Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde? Jsi to ty? - 19. kapitola

27.09.2011 (13:15) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2924×

Edward

Nemohl jsem tam déle zůstat. Chápu, že se na to ještě necítila... Ale já jsem už musel odejít. Nedokázal jsem si představit, co by se dělo, kdybych tam zůstal. Jsem rád, že jsem teď dokázal přestat, ale třeba za minutu, za dvě... Nemusel bych se ovládnout. I přesto, že mě prosila, abych zůstal, nedala mi k tomu důvod. Pokud mě tam nechce, nebudu se jí vnucovat, je to její volba.

Vběhl jsem do pokoje, kde nikdo nebyl. Vlastně nikde, kromě mého pokoje, kde je teď Bella, nikdo nebyl. Všichni byli na tom lovu... Jenom já jsem tu zůstal... Já a Bella. Myšlenky volně proudily, motaly se okolo Belly a našeho dětství. Našeho prvního setkání.

„Edwarde! Bello! Pojďte ke mně!“ zavolala na nás má matka ze dveří a čekala, až se navzájem oprášíme od písku. Rádi jsme si spolu hráli od rána do večera. Nikdo nás od sebe neodtrhnul, ani kdyby chtěl. Byli jsme jako jedno tělo, jedna duše. Všechno jsme dělali spolu, všude jsme byli spolu.

„Tak jdete?“ ozvala se znovu matka. S Bellou jsme se rozběhli k nám domů, soutěžili jsme, kdo tam bude dřív. Jenže Bella zakopla o kámen a svalila se k zemi. Okamžitě jsem se zastavil a přešel k ní, zároveň k nám přiběhla i matka.

„Bello? Co to zase děláš?“ zeptala se se smíchem, protože Bella vždy byla tak nešikovná, že zakopla klidně i o své nohy. Já a matka jsme se smáli, ale Bells se zaškaredila.

„Já za to nemůžu,“ promluvila tvrdohlavě a založila si ruce, čemuž jsme se začali smát ještě víc. Jenže, co jsem nečekal, Bella se rozbrečela. Lekl jsem se, co se stalo, co jsem špatného řekl, nebo jestli ji něco bolí a přestal jsem.

„Co se děje?“  zeptal jsem se smutně a čekal, až odpoví. Podívala se na mě se slzami v očích, i na tváři.

„Proč se mi smějete?“ zeptala se na oplátku a s brekotem se zvedala. „Já za nic nemůžu!“ vykřikla a rozběhla se k sobě domů. Přiběhl jsem k ní, chytnul ji za ruku, a tak zadržel.

„Počkej,“ poprosil jsem ji a díval se jí do očí. Stále, se slzami v očích, ode mě odvrátila hlavu.

„Proč?“ pronesla smutně a svou ruku vytrhla z té mé. Nedokázal jsem najít odpověď, ale věděl jsem jistě, že ji nechci nechat odejít. „Jeden důvod,“ dodala tím svým sladkým hláskem, který byl momentálně nejsmutnější, který jsem kdy slyšel. Znovu jsem ji chytil za ruku, aby neodešla, ale neodpověděl. Ruku mi vytrhla a utekla domů.

Díval jsem se ven otevřeným oknem a vzpomínal na ty chvíle, co jsme se „pohádali“ a nebavili se spolu. Zrovna teď mi přišlo, že se to opakuje... Akorát je to naopak. Já jsem odešel a nechal tam Bellu samotnou, tenkrát tam ona nechala mě. Proč jsem to vůbec udělal? Jistě, kvůli bezpečnosti, ale i tak jsem tam s ní měl zůstat... Vím, jak se teď cítí... Tak, jako já tenkrát. Až na to, že teď mě miluje a já ji.

Z vedlejšího pokoje, kde byla Bells, jsem uslyšel vzlyky, patřící mé lásce. Jak jsem tohle mohl dopustit? Zase to dělám... Opouštím ji a dělám ji tak nešťastnou. Co jsem to já za stvůru?

Rozešel jsem se směrem k jejímu – svému – pokoji, co nejrychleji to šlo. Jakmile jsem otevřel dveře, nemohl jsem ji najít. Přepadla mě panika, protože její myšlenky neslyším, takže jsem nemohl určit, kde přesně je. Jenom, co jsem uslyšel vzlyky vycházející z koupelny, okamžitě jsem tam vběhl. Seděla ve vaně na zemi a šlo vidět, jak se klepe zimou. Během chvilky jsem ji měl v náručí, zabalenou v ručníku, aby jí nebyla zima, protože byla celá mokrá a ještě k tomu v oblečení.

Položil jsem ji opatrně na postel, sundal ručník, nachystal jí hromádku se suchým oblečením a šel za dveře, aby se mohla převlíct. Jakmile jsem uslyšel slabé odkašlání a následné pozvání dál, byla jsem hned vedle ní.

„Promiň mi to,“ omlouval jsem se jí a zároveň ji zabaloval do peřiny, aby mi tu nezmrznula.

„T-to je do-dobrý,“ odpověděla koktavě a stále se třásla. Za chvilku už byla zabalená ve dvou peřinách, převlečená v pyžamu a spala. Jak jsem vůbec mohl něco takového dopustit... Nikdy jsem ji neměl opouštět, měl jsem s ní být napořád. Přesně tak, jako když jsme byly malé děti. Každý den jsem přespal buď já u ní nebo ona u mě.

Chtěl jsem odejít, ale chytnula mě za ruku, abych nemohl odejít, přestože spala. Lehnul jsem si vedle ní, ale tak, abych ji nevzbudil a stále ji držel za ruku. Lehce jsem ji hladil po vlasech, byl jsem rád, že jsem s ní... Že jsem Alice poslechl a zase přišel... Teď jsem jí byl vděčný za vše... Že mě donutila se vrátit... Že mě tu nechala samotného, že pro mě tohle všechno dělá. Je to opravdu ta nejlepší sestřička na světě. Za nic bych ji nikdy nemohl vyměnit, i když někdy je to s ní... Na zabití.

Vzal jsem si mobil do ruky, protože mi přišla SMSka. Podíval jsem se, ale hned mi bylo jasné, kdo to je.

Tak, jak to jde? :D

Jasně, Alice. Že se vůbec ptá. Musel jsem se usmát a jednou rukou jsem vyťukával SMSku.

Ty to víš... :) A moc ti za všechno děkuji!

Odeslal jsem to a podíval se vedle sebe na toho spícího andílka... Věděl jsem jistě, že už ji nikdy nesmím rozbrečet. Nesmím dopustit, aby byla zase někdy smutná...

„Už nikdy tě neopustím... Slibuji. Miluji tě,“ zašeptal jsem jí do ucha a vzápětí jsem zpozoroval úsměv na její tváři. Jen se usmívej, nikdy už smutná nebudeš...

Věnování:

Kika57 - díky tobě je tady ta kapitola. ;) Kdybys mě nepopoháněla, teprve bych otevírala word. :D Děkuji! :)

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde? Jsi to ty? - 19. kapitola: