Edward books - Noon Darkness (Rozbřesk - jinak)

Kapitoly Noon Darkness vycházejí z originální knihy Rozbřesk jen částečně a nebo vůbec. Před jejich čtením je nutné si přečíst moji verzi Rozbřesku, aby bylo jasné, o co jde, protože to tyhle kapitoly předpokládají.

Svítání (Rozbřesk jinak) je možné nalézt v mém shrnutí:

Povídky od Cathlin

- - -

PROMĚNA

(Svítání (Rozbřesk jinak), kapitoly 10, 11, 12)

Bella se ke mně křečovitě tiskla, když na mě Alec zaměřil svůj pohled. Zbytek mé rodiny a Jacob už zůstali nehybně stát, oslepeni. A teď jsem čekal, až i mě dostihne Alec svojí oslepující silou.

Bitva byla prohraná. Volturiovi získali naprostou převahu. Svírali nás v dlaních jako bezmocné šachové figurky.

Hrůza mě úplně ochromila. Jane mučila Alici v bolestivých křečích a bylo jen otázkou času, kdy Aro požádá Felixe o službu – roztrhat Alici a potom i mě. Nepochyboval jsem, že s Bellou si také poradí, po svém. Jako odvěký trest za porušení zákonů. A trest za to, že Bella stále ještě byla člověkem.

Bezmezná zuřivost. Bouřící bolest. Palčivá bezmoc. To bylo všechno co jsem v té chvíli dokázal vnímat.

Během několika vteřin jsem si ale uvědomil, že Alecovy síly na mě nedosáhnou. Jeho útok se nepovedl. Nebyl čas se ptát proč, ze všech sil jsem se snažil v naší bezvýchodné situaci něco vymyslet. Věděl jsem, že na to mám jen několik okamžiků.

Mohl jsem udělat co chtěli. Mohl jsem to ukončit tím, že bych splnil jejich podmínku a z Belly-člověka, který věděl příliš mnoho, udělal neškodnou Bellu-upírku. To ale bylo krajní řešení. Musela přece existovat ještě jiná cesta!

Bella se v mém sevření třísla a potom se pohnula. „Edwarde, udělej to,“ požádala mě hlasem plným děsu.

Bylo to jako by mě propíchla dýkou přímo uprostřed hrudi. Ne! Vzbouřilo se proti tomu celé mě vědomí. Tu možnost jsem si nepřipouštěl. Všechno, jenom ne tohle.

Celá se chvěla, tiskla se ke mně, výraz v jejích očích byl naléhavý. „Miluju tě víc než cokoli. Udělej to,“ zaprosila znovu, ještě naléhavěji.

„Jane, pusť ji, už bude hodná,“ ozval se za námi Arův hlas. „A vy ostatní můžete být v klidu, potrestáni budou jen viníci, navzdory vašemu spojenectví.“

Věděl jsem, co bude následovat. Alice! Díval jsem se na Bellu, na moji překrásnou, živou Bellu a cítil se jako když stojím mezi dvěmi do červena rozžhavenými ocelovými deskami. Cítil jsem, jak mě zachvacuje panika.

„Edwarde, prosím!“ zaškemrala Bella, zjevně u konce svých sil. Po tvářích se jí koulely slzy děsu a beznaděje.

„Felixi,“ požádal Aro svého vykonavatele.

„Prosím!!!“ zaúpěla Bella a přitiskla se ke mně ještě silněji. „To čeho se vzdám, ať je to cokoli, není nic oproti tomu co zůstane!“

Bezvýchodná situace, ve které jsme se nacházeli, vědomí, že Felix drží v rukou Alicin a následně i náš život a Bellino nesmírné zoufalství mě zlomilo. Ten tlak byl silnější než já.

„Ne!!!“ zakřičel jsem na Felixe a v tom výkřiku bylo mnohem víc, než mohli ostatní tušit.

Když jsem získal jejich pozornost, sklonil jsem se k Bellině hrdlu, zoufalství a bezmoc mě trhalo na kusy. Neměl jsem na vybranou – musel jsem jí ublížit.

„Miluju tě, Bello. Miluju tě,“ zašeptal jsem, neomylně našel tepnu a prokousl její tenkou hebkou kůži. Jed pod ní začal proudit.

Jako bych to byl já, kdo krvácel. Jako bych to byl já, kdo měl v té chvíli navždy ztratit svůj život, svou výjimečnou přirozenou lidskou podstatu.

Nejjasnější poledne, plné zářivého hřejivého slunce, zahalila neprostupná tma.

Všechno ve mně pukalo a tříštilo se. Svět se mi hroutil pod nohama, obloha se spojila se zemí.

Jed se pomalu přesouval do jejího těla a přitom jsem cítil omamnou nekonečně svůdnou chuť její krve. Volání nejsilnější drogy, která pro mě na světě existovala, probudilo bouřlivou sílu mých donekonečna potlačovaných bídných instinktů. Nikdy jsem toho netvora, kterým jsem byl, nenenáviděl víc než v této chvíli. V momentě, kdy jsem Belle bral její život.

Jak příšerná ta situace byla. Odsouzeníhodný mrtvolný netvor toužící vysát krev z těla bytosti, která pro něj znamenala celý svět. Vysát její krev, zatímco jeho nitro puká bolestí a zoufalstvím. A věděl jsem, že pokud jsem ji neměl zabít, o život jsem ji připravit musel.

Zhroutila se mi v náručí. Nezměrná, nesnesitelná, vražedná bolest v tu chvíli přehlušila všechno ostatní, co ve mně bylo. S polibkem jsem od ní odtáhl své rty, sevřel ji v náručí a vnímal jen její výkřiky a zmítání jejího těla, jak jed s každým úderem srdce zachvacoval její tělo víc a víc.

Z jejího krku na mě zírala strašidelná rána. Otisk mých vlastních zubů.

S každým jejím výkřikem na mě doléhal větší a větší pocit bezvýchodné nevyhnutelnosti. S každým jejím výkřikem byl vesmír menší a menší.

Podlomily se mi kolena. Držel jsem ji a mé oči plakaly, bez slz, ale přesto plakaly. Můj obličej byl zkřivený utrpením a s každým výdechem se z mé hrudi ozývalo hrozivé bolestné skučení.

V chvíli u mě stál Carlisle a bral mi ji z rukou. Nechtěl jsem ji pustit. Stála vedle mě i Alice a Esmé a obě se mě konejšivým způsobem dotýkaly.

„Edwarde,“ řekl Carlisle, „Neměj strach. Nech mě, ať ji odnesu. Postarám se o ni.“

Opatrně ji vytáhl z mých rukou. Esmé a Alice zůstaly po mém boku a svými doteky a svým soucitem se mi snažily vrátit naději a sílu.

- - -

Následující hodiny byly tak strašlivé jak jen mohly být. Bella si procházela peklem. Jediný světlý bod na temné obloze byla jistota, že Bella neumře. Carlisle mě o tom už několikrát ujistil a nikdo na světě nemohl o těchto věcech vědět víc než on. Všichni jsme byli při ní a sledovali její proměnu, nezvratný proces, před kterým jsem ji nedokázal ubránit.

Útěchu jsem hledal ve vědomí, že kdyby to nebylo takhle, už by tu nebyla. Volturiovi by se o ní s jistým potěšením postarali. Tahle představa byla ještě o něco – a musel jsem přiznat, že o dost – horší než to čím si teď procházela. Takhle to přese všechno pořád bude Bella.

Můj rozum dokázal pochopit, že jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl. Ale moje nitro se tomu vzpíralo.

Trpěla a všichni, nebo alespoň ti, kteří si z toho něco pamatovali, vzpomínali na svůj vlastní zážitek. Na muka, kterými jsme si všichni museli na začátku projít. Atmosféra v domě byla zasmušilá.

Už se nezmítala, ani nekřičela. Přesto jsem viděl, že pod jejími zavřenými víčky probíhá boj. Boj, který její tělo muselo nevyhnutelně prohrát.

Carlisle ji přišel zkontrolovat.

„Takže takové to je, někoho proměnit?“ zeptal jsem se pochmurným hlasem.

Posadil se vedle mě, vedle její postele. Vlastně vedle naší postele v domečku v Dartmouth, a zadíval se na mě.

„Zážitek, který není možné zprostředkovat, že ano?“ odpověděl.

Přikývl jsem. „Je to jako hra na boha,“ ušklíbl jsem se. „Pro tebe to nebylo tak těžké. Všichni jsme umírali, když jsi se k tomu rozhodl. V tvém případě to nebyla zbabělá ohavnost, ale záchrana života.“

„Obávám se, že nevidíš věci zcela správně, Edwarde.“ Povzdychl si. „Za prvé, Bella byla taky jen krůček od jisté smrti. To jen ty to stále odmítáš vidět. A za druhé – Bella si to přála. A ty jsi to věděl. Já jsem nikdy neměl ani tušení, jak se k tomu každý z vás postaví. Udělal jsem to z vlastní vůle. U tebe, protože si to tolik přála tvoje matka. U Esmé, protože jsem ji nechtěl ztratit… A Rosalie je smutným důkazem toho, jak velká to byla chyba se řídit jen vlastními zájmy. Denně mám od té doby tuhle pravdu před očima. Nezdá se ti, že jsem to byl já, kdo se choval zbaběle a sobecky?“

„Chtěl jsi nám jen pomoct.“

„A co jsi chtěl ty?“

Mlčel jsem. Spíš bych dovedl říct, co jsem nechtěl.

„Abych byl upřímný,“ vzal si zase slovo „tebe to stálo mnohem větší přemáhání než mě. Udělal jsi to navzdory tomu, jak moc jsi byl proti tomu. Zachránil jsi ji, Edwarde. Nebýt tebe, už by tu nebyla. Ona, ani Alice. Ani ty sám, i když vím, že to bylo to poslední, na co bys myslel. Vím, že bez ní bys tu tak jako tak nezůstal.“ Na chvíli se odmlčel, vděčný za to, že jsme tu, všichni tři. „Tvůj čin jen dokazuje hloubku tvojí lásky. Opravdu ji miluješ. Bylo to naprosto nesobecké.“

Místnost se ponořila do naprostého ticha. Slyšeli jsme jen tlukot Bellina bojujícího srdce.

Cítil jsem, že musím promluvit o tom, za co jsem se nejvíc nenáviděl. Za co jsem se proklínal.

„Carlisle,…“ můj hlas se zadrhl zatímco on se na mě díval svým klidným výrazem, „… byl jsem tak blízko k tomu vypít její krev.“ Ta slova zněla tak zlověstně, tak neskutečně. „Mohl jsem ji zabít…“ hlas se mi zlomil a obličej se mi zkroutil do zhnusené grimasy.

Položil mi ruku na rameno a upřeně se mi díval do očí. „Největší chyba by byla se kvůli tomu nenávidět. Vždycky je to takové. A ty jsi dokázal překonat to nejsilnější pokušení, do kterého se upír může dostat. Zpívající krev... Nedovedu si představit nikoho, kdo by v podobné situaci odolal. Jsi mnohem silnější, než si myslíš. Nevím, jestli bych dokázal to, co ty.“

„Aha…“ řekl jsem s despektem. „Takže jsem něco jako anděl spásy… Už je mi to jasný. Nejspíš mám i svatozář,“ odfrkl jsem si a podíval se na výsledek svého blahodárného působení – na trpící Bellu, ze které pomalu vyprchával život.

Ale Carlisleův klidný a vyrovnaný výraz se tím nezměnil. „Bude to tak, jak to dokážeš vidět,“ řekl jen.

- - -

Ubíhaly další nekonečné hodiny. Bella se bránila tak, že jsme všichni měli nervy napjaté k prasknutí. Zdálo se mi, že to nikdy neskončí. Ačkoli moje vlastní proměna se mi zdála být nekonečná, nebylo to nic proti tomu, jaké to bylo teď. Jako by si čas dával záležet na tom, aby každou vteřinu nesnesitelně natahoval.

Jediná, očividná změna byla v tom, že její pokožka začínala být bílá, začínala se podobat té naší. Její srdce ale tlouklo dál. Rychleji či pomaleji, ale tlouklo. Jed na něj útočil, ale odmítalo svůj boj vzdát.

Trpěl jsem s ní a rychle mi docházely síly to snášet. Kéž bych to mohl nějak urychlit, nějakým způsobem přeskočit ten čas, který zbývá.

„Je mi to tak líto…“ mluvil jsem částečně k ní, částečně k sobě.

„Bello, prosím, odpusť mi to. Miluju tě…“ stiskl jsem přitom její ruku.

V tu chvíli se její srdce rozběhlo rychlostí, kterou bych považoval za nemožnou. Vyděšeně jsem ji nadzvedl a sevřel v náručí.

„Carlisle!“ tiše jsem zavolal. „Poslouchej!“

V tu chvíli byl u nás.

„Bude to už brzo,“ oznámil. Potom se zadíval na její obličej, nyní běloskvoucí a rozzářený novým druhem krásy. Pohladil ji ve vlasech. „Jsem přesvědčený, že bude úchvatná.“

Nakonec se její srdce vzedmulo a následoval hluboký, dutě znějící úder. A po něm jeden tichý, poslední.

Po nespočetných hodinách naprosté nehybnosti, se konečně pohnula a otevřela oči. Změněné oči upíra.

„Bello, ach, Bello…“ vydechl jsem úlevou a sevřel v náručí její bílé chladné tělo.

„Edwarde!“ vydechla téměř zároveň.

- - -

Zarazila se a prohlížela si jiskření na své kůži, když se nečekaně postavila do slunečního svitu. Nyní to zřejmě viděla tak jako nikdy předtím.

Ani já jsem z ní nemohl odtrhnout oči. Nevycházel jsem z úžasu. Byla tak nádherná. Jako by se všechna její přirozená krása, která mi vždycky brala dech, zněkolikanásobila. Když jsem se na ní díval, přicházel jsem o rozum. A to jsem věděl, že její krása ještě postupem času ještě dospěje, až se zbaví své momentální neohrabanosti a zmatku a získá nové sebevědomí.

Všechno pro ní bylo tak nové, musela být velmi zmatená. V její blízkosti jsem nyní byl obezřetný, dalo se sotva předvídat co udělá. Velmi dobře jsem si pamatoval, jaké to bylo pro mě. Na to se nedá jen tak zvyknout. Je to jako znovu se narodit, jako doslova přesídlit do nové formy existence. A tolik věcí, které člověk do té doby považoval za samozřejmost (jako třeba dýchání nebo pohyb), je třeba se naučit od začátku. A k tomu ještě řadu dalších.

Lidské oči dokáží vidět naprosto ostře jen v přímém středu zorného pole, její oči nyní viděly ostře celý obraz. Její sluch nyní dokázal zaznamenat zvuky z velmi široké oblasti, což bylo dost matoucí, protože těch zvuků bylo najednou příliš. Asi nejvýraznější změna byla v čichu. Ano, oproti našemu, obyčejný lidský čich nedokázal zaznamenat vůbec nic. V našem světě mělo ale všechno, naprosto všechno, svou vůni. A některé vůně byly… řekněme zásadní. Svým hmatem nyní dokázala provádět dotyky tak jemné, že se jí o tom dřív ani nesnilo. A na chuť, na tu teprve přijde, ale rozhodně se mohla spolehnout, že bude všechno úplně jinak.

K tomu se musela naučit vypořádat se svou ohromnou silou a rychlostí. Obyčejně stačilo vložit do pohybu jen zlomek námahy, kterou musela použít jako člověk. Pokud by to neudělala, byla by jak neřízená střela. To byla jedna z velmi těžkých věcí. Každému z nás trvalo měsíce, než to dokonale zvládnul.

Ale byly tu i další nové věci. A to především její nové, spalující instinkty a její žízeň. Proto jsme nyní stáli uprostřed lesa.

Podívala se na mě a rozhodila rukama. „Co mám tedy dělat?“

„Soustřeď se, co cítíš? Vnímáš nějaké vábeni?“

Pokusila se protřídit ten zmatek v hlavě. „Ano,“ zašeptala. ,,Tímhle směrem. A není to daleko.“

Správně. Nedaleko řeky bylo několik losů. „Zkus je chytit. A moc nad tím nepřemýšlej. Půjdu s tebou.“

Otočila se a neohrabaně se za nimi rozběhla. Následoval jsem ji, sotva jsem jí stačil. Několik metrů před nimi se váhavě zastavila.

Otočila se na mě, nerozhodná. „No… a teď?“ Sáhla si na krk a polkla.

„Nepřemýšlej. Prostě udělej to, co tě to nutí udělat.“

Vypadala vyděšeně, nespokojeně. Viděl jsem její vnitřní boj a nesouhlas. Přirozeně. A to to měla o to lehčí, že před ní stálo jen stádo losů. O co horší to měli jiní novorození, kteří stejným způsobem toužili po tom více či méně bestiálně zničit život člověka.

„Věř mi, bude to snadné.“ A sám jsem se rozběhl, jedním pohybem jsem povalil jeden nebohý kus zvěře a zakousl se mu do hrdla. Stádo začalo vyplašeně utíkat, ale ona byla rychlejší. Ne sice tak úhledně, ale přesto bez větších potíží, složila další kus a přisála se k němu.

Sledoval jsem ji s jistou dávkou smutku. Tohle tedy byla teď moje Bella. Lapená ve stejné pasti jako i my ostatní. Pila vášnivě a hladově. Mohl jsem jasně vidět, že její instinkty ji ovládly.

Se smíšenými pocity jsem se opřel o strom. Potom se na mě otočila. Rozpaky nejspíš přepadly nás oba. Na jejím obličeji a na jejích šatech byly kapky krve. A měla roztržený rukáv.

Povzdechl jsem si. Bella – novorozená.

Přesto se to nedalo srovnat s mým prvním lovem, který byl mnohem divočejší a měl jsem věci mnohem méně pod kontrolou. Byl jsem jak smyslů zbavený. Obdivoval jsem ji, že si dokáže udržet o tolik čistší hlavu. Nechápal jsem to.

„Hmmm…“ řekl jsem jen se směsí uznání a lítosti a pozvedl obočí.

„Už vím, proč jsi nikdy nechtěl, abych tě takhle viděla,“ řekla s jistou dávkou ostychu.

Bylo mi jí líto, ale věděl jsem, že to je jen otázka několika prvních lovů. Až uvidí, že jsme na tom všichni stejně, až uvidí, že to samé dělá Alice, Jasper, Carlisle, Rosalie, Esmé a samozřejmě Emmett, jehož postoj k těmhle věcem jsme mu všichni svým způsobem záviděli, bude to o dost snazší. Nehledě na to, že postupem času určitě získá jistou eleganci.

„Neboj, zvykneš si. Musí to tak být. Všichni jsme dravci. A ať je to jak chce, je to ušlechtilejší, než lovit… lidi.“ Pomyslel jsem na dlouhou cestu, která ji ještě čeká. „Věř mi, tohle nic není.“

Nakonec jsem se i usmál, jelikož jsem věděl, co přijde. Neměla úniku. „Možná se ti to začne i líbit. Vášně máš v sobě na rozdávání… A tohle je taky vášeň.“

Byli jsme na tom všichni podobně. Tedy kromě Emmetta. Všichni více či méně rozpolcení. Lov pro nás obvykle znamenal slast. Bylo tak příjemné poddat se tomu, co jsme měli v sobě a co jsme v blízkosti lidí neustále museli krotit. A zároveň jsme si všichni přáli, abychom lovit nemuseli.

Postupem let jsme to ale přestali vnímat, podobné myšlenky nás vždycky přepadly jenom když k tomu byl nějaký zvláštní důvod. Jinak jsme se tím příliš nezabývali. Přišlo nám to tak normální a přirozené jako lidem jíst a pít.

- - -

Tahle situace byla vážná. Přál jsem si, aby tu se mnou byl Carlisle.

Lidská vůně, pro ni zcela nová, byla všude kolem nás. Stálo mě dost sil Bellu udržet, v pro ní dosti nevýhodné, nepřirozené pozici, aby se mi nevysmekla a neutekla. V tu chvíli jsem byl vděčný Emmettovi za těch pár bojových triků, které mě naučil. Přitom jsem ale nechápal, jak je možné, že ona nepřemůže mě. Byla silnější než já. Nepoužívala snad veškerou svou sílu?

V tu chvíli jsem ji nepoznával. V tu chvíli z ní byla opravdová novorozená, posedlá, postrádající všechnu ušlechtilost. Zvířecí touha po lidské krvi ji proměnila v zuřivou nestvůru. Neměl jsem ale moc času se nad tím žalostným pohledem zamýšlet.

„Bello, to nemůžeš. Musíš to ovládnout. Vzpomeň si, kdo jsi. Co jsi vždycky cítila při představě zabíjení lidí? To nesmíš. Ani nechceš,“ říkal jsem jí slova, která jsem tolikrát sám slyšel od Carlislea. Nevěděl jsem, jestli mě vnímá, ale i já sám jsem Carlislea vždycky vnímal, ať už byl můj záchvat jak chtěl silný.

Bylo vidět, jak se sebou po mých slovech bojuje. Přestala sebou na chvíli škubat. Její oči nabraly trochu lidský výraz. Potom sebou ale zase prudce hodila. „Nech mě…“ procedila mezi zuby.

Přepadla mě další vlna lítosti. Ačkoli jsem věděl, že to tak bude, bylo nesnesitelné ji tak vidět. Ale bylo to nevyhnutelné. Podobné situaci bude muset čelit ještě nesčetněkrát. Tohle byl jen začátek. Doufal jsem, že s každým podobným zážitkem to bude lepší a lepší.

Stiskl jsem ji pevněji. „Nemůžeš to udělat. Zapomeň na to. Nenáviděla by ses.“

V tu chvíli jsem ucítil, že vzduch je náhle čistý. Vítr odvál lidský pach stranou. Bella procitla a opět získala svůj výraz. Oběma se nám ulevilo. Tvářila se zděšeně, provinile a odhodlaně zároveň.

Vzal jsem ji za ruku, abych ji z toho místa co nejrychleji odvedl. „Nedýchej,“ řekl jsem jí a rozběhli jsme se.

Pokračování:

Dar

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward books - Noon Darkness (Rozbřesk - jinak) - Proměna:

Přidat komentář:

OurStories.cz

Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz

...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!

Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward books - Noon Darkness (Rozbřesk - jinak) - Proměna