Po dlouhé době přidávám další kapitolku. Edward se Belle snaží vysvětlit, co se tehdy stalo. Bella pokračuje v četbě deníku a zjišťuje další zajímavé věci z Elenina života. Nakonec jede na nákupy s Alicí. Moc děkuju těm, kteří psali k minulé kapitole komentáře, ani nevíte, jakou mi to dělá radost. Příjemné čtení.
10.09.2010 (17:30) • Wendushka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1140×
„Seznámili jsme se, myslím 26. března roku 1926. Oba jsme byli na procházce v parku, ale každý z nás měl k tomu jiný důvod. Já jsem chtěl potkat Elenu a ona se šla pouze projít.“
„Proč jsi chtěl potkat Elenu?“ ptala se Bella.
„Chtěl sem se s ní seznámit, zjistit, jaká je.“
Bella byla zmatená. Nevěděla, co si o tom má myslet. Věděla, že by jí Edward nelhal, ale něco jí na tom nesedělo. Proč to dělal, když mohl číst její myšlenky a dozvědět se tak o ní to, co potřeboval? Nechtěla se ho na to ptát, čekala, až jí to řekne sám.
„Mohl jsem číst její myšlenky, myšlenky její matky, jejích přítelkyň, ale já to chtěl slyšet z jejích úst,“ řekl Edward a podíval se na Bellu. Usmál se na ni tím nejnádhernějším úsměvem, věděl, že ten má na Bellu největší vliv. Rozklepala se jí kolena a byla odhodlaná, že Edwardovi odpustí, ale jakmile se vzpamatovala, řekla:
„Ale to pořád nevysvětluje důvod tvého rozhodnutí neříct mi o tom.“
„Bello, nemohl jsem ti to říct a věz, že nebýt toho deníku, nikdy by ses o tom nedozvěděla.“
„Edwarde, kdysi dávno jsi mi řekl, že přede mnou nic netajíš, že jsi mi všechno o své minulosti dávno řekl. Ale ty jsi mi lhal. A já ti tolik věřila!“ křičí Bella.
„Prosím, Bello, uklidni se. Já jsem to tak nechtěl, ale bylo to v zájmu naší rodiny.“
Bella se na Edwarda dlouze podívala a poté zase pokračovala:
„Ale teď, když už o tom vím, tak by jsi mi mohl říct, co se tedy stalo, ne?“
„Bello, necháme toho. Tahle debata by mohla vést k další hádce.“
Edward se zvedl, lípl Belle pusu, do vlasů a spěšně odešel. Bella vzala do ruky deník a otevřela ho tam, kde minule přestala.
Opustila mě poslední osoba, která mě měla ráda. Copak nestačí, že mi při té velké epidemii chřipky před osmi lety zemřel otec? Chtělo se mi brečet, ale na druhou stranu jsem nechtěla brečet před Esmé.
„Jen se vybreč, Elinko,“ chlácholila mě Esmé. A řekla mi stejně, jak mi říkávala moje matka. To mi do očí vehnalo další slzy. Brečela jsem dlouho, moc dlouho. Po celou tu dobu jsem byla v náruči Esmé, která na mě mluvila tichým a uklidňujícím hlasem.
„Postaráme se o tebe, nemusíš se bát, že by jsi zůstala sama…“ řekla Esmé a mluvila dál, ale už to už jsem neslyšela.
27.března 1926
Probudila jsem se brzy ráno s nadějí, že veškeré včerejší události se staly jen ve snu. Ale bohužel tomu tak nebylo…
Vedle mojí postele seděl Edward, sledoval mě upřeným pohledem, ze kterého jsem měla strach.
„Doufám, že jsem vás neprobudil,“ řekl a mile se usmál.
„Ne, Edwarde. Mám prosbu, mohl byste mě nechat chvíli o samotě?“ zeptala jsem se.
„Ale ano, zajisté,“ odpověděl Edward, ale k odchodu se neměl. Pořád přešlapoval přede dveřmi a nevypadlo to, že by chtěl odejít. Ale poté došla Esmé a Edward pochopil, že musí odejít.
Posadila jsem se na kraj postele a podívala jsem se na svoje šaty. Byly celé od krve.
„Eleno, pojďte se mnou. Najdeme vám nějaké čisté šaty,“ řekla. Vzala mě za ruku a vedla do místnosti plné šatních skříní. Jednu otevřela a já nevěřila svým očím. Tolik krásných šatů jsem pohromadě nikdy neviděla.
„Tak které si ti líbí?“ ptala se Esmé. Nesměle jsem ukázala na jednoduché žluté šaty.
Ve čtení Elenina deníku Bellu přerušilo zazvonění telefonu.
„Ahoj, Alice!“
„Bello, nechtěla bys se mnou jet nakupovat? Rosalie má zítra narozeniny a hádej, kdo jí uspořádá oslavu? Nemusíš nic říkat, jasně že já. Tak co, pojedeš?“ vyhrkla na Bellu Alice.
„Co mi zbývá,“ řekla Bella a snažila se, aby to neznělo moc otráveně.
„Za půl hodinky jsem u tebe!“ pověděla Alice a zavěsila.
A přesně za půl hodiny seděla Alice v autě před Belliným domem a čekala, až Bella zamkne.
„Nechceš mi něco říct, Bello?“
„Ne, měla bych?“
„To je teď jedno. Jak víš, tak Rosalie má zítra narozeniny a my dvě jsme tu proto, abychom ti koupily něco hezkého na sebe.“ Bella se na Alici zašklebila, ale ona si z toho nic nedělala.
Asi za hodinu dojely na místo určení a vydaly se nakupovat. Alice Bellu zatáhla do jednoho obchodu, který se specializoval na šaty z 20. století.
„Tak, které se ti líbí, Bello?“ ptala se Alice. Bella se rozhlédla a její pohled padl na krásné žluté šaty. Vypadaly přesně tak, jak si Bella představovala šaty zmíněné v Elenině deníku.
„Já věděla, že se jí tady bude líbit,“ řekla Alice potichu.
„Co si říkala, Alice?“
„Ale nic,“ odpověděla Alice a snažila se zavést rozhovor na jiné téma. Dala Belle do ruky ramínko se šaty a poslala ji do zkušební kabinky.
„Co tomu říkáš, Alice?“ řekla.
„Úžasné, Bello. Vypadáš nádherně.“
„No, když myslíš,“ řekla Bella rozpačitě a vrátila se zpátky do kabinky. V šatech byla opravdu hezká, ale trošku jí vadil korzet, i když díky němu měla skvělou postavu.
Autor: Wendushka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Edwarde, minulost se opakuje... - 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!