Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde! - 1. kapitola

Bella, Charlie a její bratr Jacob. Pěkné čtení přeje CherryBella. :D

27.05.2012 (15:15) • CherryBella • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 3908×

 

Jela jsem autem pomalu domů. Jela jsem třicítkou a i tak mi připadalo, že jedu nejmíň stodvacítkou. Že se to blíží čím dál víc - zase přijdu domů. Charlie si na mě vybije zlost, Jacob se bude ohánět lopatou a já se budu večer choulit v rohu mého neuklizeného pokoje. 

Přijela jsem před dům a zaparkovala. 

„Okamžitě se pohni a přichystej mi jídlo, Isabello! Nebudu tady čekat celý den!" zakřičel Charlie z domu. Už je to tady!

Vběhla jsem do domu, sundala si boty, převlékla se a utíkala do kuchyně. Byla tam hora nádobí. Zaskučela jsem. 

„Hej! Udělej to rychle! Mám hlad!" zařval Jacob. 

„Tak proč jste si něco neudělali?! Jak tu mám dělat jídlo, když je tady takový nepořádek?!" zařvala jsem do obýváku. Po chvíli mi došlo, že jsem to přehnala. Charlie se ke mně přihnal a dal mi facku. Jacob se na to jenom díval a smál se. 

„Takhle se mnou mluvit nebudeš, ty štětko malá! Okamžitě nám udělej něco k jídlu nebo si mě nepřej!" zařval a vlepil mi další facku. 

Jacob se na mě podíval a začal se smát, znova. Nesnáším ho! 

Udělala jsem jim kuře s bramborem a dala si taky. Když jsem to snědla, umyla jsem nádobí a utekla do svého pokoje. 

Do pokoje mi zatím nevlezli. Ani jeden. Aspoň tady jsem měla soukromí. Udělala jsem si úkoly a připravila se do školy. Šla jsem se osprchovat, a když jsem procházela kolem zrcadla, zděsila jsem se. Měla jsem na tváři modřiny a kruhy pod očima. Přísahám, že kdybych měla peníze, tak jsem na druhém konci světa. Daleko od Jacoba, daleko od Charlieho. 

Neměla jsem kam jít. Mámu jsem nikdy nepoznala. Prý umřela hned po tom, co jsem se narodila, a Charlie mi to dává za vinu. Prý jsem ji zabila. 

Osprchovala jsem se a sedla si za počítač, zapnula jsem Facebook a napsala Angele. 

Bella: Ahoj.

Angela: Ahoj, víš o tom, že zítra přijdou nějací noví studenti?

Bella: Jo. Prý jich má být pět. To zas bude!

Angela: To jo. Hele, já už jdu spát, tak zítra ve škole, jo? A co Charlie? :/

Bella: Nic. Zase se neovládl. Dal mi dvě facky.

Angela: Hele, měla bys to někomu říct. 

Bella: Ne. Tohle si vyřeším. Už jdu spát. Měj se a dobrou noc.

Odhlásila jsem se a vypnula počítač. Zalehla jsem do postele a usnula. 

Ráno jsem se vzbudila s celkem dobrou náladou. Když jsem zjistila, že tyrani odešli, začala jsem skákat radostí.

Vykonala jsem hygienu a najedla se. 

Vyrazila jsem do školy a cestou si zpívala. Páni! Asi jsem měla vážně dobrou náladu. 

Přijela jsem před školu a zaparkovala jsem. Všimla jsem si davu lidí, kteří se shlukli kolem pěti lidí. Aha, to budou asi ti noví studenti. 

Povzdechla jsem si a vystoupila z auta. S třísknutím jsem zavřela dveře, až se několik lidí otočilo a mezi nimi bylo i pět párů očí, které patřily novým studentům. Chvíli jsem se na ně dívala, ale po chvíli jsem sklopila hlavu a jako jediná jsem odcházela do budovy. Nikdo v ní nebyl. Všichni byli venku. 

Zalezla jsem do třídy a sedla si na své obvyklé místo. Nikdo vedle mě neseděl a já byla ráda. Začala jsem si kreslit na obal sešitu. Vyrušilo mě zvonění. 

Do třídy vletěli studenti a mezi nimi bylo i pět nových tváří. Podívala jsem se na jednoho, který se zarazil a bolestně zkřivil obličej při pohledu na mě. Měl delší blonďaté vlasy. Malá brunetka vedle něho s ním zatřepala a něco na něj mluvila. Podívala jsem se na dalšího. Měl bronzové vlasy a byly rozcuchané do všech stran, ale i tak to vypadalo jako mistrovské dílo. Celou dobu se díval na blonďáka a pak se rychle podíval na mě. Jeho oči mě do sebe vtáhly hned, jak se setkaly s mýma očima. Dívali jsme se na sebe, dokud ho blondýna nezatahala za ruku. Odtrhla jsem se od něj a dál si čmárala na obal. 

„Ahoj," ozvalo se vedle mně. Podívala jsem se na majitele tak krásného hlasu a zarazila se. Stál tam on! Nejkrásnější kluk s bronzovými vlasy a smál se na mě. Po chvíli mi došlo, že čeká, že ho taky pozdravím. 

„Ahoj," řekla jsem a zase se věnovala kreslení. Neusmála jsem se zpět, nemám se čemu smát. Od té doby, co mám doma peklo, se nesměju. 

„Nevadilo by ti, kdybych si přisedl?" zeptal se. Cože? Ke mně? Co se stalo? To už není místo někde jinde? 

Rozhlédla jsem se a spatřila poloprázdnou třídu. Podívala jsem se na něj. Stál tam a usmíval se na mě. 

„Nevadilo," řekla jsem a sundala svou tašku z jeho židle. Sedl si a díval se na mě. Vůbec si nevšímal holek okolo něj, které se na něj dívaly a mrkaly na něj. On se díval jen na mě. 

„Jsem Edward," představil se mi. Podal mi ruku a já mu do ní vložila svou. Při dotyku mnou projela elektřina. Podívala jsem se na naše ruce a potom na jeho obličej. Ruce, on, ruce, on, ruce a zase on. Pustila jsem ho a vzala si do ruky tužku. 

„Jsem Bella," řekla jsem a zase si začala čmárat na obal. Po chvíli jsem si uvědomila, že na mě pořád kouká. Když jsem se na něj podívala, usmál se a otočil se na učitele, který něco říkal, ale já ho nevnímala. 

„Swanová!" zařval učitel, až jsem se lekla. 

„Odpovíte mi, nebo budete zírat na pana Cullena?!" zeptal se a celá třída se začala smát. Zrudla jsem a podívala se do sešitu, ale marně, protože tam byly jenom obrázky. Edward se nesmál, jen něco napsal na papírek a ten mi dal. 

„1716?" řekla jsem a otočila se na učitele. Zamračil se. 

„Příště prosím bez pomoci pana Cullena," zamumlal a otočil se k tabuli. 

„Děkuju," zašeptala jsem na Edwarda. Usmál se a otočil se k učiteli. Dívala jsem se na něj ještě chvíli, a když se na mě podíval, zrudla jsem jako rajčátko a věnovala se učivu. 

Zbytek hodiny jsme už na sebe nepromluvili, a když hodina skončila, odešel za ostatními, se kterými přišel. Začala jsem se balit. 

Došla jsem s Angee na oběd a rozhlédla jsem se. Uviděla jsem ho úplně vzadu se svou skupinkou. Podle toho, jak všichni vypadali krásně, byli určitě rodina. Byly tam ještě dvě volná místa. Došla jsem si s Ang pro jídlo a mířila k našemu stolu. Najednou ke mně přiskočila ta malá tmavovláska. 

„Ahoj, já jsem Alice. Nechcete si dnes sednout k nám?" řekla a v jídelně bylo najednou naprosté ticho a všichni nás pozorovali. Bože! To nesnáším! Většinou se snažím být neviditelná a taky se mi to za normálních okolností daří. 

„Nevím. Ang?" řekla jsem a otočila se na ni. Ona jen přikývla a už jsme směřovaly ke stolu. Ang si sedla vedle Alice a já vedle Edwarda. Zase se na mě usmál. Marný pokus. Tohle já neudělám, promiň. 

Začala jsem se věnovat jídlu. Všimla jsem si, že kromě mě a Ang nikdo jiný nejí. Jenom se v tom přehrabovali a povídali si. 

Zbytek dne jsem si s Edwardem povídala o jeho rodině. Řekl mi snad všechno. Problém nastal, když se zeptal na mou rodinu. 

„Nic zajímavého… Ehm… No… Mamka umřela hned po porodu. Mám ještě staršího bratra Jacoba a mám ho docela ráda.“ Taková lež.

„A tátu. Jmenuje se Charlie. Pracuje jako novinář," dokončila jsem. Zase jsem si uvědomila, že dnes budu muset jet domů, kde mě bude čekat každodenní peklo. Už se těším. Kolik facek dneska dostanu? Tři? Pět? Moje nálada zase klesla, když jsem na to myslela. 

Po škole jsem se se všemi rozloučila a odešla ke svému autu. Ta potvora nechtěla nastartovat. Zkusila jsem to ještě jednou a nic. Položila jsem si hlavu na volant. Asi tu přespím. Nebudu muset domů. 

Někdo mi zaklepal na okno. Lekla jsem se a vyjekla. Byl to Edward. Vystoupila jsem.

„Nechceš odvézt?" zeptal se mě. Přespat tu, nebo jet v autě s nejkrásnějším klukem na světě? 

„Jestli ti to nebude vadit," řekla jsem a už ho následovala k jeho autu. Čekala jsem, ke kterému autu půjde. Rozešel se ke stříbrnému Volvu. 

Navigovala jsem ho, jak se dostane k mému domovu. Jinak jsme o ničem nemluvili. Zeptala jsem se ho jen, jak se mu tady líbí. Řekl, že je mu tu dobře. 

Přijel k mému domu a zastavil. Podíval se na mně a zase se usmál. Poslední pokus. Neoplatila jsem mu to. Měl by přestat. To je marné. 

„Děkuju," řekla jsem a vystoupila. 

„Nemáš zač," řekl přes otevřené okénko. 

„Isabello! Kde se zase flákáš?! Mám hlad!" zařval Charlie. Měla jsem husí kůži úplně všude. Zbledla jsem a zamrzla na místě. Určitě to slyšel, protože vypadal úplně stejně jako já. Teď zná mé tajemství i on. 

„Pohni si!" zařval znovu. Edward se na mně smutně podíval. Měla jsem v očích slzy. Tolik jsem se styděla. Edward se na mně podíval. 

„Edwarde! Pomoz mi! Prosím!" zašeptala jsem a utíkala do domu. Nevím, co mě to napadlo. Určitě to slyšel. Díval se na mě a hned po tom, co jsem to zašeptala, se jeho tvář bolestně stáhla. 

Vlezla jsem do domu a zavřela dveře. Přiběhl ke mně Charlie. 

„Kde jsi tak dlouho?! Neumíš chodit včas?! Mám ti připomínat, za co všechno můžeš?!" zařval a já se přikrčila. Zase mi bude vyčítat, co se stalo mámě. 

„To není moje vina!" zařvala jsem na něj. Viděla jsem jeho pěst, jak směřuje k mému obličeji a pak jsem jen cítila bolest. 

Udělala jsem jídlo a zase zalezla do svého pokoje. Tam jsem se svezla po dveřích a zavzlykala. Po tvářích mi tekly slzy. Šla jsem se umýt a zalezla do postele. Zítra budu mít pořádný monokl. 

---

 

Takže moje první kapitolka k této povídce.

Prosím, zanechte mi tu nějaké komentáře. 

Chci vědět, jestli má vůbec smysl pokračovat. 

Já vím, že mám hrozný styl psaní, ale pokusím se to zlepšit.

CherryBella. :D

 

Následující díl »

Autor: CherryBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde! - 1. kapitola:

v první řadě, zajímavá povídka. Na podobný téma už se tu věci objevovaly, ale to vůbec nevadí. Protože já nic nečetla a jestli nějakou číst začnu, tohle bude první volba.
Tyran Charlie mi sice nesedí, ale na Jacoba hnusáka si ráda počkám.

Takže...řeknu ti to takhle. Musím souhlasit s holkama. Nechci kopčit jejich komentáře, ale mám na povídku podobný názor. Opravdu tam nejsou skoro žádné emoce a děj je příliš stručný. Mohla jsi to víc rozepsat, protože tohle je pěkné téma, ale hodně složité. Musíš víc soucítit s Bellou a vžít se do její role. Představ si, jak by ses cítila ty na jejím místě. Vím, že to není tak jednoduché, ale k psaní povídky to prostě patří.
Myslím si, že když už by o jejích problémech Angela věděla, určitě by se jí snažila pomoct a ne jen nečinně přihlížela tomu, jak Bella chodí do školy zmlácená.
Tvůj styl psaní není špatný, ale je třeba nad psaním více přemýšlet, aby tam nebyly logické chyby. Na tvém místě bych poslechla zuzineccku a nechala si od ní poradit. Nevykládej si to nějak špatně, prosím tě, ale možná by ti to pomohlo. Věřím, že se tvoje psaní může zlepšit a ty třeba jednou budeš patřit mezi nejlepší autorky na tomhle webu. Jen musíš chtít.

Další kapitolu téhle povídky si určitě přečtu, chci vědět, jak to bude s Bellou dál pokračovat a jestli ji Edward nějak pomůže. Hlavně to s psaním nevzdávej a povídku dopiš! Vím, že je na ni dost kritiky, ale nenech se odradit a pokračuj, protože ty se zlepšíš. To je můj názor.

Ahojky. Souhlasím s holkama. Ve zkratce. Vžij se do role Belly a popiš emoce. Například já čerpám z vlastní zkušenosti. Píšu povídku Neznámá pomoc, která je o Belle, která byla zneužitá svým prvním chlapcem. Pro mě je to jednoduší, protože jsem to zažila. Všechny emoce, které píšu jsem prožívala. Ale abych tě utěšila. Taky jsem psala děsně. Postupně se tvůj styl zdokonalý. Já jsem kapitoly posílala jedné holce, aby si je přečečtla a zhodnotila, tak to zkus taky.

zaujimave, urcite si precitam dalsie kapitolky :)

No... Možná si budeš myslet, že trochu sekunduji vilince, ale tu povídku jsem si přečtla včera, akorát jsem neměla možnost ti ji ohodnotit. Viděla jsem k tomu pár kladných komentářů, takže mi to nedalo, jenže...
Upřímně... Začala bych už perexem. Ty jsi nám vlastně vykecala celý děj povídky v pěti větách. A ta povídka je teď úplně... Ne zbytečná, ale prostě... Už si ji ani nebudu chtít číst. A proč? Protože už vím, že je šikanovaná, vím, proč se to děje. A že potká Edíka, který jí - možná - pomůže, to je jen takový konec začátku. Neber to zle, ale do perexu se sice píše "obsah povídky", ale to neznamená, že nám tu povídku hned musíš převyprávět. Stačilo by napsat zhruba "Bella vyrůstala bez matky, která zemřela při jejím porodu, ale život nemá lehký. Otec ji mlátí a její bratr si nebere servítky. Najde se někdo, kdo by toto utrpení ukončil? Tak to si přečtěte mou povídku...". Doufám, že jsi trochu pochopila, co tím myslím.
Dál, k ději. Když jsi to psala, uvažovala jsi nad tím, co ta Bella CÍTÍ? Otec ji uhodí, ona se jde vybrečet, to je hezké, ale... Pocity? Myšlenkové pochody? Tohle není kuchařka "a teď přidáme sýr a šunku a budeme deset minut míchat". Tohle má být příběh osoby, která ŽIJE a PROŽÍVÁ takové hrozné trápení.
Př.: "Mám hlad!" ozval se Charlie a Jacob mu okamžitě sekundoval. Já se s hrůzou dívala na tu hromadu nádobí, která se tu vlastně válela od včerejšího večera, akorát jsem ještě neměla sílu to umýt. Jenže teď nastal problém - nebyly čisté hrnce a já momentálně neměla v čem vařit.
"Slyšela jsi, Isabello? Máme hlad!" zasyčel otcův hlas blíže kuchyni, než by mi bylo milé, ale má odpověď se už bohužel drala na povrch.
"Tak jste si něco měli připravit sami!" odsekla jsem, ale okamžitě jsem věděla, že to byla chyba. Hlasité dupání se rozléhalo domem rychle a blížilo se ke mně. Já se sice snažila někde stulit do koutu, ale už jsem k tomu nedostala příležitost.
Dokud jsem na tváři neucítila bolest, ani jsem si nevšimla, že na mě Charlie - znovu - vztáhl ruku.
"Ty nebudeš drzá, jasné?" otázal se mě zsinalý vzteky a čekal, dokud alespoň nekývnu v odpověď. Pak se zase se supěním odbelhal do obýváku k televizi a Jacob se jen mezi dveřmi pochechtával mé osobě. Mně mezitím tekly slzy bolesti a ponížení...

Doufám, že se nezlobíš, když ti takhle trochu pomáhám, ale na příkladu se to dá vysvětlit spíš, než když ti osoba napíše jen "chybí mi tam pocity a myšlenky".
Dál... Týraná osoba NIKDY neříká nikomu, co se to děje u nich doma. Pokud má přátele, tak je to co říci, protože je to uzavřená osoba, která má strach, že se i jiné okolí (třeba škola - spolužáci) bude chovat stejně, jako to má doma. A to myslím vážně, vím to z vlastní zkušenosti. Takže by nemělo být možné, aby takovou věc věděl někdo ze školy.
Dál... Přijdou noví spolužáci... A ona se s nima (s ním) ihned zakecá? Blbost. Pokud jsou dokonalí a krásní, tak uzavřená osoba, jakoby v této povídce Bella měla být, by si jich ani nevšimla. Taková osoba je totiž naprosto v depresi, okolní svět ji nezajímá, protože žije jen v tom svém plném strachu, nejistoty. A stále by očekávala, tuplem od "dokonalých", že si ji vyberou pro své pobavení jako oběť. Takže další věc, která se ti hned v první kapitole nepovedla.
Dál... Tyrani, prostě takoví lidé, kteří trápí své okolí, se v tom vyžívají POUZE v soukromí. Takže není možné, aby na ni Charlie řval přes půlku ulice, když ji viděl (?) vystupovat z cizího auta. Ne, na veřejnosti by se k ní choval mile, ale jakmile by ta osoba zmizela, tak by se karta náhle obrátila a on by jí to dal všechno sežrat. Takže tohle je další věc, která se mi na této kapitole vůbec nelíbila. A to všechno znám z vlastní zkušenosti, nepíšu to jen tak.
No a nakonec... Tahle tvá jedna kapitola by vydala na takové dvě - tři včetně prologu. Přijde mi, že to muselo být honem honem, jen ať už to dopíšu! Ale vůbec jsi nepřemýšlela nad tím, co píšeš.
Jednou tam na ni Charlie řve, ať udělá jídlo, pak jde na facebook, napíše Angele jednu větu a už jde spát? Jako...
Takový fofr si můžeš občas dovolit, ale pustila ses na těžkou dráhu, jednu z nejtěžších, jenže první překážku jsi nezvládla. Doslova jsi padla na pusu, protože... Ne že by ta kapitola byla příšerná, ale pro mě (náročného čtenáře) to bylo skoro nečitatelné, u každého (i u mě) je stále co zlepšovat. A ty na sobě musíš zapracovat, abys toto ožehavé téma dokázala zpracovat i s tím, co sis nadrobila. Protože vrátit to do kolejí nemůžeš, musíš se s tím vydat na svou trasu.
A s tím přichází druhá stránka věci. Abych nebyla jen kritická, což, jak si asi teď dočítáš tento komentář, nebylo nic více než kritika, bych ti chtěla taky pomoct.
Pokud bys měla zájem, tak bychom se mohly dohodnout na takové malé spolupráci. A to, že bych ti třeba dělala objektivního kritika. Nebudu za tebe ty kapitoly rozepisovat, ale třebas bych ti mohla radit, jak a kde se více rozepisovat do detailů, kde opakuješ slova,...
Nezáleží to jen na mně, musíš chtít ty sama se zlepšit. Já ti napsala svůj názor, ale taky jsem se snažila vysvětlit, v čem se mi tvá povídka (třeba prozatím) nelíbí. Každý máme jiný vkus a já nevím, jaký je tvůj záměr, kam zamíříš další kapitolou. Pokud budeš chtít, v mém profilu najdeš mail, přes který teď nejvíce komunikuju.
Pokud ale nebudeš chtít mou pomoc, tak hodně štěstí v dalším psaní.
A nezlob se za tak obsáhlý komentář.

Tak… čím bych začala. Asi tím, že bych si tuto povídku normálně nepřečetla – měla jsem dost varování. To neber jako nějaký útok na tvou osobu, či něco podobného. Pouze mi někteří sdělili… jak to říct šetrně? Že se máš stále v čem zlepšovat. Avšak přečetla jsem si ji. A to proto, že je mi tohle téma dost blízké. Jak už po stránce osobní, tak po té, že na toto téma taky píšu povídku. Dovolím si říct, že jsem to tu na Stm. eu tak trochu začala (netvrdím, že něco podobného někdo nenapsal, ale to moje zbudilo trochu zájem…), tudíž mám k takovýmto tématům ještě blíž. A chtě nechtě mi zvědavost vždycky nedá a já si to musím přečíst. Proto jsem vlastně tady, jinak bych tvou povídku asi ignorovala…
Nejdřív se vyjádřím k ději. Na tom není nic moc hrozného. I když… ale ne, to si nechám to stránky estetické. Prostě děj není vymyšlený špatně. Bell žije v problémové rodině a její otec a bratr ji mlátí. Konec, šlus, tečka. Velmi těžké téma, s obrovskou zápletkou. Nic, co by zvládl každý. A já zatím nevím, jak jsi na tom ty. Jsem totiž přesvědčená, že se to po první kapitole určit nedá.
Tak a teď estetika, styl psaní. Nechci napsat hrozné, to určitě ne. Viděla jsem i horší, takže tohle určitě přímo hrozné není, ale jelikož jde o mou citovou záležitost, kroutím nad tím vším očima a zvedám obočí do výšin. Ale k tématu. Hrozně jsi to urychlila! Nevím, jak víc vyjádřit své hlavní znepokojení z této povídky. Spousta chyb se dá přejít, já sama je dělám. Vím o tom a jsem si víc než jistá, že dokonalá autorka nejsem, ale naopak jedno o sobě vím. Totálně všechno protahuju. Jistě, to asi taky není úplně dobře, ale jde o to, že se snažím, aby to na sebe navazovalo, aby to nebylo stylem: ‚Udělala jsem to a to, šla jsem spát. Ráno jsem se probudila brzo.‘ Tohle nesnáším. A už je jedno, jestli jde o mojí citovku, či ne. Tohle by se prostě nemělo v povídkách vyskytovat. U nikoho! Takže asi takto. Podle mě není moc fajn, když do nějakých 150 slov vložíš to, jak jela domů, jak viděla spoušť v kuchyni a následně se vzepřela svému otci, který ji následně udeřil. To já, pokud bych to vypočítala, napsala do nějakých 500 slov, minimálně. Ale o mě tu nejde, jde o tebe. Když to takto zrychleně napíšeš, začne to postrádat to své kouzlo. Vlastně jsem ani chvílemi nevěděla, kde jsem. Jestli Bella zrovna vaří večeři pro ty dva, nebo už je ve škole. Nehledě na to, že se Bella místy chovala jako normální puberťačka, která řeší jen zadky kluků a tak dále. To jsi možná ty, ale pokud nám jde o Bellu, která je v situaci v jaké je, tak tohle není možné. Jistě, může ho obdivovat, ale trochu jiným způsobem, tohle se prostě k tak ublížené holce nehodí. Musíš si to uvědomit. A tím pádem se dostáváme k další věci. Pocity. V celých 1500 slovech, či kolik to bylo, jsem nepocítila nic. Ani jeden pocit, který by mě donutil soucítit s Bellou. A to je špatně! Zvlášť v této povídce, když vezmeš potaz, jak těžké je to téma. No, nevím, jestli sis tuto věc uvědomila, ale tady musíš pracovat hodně i mozkem, abys mohla vytvořit alespoň uspokojivý děj této povídky. Věř mi, vím, o čem mluvím. Takže jsem došla k názoru, že jsi do té kapitoly nevložila ani kus sebe. Ale to musíš. O tom to psaní je a mě nějak přišlo, že ses o to ani nepokusila… Hm, to mě celkem mrzí. Prostě celé mé zhodnocení povídky? Příliš zrychlený děj bez pocitů. To, co jsi ty vložila do jedné kapitoly, bych já napsala minimálně do pěti 1000 kapitol. To je můj názor.
Teď už víš, co si o tom myslím. Můj záměr nebyl tě nějak urazit. To vůbec. Pouze jsem ti chtěla říct, co si o tom myslím já. Je to složité téma, které nezvládne jen tak někdo, ale já věřím, že ty se do toho dostaneš. Že se ještě nad tím vším zamyslíš a nějak to zvládneš.
Chtěla bych ještě napsat, že doufám, že jsem tě neurazila, ale je mi jasné, že to není možné. Po některých těch výrazech, co jsem použila, je to nemožné… I tak věř, že šlo pouze o kritiku, která byla myšlena dobře a nebyl v ní záměr tě nějak urazit.

pááni...docela síla...ale moc se těším na další kapitolku :)

Je to dobrý.

chuďa Bells
inak skvelé určite pokračuj

Přidat komentář:

Nick:

Text: