžela jsem za otcem a cítila, že Jacob není za mnou. Zůstal tam. Sám.

Jediné co si přeju je, aby si ti dva nic neudělali. Ačkoli?

2. kapitola ∞ 4. kapitola

Povídky od shena

Autor: Shena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde, vypadni! 3: