Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward books - Noon Darkness (Rozbřesk - jinak) - Dartmouth

11.09.2010 (07:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4184×

Shrnutí (zatím zveřejněné kapitoly):

Twilight = Midnight Sun - Doznání (kapitola 13)

Twilight = Midnight Sun - Anděl (kapitoly 21, 22, 23)

Twilight = Midnight Sun - Příležitost (epilog)

New Moon = Moonless Night - Konec (kapitola 3)

New Moon = Moonless Night - Bezměsíčná noc (kapitoly 4 - 18)

New Moon = Moonless Night - Volterra (kapitola 20)

New Moon = Moonless Night - Podmínka (epilog)

Eclipse = Half Moon - Provázek (cca kapitoly 1, 2, 3, 4, 6, 8)

Eclipse = Half Moon - Kompromis (kapitola 20)

Eclipse = Half Moon - Oheň a led (kapitola 22)

Eclipse = Half Moon - Misky vah (epilog - z knihy)

Breaking Dawn = Noon Darkness - Ostrov Esmé (kapitoly 3, 5, 6)

- - -

!!!

Kapitoly Noon Darkness vycházejí z originální knihy Rozbřesk jen částečně a nebo vůbec. Před jejich čtením je nutné si přečíst moji verzi Rozbřesku, aby bylo jasné, o co jde, protože to tyhle kapitoly předpokládají.

Svítání (Rozbřesk jinak) je možné nalézt v mém shrnutí:

Povídky od Cathlin

- - -

DARTMOUTH
(Svítání (Rozbřesk jinak) – kapitoly 7, 8)

„Nemusíš mě přenášet přes všechny prahy, které vidíš,“ snažila se protestovat.

„Ještě tenhle mi dovol,“ nedal jsem se.

Vstoupili jsme spolu poprvé do našeho domečku v Dartmouthu.

Pohladil jsem ji krátce ve vlasech a postavil jsem ji. Všechno zde bylo jiné než v obou našich domech ve Forks. Zdi z červených cihel, trámy na stropě, malá okna. Tohle místo si zkrátka už několik desetiletí udržovalo svůj ráz. Připravoval jsem ten dům, s pomocí Esmé, pro případ, že by Bella přece jen souhlasila, že půjde na vysokou, ačkoli její plány původně byly úplně jiné. Vlastně jsem si myslel, že to tu nikdy neuvidí.

Znovu jsem se pousmál nad důvodem, který ji donutil změnit názor a počkat.

Postávat v té místnosti byl zvláštní pocit. Byli jsme tu jen já a ona. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že se odněkud vynoří Charlie a přijde nás pozdravit. Něco podobného jsem nezažil – vlastně nikdy. V celém mém dlouhém životě to byla úplně nová situace. Tak neuvěřitelně běžná a lidská.

Rozhlédla se kolem, dotkla se několika věcí, podivně se zatvářila a zaraženě pozvedla obočí.

„Hmmm… Nejdřív svatba, pak manželství…“ tvářila se jako když kousla do citrónu, „a teď tohle. To už je vážně trochu moc. Kde je můj pokojík? Co jsem to provedla?“ zaúpěla.

Vypadala jako ptáček lapený v kleci. Musel jsem se jejímu půvabnému zděšení usmát. „Budeme se tedy stěhovat na kolej?“

„Kéž by…“ podívala se na mě a vzdychla si. „… ale ne. Pro tebe je to tu lepší. Les hned za domem, široko daleko ani živáčka. Nebudeš tu tolik v pokušení.“

Zdvihl jsem obočí a přejel jí pohledem. „Myslíš?“ Znělo to pochybovačně.

Skousla rty. „Víš, jak to myslím…“

Zase si dlouze vzdychla a rozhodila rukama. „Tak mi ukaž co tu ještě pro mě máš za překvapení.“

Pomohl jsem jí prohlédnout si celé obytné přízemí. Připadalo mi, že na každém kroku čekala, že na ní spadne síť, nebo že se chytí do oka. Z kuchyně doslova prchla a pokusila se zachránit útěkem do patra. Byla tak roztomilá, musel jsem se smát, a následoval jsem ji. Jenže první dveře, které otevřela byly dveře do ložnice.  Obrátila oči v sloup při pohledu na postel z ořechového dřeva a chytla se za hlavu.

„Tvoje averze k postelím je pozoruhodná,“ konstatoval jsem. „Budeš mi o tom někdy muset podrobně vyprávět. Čekáš snad, že tě ta postel sežere?“

„To zrovna ne.“ Začala se červenat. Nebylo tak těžké uhádnout, na co myslí. Její rozpaky byly neodolatelné. Nemohl jsem odolat trochu jí nepopíchnout.

Chytil jsem ji v pase a usmál se. „Tak co tak hrozného se tedy podle tebe má stát?“ přitisknul jsem zlehka své rty kamsi pod její ucho.

Dvakrát se nadechla. „Edwarde, to není fér! Pusť mě!“

Se smíchem jsem ji pustil a bez rozmýšlení vrazila do dveří přímo naproti ložnici.

Byl to pokoj, který navazoval na kulatý prosklený prostor věžičky a spojoval se s ním. Zařízený byl jako studovna pro dva.

Viditelně se jí ulevilo. „Díky bohu, konečně něco normálního.“

„Tvůj stůl,“ ukázal jsem na ten větší. „Vejdeme se k němu oba, chceš přece, abych ti pomáhal… a můj stůl,“ ukázal jsem na ten menší, o poznání skromnější.

„Měj trochu slitování. Ještě jsem se nestačila vzpamatovat z prvního šoku a ty hned přijdeš s tímhle. Víš, že bych tu vlastně vůbec neměla být… Pochybuju, že vůbec snesu ten jas všude kolem, až mě budou všichni oslňovat svým IQ. Stejně se na to brzo přijde.“

Stoupnul jsem si hned vedle ní a podíval se jí zpříma do očí. „Za prvé tomu ani trochu nevěřím. A za druhé – tak snadno se odsud nedostaneš. I kdyby ses na všechno vykašlala a v hlavě ti zbyl jen recept na knedlíky,“ jako když do ní píchne, „vždycky se dá najít nějaké řešení. Lidé mají odnepaměti pořád hluboko do kapsy…“ dobíral jsem si ji.

Kdyby se dalo pohledem zabíjet, a kdyby mě bylo možné zabít, v tu chvíli by bylo po mě. Alespoň do mě ale vší silou strčila, předstíral jsem, že mě shodila na pohovku. Pustila se do mě a bušila do mě pěstmi. Bylo to zábavné. Asi jí to dělalo dobře. Jenže zatímco ona zuřila, mě její blízkost přenesla tak trochu jinam.

„Bello, ovládej se přece trochu…“ řekl jsem s úsměvem a potom jsem zvážněl. „Proč vůbec pochybuješ, že na to máš? To celý je nesmysl. Jasně, máš pocit, že budeš potřebovat pomoct. Pomůžu ti. Ale i beze mě by ti to šlo dobře. Kdybych ti dal šanci se sem dostat legálně, taky bys to zvládla.“

Jen se zašklebila a potom si všimla, že tenká deka, která ležela přes pohovku, je z jejího pokojíku ve Forks. Před pár dny jsem jí odtamtud ukradl, abych jí ji tu připravil jako překvapení. Vzala její cíp do ruky. „Tak proto jsem jí nemohla najít… No, možná si tu nakonec zvyknu. Díky…“

„Myslel jsem, že by tě to potěšilo.“

Přikývla. Na chvíli se odmlčela a potom řekla: „Bude se mi stýskat.“

„Mě taky,“ musel jsem souhlasit.

„Nemyslím teď,“ upřesnila. „Myslím potom. Až to bude úplně jiná otázka než semestr nebo dva, tedy pokud vůbec, na vysoké.“

„Všechna rozhodnutí mají svoje důsledky, Bello,“ řekl jsem a mou tváří přelétl stín.

Před námi byl rok na vysoké. Rok, ve který jsem ještě nedávno mohl sotva doufat. Navzdory tomu, že jsem slíbil, že ji proměním, až bude chtít, měl jsem najednou na její přesvědčování mnohem víc času, než jsem si myslel. Tedy, pokud jsem ignoroval podmínku, kterou nastavili Volturiovi, ale to byla jiná kapitola.

Nevěděl jsem sice, jak ji mám přesvědčit, protože jsem už vyzkoušel úplně všechno, ale třeba bude prostě stačit, když o tom všem budeme sem tam mluvit. Věděl jsem, že důležité jsou detaily, aby si to všechno byla doopravdy schopná představit. To zlé. Ačkoli to nebude příliš příjemné, nebudu před ní nic skrývat, hlavně ne to nepříjemné… To co jsem na tom všem nenáviděl, a nebylo toho zrovna málo.

Když bude neustále v mé blízkosti, ponoří se víc do mého života, bezprostředně, třeba sama začne pochybovat… Jako třeba teď, možná.

Ztěžka jsem se nadechl. Dala mi příležitost a měl jsem smutnou povinnost ji využít. „Až budeš mít to nejhorší za sebou, až se tvoje srdce zastaví,“ začal jsem chmurně, „postarám se o tebe. Možná zůstaneme tady, není to tady tak zlé, pro upíra. Les plný vysoké nebo divoké zvěře, která voní až sem. Nebudeš muset mít žízeň. A až budeš chtít vyvádět hlouposti, ohlídám tě…“

Zamračila se. „Tahle část netrvá věčně. Jednou… budu jako ty.“

„Jako já, ano. A už nikdy jiná.“

Stiskla rty, což znamenalo, že se nechce vzdát. „Vím, o co ti jde. Namáháš se zbytečně.“

- - -

Leželi jsme spolu na pohovce ve věži, jak jsme měli ve zvyku říkat naší studovně, navzdory tomu, že věž zabírala vlastně jen část té místnosti. Univerzitní rok se rozběhnul naplno a Belle připadalo, že s tím vším má plné ruce práce.

„Nemusíš se vztekat, Bello,“ řekl jsem a pobaveně se uchechtl. Byla celkem roztomilá, když se vztekala nad stále stejnou stránkou knížky, do které jsme společně hleděli už několik desítek minut. „Klidně ti to vysvětlím ještě šestkrát, pokud bude potřeba.“

„Jako že nejspíš bude. A stejně to bude zbytečné,“ mračila se. „Nejradši bych to vzdala.“

„To sotva. Nemáš ve zvyku vybírat si ty jednodušší cesty,“ připomněl jsem jí.

Nevím, jestli byl ještě večer nebo už byla noc, ale rozhodně v měkkém přítmí vypadala nádherně. „Jsi tak krásná, když se zlobíš. Naprosto neodolatelná,“ zašeptal jsem a nemohl jsem z ní spustit oči.

Otočila se na mě a viděl jsem, jak ji vztek přímo před mýma očima opouští. Váhavě jsem přitiskl své rty na její. Její vůně a její sametová kůže už zase byly tak blízko. Obestřela mě mlha. Obě mé vášně se opět smíchaly v jednu, ale znamenalo to jediné: musel jsem jí mít blíž, hned. Přitáhl jsem si ji do klína a ona přitom slastně vydechla uprostřed polibku. Bylo to zvláštní se jí tak dotýkat a vědět, zcela přesně vědět, co to vlastně znamená. Hlavou mi proběhlo několik vzpomínek na těch pár nocí na ostrově, které mě stály veškeré mé síly. Ačkoliv bych přísahal, že bych za ty chvíle byl ochotný propadnout celkovému a definitivnímu vysílení, kdyby to šlo…, pod takovým tlakem krotit své nízké instinkty zatímco jiným otevírat cestu bylo podobné jako kličkovat minovým polem.

Její vlasy se v té chvíli rozprostřely kolem mého obličeje a zkoncentrovaly její vůni. Netvor ve mně, už tak dlouho se zmítající v řetězech, sebou mlátil tak zuřivě, že mě přepadl strach, že by tentokrát mohl získat navrch. Je sice pravda, že cvik dělá mistra, ale taky je pravda, že čím víc vody se nahromadí v přehradě, tím víc hrozí, že se protrhne… A tahle přehrada zrovna teď přetékala. Netvor umíral žízní.

Ztuhnul jsem a ona se odtáhla. „Edwarde, proč tohle děláš?“ ptala se nechápavě. „Víš přece, že to není nutné.“

„Ano, vím…“ vydechl jsem a snažil se vyčistit si hlavu. „Ale víš, kolik mě to stojí sil? Ty… zážitky… z ostrova jsou ještě příliš čerstvé… Mám co dělat, abych na potkání neničil polštáře, kdykoliv si na to vzpomenu.“ Pousmál jsem se. „Zkrátka to není možné pokaždé.“

Dívala se na mě trochu zklamaně, přesto chápavě.

„Jestli mě něco od doby mého stvoření vyčerpávalo,“ pokračoval jsem, „tak je to tohle. Vím, že to asi půjde jen těžko, ale musíš mě nechat nasbírat síly.“

- - -

Návštěva byla u konce. Poté co jsme zůstali zase sami, když celá moje rodina, Charlie a Billy opustili Dartmouth, jsem musel Bellu na nějakou dobu opustit. Žízeň už byla sotva snesitelná, o člověku by se asi řeklo, že šilhá hlady. Chtěl jsem až příliš využít času, který jsem mohl strávit s ostatními, dokud u nás byli, že jsem nebyl ochotný odcházet.

Proto jsem se teď na nějakou dobu ztratil v lese.

Dokud jsem ještě byl se svojí rodinou ve Forks, nebo předtím kdekoli jinde, a všichni jsme na tom byli stejně, ani mi to tolik nepřišlo. Lovili jsme všichni – Esmé, Alice, Rosalie, Carlisle… no samozřejmě Emmett, který do toho byl jako udělaný. Ale tady, to bylo jiné. Dalo by se říct, že mě to na jednu stranu těšilo - jak jinak... mírně řečeno: byla to podobná slast jako pro lidi studená voda po dlouhých hodinách žízně v parném dni, k tomu se navíc přidávalo potěšení z lovu samotného, ať jsem se tomu bránil nebo ne. Ale na druhou stranu mě to netěšilo. Pokaždé to bylo jako vystoupit ze svého takřka lidského života a vrátit se do světa přízraků, kam jsem patřil.

Když jsem se vrátil, Bella spala. Ani jsem se nedivil. Dokud jsme měli návštěvu, byla na tom podobně jako já. Nechtěla plýtvat časem na „nepodstatné“ věci. Jako třeba učení nebo spánek…

Když jsem viděl, že spí opravdu tvrdě a byla už tma, přenesl jsem ji nahoru do postele. Samozřejmě se neprobudila. Nikdy se neprobudila, když jsem jí občas takhle přenášel. Než jsem jí položil do postele, sundal jsem z ní některé přebytečné kousky oblečení. Nebyl to pro mě žádný problém – v mých rukou jako by ani nic nevážila a zacházel jsem s ní tak jemně, jak by to nedokázala ani ona sama.

Přikryl jsem ji a jako vždy jsem otálel s odchodem. Pořád mě její spánek fascinoval. A její ztichlá krása. Mohl bych to sledovat po zbytek věčnosti.

Náhle se prohnula v zádech. „Edw…“ zašeptala… Získala si tak mou plnou pozornost. „Aaach…“ uniklo hned potom z jejích rtů a zase se pohnula. Ačkoli zcela zjevně spala, její dech se začal zadrhávat, srdce zrychlilo. V prstech sevřela povlak přikrývky, až se celý zkroutil a druhou rukou si zajela do vlasů.

Sotva jsem popadal dech. Tohle bylo přece jenom trochu moc… Její krása, nyní tak smyslná, byla ohromující. Navíc teď když už jsem s jistotou věděl, že je to jeden z těch snů, její touha mě okamžitě vtáhla.

Vzal jsem její dlaň do své a líbal ji na prsty. Její reakce byla ohromná… Každý vzdech, který jí uniknul, byl jako další plamen, který se ve mně rozhořel. Až jsem nakonec nechtěl nic než ji k sobě přitisknout, sevřít ji v náručí a ponořit se do jejího snu. Měla mě v hrsti…

Položil jsem se vedle ní a okamžitě si uvědomil, jak je horká a jak okamžitě a prudce reaguje na každý můj dotek. Líbal jsem ji a následoval úchvatné pohyby jejího těla. Sladkost a opojení, které jsem cítil, bylo drtivé… a naléhavé.

V tu chvíli se probudila, zahlédl jsem jiskření jejích očí pod napůl zavřenými víčky. „Je tak těžké ti odolat, když máš takové sny…“ zamumlal jsem. „Tak neodolávej…“ zavřela oči a začala mě líbat…

(hvězdičky jsou odkazem na povídku pro starší 18 let, která popisuje mnohem více...)

***

- - -

Zkoušky byly konečně za námi. Nebo přesněji řečeno – za ní. Čekal jsem pod schody university až se vrátí z posledního pohovoru. Když se konečně objevila, vypadala… vyčerpaně. Kruhy pod očima z nevyspání, které se jí nastřádalo za poslední týdny. V následující chvíli ale jako by najednou ožila, zhluboka se nadechla a rozhlédla se kolem sebe. Když mě zpozorovala, usmála se.

Vrhla se mi do náruče. „Konečně…“ vydechla úlevou.

„Jak jsi dopadla?“

„Prošla jsem. To je jedno jak, ale prošla.“

To mě potěšilo. „Vidíš, patříš sem,“ usmál jsem se na ni.

Naše následující kroky nás zavedly k Rollins Chapel, kapli, která byla náboženským centrem campusu. Nevím, co ji to napadlo, ale vstoupila dovnitř.

Chvíli jsem zaváhal. Ne, že by upíři z nějakého důvodu nemohli vstupovat na svatou půdu, to byly jen směšné lidské báchorky, ale i tak jsem měl vytrvalý pocit, že tam svým způsobem nepatřím. To místo pro mě bylo příliš dobré.

Ale byla už uvnitř, tak jsem vešel za ní.

Tichá, majestátní nálada kostelů, nálada, kterou nebylo možné potkat nikde jinde, mě vždycky uchvacovala. Odjakživa jsem se na takových místech cítil svým způsobem dobře, ačkoli od jisté doby rozporuplně. V samém začátku mého života byl navíc kostel, který jsem navštěvoval pravidelně se svojí rodinou, běžnou a neoddělitelnou součástí mého života. Stejně jako spousta jiných věcí, které se nyní ztrácely hluboko v minulosti.

Sedla si do poslední řady sedadel a já vedle ní. „Líbí se mi tu,“ zašeptala.

„Mě taky,“ odpověděl jsem a trochu jsem se zachmuřil. Jako vždy jsem zase začal naplno vnímat svoji hrůznou podstatu. Monstrum prvoplánově stvořené k zabíjení lidí. Začaly kolem mě vířit otázky, filosofické otázky, týkající se celé téhle proklaté existence. Otázky po jejím původu, po jejím smyslu, po místě, které měla z nějakého důvodu zabírat v existenci celého světa. Co jsme byli? Nějaký omyl v řádu, kterým vesmír fungoval? Nebo to snad z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu tak mělo být? Nejednou jsem se nad tím zamýšlel, ale tím jsem se až příliš blízko dostával k otázce týkající se smyslu celého světa, vesmíru. A s tím si, pokud jsem věděl, zatím neporadilo ani celé lidstvo.

Asi jsem se propadl trochu moc do svých myšlenek, Bella zatím stále čekala, co povím. „Mě taky…“ zopakoval jsem. „... ačkoli mě podobná místa nutí přemýšlet, nejspíš víc než obyčejné lidi. Vím o sobě ještě míň než vy… Vlastně bys mě na podobná místa vůbec neměla vodit. V tomhle světle jsem naprosto přesvědčený, že to co chceme udělat – to co chceš ty udělat – je špatné…“ pokoušel jsem se jí znovu vysvětlit.

Dívala se na mě hlubokýma, klidnýma očima. „Ty ale máš duši. Nemůžeš nemít. V tomhle směru jsme stejní. Nikdy jsem nebyla o ničem tak přesvědčená, aniž bych k tomu měla nějaký důkaz.“ Zavrtěla hlavou. „Prostě to vím.“

Sklopil jsem oči a potom se podíval stranou. I kdybych třeba měl duši, jak říká, za co by stála?

V tom jsem ale ucítil podivný pach a rozpoznal bezprostřední nebezpečí. Ztuhnul jsem a naprosto nevhodně zavrčel. Chytil jsem Bellu za ruku a vytáhl ji ven. A v tom jsem ji uviděl. Stála ve stínu mezi dvěma blízkými domy.

„Upír,“ vysvětlil jsem krátce Belle. „Upírka, Irina,“ a zaměřil jsem se na její myšlenky.

Tak tady jsou! A dokonce oba.Takže ta cesta stála za to, pomyslela si vítězně. Potom nasála její vůni ve vzduchu a zachvěla se rozkoší. A ona… je stále ještě člověk. Výborně! Bude o dost snazší jí zabít, za Laurenta… Propichovala Bellu nenávistným pohledem a nemohla se dočkat své chvíle.

„A chce tě zabít,“ sdělil jsem Belle to nejhorší, co mohla slyšet.

Cítil jsem Bellino zděšení, jenže jsem se musel dál soustředit na Irinu a myšlenky, které rozvíjela. V tu chvíli nebylo nic důležitějšího.

Snazší? Vlastně… by to mohlo být úplně bez práce… Stačí oznámit Volturiovým, jak se věci mají. Určitě je nepotěší, že náš milý páreček nedrží dohodu.Tahle pomsta by mohla být jedinečná, dokonalá. Usmála se a v té chvíli zmizela.

„Ne, to ne!“ sykl jsem a zaťal pěsti.

„Co je? Co se děje?“ visela na mě Bella, už zase strašlivě vyděšená.

„Chce pomstu za smrt Laurenta, ale změnila plán. A její nový plán nejspíš zabije nás oba.“