Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Cullen´s trabble in love - 1.díl - Osoba v lese

Příjezd do Forks - Můj nový život

Budu se stěhovat. Ze slunečného Phoenixu do mračného a chladného státu Wyoming. Má matka a Phill, její nový manžel, se rozhodli spolu cestovat a já, ačkoliv jsem je oba měla ráda, jsem si náhle přišla tak nějak navíc. Snad jsem jim i tajně záviděla jejich lásku a společnou blízkost, avšak to bych si nikdy nepřiznala. Náhle jsem si neustále připadala sama a svými chmury jsem jim nechtěla kazit jedno z jejich nejšťastnějších období. To by nebylo správné. A proto přišlo ono rozhodnutí, že se přestěhuji ke svému biologickému otci do malinkatého městečka Forks, uprostřed lesů, mraků a hor.

Naposledy jsem se rozloučila s lidmi, se kterými jsem až doposud bydlela a bez ohlédnutí jsem prošla až do letadla. Takhle je to správné a přesně takhle jsem to musela udělat.
Zakázala jsem si myslet na svůj dosavadní život, na své bývalé přátele a snažila se těšit na svůj nový život. Jen já a můj osamělý otec. Bude to zvláštní, po tolika letech, avšak veskrze prospěšné. Dva osamělí jedinci najdou k sobě svou cestu a všem bude lépe.

Charlie mě již čekal na letišti. Byl stále stejný jako jsem si jej pamatovala. Ta zvláštní dospělá bezstarostnost. Ale tu se náhle v jeho tváři mihl úsměv. Byl rád, že mě vidí. A já vlastně taky.
“I já tebe,“ pokusím se o stejný letmý úsměv, zatímco nasedám na místo spolujezdce vedle svého otce.
Krátce pohlédnu na své dlouhé vlasy. Myslím, že není potřeba mu říkat, že jsem si je několikrát stříhala, od doby co jsme se my dva viděli naposled.
“Asi máš pravdu. Sama to moc nevnímám,“ připustím.
Zajímalo by mě, zdali vše bude tak trpké. Jak dlouho bude trvat než si k sobě najdeme cestu a budeme schopni spolu normálně komunikovat? Může za to snad ta dlouhá doba odloučení. Asi může. Snad.
Byla jsem ráda, že Charlie mlčí. Zřejmě nevěděl, co má říkat. Stejně jako já. A já ani nic říkat nechtěla. Během pár dní se vše změnilo, včetně mne.

Sotva dojedeme k domu, který se mi matně vybavoval v mysli jako můj Nový Domov, Charlie znovu promluví.
“Hmm, děkuji. Jistě si zvyknu,“ opět odpovím, ale z mého hlasu je stále patrna jistá odtažitost a pochybnost.
Je skoro půlka semestru, jak se na mne asi budou lidé dívat? Ta nová holka z velkoměsta, která jistě všechno ví?
Na tyhle myšlenky bude ještě času dost, nyní je potřeba se ubytovat. Vystoupím z auta, sotva se otevřou dveře a jdu si vzít část svých zavazadel. Přeci jen jich je více než když jsem sem jezdívala pouze na dva týdny o prázdninách.

Pokoj není žádná zlatá komnata, ale veskrze je v něm vše, co budu pro svůj život a studium potřebovat. Dokonce si všimnu i nového povlečení na své posteli. Otec se snažil. Ačkoliv tak nevypadal, jistě se na mě velice těšil. Jeho vysvobození ze samoty. Již jen kvůli něj se pokusím, abychom se oba cítili jako rodina.
Jen co se zde zabydlím a zjistím, jaký život na mne ve Forks čeká.

Pomalu jsem dovybalovala všechny mé věci. Ačkoliv se tento proces ze začátku zdál nekonečný, brzy se obsah všech tašek, taštiček i kufrů vyprázdnil a našel své právoplatné místo v mém novém pokoji.
Pohlédla jsem dovnitř skříní, kde se v úhledných komíncích rovnalo mé oblečení a chvíli mi připadalo, že je toho všeho nějak málo. Tak málo oproti tomu, co jsem mívala kdysi. Avšak co na tom záleží, jakoby život byl jen o množství doplňků a jejich barevných kombinacích.
No, co, pomyslím si. Aspoň to vyřeší mé každodenní dilema ´Co na sebe?´

Tím, že jsem osaměla a Charlie odjel do práce mi hlavou stále častěji vířily myšlenky o tom, jaký ten nový život bude. Jak si zde zvyknu, když zde budu bydlet. Bydlet jakože napořád, nejen na pár dní, a pak pojedu zpátky do slunečného Phoenixu. Jak si zvyknu na všudypřítomný chlad a přítmí místo slunečních dní a teplých paprsků? A jak vlastně zde zapadu? Nebudu stále vypadat jako návštěvník a ´ten snob z města´? Kdo ví, co mi příští dny přinesou. Já se mohu jen modlit, aby jen to nejlepší.
Bylo mi z toho všeho, z té samoty, nějak smutno. Napadla mne spásná myšlenka na útěk do říše snů, ale co bych tím vyřešila, když starosti všedních dní by se přenesly i do mých nočních příběhů.
Naposledy jsem letmo pohlédla na postel, když tu jsem pocítila neodolatelnou touhu zůstat sama, ale v lůně čisté mateřské přírody, které byla tato krajina plna.

Dojdu tedy k nejbližší skříni a do rukou popadnu první mikinu na níž spočine můj pohled, tu si přetáhnu již v chůzi přes hlavu a sejdu dolů ke vchodovým dveřím. Vlastní klíč zatím nemám, ale to nevadí. Vím, kde Charlie nechává náhradní.
Dole rychle vklouznu do tesinek i bundy, přeci jenom večery bývají chladné a vcelku ladně, náhle plna energie vyběhnu ven. Nevím, kam přesně mé kroky vedou. Pamatuji si jen malý lesík někde blízko, kde přesně leží, to netuším, ale chci ho objevit. Ještě dnes večer. Hned.

Přece jen mě některá malá část mého já odrazuje od tohoto ztřeštěného nápadu, avšak má dobrodružnost se ji snaží umlčet. V přírodě vyhrává ten silnější, a má odvaha dnes vyhrála.
Celý les je jakoby opředen rouškou tajemství. Je temný, je záhadný a přesto ne děsivý. Slyším typické zvuky divoké přírody, jež se odhodlala ke spánku. A přec se najdou tvorové, kteří v tuto dobu ožívají. Tvorové, pro něž je noc smyslem života.
Lehký větřík mi čechrá vlasy, až rozpustilé prameny občas překryjí mou tvář. Vždy je jen ledabylým pohybem ruky setřesu z obličeje a pokračuji temnotou v dál.
Nebojím se. Snad i kupodivu. Jsem zde sama, za tmy, v místech, která neznám. V místech, kde žijí vorové, s nimiž já se ve volné přírodě nikdy nesetkala, a přec se nebojím. Aspoň do té chvíle než…

Tichem doprovázeným jen mými nádechy a občasným dálným zvukem nočního zvířete se ozve hlasité zapraskání. Tak blízko mě, že celé mé tělo ztuhne. Byť jen na okamžik. Má další část mého já mi říká, že tím, že budu stát na jednom místě si nikterak nepomůžu, že hrozbě se musí stát tváří v tvář.
A proto se rozvážným pohybem otočím. Oči upřené do tmy přede mnou, snažíc se zachytit sebemenšího pohybu. A tu mám náhle pocit, že jen pár kroků ode mě skutečně něco vidím. Nebo spíše někoho?
“Kdo je tam?“ zazní z mých úst jakoby zdálky, avšak hlas je pevný a klidný. Rozhodně víc než má kolena.

Forks, stále stejné, stále všední

Škola skončila a já si vydechnu. Všichni spolužáci se nám vyhýbají, možná proto, že jim připadáme nedosažitelní, jiní. To mi moc nevadí. Ovšem myšlenky děvčat, která mě kolikrát míjejí po chodbě mi začínají lézt na nervy. Jako bych byl nějaký herec nebo jiná osobnost, o kterých tak rády mluví u oběda nebo na záchodech. Slyším, jak přemýšlejí, kde mě potkat, jak mě oslovit, a tak se vždycky snažím vyhnout se jim. Jediná Jesicca, ta holka ze třídy, do které chodím, to snad nikdy nevzdá. Pořád se snaží mi někde nadbíhat až mě to unavuje. Ani si neuvědomuje, že jsem nebezpečí a že by se jí to také jednou mohlo vymstít. Povzdychnu si, zatímco sedám do svého auta. Dnes jsem se rozhodl jet sám, jsem tak zvláštně rozmrzelý a napjatý, ani nevím proč. Zapnu CD přehrávač a k uchu mi doputují tklivé tóny Debussyho Svitu luny. Trochu se pousměju a vyrážím domů. Sourozenci jdou lovit, možná bych měl taky, ale necítím hlad, a tak se doma zavřu v pokoji a znovu si pustím Svit luny. Moje nejoblíbenější. Ledabyle sáhnu po jedné z knih, které jsem si koupil minulý týden v Seattlu a začtu se do ní.

Příběhy mě opravdu fascinují. Docela se i pousměju při některých pasážích. Pěkná kniha, kterou mám přečtenou za chvíli. Vzpřímím se a chvilku se dívám ven z okna. Přemýšlím, kde asi teď jsou moji sourozenci. I když to musím přiznat nerad, cítím se s nimi občas špatně. Mám je rád, dokonce i Rosalii, ale oni jsou... Spolu. Jenom já jsem sám. Možná, že Carlisle to kdysi myslel dobře, když pro mě stvořil Rosalii, ale já v ní zalíbení prostě nenašel. Nemohl jsem. A ona si našla Emmeta, a pak přišel Jasper s Alicí. A já, já zůstal sám. Z útrob domu slyším Esmé, nevím, co přesně dělá, ale dokážu si představit, že co chvíli zvedne oči a přemýšlí, co asi dělám. Rozhodnu se odejít do lesa, a tak se zvednu, vyskočím oknem do hlubin tmavé a temné zeleně a utíkám, utíkám pryč, vyčistit si hlavu, daleko od Debussyho, myšlenek na sourozence a svojí rodinu. Zastavím se na svojí louce, kde se usadím pod rozložitý strom a opřu se zády o kmen. Nasávám okolní vůně, které jsou plné očekávání, napětí, zlomu. Nelovím, necítím hlad, a tak jenom dlouho sedím ve tmě, opřený o strom, sám na louce, která je teď prázdná, žádné zvíře sem nepřijde, cítí predátora. Pohlédnu na hvězdy a v duchu si pojmenovávám souhvězdí, která vidím. Po několik hodinách, možná jenom minutách, sám nevím, se zvednu a vracím se zpátky do svého pokoje. Tam vezmu z police další z nových knih a dychtivě se do ní začtu.

Něco mě v tom lese drží. Něco nechce dopustit, aby jsem se vrátil zpátky a dál pokračoval v četbě svých knih, jak to pokaždé dělám. Něco mě žene kupředu do menšího lesíku. Něco si se mnou hraje a já nejsem schopen zjistit co nebo kdo. Je krásná a magická noc a pro mě jako dělaná. Která má tolik záhadností, že tomu nechci uvěřit. Sám se v této chvíli za jednu záhadnost považuji a to mi v této chvíli opravdu stačí. K mým čichovým buňkám se však donese krásná a lákavá vůně, které stěží dokážu odolat. Jindy bych se vydal zpátky, ale dnešní noc mi to nechce dovolit. Přiměje tě k tomu, abych šel dál za tou překrásnou vůní. Abych se jí vydal vstříc. Jakmile to vykonám, spatřím v lese dívku, která nejspíš pro mě může vypadat jako bohyně. Přepadne mě touha ukojit svůj hlad a zároveň touha se jí dotknout, touha vidět svůj odraz v jejich očích. Touha jí milovat. Možná to je z toho důvodu, že jsem sám. Nebo za to může ta magická noc, jež v této chvíli panuje. Nedám pozor na svoji tichost a nepozorovanost. Jako kdyby něco chtělo, aby ta větvička pod mojí nohou zakřupala, abych se prozradil. Dívka o mě už nejspíš ví. Je to dobře nebo jsem udělal svou osudovou chybu? Půjdu za ní, nebo se rozhodnu zmizet a ona uvidí co dokážu?

Chci se pomalu vydat domů a přečíst si další z knih, ale les jako by mě poutal k sobě. Uvědomuji si, že se mi vlastně nikam nechce, že chci zůstat venku a ne být doma, schovaný před světem a ustaranými pohledy Esmé. Vstanu ze země a nějaká síla mě táhne pryč z mojí louky, kamsi do jiných koutů lesa. Jedna má část ví, že je to riskantní, můžu narazit na lidi, ale druhá moc chce běžet, kam mě nohy ponesou. A tak se rozběhnu. Zastavím se až v malém lesíku, který není příliš daleko od lidských domů, ale přesto dost daleko na to, aby tu teď někdo byl. Nelovím lidi už nějakou dobu a žízeň zvládám dobře, takže nemám moc strach, že by se mohlo něco přihodit. Nasaju okolní pachy a musím se na chvíli přidržet stromu. Do nosu mě totiž téměř uhodí vůně, tak krásná a neskutečná, že mě to skoro porazí. Nasávám ji a cítím, jak se moje hrdlo rozpaluje, jak démon uvnitř mě žíznivě volá a rve se na povrch. Mozek mi říká, ať uteču a ukojím žízeň na lani nebo jelenovi, ale já musím jít dál. Vůně je omamná a tak silná, že mě trochu rozbolí hlava – tedy, obrazně řečeno. Je jako Svit luny, plující po řece o půlnoci. Jako klapky klavíru, jemně se poddávající mým prstům. Jako blázen jdu směrem k té vůni, zvědavý, jaký tvor ji vydává. Podvědomě je mi jasné, že to musí být člověk, protože žádné zvíře, které znám, takhle nevoní.

Nohy mě donesou hlouběji do lesa a tam se zastavím za stromem. Před sebou, tak tři, čtyři metry, vidím lidskou dívku. Tedy, vidím její záda. Tmavé, hnědé vlasy jí splývají po zádech k lopatkám. Vítr, který si pohrává s listím, vane přímo ke mně, a tak mi každou vteřinu přináší k nosu tu vůni, která je teď neuvěřitelně silná. Pozoruji tu dívku, jak opatrně, pomalu postupuje lesem, každou chvilku jí poklesnou kolena, zřejmě proto, že zakopne. Démon ve mně mi přikazuje, ať vyběhnu, chytím ji a zabořím své zuby do jejího hrdla. Chci ji. Nebo ji chce démon? Nedokážu to rozeznat, možná, že jsme teď jenom jeden a oba toužíme tu dívku mít. V hrdle mm požár neskutečných rozměrů, pulsuje mi celým tělem. Chudák dívka, ani neví, v jakém je nebezpečí. Ještě před chvílí bych přísahal, že žízeň nemám, ale teď, ta vůně, ochromuje všechny moje smysly, všechny moje dobré úmysly. Pomalu se za dívkou vydám, přemáhajíc touhu vrhnout se na ni a ukončit to trápení, tu bolest v těle, kterou způsobila. Kdesi uvnitř se ve mně vzepře takový pocit nenávisti a zároveň obrovské touhy, že se zapotácím. Jednou nohou došlápnu na větvičku, která zakřupe. I pro můj sluch je to příliš hlasitý zvuk, a je mi jasné, že dívka to musela slyšet taky. Jako by mě něco přimrazilo k zemi. Ani se nedokážu skrýt za strom. Stojím pořád na místě, na té větvičce a pomalu, s pocitem hrůzy i úlevy sleduji, jak se dívka pomalu otáčí...

Dívka chvilku upíná zrak kamsi do tmy, vím, že mě nemůže vidět, já vidím jasně, ale ona je jenom člověk, takže vidí jen obrysy a temné stíny.
“Kdo je tam?“ zeptá se najednou pevným, zdánlivě klidným hlasem. Moje uši jsou ale natolik vytrénované, že postřehnu podtón strachu. Její hlas je... Jako by se měsíc snesl na zem a sedl jí do hrdla. Její hlas je jemný ale silný, jako ranní rosa, ulpívající na listech květin. Pár vteřin okouzleně zírám na to stvoření stojící pár kroků ode mě, neschopen pohybu či odpovědi. Pak mě ale zachvátí strach. Mám se jí ukázat a riskovat tak její život? Mám se obrátit a utéct do hloubi lesa a riskovat, že mě odhalí? Neschopen čehokoli zůstávám skrytý ve tmě. Vidím, že dívka stále nejistě stojí, ani se nehne. Nadechnu se a v hrdle mě začne opět pálit. Její vůně je tak opojná, že netvor ve mně křičí, ať ji chytím a vysaju, není tu nikdo, žádný svědek, byla by jenom další ztracenou dívkou v lese... Ale moje druhá část, ta, která v sobě snad ještě má lidskost, křičí, ať uteču. Nakonec se rozhodnu pro zlatou střední cestu. Odvrátím hlavu ze směru větru a zhluboka do plic natáhnu vzduch, který není nasycen její vůní. Pokud nebudu v její přítomnosti moc dýchat, mohu se jí ukázat, a přesto jí neublížit. Pár vteřin ještě váhám, načež udělám krok do měsíčního světla a usměju se.
“Promiň. Nechtěl jsem tě vylekat. Vidím, že dnes nejsem jediný, koho zlákala noční procházka lesem.“
Stojím stále dostatečně daleko od ní, ale v měsíčním světle mě může dobře vidět.

Isabella Swan

Edward Cullen

V lese

Dívka se na mě dívá jako na zjevení. Jsem na ten pohled zvyklý, lidé se na nás dívají často, protože jsme... Hodně jiní. Přitahujeme je a zároveň odpuzujeme a to v nich kolikrát vypukne v obrovský vnitřní boj. Tato dívka přede mnou se ale na mě dívá se zájmem a určitou zvědavostí. Snažím se zachytit byť jen střípek jejích myšlenek, ale nic ke mně nedorazí. Zvláštní podivím se a pokusím se znovu o přečtení její mysli. Nic se nestane. V tichu nočního lesa jenom slyším, jak se její srdce rozbuší a žene se kupředu jako splašený kůň. Má strach? Cítí úzkost? Myslí si, že jí něco udělám? Tyto otázky mě pálí na jazyku, ale nevyslovím je, nemohu. Cítím jenom hluboký podiv nad tím, že této dívce nemohu přečíst mysl. Nevím, co si myslí. A z nějakého zvláštního důvodu mě to zajímá víc, než myšlenky kohokoli z Forks. Stále od ní stojím dost daleko a prozatím se netvor v mém těle drží na uzdě.
“Nevyděsil jsi mne,“ řekne tím hlasem, který mi připomíná tolik věcí, který je tak lidský a přeci tak nadpozemský... Ale přeci zní trochu jinak než před chvilkou. Strach z hlasu vymizel, možná jsem postřel úlevu? Radost? Potěšení? Že by byla ráda, že není tady v lese sama? Že by se cítila bezpečně? Se mnou? Se mnou, který ji může ohrozit každou vteřinu, pokud se přiblíží?
“Spíše jen překvapil. Nečekala jsem, že bych zde někoho potkala. Teď.“ dodá na vysvětlenou a pohlédne vzhůru. Jistě, je noc, což není velice obvyklá denní doba na procházku.

„Jistě, to chápu, také jsem nečekal, že někoho potkám.“ pousměju se.
„Rád se procházím po soumraku v temném lese. Je to dobré místo, chci-li přemýšlet. Mnoho lidí se bojí chodit do lesa za tmy. Já to mám rád. Je tu takový klid a ticho.“ rozhlédnu se pomalu kolem. Zase se na dívku usměju a chystám se jí představit, když svět začne pracovat proti mně. Vítr se najednou obrátí a ve svém putování zacuchá dívčiny vlasy. Do nosu mne udeří taková dávka její vůně, až netvor ve mně úpěnlivě zakřičí a sténá. Zavrávorám a udělám pár kroků dozadu. Ucítím, jak zády narazím do stromy, jehož kmen tiše zapraská. Hrdlo mě pálí víc, než mě kdy pálilo. Dívám se na tu dívku, stojící přede mnou, tak nevinnou, bezbrannou. Mohl bych si ji vzít, hned teď a tady, mohl bych zabořit své zuby do její tepny a napít se té krve, té voňavé krve, lákavé, nejchutnější krve, jakou jsem kdy snad mohl mít šanci ochutnat. Stačilo by jednou skočit, nevadilo by, že by viděla mou rychlost, bylo by to naposledy, bylo by to jenom na okamžik, nikomu by to nikdy neřekla. Nebo ji zavolat k sobě, třeba že se mi udělalo zle, jestli by mi pomohla. Určitě by přišla. A já bych se jenom o ni opřel a potom rychle začal pít...
Otřesu se. Ne, to nejde. Carlisle by mi to odpustil, vím to, ale já bych si to nemohl odpustit. Dlouho jsem nepil lidskou krev a neudělám to jen proto, že mě krev té dívky přede mnou tak láká. Nemohl bych se sám sobě podívat do očí. Zadržím dech, abych necítil další nápory její vůně, které ke mně vítr přináší, ale i přesto pořád na jazyku, v nose, v hrdle, v srdci, v duši, v celém těle cítím, jak mi vibruje její vůně, jak zamlžuje můj úsudek, jak dráždí moje nervy, moji žízeň... Stále stojím opřený o kmen stromu a nedokážu se pohnout. Ani o milimetr. Hlavou se mi honí jediná myšlenka – dostat se od té dívky co nejdál. Jak vůbec může přijít sem, do lesa, kam chodívám na noční toulky, a probudit ve mně takovou žízeň? Kdo se jí prosil, aby se zeptala, kdo se skrývá ve tmě? Proč je tady s tou svou vůní, která mi tak ubližuje? Proč?

 

pokračování

Shrnutí