Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward books - Half Moon (Eclipse) - Provázek

05.09.2010 (07:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3994×

Shrnutí (zatím zveřejněné kapitoly):

Twilight = Midnight Sun - Doznání (kapitola 13)

Twilight = Midnight Sun - Anděl (kapitoly 21, 22, 23)

Twilight = Midnight Sun - Příležitost (epilog)

New Moon = Moonless Night - Konec (kapitola 3)

New Moon = Moonless Night - Bezměsíčná noc (kapitoly 4 - 18)

New Moon = Moonless Night - Volterra (kapitola 20)

New Moon = Moonless Night - Podmínka (epilog)

- - -

PROVÁZEK

(Eclipse, cca kapitoly 1, 2, 3, 4, 6, 8)

„Prosím, chviličku poslouchej. Tohle je daleko důležitější, než že jsem si zamanula navštívit starého kamaráda. Jacob trpí,“ hlas se jí zlomil. „Musím se pokusit pomoct mu. Nemůžu se na něj vykašlat jenom proto, že neběhá vždycky po světě jako člověk…“ odmlčela se. „Víš, on tady byl pro mě, když jsem sama měla pocit, že …snad nejsem ani člověk. Ty nevíš jaké to bylo…“

Tak trochu vím…, pomyslel jsem si hořce.

Poslouchal jsem ji a nevěděl jsem, jestli jsem víc vzteklý proto, že tolik touží jít za ním, nebo jestli se víc děsím toho, co by se mohlo stát, když se bude pohybovat v přítomnosti nevyzpytatelných vlkodlaků, a nebo jestli mě nejvíc pálí bolest z představy, jak musela trpět, když jsem tu nebyl. Tohle všechno tedy byly důsledky, toho, že jsem ji opustil. Pevně jsem zavřel oči a stiskl zuby.

„Kdyby mi Jacob tenkrát nepomohl,“ pokračovala „nejsem si jistá, co by ze mě zbylo až by ses vrátil. Dlužím mu víc, než nějakou návštěvu, Edwarde.“

„Nikdy si neodpustím, že jsem od tebe odešel,“ řekl jsem a oči nechal zavřené, potlačujíc lítost. „Ani kdybych žil tisíc let.“

Vzala můj obličej do dlaní a s povzdechem jsem se na ní podíval. „Jenom ses snažil udělat správnou věc. A kdyby šlo o někoho jiného, a ne o takového blázna, jako jsem já, nejspíš by to vyšlo. A navíc, teď už jsi tady a na tom jediném záleží,“ řekla.

„Kdybych neodešel, nemusela bys hledat útěchu u psa.“ Zarazila se trochu nad slovem, které jsem použil. „Nevím, jak ti to mám vysvětlit. Asi ti to bude připadat kruté. Ale jednou už jsem tě málem ztratil. Vím, jaké to je, myslet si, že už tě nikdy neuvidím. Já prostě nehodlám tolerovat nic nebezpečného.“

„V tomhle mi musíš důvěřovat, nic se mi nestane,“ odporovala.

To sotva ovlivníš… „Prosím tě, Bello… Máš vůbec představu, jak jsi pro mě důležitá? Tušíš vůbec jak tě miluju?“ přitáhl jsem si ji blíž a ona se ke mně přitiskla.

Přesto mi bylo jasné, že se nevzdává. Neměl jsem jí to jak vymluvit. A vůbec mě netěšila představa, že když bude trvat na svém, budu ji muset chránit třeba proti její vůli.

- - -

Čekal jsem, až Charlie půjde spát a až budu moci proklouznout oknem do jejího pokoje. Připadal jsem si soustavně jako malý školák, který porušuje zákazy rodičů. Což bylo v ostrém kontrastu s různými druhy nebezpečí, kterým jsem doopravdy musel čelit. Kolikrát jsem si představoval, co by to s Charliem udělalo, kdyby věděl, v jaké situaci se už nějakou dobu nachází jeho dcera. Nejspíš by to byl jeho konec. Chudák Charlie, soucítil jsem s ním, ačkoli mě potom, co jsem už podruhé unesl jeho dceru, takřka nenáviděl. Jen s maximálním sebezapřením dokázal vystát moji přítomnost v Bellině životě. Už jsem mu toho provedl hodně, toho jsem si byl vědom. Ale pokud šlo o to zachránit Bellu, a to šlo vždycky, nemohl jsem brát ohledy.

V kapse se mi rozvibroval mobil. Alice. Poprosil jsem ji, ať hlídá její budoucnost, pro všechny případy. Měl jsem bohužel naprostou jistotu, že Bella bude vymýšlet způsoby jak se dál ohrožovat na životě.

„Bellina budoucnost zmizela,“ řekla jen.

„Díky…“ odpověděl jsem a ušklíbl se. Rozhodla se tedy jet za ním.

Vyběhla z domu, nastoupila do svého náklaďáku a zkoušela startovat. Věděl jsem, že se jí to nemůže podařit, raději jsem už předem zasáhnul do anatomie jejího vozidla. Bylo to samozřejmě trochu nefair, ale mě pro změnu pálilo vědomí, že ačkoli moc dobře věděla, že o ní mám strach, stejně se pokoušela odjet.

Lekla se, když jsem se objevil vedle ní v autě. A potom se naštvala. Bylo to zřejmé, přestože mlčela.

„Alice volala. Znepokojilo ji, když přestala vidět tvou budoucnost. Ona totiž nevidí vlky, víš?“ vysvětlil jsem.

„Alice…“ řekla poraženě a naštvaně zároveň. Měřila si mě pohledem. Bod, ve kterém jsme se nacházeli, mi připomínal bojiště. Ale nemohl jsem ustoupit jenom proto, že se zlobila.

„Do zítra ti auto zase spravím.“

S nasupeným výrazem vystoupila a zabouchla dveře.

Viděl jsem její vztek a přes všechny dobré důvody jsem se cítil provinile. Věděl jsem, že se k ní chovám jako k malé holce. Věděl jsem, že ji omezuji a že to z nějakého hlediska není správné. Ale jak bych ji mohl nechat odjet na území, na které jsem nemohl vstoupit, a navíc ji nechat zmizet z Alicina dohledu? Nechat ji napospas osudu v přítomnosti smečky nevypočitatelných stvoření, kteří, jak jsem moc dobře věděl, nad sebou dokážou lehce a úplně ztratit kontrolu? Kdyby se jí mělo něco stát, byl bych bezmocný. O všem bych se dozvěděl až potom. Ta představa byla nepřijatelná. Navíc tu bylo i další nebezpečí, o kterém neměla tušení. Victoria potulující se v okolí.

„Zavři okno, jestli chceš, abych dnes v noci zůstal venku. Pochopím to,“ navrhl jsem jí aspoň.

Propíchla mě pohledem, otočila se, přeběhla k domu a třískla za sebou dveřmi.

Jasně, mám co si právem zasloužím.

Za okamžik se okno jejího pokoje prudce zavřelo, sklo se zachvělo a slyšel jsem ostré klapnutí kovového rámu. Trhnul jsem sebou, bylo to jako facka.

Marně jsem zadoufal, že až se vyvzteká, pochopí to.

Schoval jsem se mezi stromy, aby mě tu Charlie náhodou nezahlédl, a zkroušeně se odhodlával vrátit se domů. Vyhlídka mého opuštěného pokoje nestála za nic. Bezútěšná představa. Nicméně jsem ji na jednu stranu chápal. V tu chvíli se její okno ale zase pomalu otevřelo a slyšel jsem její hluboké povzdechnutí.

Tedy, příměří…Její nedostatečné odhodlání zlobit se na mě příliš dlouho bylo dojemné. Neměl jsem pocit, že si to zasloužím.

- - -

Hmf…Konečně auto toho parazita. Tentokrát mi ale nezabrání s ní mluvit. Musím s ní mluvit. Ať se ta hnusná pijavice třeba staví na hlavu, je mi to jedno, uslyšel jsem myšlenky Jacoba Blacka, když jsme vjeli na parkoviště před školou.

Čekal na nás na neutrálním území. Když nemohla ona za ním, přišel on za ní. Vzedmula se ve mně vlna bojovnosti, ale těžko jsem s tím mohl něco udělat. Nemohl jsem ji odvézt zpátky ani zastavit. Byl to od něj až příliš chytrý krok.

Zaparkoval jsem a ruce nechal na volantu.

Chci se přesvědčit, že je v bezpečí. Před ním i před Victorií. Chci ji vidět…přesto, že bych ji měl ignorovat. A taky potřebuju mluvit s ním. Po včerejšku ho musím ho varovat, i když bych mnohem raději…

Potlačoval jsem zavrčení a zuřivost, která se mně snažila zmocnit. Tady mu nemůžu vůbec nic udělat, je tu příliš svědků. Bezmoc. Jestli jí řekne slovo o tom, jaké nebezpečí jí hrozí… Není to přeci jeho věc, já a moje rodina ji chráníme dostatečně. Je v bezpečí a nemá žádné starosti. Tak by to mělo zůstat.

„Kdybych tě požádal, abys zůstala v autě, udělala bys to?“ zeptal sem se, když jsem pochopil nevyhnutelnost situace, kterou ona ještě nezaznamenala.

Sledovala můj neklidný výraz. „To záleží na tom proč.“

„Bál jsem se, že to řekneš.“ V tu chvíli se podívala z okna a uviděla ho.

„Aha,“ řekla stručně a vystoupila. Nic jiného jsem nečekal.

Obešel jsem auto a vzal ji za ruku. Jacob se zatvářil otráveně, když to viděl, ale to zadostiučinění bylo pro mě příliš malé.

„Tohle není vhodné místo, Jacobe,“ začal jsem, když jsme k němu došli. „Mohli bychom si o tom promluvit později?“

„Jasně,“ ušklíbl se. „Po škole zaskočím k vám do hrobky.“

„Už vím, co jsi přišel vyřídit. Vzkaz doručen, varování bereme na vědomí. A ty jsi myslím taky viděl dost,“ krátce jsem se otočil na Bellu a pak zpátky na něj. Bella se tvářila zmateně. Snažil jsem se, aby nerozuměla jedinému slovu, které jsem říkal. Doufal jsem, že ten pes odejde dřív než se všechno provalí.

„Varování?“ zeptala se jako když do ní píchne. „O čem to mluvíš?“

„Tys jí to neřekl???“ vykulil oči.

„To stačí, Jacobe,“ varoval jsem ho.

„Co nevím?“ ptala se důrazně a trochu naštvaně a dívala se na mě.

Mlčel jsem a tak se obrátila na něj. „Jaku?“

„Neřekl ti, že jeho velký bratr v noci překročil hranici? Paul mě plné právo po něm skočit…“ Proč jí lže? To mu nedaruju, začal si Jacob pohrávat s myšlenkou, jak překazí veškerou moji snahu. Má právo vědět, co se děje.

To už přeháněl. Musel jsem ho zastavit. Neměl nejmenší právo nechat ji, aby se bála, když já a celá moje rodina jsme vynakládali úsilí jak ji od toho udržet co nejdál. Zrovna on nám to nepřekazí.

„Okamžitě odejdi, Jacobe!“ zasyčel jsem na něj a cítil jsem, jak zuřím. Proti mé vůli se můj obličej zkroutil do bojovné grimasy. Věděl jsem, jak zle vypadám, ale zkrátka už jsem déle neudržel kamennou tvář. Bella na mě zírala a mezi očima se jí objevila vráska. Nelíbilo se jí, co vidí, ani co slyší.

To tak, pomyslel si Jacob. Teď zrovna.“Tys jí vážně vůbec nic neřekl? To proto jsi ji radši na pár dní odvezl za matkou do Jacksonvillu, aby nevěděla, že…“

Jenom vědomí, že kolem nás je příliš mnoho lidí, mi zabránilo po něm skočit a umlčet ho.

„Co abych nevěděla?“ ptala se znepokojeně Bella. V tu chvíli prudce vydechla pochopením. „Vrátila se pro mě! Victorie?“ zachvěla se zděšením. Oči měla rozšířené a těkala pohledem ze mě na Jacoba a zpět.

Za tohle bych ho nejradši... Nebýt jeho, byla by v klidu.

Okamžitě jsem se k ní otočil. „Všechno je dobré,“ zašeptal jsem. „Nikdy nedovolím, aby se k tobě dostala blízko.“ A pak jsem se otočil na něj. „Tak už ti to stačí? Vážně myslíš, že je lepší jí ubližovat než jí chránit?“ procedil jsem nenávistně mezi zuby.

„Je lepší, aby se bála než abys jí lhal.“ Takhle s ní zacházet nebudeš, ty štěnice! Jako s malou hloupou holkou, to si nezaslouží. Vztek ho přemáhal. Já ti ukážu, čím už si dokázala projít, když jsi ji tak zbaběle opustil. „Je tvrdší, než si myslíš…“ řekl varovně.

Otočil jsem se na něj a jeho vzpomínky mě zasáhly. Viděl jsem před sebou obrazy, příliš jasné a příliš hrozné. Každý z nich byl jako nůž rozřezávající mě opět na kusy. Jak ji Sam nesl v bezvědomí v náručí, když ji po třech dnech našel v lese poté co jsem ji opustil. Její smrtelně bílý výraz, když se s ní potom setkal. Viděl jsem, jak si pažemi objímala hrudník, jako by se bála, že se rozpadne. A potom její slova: „Už nikdy nebudu fungovat správně,“ pronesená se zmučeným výrazem ve tváři.

Celé moje nitro se svíjelo bolestí, šokovaně jsem na ty obrazy zíral a přál si, aby se to nikdy nestalo.

Věděl jsem, že ho nemůžu požádat, aby toho nechal. A tak jsem to jen bezmocně snášel. Můj obličej se stáhl do bolestného výrazu, ačkoli jsem se tomu snažil zabránit. Přikrčil jsem se. Věděl jsem, že Bella mě upřeně pozoruje. Zamračila se a podívala se na Jacoba.

„To je legrační,“ pronesl nakonec. Netušil jsem, že mučení může být tak snadné. Konečně toho nechal.

„Co mu děláš?“ zeptala se znepokojeně Bella.

„To nic, Bello,“ otočil jsem se k ní. „Jacob má jenom dobrou paměť, to je všechno.“

Vypadala zmateně. Otočila se na něj. „Jaku…“ chtěla něco říct, jen nevěděla jak začít. Vypadala jako když toho má na mysli až příliš najednou.

Podíval se na ni, na její zmatenost, potom na mě a i jemu vířily hlavou myšlenky, jedna přes druhou.

Proč by to vlastně měl mít tak snadné? Proč bych mu jí měl jen tak… přenechat? Jako nějaký slaboch, pche! Znechutil se sám nad sebou. V tu chvíli se rozhodl.

V koutcích úst mu pohrával podivný úsměv, když k ní promluvil. „Myslím, že jsem se spletl, když jsem tvrdil, že nemůžeme být přátelé. Možná by se nám to povedlo – na mé straně hranice. Přijď mě někdy navštívit.“

Držel jsem ji za sebou a pevněji ji stiskl.

„No, já nevím…“ odpověděla nejistě.

Udělal krok, aby jí byl blíž. Pokoušel hranice mojí trpělivosti. Natahoval mě jako strunu. Ještě jsem nevěděl jak, ale věděl jsem, že mu to vrátím.

„Stýská se mi po tobě, každý den, Bello.“ Nejraději bych tě vídal jako dřív.

Moje zlost se smíchala s nepříjemným poznáním, že v tom co říká je víc pravdy, než by mi bylo milé.

Bezmyšlenkovitě jsem svíral její ruce. Nejspíš s nimi v té chvíli chtěla pohnout, ucítil jsem tlak.

„To stačí, rozejděte se do tříd,“ ozval se někde za námi hlas ředitele školy. Vrhl jsem ještě po Jacobovi jeden dlouhý výhružný pohled, než jsme se rozešli. On se na mě podíval naprosto stejně.

- - -

Týrala mě, jak jen dokázala. Nevěděl jsem, jestli si plně uvědomuje, co dělá, ale sotva jsem se držel. Přese všechno, přesto, že po ní šla Victorie a přes to, co by se jí tam mohlo stát, utekla do La Push. Měl jsem za sebou nekonečné hodiny, kdy jsem nevěděl, co s ní je. Hodiny vyčerpávajícího strachu.

Kam chce ještě zajít? Kolik si myslí, že toho vydržím?

Přesto, že se cestou z La Push jela schovat k Angele a ignorovala mojí snahu si s ní promluvit, věděl jsem, že se musí večer vrátit domů. Vylezl jsem do jejího pokoje, když jsem slyšel jak se její náklaďáček vrací po silnici, a počkal jsem tam na ni.

Vlastně jsem nevěděl, co jí mám říct. Na jednu stranu jsem ji opravdu nechtěl obírat o svobodu, nechtěl jsem ji věznit jako by něco provedla, když vlastně neudělala nic zlého. I přes tlustou clonu zaujatosti vůči…Jacobovi… jsem dovedl pochopit, že mu chtěla pomoct. Na druhou stranu jsem jí ale nemohl nechat hazardovat se životem. Ve svých prioritách jsem měl jasno. A i ona by měla mít

Vstoupila do pokoje, zavřela dveře a potom se otočila. Čekala, že tam budu. „Ehm,“ řekla otráveně. „Takže jak vidíš, jsem pořád naživu.“

To to tedy trefila. Stejně tak už nemusela být naživu, ale nezdálo se, že by ji to obtěžovalo.

Zasyčel jsem. „Bello, máš vůbec ponětí, jak málo dneska stačilo, abych překročil hranici a přišel si pro tebe? Víš, co by to znamenalo?“

Obličejem jí přelétl strach. „Ne, to nesmíš.“

„Takže ty se o mě bát můžeš a já o tebe ne?“ obvinil jsem ji.

„Nemáš se čeho bát, Jacob by mi neublížil.“

„Bello…“ řekl jsem unaveně a varovně. To zkrátka a jednoduše nemohla vědět. Nemohl to vědět ani on sám.

Sklopila oči a potom položila ruce kolem mých ramen. „Omlouvám se, že ses o mě musel bát.“

„To je slabé slovo.“

„Věděl jsi přece, že jsem s Jacobem a měl si proto vědět…“

„Jenže já jsem nevěděl,“ přerušil jsem ji ostře.

- - -

Neměl jsem na vybranou. Nemohl jsem ji pořád hlídat. Nejenže jsem musel střídat své bratry a sestry ve stopování Victorie, u které jsme pořád nevěděli, kdy znovu zaútočí, když se záhadně objevovala v blízkosti Forks a potom zase mizela, ale taky jsem musel na lov… S pocitem nejhorší proradnosti jsem ji na tu dobu svěřil do péče Alice. Udělal jsem z ní rukojmí a byl jsem si naprosto jistý, že se jí to nebude líbit.

Nechala mi rozzuřený vzkaz na záznamníku, což mě nepřekvapilo. Prý hněv medvěda grizzly se bude zdát vedle jejího jako vrnění kotěte, až se vrátím.

Ačkoli to bylo zajímavé přirovnání, věděl jsem, že až se znovu setkáme, bude to opět na bitevním poli. Co ale zbývalo, když ona odmítala vidět nebezpečí a já jsem jí nehodlal nechat nechráněnou.

Doufal jsem, že i přes svůj vztek ví, že to všechno dělám jenom proto, že mi na ní tak neskutečně záleží.

Zamyšleně jsem sledoval stopu kamzíka, který ještě nedávno kličkoval v těchto místech lesem, ale sotva jsem se na to soustředil. To Emmett na tom byl mnohem líp, užíval si každou minutu lovu. Už jsme to oba potřebovali, naše oči byly černé jak noc a žízeň mě sžírala, i když jsem náhodou ucítil kolem proběhnout myš.

V tom mi zavolala Alice, aby mi sdělila, že Jacob Bellu přímo před jejíma očima unesl. Nedokázala předvídat co udělá, stalo se to příliš rychle. Přijel pro ní a ona neváhala ani vteřinu nasednout k němu a odjet.

Bylo to tu znova.

Všechno co jsem zkoušel bylo tedy zbytečné.

Nevím proč, ale vnímal jsem to jako bod zlomu. Uvědomil jsem si, že jí nemůžu donekonečna bránit být svobodná. Bylo to nefair, ať už jsem k tomu měl sebelepší pohnutky. Ona odmítala uznat důvody, které se mě zdály tak podstatné, a já jsem ji nemohl znova a znova nutit.

Poraženě jsem se opřel o skálu porostlou mechem a kapradím a všiml si, že ze mě veškerý odpor rázem vyprchal.

Věděl jsem, že ji už nechám být. Najednou jsem si uvědomil, že už jí nechci bránit.

Sžíralo mě sice pomyšlení na nebezpečí, které pro ni vlci představovali, sžíralo mě pomyšlení na to, že budu muset protrpět hodiny a hodiny, ve kterých o ní nebudu nic vědět, sžíralo mě vědomí, že když bude s nimi, nebudu moci podniknout nic proti případnému Victoriinu útoku v případě, že by si prorazila cestu přes jejich území, ale zkrátka jsem věděl, že si zaslouží žít svůj život tak jak chce ona.

Najednou jsem nemohl pochopit, že jsem to neviděl už dřív. Choval jsem se jako blázen, jako maniak.

Hned potom jsem ucítil Jacobovu radost, až se dozví, že má volné pole působnosti. Můj výraz se zkřivil. Vzápětí jsem ji uviděl v jeho přítomnosti, když jemu nic nebránilo pokoušet si ji získat…

Ale až příliš jasně jsem si uvědomoval, že zrovna to je stěží přijatelný důvod pro to ji věznit.

Zhluboka jsem se nadechl a těžce vydechl. Chce ho, má ho mít. I kdyby… zarazil jsem se. I kdyby… donutil jsem se dokončit myšlenku… ho nakonec chtěla víc než mě. Stiskl jsem zuby a projela mnou mrazivá vlna strachu, který jsem si do té doby úplně neuvědomoval.

Přirozená žárlivost byla jedna věc, tohle bylo o dost horší. Uvažoval jsem, jak velké je to riziko. Bylo až příliš zřejmé, že on o ní má zájem. Jeho myšlenky, kdykoliv jsem si je mohl přečíst, mluvily jasně. Záleželo mu na ní, mírně řečeno. A Bella… nebyl jsem slepý. Rozhodně k němu nebyla netečná.

Snažil jsem se s tím vyrovnat, ale jediné, co jsem věděl bylo, že ať je to jak chce, budu to muset vydržet. Kvůli ní.

Hrdlo se mi svíralo, stěží jsem dýchal, radši jsem se o to nakonec přestal pokoušet. Celého mě obstoupila podivná bolest, u které jsem si mohl být jistý, že jen tak nezmizí. Bude mi teď nejspíš dělat trvalou společnost. Rty se mi stáhly do podivného úšklebku.

Jediné, co jsem musel s povděkem uznat bylo, že vlkodlaci měli jisté možnosti, jak si poradit s Victorií, kdyby to bylo třeba. To bylo pořád lepší než kdyby se chtěla zdržovat ve společnosti obyčejných lidí. Alespoň to.

„Hej, brácho!“ Emmett se najednou objevil těsně vedle mě a jedním pohledem si mě změřil. „Co je? Už zase se tváříš jak na pohřbu,“ obrátil oči v sloup. „Co tě zase sžírá? Už jsem si začínal myslet, že to s tebou chvíli bude k vydržení…“

Podíval jsem se na něj a neměl nejmenší chuť cokoli vysvětlovat. Uměl jsem si představit, jaké trefné narážky by dokázal vymyslet. Jemu si nikdy nic nezdálo tak vážné, jak to opravdu bylo.

Uvědomil jsem si, že je už dost pozdě. Měli bychom s tím pohnout.

Navíc jsem zjistil, že jakmile to půjde, chci být s ní.

- - -

Z lesa jsem zamířil přímo k mému domu. Naštěstí na mě nebyly znát žádné důsledky lovecké vášně. Žádná krev. Smetl jsem si několik kousků jehličí z oblečení. Emmett jako vždy vypadal o něco hůř, ale nebylo to v tom, že by to líp neuměl, ale že ho to takhle víc bavilo.

Věděl jsem, že se tam už vrátila, do svého zajetí, a nejspíš bude spát. Bylo něco po půlnoci.

Dvěma skoky jsem se ocitnul u ní. V mém pokoji. Ležela napůl vpletená v dece na velké zlaté posteli, oči zavřené, lehce oddechujíc. Tak něžná, tak oslnivá.

Zastavil jsem se a ohromeně zíral, jako bych to nikdy předtím neviděl. Každý kousek toho obrazu měl cenu zlata. Ať se stane cokoli, tohle si vždycky budu pamatovat. Každý kousek jejího těla, její krásné dlouhé vlasy, řasy na konci zavřených víček. Ten tichý tlukot srdce naplňující místnost. Její speciální neopakovatelnou vůni a sladké opojení, které mi přinášela.

Oněměle jsem se vpíjel očima do její krásy.

Láska k ní na mě zničehonic dolehla zdrcující silou. Kdyby to bylo možné, zcela jistě bych se v ní utopil. Věděl jsem, že ta láska ve mně bude navždy. A až Bella umře, umřu s ní. Moje srdce bylo závislé na tom jejím jako by to byly dvě planety, které se svou nezměrnou tíhou spojily v jednu.

Kdybych měl třeba zůstat slepý, abych ji mohl milovat, nerozmýšlel bych se. Jedině s ní jsem se po celých těch nekonečných letech cítil doma. Byla jediný bod ve vesmíru, kterého jsem se mohl chytit.

Opatrně jsem se položil k ní na deku. Prohlížel jsem si ji zblízka. Omamovalo mě její úžasné klidné bezvědomí. A síla lásky mě znovu a znovu omračovala.

Protáhla se a posunula, čímž mě částečně zalehla. Ani jsem se nehnul, ale stejně jí to probralo. Nadzdvihla hlavu a snažila se rozkoukat. Pro její oči ale byla dnešní černočerná tma nejspíš příliš velká.

„Promiň,“ zamumlal jsem tiše. „Nechtěl jsem tě vzbudit.“

Odevzdaně jsem čekal, až se probere k úplnému vědomí a přijde nevyhnutelný záchvat vzteku.

Uvědomil jsem si, že ona nejspíš čeká na to samé, z mé strany.

Ale atmosféra v místnosti byla příliš něžná. V prostoru mezi námi nebylo žádné tření. A to poslední, co na co bych mohl nyní pomyslet, byla zloba.

Nebylo to jenom tím, že byla tak blízko. Nebylo to jen tím kouzlem, které se vždy v podobných chvílích mezi námi objevilo. Bylo to tou láskou, do které jsem se už nějakou chvíli bezmocně propadal.

Jak na mě částečně ležela, odolával jsem pokušení ji sevřít a hladit ji, beze spěchu, se vší něžností…Místo toho jsem se nutil dál ležet na zádech, nehybně. Věděl jsem, že v tuhle chvíli bylo to pokušení z nějakého důvodu příliš velké. I bez toho jsem byl z její přítomnosti takřka mimo sebe.

Místo toho se ale pohnula ona. Jak ležela na boku, otočená směrem ke mně, pokrčila nohu v koleni a položila ji přese mě. Přitiskla se ke mně celou délkou svého těla. Celá pravá polovina mého těla náhle byla v plamenech. Její nohy se tiskly k mým, cítil jsem její měkké bříško, obrysy jejích žeber, všechny její křivky…

Ačkoli jsem neměl problémy vidět potmě, najednou se mi před očima setmělo. V tu chvíli se probudil i nezničitelný, otravný netvor, za všech okolností a bez oddychu čekající na svoji příležitost. Jeho přítomnost už mi byla tak známá. Věděl jsem, že se nikdy neunaví.

A věděl jsem, že bych měl něco udělat, ale neměl jsem sílu. Bylo to příliš krásné. Dovolil jsem si hladit ji, alespoň své ruce jsem uvolnil ze železného sevření své vůle.

Přitom jsem odolával pokušení ji uchopit do náruče, líbat ji, cítit ji ještě blíž. Proplést svoje tělo s jejím a ztratit se v její vůni.

Začala svými rty potmě zkoumat mou hruď. Přerývaně dýchala, cítil jsem, jak se mi pod rukama chvěje. Překvapeně jsem si uvědomil, že i moje tělo se chvěje potlačovaným napětím.

Její rty se mezitím dotýkaly mého ramene, mého krku až našly mé rty, se kterými se spojily. A nebyly to jen její rty, co jsem v té chvíli cítil na svých. Ten dotyk pálil jako žádný jiný a svoji horkost rozléval do celého mého těla. Jako by se proměnilo ve vřící lávu.

Přitom na mě přesunula ještě větší část své váhy a její noha si vydobyla prostor mezi mými koleny.

Ta sladká temnota se rozšířila  a prohloubila do hrozivých rozměrů. Málem jsem ztratil vědomí… Vnímal jsem divokost, která se o mě pokoušela. Prudce jsem se pohnul, prudce vydechl, popadl ji za ramena, vysmekl se zpod jejího těla a v tu chvíli jsem ležel vedle postele na podlaze, zatímco ona zůstala na posteli. Snažil jsem se popadnout dech.

Ona jen poraženě rozhodila rukama a zhroutila se na postel. Zjevně jí to taky stálo veškeré síly. „Jednou mě to zabije…“ vzdychla.

Cítil jsem se podobně. „To právě nesmí…“ upřesnil jsem.

„Stejně to bude moje smrt, ať se snažíš jak chceš.“

„Moje taky,“ konstatoval jsem.

Když jsem se trochu vzpamatoval, uchechtl jsem se. „Byl jsem připravený na hněv, který zahanbí i grizzlyho a místo toho tohle. To bych tě měl rozzuřit častěji.“

„Asi to necháme na ráno,“ řekla bez zvláštního výrazu. „Jsem ráda, že jsi doma.“

Vrátil jsem se k ní na zlatou postel. „Můžeš mi říct, co se ti na téhle posteli vlastně nelíbí?“

Chvíli bylo ticho. „No, některé věci by se našly, ale za to ta postel nemůže. Je vlastně docela pěkná.“

„Omlouvám se, že jsem v tobě vzbudil falešné naděje. Neměl jsem to nechat dojít tak daleko, ale je to vážně heroický výkon ti odolat.“

„Měla bych asi říct, že mě to mrzí. Že jsem neměla... Ale nemrzí.“

„A já bych měl říct, že mě mrzí, že tě to nemrzí.“

Nechal jsem ten paradox jako už tolikrát předtím viset ve vzduchu. „Ale že mi tak ochotně podkopáváš sebeovládání, ničemu neprospěje.“ promluvil hlas mého rozumu.

„Za to se nebudu omlouvat.“

Ani jsem to nechtěl. „A můžu se omluvit já?“

„Za co?“ zeptala se nechápavě a zvědavě. Naprosto nemohla tušit, co mám na mysli.

„Za to, že jsem neviděl věci ze správného úhlu,“ začal jsem vysvětlovat a pohladil ji po tváři. „Je sice pravda, že se mě zmocňuje šílenství pokaždé když tě mám opustit… ale není správné tě držet příliš pevně.“ Byl jsem si jistý, že ta slova chci říct a že chci pokračovat, ať už to pro mě znamená cokoli.

„Jak… jak to myslíš?“ nebyla si jistá.

„Nejsem tu od toho, abych tě zavíral. Je to tvůj život. A když jsi ty ochotna… z jakéhokoli důvodu…“ před očima mi přelétla tvář Jacoba Blacka „podstupovat nebezpečí, které já jen těžko snáším, je to tvoje volba.“

„Kde se vzala všechna ta tolerance?“ zeptala se s notnou dávkou překvapení v hlase.

„Budu se snažit být rozumný a více důvěřovat tvému úsudku.“ Cítil jsem se jako dítě, které pouští z ruky tenký provázek, na kterém byla přivázaná lodička, a nechává ji tak volně plout na hladině rybníka. „Máš právo se rozhodovat sama za sebe.“

„No tohle…“ vydechla.

„Takže,“ nabral jsem dech. „Až budeš mít v plánu se do La Push zase vrátit, odvezu tě tam a předám tě. Jediné co chci je, aby tě stále někdo hlídal. Buď já a nebo… on. A hlavně si nedělej starosti s tím, že se musíš brzy vrátit, protože tě tu čekám. Zařídím si nějaký svůj program.“ Nebo spíš se k něčemu donutím, abych na to nemusel myslet, upřesnil jsem si pro sebe.

Dvakrát polkla. „Ale já nemám v plánu se tam vrátit.“

Cože? Tentokrát jsem zase zůstal ohromeně zírat já. „Přejela jsi tam snad někomu kočku?“

„Řekla jsem Jacobovi o našich plánech ohledně… proměny… Nečekal, že to bude tak brzy. Nikdy jsem ho neviděla tak rozčíleného. Řekl…“

Vnímal jsem, jak jí ta slova nejdou přes pusu.

„Řekl mi, že by byl radši, kdybych byla mrtvá.“

Vzdychnul jsem. Ubližoval jsem jí nejen já. „To je mi líto…“ zamumlal jsem.

„Myslela jsem, že budeš mít radost.“

Zase jsem se trpce uchechtl. Nemohl jsem se ale divit, že o mě měla takové mínění. V poslední době jsem toho předvedl dost, aby si o mě mohla myslet téměř cokoli.

„Radost z něčeho, co tě bolí?“ zašeptal jsem jí do vlasů. „To přece nejde, Bello.“

Pokračování:

Kompromis

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward books - Half Moon (Eclipse) - Provázek: