Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward books - Moonless Night (New Moon) - Bezměsíčná noc

04.09.2010 (10:30) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4210×

Předchozí kapitoly (shrnutí):

Twilight = Midnight Sun - Doznání (kapitola 13)

Twilight = Midnight Sun - Anděl (kapitoly 21, 22, 23)

Twilight = Midnight Sun - Příležitost (epilog)

New Moon = Moonless Night - Konec (kapitola 3)

- - -

BEZMĚSÍČNÁ NOC
(New moon, kapitoly 4-18)

Několik dní mi trvalo, než jsem zase začal vnímat všechny kolem mě. Vnímal jsem je jen napůl, ale alespoň nějak. Moji pečující rodinu, kterou přepadla zasmušilost. Dokonce i Emmett postrádal svůj obvyklý humor.

Museli jsme se nějakou dobu skrývat v lese a do našeho zhaslého a opuštěného domu jsme chodili jen na nejnutnější dobu. Ve chvílích, kdy jsme věděli, že je to bezpečné. Že nikdo není na cestě k nám. Esmé, Rosalie, Alice… dokončovaly přípravy na odjezd. Rosalie vztekle, Alice zoufale a Esmé smutně.

Aniž bych ho obviňoval, vyhýbal jsem se pohledu na Jaspera. Naše oči se jednou setkaly a nebylo to snesitelné ani pro jednoho z nás. Pro mě byl ztělesněním nebezpečí, které mě donutilo ji opustit a on se utápěl ve výčitkách, kdykoli před sebou viděl důsledky svého jednání.

Carlisle nebyl nějakou dobu doma, a když se konečně objevil, jen kývl na nevyslovenou otázku. Našli ji a je v bezpečí? I když věděli, že stejně budu vědět, o co jde, snažili se nemluvit o ní nahlas. Věděl jsem, že se ztratila v lese, že po ní pátrali snad všichni z Forks. A věděl jsem, že ji Carlisle celou dobu hlídal. Teď tedy byla zpátky doma. V bezpečí. Navždy nedosažitelná. Ale vědomí, že je v bezpečí, mě uklidňovalo.

Mohli jsme tedy odjet. Naše úloha zde skončila.

Nastoupili jsme do aut a jak jsme odjížděli, můj pohled v zrcátku ulpěl na domě, který jsme opouštěli. Na oknech mého pokoje. Pokoje, ve kterém jsme byli spolu, ve kterém jsem měl dovoleno ji milovat.

Věděl jsem, že se sem už nikdy nevrátím.

Pevně jsem zavřel oči a stisknul zuby. Nedýchal jsem, nebylo proč. Když jsem oči znovu otevřel, zapíchl jsem pohled kamsi do nekonečné prázdnoty kolem mě. Barvy a tvary světa se změnily v nesmyslné šmouhy. Snažil jsem se nevnímat představu tupě prázdné věčnosti, která byla přede mnou.

Dny splývaly jeden s druhým.

Uvědomoval jsem si, že moje přítomnost dusí moji rodinu smutkem, který si nezasloužili. Esmé to nesla obzvlášť těžce. Nemohl jsem s nimi zůstat. Navíc mě týraly Aliciny vize, které se jí přede mnou nepodařilo skrýt, když se zaměřila na její budoucnost. Chtěla si být jistá, že se jí nic nestane. A byl jsem jí za to hluboce vděčný. Každý její obraz, který se vnutil do mé hlavy, mě ale dál drtil na prach.

Esmé nesouhlasila s tím, abych odjel, i když mě zároveň chápala líp než ostatní. Nevýslovně se ale bála toho, co se mnou samota a opuštěnost udělá.

Ale já jsem chtěl být sám.

„Alice, prosím, dávej na ni pozor. Nesmí se jí nic stát,“ řekl jsem než jsem je opustil.

Nasedl jsem na první letadlo kamkoli, přistál v Rio de Janeiru a potom kývnul na první ubytování, na které jsem narazil. Skoro jsem si ani nevšiml, že nevýrazný tmavý pokoj, do kterého jsem vstoupil, měl výborný výhled na Corcovado s ohromnou zářící sochou Ježíše. Tyčila se v několikasetmetrové výšce nad městem. V noci zářila jako jeho anděl, který ho chtěl sevřít do svých roztažených paží.

Neměl jsem tušení, proč se na tu sochu tak rád dívám. Byl to jediný bod ve vesmíru, který dokázal zachytit moji pozornost. Bylo v ní něco uklidňujícího.

Díval jsem se na ni každý večer, ve své mrtvolné strnulosti. Až jsem nakonec zjistil, že v ní vidím ji. V tu chvíli mi to bylo jasné. Tak jako socha ochraňovala město, tak její existence ochraňovala můj svět před totálním zhroucením. Vědomí, že pořád ještě žiju ve světě, ve kterém žije ona, bylo tím jediným, co mě drželo naživu.

Ta socha byla ona, Bella.

Bella, Bella, Bella… opakoval jsem náhle v duchu její jméno, které jsem se poslední dny, týdny snažil vymazat z paměti. To jméno do mě vypalovalo další díru, ale bolest jsem už nevnímal. Přilnul jsem k tomu jménu, laskal jsem se s ním, nemohl jsem mu odolat. Bylo to to jediné, co mi zbylo. Její jméno.

Zkroutil jsem se jako už tolikrát předtím a zadíval se zpátky na bílou milosrdnou sochu.

- - -

Můj život v Riu ztratil smysl. Nežil jsem, fungoval jsem setrvačností. Dny a noci jsem od sebe neodlišoval, nedokázal jsem ani odhadnout kolik dnů, měsíců, uplynulo.

Snažil jsem se nemyslet na ni a nepředstavovat si, jak plyne její život beze mě. Muselo mi stačit vědomí, že ho má zpět ve svých rukou a může s ním naložit svobodně, jak nejlépe umí.

Jediné, co jsem nespouštěl z mysli, hlavně díky Carlisleově podmínce, že jedině tak mi dovolí být o samotě, byl zodpovědný lov. Věděl jsem, že náš druh nemůže vyhladovět (tak snadný způsob sebevraždy nám nebyl dovolen) a věděl jsem, jak takové případy končí. Nechtěl jsem ohrožovat nevinné lidí v Riu svojí žízní. Občas jsem tedy vyrazil do lesů, abych zabil a vysál prvních pár zvířat, které jsem potkal. S pocitem většího odporu a sebezhnusení než kdykoli dřív. Nenáviděl jsem teď víc než kdykoli dřív svoji ohavnou upíří podstatu, která mě uzavírala jako těžká rezavá klec, a která zničila všechno. Téměř všechno.

Nenáviděl jsem opojení, které mi přinášela chuť krve, proti mojí vůli. Tolik jsem chtěl zvrátit svoji přirozenost. Před očima se mi stavěla vedle sebe slova upír a člověk a kontrast mezi nimi mě soustavně ničil. Jedno z těch slov jsem nenáviděl a po druhém toužil.

Vzpomínal jsem na to málo, co jsem si pamatoval ze svého lidského života. Na mé nedokonalé lidské vnímání, na svou neobratnost, na válku, které jsem se chtěl zúčastnit. Na horkost v dlaních za teplých dní. Na pocit únavy, na pot za krkem, kdykoli jsem se trochu namáhal… Na pálení v prstech u nohou v tenkých botách v zimě. Na pláč a na slzy.

Na tlukot mého srdce a puls v mých žilách.

Dal bych cokoli, abych mohl svou současnou existenci vyměnit za to být člověkem.

Nic nebylo nemožnější.

Ještě jedna myšlenka mi zůstala viset v hlavě. Myšlenka na pomstu. Pomstu za to, že ji chtěla zabít, že pomáhala Jamesovi. A tak jsem se záhy po svém příjezdu vydal sledovat její stopu. Victoriinu stopu. Ale vzhledem k tomu, že jsem nikdy dřív nic podobného nezkoušel, moje snaha byla zbytečná. Nebyl jsem stopař a potřeboval bych roky, desetiletí k tomu se to naučit. Šlo mi to hrozně. Její stopu jsem ztratil kdesi v Texasu a další, možná falešná stopa, kterou jsem sledoval potom, mě shodou okolností dovedla zpět do Brazílie. Nevylučoval jsem možnost, že ona zároveň sleduje mě. Měli jsme spolu hodně co vyřizovat.

Vzdal jsem to. Uklidňovalo mě vědomí, že se nezdržuje ve Forks. Koneckonců, když mě bude chtít najít, aby se mi pomstila za Jamesovu smrt, udělá to.

Občas jsem zavolal Alici nebo ona zavolala mně. Bylo příjemné ji slyšet. Velmi příjemné. Její vlídná slova se vsakovala do mého vyprahlého nitra jako déšť do vyprahlé hlíny. Nikdy se během našich rozhovorů nezmínila o … ní … ale i tak jsem měl jistotu, že ji neustále sleduje. To, že o ní nemluvila, znamenalo, že je v pořádku. To bylo to jediné, co mě dokázalo povznést z té temnoty.

Stejně příjemné jsem měl pocity, když volal Carlisle a Esmé. Emmett se mě občas pokoušel trochu pobavit a rozesmát a občas jsem se i usmál – což mě pokaždé zaskočilo. Jako když někdo prudce rozsvítí v úplné tmě. Většinou se mu to ale nepodařilo a musel to vzdát. Alespoň mi nakonec vynadal, aby si ulevil, což jsem uvítal. To se s mojí náladou shodovalo mnohem líp.

Přesto, že jsem rád slyšel jejich hlas, nepřipadalo v úvahu, že bych se mohl vrátit.

Kromě toho, snažil jsem se všemi způsoby vyhýbat hudbě. Bylo v ní příliš života, příliš emocí, které by mě mohly zachvátit, aniž bych se jim mohl nějak bránit. Neměl jsem vůbec žádnou soudržnost, žádnou možnost vzepřít se. A navíc některá hudba by mi ji příliš připomínala. Hudba, kterou bych nazval její hudba. Ta, kterou jsem vždycky slyšel v její přítomnosti. Ta, která se potom vtiskla do kláves na mém klavíru.

Jenže neslyšet hudbu bylo díky mému zákeřně dokonalému sluchu uprostřed velkého města nemožné. A tak jsem to musel snášet. Snášet to mučení, když se ke mně odkudsi donesly něžné tóny klavíru nebo houslí a já opět cítil jaké to bylo držet ji v náručí… cítit ve vzduchu její teplo… dotýkat se jejích hedvábných vlasů, jejích třesoucích se dlaní… utápět se v jejích hlubokých živoucích očích… zavřít oči a …políbit ji…

Některé melodie mě dokonce donutily ucítit její vůni.

Snášel jsem tuhle trýzeň, která znovu a znovu drtila každý kousek mě. Před vzpomínkami jsem nemohl nikdy zcela utéct, ať jsem se pokoušel jakkoli. Pálily, řezaly, ničily. Ale věděl jsem, že ve svém podivně pokrouceném masochismu bych se jich stejně nevzdal. Ať mě to stojí cokoliv. To by bylo jako vzdát se sám sebe. Ne, to by bylo hmatatelnější než vzdát se sám sebe. Protože ty vzpomínky byly alespoň opravdové. Měly neopakovatelnou, nesmírnou hodnotu.

Jenže postupem času jsem si uvědomil další hrozbu. Čím víc jsem se snažil to nevnímat a ignorovat jakoukoli bolest, tím víc jsem toužil po tom se k ní vrátit. Čekal jsem, že čím déle od ní budu pryč, tím snadnější to bude. Ale místo, aby se to zlepšovalo, bylo to horší a horší. Přišly chvíle, kdy toho násilí, které jsem na sobě potřebovat spáchat, bylo příliš, a už jsem to nedokázal. Docházely mi síly stát sám proti sobě.

Přestože vždy zatím zvítězila myšlenka na její bezpečí a její svobodný neponičený život, stále častěji jsem si dovoloval snít o návratu k ní.

Kde končí moje odhodlání? Kdy se dostaví bod naprostého vnitřního vyčerpání? Moje síla není nekonečná. Co udělám potom? Děsil jsem se toho, že se mi to vymkne z rukou.

Snažil jsem se na to nemyslet. Snažil jsem se to potlačovat, utíkat sám před sebou. Pokládal jsem rovnítko mezi můj návrat a její smrt.

Čím dál tím lépe jsem chápal, že bez ní nemohu žít. A přesto jsem se do toho znova a znova vší silou nutil.

- - -

Další dny a týdny bezvýznamně ubíhaly. Moje vnitřní otupělost se ustálila na čemsi, co by mohlo být podobné rozdílu mezi živým a mrtvým tělem. Dokonale jsem naplňoval svou upíří podstatu – ustrnout, zůstat naživu bez života.

Zazvonil telefon. Bez rozmýšlení jsem ho zvednul.

„Ano?“

„Edwarde…“ Na druhém konci jsem uslyšel Rosaliin hlas. To nebylo obvyklé. Rosalie mi nevolala, nemohla se smířit s tím, že jenom díky mně musela opustit Forks. Zpozorněl jsem, okamžitě jsem věděl, že se muselo něco stát.

„Rosalie… Co se stalo?“

„Volala mi Alice. Bella…,“ řekla a zaváhala. To jméno mnou projelo jako to nejšpičatější ostří.

„Co je s Bellou?“

Ticho.

„Co - je - s Bellou?“ odsekával jsem každé slovo.

„Volala mi Alice. Viděla Bellu skočit z útesu v rezervaci.“

„Ne!“ vykřikl jsem zděšením. Znal jsem to místo z dohledu. Bylo to příliš vysoko. Před očima mi proběhla představa zpěněných mořských vln vířících pod útesem.

„A… a co viděla ještě? Viděla co se stalo potom?“

„Ne.“

Okamžitě jsem zavěsil a vytočil číslo do Charlieho domu.

„Swanovi,“ ozval se hlas, který jsem nečekal. Jacob Black? Mnohem víc než překvapení jsem ale vnímal hrůzu z toho, že to nezvedla Bella. Ani Charlie. Zachvátila mě panika.

„Můžu mluvit s Charliem?“ zeptal jsem se stručně.

„Není tady,“ zaznělo z druhé strany ledově.

„A kde je?“

Chvíli bylo ticho a moje netrpělivost se zvětšovala.

„Kde – je??!!“

„Je na pohřbu,“ ozvalo se potom.

Nic víc jsem nepotřeboval slyšet. V tu chvíli mě probodlo milion ostrých rozžhavených nožů. Celý vesmír se smrskl do jednoho nekonečně těžkého bodu, který mě rozmačkal. Poslední část mého srdce zmizela.

Po chvíli naprosté bílé nicoty v mé hlavě jsem dokázal zformulovat jedinou konečnou myšlenku.

Bella byla mrtvá.

Můj svět definitivně přestal existovat.

Bezmocnou šílenou bolestí jsem rozdrtil telefon ve svých prstech.

Zbývalo mi jen jediné. Umřít.

Pokračování:

Volterra

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward books - Moonless Night (New Moon) - Bezměsíčná noc: