Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward books - Half Moon (Eclipse) - Oheň a led

07.09.2010 (07:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3656×

Shrnutí (zatím zveřejněné kapitoly):

Twilight = Midnight Sun - Doznání (kapitola 13)

Twilight = Midnight Sun - Anděl (kapitoly 21, 22, 23)

Twilight = Midnight Sun - Příležitost (epilog)

New Moon = Moonless Night - Konec (kapitola 3)

New Moon = Moonless Night - Bezměsíčná noc (kapitoly 4 - 18)

New Moon = Moonless Night - Volterra (kapitola 20)

New Moon = Moonless Night - Podmínka (epilog)

Eclipse = Half Moon - Provázek (cca kapitoly 1, 2, 3, 4, 6, 8)

Eclipse = Half Moon - Kompromis (kapitola 20)

- - -

OHEŇ A LED

(Eclipse – kapitola 22)

„Dobře, svůj úkol jsi splnila. Novorození budou šílet,“ řekl jsem poté co zanechala stopu své krve na kmeni stromu. Její sladké, voňavé krve. Znamenající pálení a jed, jako vždy. Jako vždy jsem se snažil to nevnímat a jako vždy mě moje nevyhnutelná reakce znechucovala a unášela zároveň. Vytáhl jsem tlustou zimní bundu, kterou měla zabalenou s sebou. Všiml jsem si, jak se třese zimou. „Dál už to není v našich rukou. Jdeme tábořit.“

Zanechali jsme za sebou les plný stop, abychom měli jistotu, že novorození, pod nepřímým vedením Victorie půjdou přesně tam kam chceme.

„Kde se máme sejít s Jacobem?“ zeptala se.

„Přímo tady,“ ukázal jsem ke stromům za námi a povzdechl si.

Zvláštní. Tuhle schůzku jsem s Jacobem domluvil já, ne ona. Kdyby k tomu nebyly tak dobré důvody, nikdy bych se k tomu nedonutil. Ale nebylo možné neuznat, že doopravdy smrdí tak strašně, že jedině on ji odsud může dostat do našeho tábořiště. Jeho nechutný odér zahladí všechny stopy, které by na cestě mohla zanechat. S jistotou zabrání novorozeným vydat se tím směrem.

Celkem ironie – smrad jako výhoda.

Znamenalo to totiž, že několik kilometrů směrem do hor ji ponese v náručí. Radši jsem si nepředstavoval myšlenky, které mu přitom poběží hlavou. Místo toho jsem doufal, že se ovládne, a zůstane jen u myšlenek.

V tu chvíli se objevil. Polonahý, jako vždycky. Odfrkl jsem si. Stál s rukama založenýma na prsou a z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst. Jenom já jsem bohužel okamžitě věděl, na co myslí. Jako už několikrát jsem zatoužil po tom, mít nějakou možnost, ho vypnout. Ve své hlavě.

„Určitě se to dalo provést nějak líp,“ zavrčel jsem a vytáhl z batohu mapu, abych mu ukázal, kam přesně ji má odnést. „Je to asi patnáct kilometrů, budu tam čekat.“

Vzal Bellu do náruče. Pohled, který bych si nechal ujít. Už i tak bylo Jacoba v mém životě dost. Příliš.

Snažil jsem se nevnímat zjevné potěšení, které z toho měl. Jeho radost z toho, že ji takhle bude svírat celých patnáct kilometrů.

To nějakou dobu potrvá, nenechám si ujít ani okamžik. Slyšel jsem ho.

Nepřátelsky jsem se na něj podíval. „Opovaž se zdržovat.“

Jen se usmál, vědomý si výhody, kterou v téhle situaci má.

„Tak ahoj,“ zašeptala Bella, Jacob se otočil a zmizel i s ní v lese.

Vzal jsem batoh a vydal se lesem k tábořišti. Oklikou. Přesto jsem věděl, že při jeho rychlosti a při jeho ochotě zrychlit (nepochybně se povleče jak želva) tam budu o dost dřív než oni.

- - -

To čekání bylo těžko snesitelné. Minuty se vlekly. Samozřejmě mě napadlo asi tisíc situací, které se cestou mohly stát, a moje znechucení bylo téměř dokonalé. Snažil jsem se na to nemyslet. Ale vědomí, že má teď v rukou to, po čem bez přerušení toužil, mě sžíralo. Nevěděl jsem, jestli je dobře nebo špatně, že mu Bella neviděla do hlavy tak jako já.

Nakonec se rozfoukal divoký vítr a začalo hustě sněžit. V tu chvíli se konečně objevili nad skalou na kraji lesa.

„Bello,“ vyrazil jsem k nim a v ten moment jsem stál u nich. Jacob ji okamžitě pustil. Možná překvapením. Přece jenom to vyžadovalo trochu cviku zvyknout si na způsob, kterým se upíři pohybují.

Podíval jsem se na něj. „Díky. Bylo to rychlejší, než jsem čekal. Toho si vážně cením.“

Jen přikývl a podíval se kolem sebe na černé nebe. Pak na náš stan. „Vezmi ji dovnitř. Tohle bude zlé.“

- - -

Vítr otřásal stanem a já jsem bezmocně přihlížel tomu, jak se Bella beznadějně třese zimou. Oblečená do několika vrstev teplého oblečení a až po nos zabalená do spacáku.

K-k-k-kolik  j-j-je  hodin?“ zeptala se s vynaložením všech sil.

„Asi dvě.“

Další vlna nezvladatelného třesu. Snažil jsem se něco vymyslet, ale nic mě nenapadalo. Neměl jsem stání, připadal jsem si jako lev v kleci. Nic nebylo tak mimo mé síly jako zahřát ji. Mít normální teplotu, mohl bych se s ní o to teplo podělit. Jenže moje bezkrevné neživé tělo přebralo mrazivou teplotu okolí.

Byl tu ještě jeden způsob, o kterém jsem věděl, že lidi obvykle spolehlivě zahřeje… Ten už nepřipadal v úvahu vůbec…

Obával jsem se chvíle, kdy se třást přestane, protože to by znamenalo, že její tělo už je tak vysílené a zmrzlé, že se už ani nesnaží proti tomu bojovat. Proklínal jsem se za to, že jsem zvolil náš tábor tak vysoko. Alice přece říkala, že přijde bouře. Proč jsem trochu nemyslel? Zvažoval jsem možnost náš tábor alespoň nyní, přestěhovat někam, kde to pro ni bude snesitelnější, ale nenapadal mě způsob, jak to v naší situaci provést.

Situace byla kritická.

„Co mám udělat?“ řekl jsem polohlasem ze zoufalství, spíš pro sebe. Vyznělo to skoro prosebně. Frustrace a nerozhodnost mě drtila.

„M-m-m-mě j-j-je d-d-d-dobře,“ zkoušela  mě přesvědčit. Jen tím prohloubila mou beznaděj. Dal jsem si hřbet ruky na čelo a prsty křečovitě sevřel chomáč svých vlasů.

Zvenku se k nám doneslo Jacobovo zavytí. Už nějakou dobu jsem slyšel jeho tlapy, jak vržou na sněhu kolem stanu. Věděl bych co s tím udělat, sděloval mi.

„Jasně. Přines ohřívač,“ odpověděl jsem mu.

Nejsem bernardýn, odfrkl si.

V tu chvíli se objevila jeho hlava, lidská hlava, ve vchodu. Nasoukal se dovnitř. Jeho příšerné aroma se smíchalo s Bellinou vůní. Stáhl se mi žaludek, ale zároveň jsem uvítal chvilku bez vytrvalého pálení v hrdle. Nebylo pro mě sice v tu chvíli podstatné, ale přece jsem se ho rád zbavil.

„Říkal jsi, že potřebuje ohřívač, tak jsem tady. Posledních pár dnů si udržuju příjemných 42 stupňů.“

Propíchl jsem ho pohledem.

Bez toho, aby čekal na moji odpověď, jí začal rozepínat spacák. Jako vždycky arogantní a odporně sebevědomý.

Stiskl jsem mu rameno. „Na to zapomeň.“

„Přece ji nenecháš umrznout, ty… mrazničko,“ řekl s opovržením. Zazněla v tom ale i upřímná obava.

Moje zuřivost ho těšila. Věděl jsem, že všechny trumfy má teď v ruce on. A nebylo to poprvé. Kdyby to šlo, můj mrazivý pohled by ho určitě připravil o nějakých pěkných pár stupňů tělesného tepla.

Zároveň jsem ale viděl, že o ni má skutečnou starost. Sundal jsem ruku z jeho ramene. Byla o poznání teplejší. Věděl jsem, že nemám na vybranou a přikývl jsem. „Dávej si pozor,“ varoval jsem ho zároveň. Věděl až moc dobře, co tím myslím.

Rozepnul jí spacák a pokoušel se tam vecpat.

„N-n-n-n-…“ snažila se protestovat Bella.

„Nebuď hloupá,“ snažil se jí domluvit. „Tobě se nelíbí mít na nohou deset prstů?“

Nacpal svoje tělo do neexistujícího prostoru a zatáhl zip. Bella se k němu okamžitě přitiskla a vydechla úlevou, když ucítila jeho teplo. Pevně ho objala a snažila se nenechat mezi jejím a jeho tělem ani milimetr prostoru.

Dobrá práce, Bello, zajásal Jacob v duchu. „Za chvilku ti bude teplo. Šlo by to sice rychleji, kdyby sis sundala oblečení…“

Zavrčel jsem. Báječně se bavil.

„No co, jenom prostý fakt. Neznáš zásady pro přežití?“ obličejem se mu rozléval vítězný úsměv.

Mohl mě napínat jak na skřipci, mohl si se mnou hrát jak s panenkou woo-doo. Měl jsem sto chutí odejít, ale představa, že ho tu s ní nechám samotného, byla ještě o dost horší.

Zmrazoval jsem ho pohledem a ze všech sil si přál mít možnost být na jeho místě. Sledoval moji frustraci. „No jo, to jsou ty brzdy, kámo.“

Pohlédl jsem radši na strop stanu. Nemohl jsem se na to dívat.

Jenže na plátně stanu, tedy přesněji řečeno na pozadí mé mysli, se promítaly Jacobovy myšlenky, před kterými jsem nemohl utéct. Tuhle noc nejspíš nemám šanci utéct před ničím, napadlo mě kousavě. Utéct… vysmíval jsem se sám sobě. Dneska bych mohl být pomalý jak pohyb tektonických desek a vyšlo by to nastejno. S tímhle by si neporadil ani Superman.

Aniž bych se na něj díval, věděl jsem, že svůj pohled zaměřil na její tvář dotýkající se jeho hrudi. Měřil vzdálenost jejích rtů od jeho kůže a v jeho představách se Bella pohnula a přitiskla k němu své rty.

Stiskl jsem čelisti. Dělal to schválně nebo to bylo silnější než on? Dál jsem zíral do „prázdna“.

Bella už ležela docela klidně. Vypadala, že spí. Posunul svoji ruku na její rameno a dál si ji prohlížel. Představoval si, jak jí vplétá prsty do vlasů. Jak bere její hlavu do dlaně, sklání se k ní a bez rozmýšlení ji líbá…

„Myslíš, že by ses mohl alespoň pokusit ovládat svoje myšlenky!!!“ vylítl jsem. Vrčení, které vycházelo z mé hrudi, mi přitom vážně dělalo dobře.

„Nikdo neříkal, že musíš poslouchat,“ řekl blahosklonně, dobře si vědom své převahy.

„Nemáš ponětí, jak hlasité ty tvoje fantazie jsou.“

„Pokusím se to ztlumit,“ odpověděl sarkasticky. Užij si to. Po tom všem je načase, aby sis vychutnal trochu žárlivosti. Abys věděl, jaký to je.

Trochu… Byla to divoká bouřící řeka žárlivosti a já jsem stál uprostřed.

Žárlíš, že ji takhle nikdy nebudeš moci zahřát, co?

„Ano, na to taky,“ odpověděl jsem mu, ačkoli nejradši bych ho ignoroval.

„Tím se trochu srovnávají možnosti, co? Když pomyslím na všechny ty věci, které bych s ní já mohl dělat a ty ne…“

Zjevně se rozhodl do mě rýpat až do rána. „Radši spi, psisko. Lezeš mi na nervy.“

Zamyslel se. „Co bys dělal, kdyby si to rozmyslela? Víš, že má na vybranou. Víš, že jsem pro ni v mnoha ohledech lepší než ty. Co bys dělal, kdyby se rozhodla… jinak?“ zeptal se.

Představil jsem si ji, jak miluje někoho jiného. Představil jsem si situaci, ve které se mi to snaží nějak vysvětlit a utápí se v nerozhodnosti, výčitkách a strachu, že mi ublíží. Znal jsem ji příliš dobře na to, abych věděl, že by o mě měla větší starost než o sebe…

Vzpomněl jsem si, kolikrát jsem na to už myslel. Probíral jsem to znovu ze všech možných stran. Jak hodně rozdílný by byl její život s ním naproti tomu, co jsem jí nabízel já. Nemusela by se vzdávat ničeho lidského. I když on taky nebyl zrovna člověk, byl rozhodně víc člověk než já. Nemusela by se vzdávat své budoucnosti, mohla by si ponechat všechny své stávající možnosti.

Jak rád bych věděl, co k němu cítí. Věděl jsem, že on ji miluje… svým způsobem, který se dost lišil od toho mého. Ale ona?

Vyměnil bych všechno za to, kdybych si mohl přečíst tuhle jedinou její myšlenku. Tohle tajemství mě zaměstnávalo už týdny. Sžíralo mě jako kyselina. Všímal jsem si různých náznaků, více či méně zřejmých. Občas se na něj dívala… tak, že mě to trhalo na kusy. Občas se ho dotkla… a bylo v tom něco víc než přátelství. Mohl jsem si namlouvat, že se mi to jenom zdá, abych se cítil líp, ale věděl jsem, že se mi to nezdálo.

Mohl jsem si být jistý, že k němu cítí něco víc. Jen slepý by to neviděl. Věděl jsem, že i Jacob si toho byl vědom. A ona?

Každopádně, kdyby to tak chtěla, podřídil bych se. Chtěl jsem, aby byla šťastná. Díky mně byla nešťastná už mockrát, nehodlal jsem v tom pokračovat.

„Nechal bych ji jít,“ odpověděl jsem a při té představě jsem se proměnil v kousek prázdného vzduchu, který rozfoukal vítr. Vrátila se mi všechna ta síla, která mě den ze dne zabíjela, když jsem se pokoušel žít bez ní.

„Nechtěl bys mě zabít?“ ptal se Jacob ve své pokřivené logice.

K čemu se domnívá, že by to bylo? „Ne.“

„Proč ne?“

„Vážně si myslíš, že bych jí takhle ublížil?“

„Jo, to máš pravdu,“ souhlasil, když si to trochu srovnal v hlavě. Vzdychl. „Ale někdy…“

„... jo, někdy je to úchvatná představa,“ dokončil jsem jeho myšlenku.

- - -

Ráno se Jacob neochotně vysoukal ze spacáku, proměnil se a skokem zmizel v lese. Sledoval jsem sníh, který přitom srazil z větví, jak se snáší k zemi, a přál jsem si, aby se mi v jeho nepřítomnosti ulevilo. Připadal jsem si po té noci vyčerpanější, než bych čekal.

Věděl jsem ale, že není daleko. Vlastně, nikdy nebyl dost daleko.

Dělilo ho od nás jen několik stromů. I když jsem na něj neviděl, věděl jsem, že se jako vlk pohodlně stočil pod jedním ze stromů a ihned se začal věnovat nejčerstvějším vzpomínkám. Kdykoli když nemusel hlídat situaci dole.

Bouře už dávno ustala a nebyla zdaleka taková zima.

Bella se probrala, vysoukala se ze stanu.

Postavila se přímo naproti mně a vzala mě za obě ruce. „Jaká byla… noc?“ zeptala se opatrně.

„Těžko by se mohla dostat do desítky nejlepších nocí v mém životě,“ řekl jsem s náhlým pocitem, že Jacobovi po poslední noci ještě něco dlužím.

Byla to čistá vypočítavost. Věděl jsem, že nás v tichu, které nastalo po bouři, dobře slyší. A uvědomil jsem si, že jsou věci, které by měl vědět. Boj přece neskončil, a když o ni mohl bojovat on, já taky. Jeho metody taky nebyly úplně nejčestnější.

A tady nešlo o nic víc, než o pravdu, kterou neznal. Zatím.

„Ty máš svůj žebříček?“ Zjevně ji to zaujalo. „O tom mi budeš muset vyprávět. Jsem zvědavá.“

„Zkus hádat,“ pokusil jsem se podpořit jeho i její zvědavost.

„Je jich tolik, o kterých nic nevím. Celé století.“

„Všechny ty noci se odehrály až potom, co jsem tě poznal. A vedou se slušným náskokem.“

Kdesi na kraji jsem zachytil Jacobovu nelibost. Byl to zvláštní, dvojitý dialog. Jeden hlasitý, jeden tichý.

„Aha…,“ řekla a usmála se. Na chvíli se zamyslela. „Mě ale napadají jen ty moje.“

„Třeba to budou ty samé. Zkus to.“

Z lesa jsem už neslyšel jen jeho nelibost, ale i rostoucí vztek. Váhal, jestli má poslouchat dál, ale jeho zvědavost byla větší než obavy.

„No, tak třeba ta první noc, kdy jsi u mě zůstal.“

Jenom jsem přikývnul. „Nejvíc se mi líbila ta část, kdy jsi o sobě nevěděla.“

Střelila po mě koutkem oka. Ještě stále se nezbavila rozpaků, co se týkalo jejího mluvení ze spaní. Případně nejen mluvení… ale to jsem si nechával pro sebe.

„Potom jak jsme letěli domů z Itálie.“

Zase jsem přikývnul. Ale zároveň mě to překvapilo. „Myslela sis přece, že s tebou nezůstanu…“

„Ano, ale byl jsi se mnou. Po nekonečně dlouhé době…“ vydechla a radši nedokončila. „Teď mi pověz nějakou svou. Uhodla jsem tvoje první místo?“

„Ne… To byla ta noc předevčírem. Kdy jsi souhlasila…“ odmlčel jsem se, abych se ujistil, že tuhle větu nepřeslechne. Z lesa se na mě přiřítila záplava zuřivého zděšení. Věděl jsem, na co pomyslel jako na první a druhou možnost dokončení té věty. A tušil jsem, že to co uslyší bude to poslední co čeká. „… že si mě vezmeš.“

Jako by les byl najednou prázdný. Zůstalo tam jen viset jedno ohromné COŽE a za ním dlouhá řada vykřičníků. Potom se vzpamatoval a na mou hlavu se sesypaly všechny možné i nemožné nadávky. Šílel vzteky.

„Tu na seznamu nemáš?“ vyptával jsem se a vracel mu rovnou měrou to týrání, které on v noci uštědřil mě. Taky mě nešetřil…

„Ale ano, mám… S mírnými výhradami.“

Ticho v lesním porostu za stanem proťalo ostré zavytí.

„Konec příměří,“ zamumlal jsem. Naše pozice opět vyrovnaly. Doufal jsem, že pochopil, že nebudu tak lehký soupeř, navzdory tomu, jak mu to připadalo v noci.

Bella mě proťala pohledem. „Jacob! Tys věděl, že poslouchá!!“ V jejích očích se objevilo pobouření.

„Ano,“ řekl jsem a odolával jejímu pohledu. „Nikdy jsem neslíbil, že budu bojovat čestně. Oba jsme věděli, do čeho jdeme. A on si to zaslouží vědět.“

Zabořila hlavu do dlaní.

„Zlobíš se na mě?“ musel jsem se zeptat.

„Ne, jsem zděšená ze sebe. To všechno je… kvůli mně.“

Jeho bolest zasáhla i ji. V tom se Jacob, v lidské podobě, objevil na kraji lesa. Jeho výraz byl nečekaně pohaslý, poražený. Podíval se na nás.

Jak to, že jsem to dřív neviděl? Pomyslel si. Jestli jsem dřív věřil, tak teď už vím, že tady nemám šanci.Teď už ne. Choval jsem se jako idiot.

Otočil se zmizel v lese. Chtěl se přidat k ostatním na bojišti. Volali ho a svoji povinnost nemohl ignorovat. Už zbývaly jen minuty, než tam armáda novorozených dorazí. Kromě toho neviděl důvod tady dál zůstávat.

Bella se rozběhla za ním. Zůstal jsem stát vedle stanu. Byl jsem si jistý, že při tomhle rozhovoru by ani jeden z nich nechtěl mít obecenstvo. Ať už se stane cokoliv, bylo správné zůstat stranou. Slíbil jsem jí to.

Bohužel ale nebyli dostatečně daleko, abych neslyšel jejich slova a jeho myšlenky. A neviděl obrazy v jeho hlavě, do kterých se jeho myšlenky vplétaly. Musel bych se dostat dost daleko odtud, abych to mohl nevnímat.

„Spěchám, Bello,“ řekl s jistou nepřístupností v hlase. A opravdu nechtěl, aby se mu zrovna teď pletla pod nohy. V tu chvíli toho na něj bylo příliš.

Díval se na ni, jak stojí před ním, hryže si dolní ret a hledá slova.

Znechuceně se odvrátil. „Co po mě chceš? Snad ne, abych ti šel za svědka na svatbu…“

„Nech toho, Jaku…“ hlesla a hlas se jí zlomil. „Je mi líto, že jsem tak špatná, tak sobecká. Už to víckrát neudělám, už ti nebudu ubližovat. Už ti nebudu křížit cestu.“

„Hmf…“ odfrkl si. „To není zrovna o moc lepší vyhlídka, to mi věř. Co když vůbec nechci, abys odcházela?“

„To by k ničemu nevedlo. Každý chceme něco jiného a já ti vždycky budu jenom ubližovat.“

„Nech toho… Nejsi jediná, kdo je schopný sebeobětování. Můžeš se spolehnout, že jediný, co teď chci je vrhnout se do tý zatracený bitvy, třeba se mi poštěstí zmizet ze scény. Osud by ke mně mohl být konečně trochu přívětivý.“

Zasyčel jsem a projela mnou vlna zlosti. Tohle přesáhlo všechny meze. Sotva existovala zbraň, která by byla méně čestná. I kdyby to stokrát byla pravda… Nebral na ní vůbec žádné ohledy.

Bella se vyděsila, udělala krok k němu, jako by se mu chtěla vrhnout do náruče, potom se zastavila a zatnula pěsti. „Ne, Jacobe. To ti nedovolím!“

Uchechtl se. „A jak mi v tom zabráníš?“

„Jacobe, nemáš jasnou hlavu… Já tě prosím, zůstaň se mnou.“

Zaváhal. „Na jak dlouho? Než bitva skončí a odejdeš s ním?“ pohrdal tím, že nedokázala najít pádnější argument.

„Nechci tě ztratit!“ zaúpěla.

„To ale nestačí.“

„Jsi pro mě příliš důležitý,“ naléhavě ho prosila.

„Já vím,“ řekl takřka bez zájmu. Ale ne dost důležitý. Nikdy jsem pro tebe neznamenal víc než on. A teď už nemůžu ani doufat. „Ale to taky nestačí.“

Otočil se k ní zády a odcházel. „Jacobe!!!“ zakřičela na něj hlasem vyšším o několik oktáv. „Polib mě, polib mě, prosím!“

Sklonil jsem hlavu. Byla tohle moje konečná porážka? Ani on, ani já jsme si nemohli být jistí, co přesně tím Bella myslí. Zachvátila mě hrůza z představy, že si uvědomila, že pro ni znamená víc, než si byla dosud ochotna přiznat.

Váhavě se k ní otočil a soustředil se na její oči. Byly plné děsu, ale na jejich dně jsme oba mohli vidět něco víc. Něco, co mu opět dalo naději. Takhle by se nebála o člověka, který by pro ni znamenal jen o trochu míň, než… To zjištění mě trhalo na kusy. Milovala ho. Opravdu ho milovala.

A přesvědčila i jeho. Vrátil se k ní a políbil ji. Ne, nepolíbil. On ji líbal, celé dlouhé vteřiny. Byl jsem neskutečně vděčný, že jak zavřel oči, neviděl jsem nic než tmu a jeho myšlenky se v tu chvíli staly příliš extatickými na to, aby se daly přečíst. Přesto mě to vědomí probodávalo ze všech stran. „Bello…,“ hlesnul jsem tiše a chytil se za hlavu. Kéž by šlo před tím utéct. Teď už ale bylo příliš pozdě. Nehledě na to, že by to stejně nepomohlo.

Vnímal jsem, že ji chytil v pase a přitiskl se k ní celým tělem. Hned potom mu ovinula paže kolem krku a též se k němu vší silou přitiskla. Srazila mě vlna spalující bolesti. Ten polibek byl opravdový, vložila do něj celou svoji duši. Měl jsem pocit, že s každou vteřinu sestupuji o další stupeň níž po schodech, které vedly do pekla. Ta děsivá, žhnoucí temnota byla všude kolem mě.

Polibek skončil, otevřel oči a podíval se zblízka na její tvář. Oči měla zavřené a jen pomalu je otevřela, pleť měla zbarvenou do červena, tak jak jsem to už u ní sám několikrát viděl. Zírala na něj, její pocity jsem ale neuměl odhadnout. Šok, překvapení, neschopnost uvěřit? Láska? Touha. Provinilost. Jeho oči sice nebyly tak ostré jako moje, stejně si ale všimnul, jak jí srdce divoce buší.

„To měl být náš první polibek,“ pohladil ji po vlasech. „Musím jít. Slibuju, že na sebe dám pozor.“

Jedním plavným skokem se proměnil a zmizel v lese. Ještě chvíli jsem sledoval zmatek v jeho hlavě. Přesto, že na nějakou chvíli uvěřil tomu, co zahlédl na dně jejích očí, zmítaly jím protichůdné pocity. Nedokázal zhodnotit novou situaci, stejně jako jsem to nedokázal já.

Les i se skalami se ponořil do ticha. Do ticha, které mohutnou silou popíralo drama, které se zde, na vrcholcích hor, odehrávalo.

Zavřel jsem oči vysílením a pochyboval jsem, že je ještě dokážu otevřít. Bolest udělala své. Obestřel mě smutek a nejistota.

- - -

Nevím, kolik uběhlo času, nejspíš jen minuty, než se Bella pomalu vynořila z lesa. Když její kroky byly dostatečně blízko, přeci jen jsem ztěžka otevřel oči a podíval se na ni. Netušil jsem, jak se tvářím, ale věděl jsem, že jakýkoli výraz, kterého jsem v té chvíli byl schopen, by jí to rozhodně neusnadnil.

Zaujala poražený, zmučený, provinilý postoj. „Nevím …co se stalo,“ hlesla.

„Miluješ ho,“ konstatoval jsem prostě.

Stála bez života, jako ledová socha. Potom ke mně zdvihla oči. „Tebe miluju víc.“

Přes všechnu bolest uvnitř, jsem pocítil nesmírnou úlevu. Alespoň pro tuto chvíli. „Já vím.“

Ve chvíli ticha, které potom nastalo, jsem nejspíš oba měli co dělat sami se sebou.

„Proč se na mě nezlobíš?“  zeptala se nechápavě.

„Jsi jenom člověk, Bello.“

„To je ta nejubožejší omluva, jakou znám,“ odmítla ze sebe sejmout byť jediný kousek viny, kterou cítila.

„A on nebojuje poctivě. Nezastaví se před ničím a rozhodně se ti to nesnaží ulehčit. Vedle něj jsem hotový světec. A navíc… si za to můžu sám. Když jsem tě opustil, byl to on, kde tě dal dohromady. Těžko jsem mohl očekávat, že se to obejde bez následků.“

„Mohlo mě hned napadnout, že to jako obvykle překroutíš, abych mohl obvinit sám sebe. Jak jinak… Jako bys to byl ty, kdo…“ Nemohla pochopit můj postoj.

„Byla bys radši, kdybych ti vynadal?“

„I to by bylo ještě příliš shovívavé.“

Zavrtěl jsem hlavou. „To neudělám, i přesto, že si to z nějakého nepochopitelného důvodu přeješ. Nemůžu.“ Slíbil jsem jí přece volnost. Nebyla moje úloha ji nutit být se mnou, pokud by to nechtěla.

„Ale jednu věc bych rád věděl,“ dodal jsem váhavě.

„Jakou?“

Nebyl jsem si jistý, jestli se doopravdy chci zeptat.

„Jak hodně tě to přesvědčilo? Myslím… ten polibek?“ podařilo se mi to vyslovit. „Jak moc to pro tebe znamená?“

Svěsila ramena a podívala se do země. Chvíli přemýšlela a já věděl, že v sobě zkouší najít odpověď na otázku, kterou si ještě sama nestihla položit.

„Nevím,“ řekla nakonec. „Jsem víc zmatená, než jsem si dokázala připustit.“

Jaké to asi je milovat dva lidi naráz? Vypadala jako když prochází peklem. Byla jako půlměsíc. Napůl zalitá horkým slunečním světlem a napůl ukrytá v mrazivé tmě. Přičemž obojí pro ni očividně mělo neodolatelné kouzlo.

Zdvihla oči, zmatené, křehké a hluboké. „Ale jedno vím jistě. Že to ani o kousek nepohnulo láskou, kterou cítím k tobě. Tahle láska překonává všechno, nic většího a pevnějšího neznám,“ dívala se mi přitom do očí tak upřímně. Najednou v nich nebyl žádný strach, žádná provinilost. Jen pravda, kterou se snažila vyjádřit.

Kéž bych věděl, kéž bys TY věděla, že to tak zůstane, moje křehká usoužená hvězdičko, pomyslel jsem ji a pod tíhou jejího upřímného vyznání jsem ji sevřel v náručí. Vděčný za každou chvíli, kterou jsem s ní mohl prožít.

Pokračování:

Misky vah

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward books - Half Moon (Eclipse) - Oheň a led: