Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Cullen´s trabble in love - 2.díl - Podivná

18.12.2009 (16:00) • Esaiel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1602×

Kapitola II. - Podivná

Isabella Swan

V lese plném zvláštních náhod

S jistou zvědavostí koukám na onoho mladíka a téměř bezostyšně si jej prohlížím. Snad až ve chvíli, kdy mne napadne tato skutečnost sklopím pohled stranou a vždy aspoň chvíli sleduji tmu okolí. Samozřejmě, kromě něj vidím jen pár míst osvětlených měsíčním svitem, který zde proudí mezi korunami stromů. A popravdě, ani jedno mne v tu chvíli nezajímá tolik jako on.
A přesto přese všechno nejsem úplně klidná. Neřekla bych, že bych se přímo bála, to ne. A přec mne něco uvnitř předtím chlapcem varovalo.
Ale já nyní na své vnitřní já moc nedala. Vše jsem přisuzovala místu a čase, kdy jsme se setkali. Bylo to mnohem více tajemné než kdyby se toto stalo za denního světla.
Tedy, pokud počítám podmračený téměř každodenní počasí za denní svit, pomyslím si krátce se stopou ironie.
Po jeho prvních slovech se krátce usměji.
Možná má stejné pocity jako já a myslí si o mě, že jsem potřeštěná viktorka, která utekla kdo ví z kterého blázince. Lidé, co zde bydlí jistě nemají potřebu se neutuchající zelení kochat i v noci, když přes den ji jistě mají dost.
Ach, můj domov… je nyní tady. Zvyknu si někdy?
“Máš pravdu. Myslím, že ten klid a samota je ten důvod, proč jsem zde nyní i já,“ připustím a mou tvář posedne lehce zádumčivý výraz.
Kdybych znala důvody a příčiny více věcí, zrovna bych teď spokojeně spala a rozhodně kdesi daleko odsud.
Proč já si vlastně stále stěžuji? Tohle byla mé dobrovolné rozhodnutí. Je možné, že jsem se s ní stále nesmířila? Tak nějak vnitřně?
Ucítím změnu směru větru, když prameny mých dlouhý vlasů mi na krátký okamžik překryjí obličej. Automaticky vztáhnu ruku a nezbedné pramínky odhrnu z tváře, abych době viděla na svého neznámého společníka a chci je zastrčit za ucho, když tu uvidím, že mladíkovi se udělalo zjevně nevolno.
Co se mu děje? Co mám dělat? probleskne mi hlavou. Další otázky. K čertu s nimi, kdyby radši přišla odpověď než jen další a další zvědavost? Ne, nyní není na místě. Snad strach? Ale z čeho? Ze sebe, z něj… o něj?
“Jsi v pořádku?“ optám se, téměř bezradně ze sebe samotné. Je patrné, jak hloupá tahle otázka je. Vždyť sama vidím, že mu není dobře, že se s ním něco děje.
Ale náhle, nyní ano, cítím ten strach. Téměř hmatatelně je vedle mě. Nebo snad uvnitř? Kdo se ve mně má vyznat lépe než já sama, když já to neumím?
Jako vyděšený koloušek dál vnímám jeho utrpení bez možnosti útěku. Ať již k němu nebo od něj, co na tom záleží? Neznám ho, nemusím mu pomoci.
Ale ano, musíš a sama to dobře víš,“ slyším znít svůj vlastní hlas tam kdesi uvnitř. Proč je tenhle tak odhodlaný a odvážný?
A náhle jakoby ta druhá Bella začne konat za mne. Udělá první krok. Nesmělý a plachý, přesto však neodmyslitelně krátící vzdálenost mezi mnou a tím klukem.
“Co je ti? Můžeš mluvit?“ zeptám se.

Edward Cullen

Les


Dívka postřehne, že se se mnou něco děje. Dokonce vidím, že pobledla. Má strach. To je dobře. Dívá se na mě, v očích překvapení a stopy bázně. Skloním hlavu, snažím se vymyslet, co teď, jak se odtud dostat pryč. Myšlenky na to, že ji zabiju stále proudí mojí myslí, netvor do mě zarývá své ostré pařáty a našeptává: Vem si ji, nikdo tě tu neuvidí, nikdo ji nebude postrádat, sama šla v noci do lesa, budou si myslet, že to udělalo divoké zvíře, no tak, Carlisle tě pochopí, odpustí ti, tak udělej krok, dva, natáhni ruku, pij! Ale moje druhá část nechce, nemůže ublížit té dívce. Protože jsem zadržel dech, začíná se mi pomalu vracet racionální uvažování. Potřebuji se dostat od ní pryč. Rychle, ale nenápadně. Nesmím se prozradit. Se skloněnou hlavou přemýšlím, jak to udělat.

“Jsi v pořádku?“
promluví hlasem ranní rosy. Potom udělá krok. Krok ke mně. Zkrátí pomyslnou hranici mezi námi, přistoupí blíž k propasti, ocitá se na vratkém kousku země, ze kterého může spadnout na dno jámy a zamřít. Zastaví se. Nevidím její obličej, ale slyším její krok. Je nesmělý, váhavý, přesto docela dlouhý. Dokonce zaslechnu, jak jednou nohou zadrhla o druhou. Kdyby zakopla a spadla...
“Co je ti? Můžeš mluvit?“ zeptá se tak starostlivě a vyděšeně, představuji si ji jako zatoulanou laň, která neví, čeho se chopit, co dělat. Pomalu zvednu hlavu a prudce se jí zadívám do očí. Musí vidět toho netvora, který se dere na povrch. Dlouze ji propaluji pohledem. Potom tiše, ale rázně řeknu:
“Nechoď ke mně!“. Uvědomím si, že to možná znělo spíš jako nějaké zavrčení než jako lidský hlas, ale je mi jasné, že mě slyšela. Vítr ke mně znovu donese její vůni. Stále se dívám do jejích očí, panenky má teď už jistě rozšířené strachem a možná nepochopením. Netvor uvnitř mě úpí, křičí, touží, bolest v hrdle se stupňuje, ale já jsem odhodlaný neprohrát tenhle boj. Carlisle by mi odpustil, Esme taky, všichni. Ale já, já bych si neodpustil. Ona nemůže za to, že sem přišla zrovna dnes, zrovna teď. Nemůže za to, co jsem.
“Odejdi, prosím tě odejdi.“ zašeptám nakonec a zavřu oči. Jsem odhodlaný počkat, až se trochu vzdálí, a potom jít lovit. A pak jít domů a promluvit si s Carlislem. Musím. Potřebuju to. Jenom doufám, že se dívka otočí a udělá těch pár kroků ode mě, abych se mohl rozeběhnout. Utéct pryč, daleko od ní, daleko od netvora, kroutícího se kdesi uvnitř mého těla.

Isabella Swan

Bylo to divné. Po těch letech... A pak. Ne! Najednou jsem začala rázně couvat, až jsem zády narazila na tvrdou kůru stromů. To nemůže být pravda! Nechtěla jsem tomu věřit. To ne! Zorničky se mi rozšířily. Nejspíš jsem ten fakt schválně ignorovala, moje mysl si nechtěla přiznat, že v tomhle zapadákově náhodou nenarazím na životní lásku... A místo toho...

Na rtech se mi zjevil pomalý úšklebek. Nechtěla jsem to udělat, ale nešlo to jinak. Byl to upír. Hnusný, zrádný upír. Nejspíš celou dobu plánoval, že si mě dá k svačině. Ještěže to neudělal. Naposledy jsem se na něj podívala. Byl tak nádherný, že se mi zastavovalo srdce. Zraněný, padlý anděl. Temný anděl... Ne. To já byla anděl. Anděl stínů. Hrající si děvčátko, co se rádo potuluje po lesích a pak se příliš diví, když narazí na někoho... takového.

Otočila jsem se a rychle utíkala. Bylo to pomalé, lidské tempo. Kdyby chtěl, dohnal by mě rychleji, než bys stihl říct "teď ". Neudělal to. Slyšela jsem, jak se otáčí a mizí mezi stromy. Cítila jsem, jak jeho přítomnost vyprchává a kupodivu jsem pocítila taky jistou dávku lítosti. Krom "rodiny" jsem byla pořád sama. Ne, nemohla jsem milovat, protože těm, které jsem milovala, se děly hrozné věci. Kdo by mohl žít s někým, jako jsem já?

Běžela jsem domů. Ach, říkat tomuhle místu domov... Bylo to těžší než obvykle. Zítra mají dorazit ostatní. Samuel, Lucas, Anne a Natasha. Popravdě nás bylo vždycky děvět. Ale tři z nás se odpojili a odešli žít někam na západ... Rozhodli se pro normální život. Předstírat, že jsou normální a s naší trhlou rodinkou nemají nci společného. A tak už Nicka, Violet a jejich malou dceru Nancy nepovažujeme za naši součást. Je to oddělená skupinka a trvalo, než jsme se naučili v jejich případě používat slůvko oni.

Charlie mě nezastavoval, když jsem kolem něj prosvištěla rovnou do pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře, div nevypadly z pantů a padla na postel. Netušila jsem, proč jsem byla tak zklamaná. Proč to tak bolelo. Jediné setkání s prašivou pijavicí a úplně mi to rozhází denní pořádek. Dokazoval to i divoký tlukot mého sprintujícího srdce, které se ne a ne zklidnit.

Po chvíli jsem to vzdala, natáhla se pro sluchátka a v objetí hudby usnula, očekávajíc slunné ráno a příjezd mých "příbuzných"...

pokračování

Autor: Esaiel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward Cullen´s trabble in love - 2.díl - Podivná: