Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Anthony Mason Volturi - Kapitola 9.

25.12.2010 (14:00) • KatieBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1230×

Útěk
..........................

Po večírku se všichni vrátili na své místo. Někteří jeli zpátky domů. Někteří jeli cestovat. A někteří teď leží ve své komnatě a čekají na snoubenku. Tanya je pryč už půl hodiny. Koneckonců by tam mohla zůstat celý den. Už vidím, jak se po mně bude sápat a já zrovna dneska nemám náladu. Ale nemůžu ani za otcem ani za matkou. Vyptávali by se mě, proč jsem utekl, a na to jsem taky neměl náladu. Nejradši bych na těch deset let zmizel.

To je nápad! Uvědomil jsem si. Demetriho bych vzal sebou a mohli bychom někam, kde nevysvitne sluníčko. A kdyby šel Demetri se mnou, pak by nám to zaručilo, že nás jen tak hned nenajdou.

Neváhal jsem ani vteřinku a zabalil si všechny potřebné věci a jen trochu oblečení. Můžeme kdyžtak zajet nakoupit. Peněz mám od otce dost. Jakmile jsem si zabalil vše potřebné, vyletěl jsem jako tryska z komnaty. Kde najdu Demetriho? Kde jinde než v tělocvičně. A měl jsem pravdu. Demetri právě trénoval Heidi. No nevím, jestli se tomu dá říkat trénování. Spíš se jí dvořil. Ale to není moje věc.

„Demetri, můžeš na moment?” zvolal jsem.

„Jistě, kamaráde,” usmál se Demetri a v mžiku stál vedle mě. „Tak co potřebuješ?”

Sklonil jsem se co nejblíž k němu a řekl jsem, co nejtišeji jsem mohl: „Pojeď se mnou pryč. Na deset let se vypaříme a pak se vrátíme na svatbu. Nechci tu být už ani vteřinu.”

Demetri se na mě nechápavě podíval. „Proč?”

„Kvůli Tanye, otci a matce. Vyptávali by se a tak. Pojeďme pryč z Volterry. Prosím,” prosil jsem ho.

Demetri se zhluboka nadechl, chvilku přemýšlel a pak mě poplácal po rameni a zvolal nahlas: „Dobře, Edíku. Za minuty sraz venku před Volterrou a rozdáme si to na cvičišti hezky venku, souhlasíš?” mrknul na mě.

„Dobře,” kývl jsem a odcházel na určené místo.

Demetri tam byl přesně. Měl sebou jen příruční tašku a úsměv na tváři.

„Pořád si to ještě nechceš rozmyslet?” přesvědčoval. Zakroutil jsem hlavou.

„Fajn. A kam pojedeme?”

„Prvně pryč z Volterry. A rychle. Nechci, aby si nás někdo všimnul,” oznámil jsem a rozběhl se.

Když jsme po chvilce zastavili v mém lese, řekl jsem: „Musíme někam, kde svítí slunce co nejméně do roka. Víš o nějakém místě?”

„Náhodou vím, ale je daleko. Museli bychom letět letadlem, aby to bylo pohodlnější,” namítl.

„Super. To nevadí. Pasy si dáme udělat v hlavním městě.” To můžeme běžet a budeme tam do hodiny.

„Ale to něco stojí, Ede.”

„Máme přece spoustu pěněz, ne?” zasmál jsem se a vytáhl kufřík – který jsem úspěšně narval do batohu – a otevřel ho.

„Páni, to všechno máš od Ara?” zeptal se s úžasem.

„Ano. A ještě víc je na kreditní kartě, která je tady.” Vytáhl jsem ji.

„Tak to si koupíme pořádný fáro, ne?” usmál se radostně. Vyhlídka na pěkně rychlé, ale taky pěkně drahé auto ho těšila. A vlastně i mě. Stejně si budeme muset pořídit auto, a jestli bude levné nebo drahé, to už je jedno.

„Ale taky si musíme koupit zásobu oblečení. Rád bych totiž začal chodit mezi lidi. Jako Cullenovi.” Bella mi říkala, že ona i její sourozenci studují, ale že kvůli ní se musela její rodina přestěhovat na jiné místo, protože tam by chodit do školy nemohla.

„Jenže to tak trochu nepůjde. Máš červené oči. A to čekáš, že budu chodit do školy s tebou, nebo co?”

„Ne, ty budeš dělat mého staršího bratra a občas se se mnou ukážeš na veřejnosti. A ty oči...” Pak mě napadla bláznivá myšlenka. „Stanu se vegetariánem.”

„To myslíš vážně?” vykulil oči.

„Smrtelně, alespoň to zkusím a ty taky. Slib mi to,” navrhl jsem.

„Ty ses zbláznil, Edwarde! Já? To mám jako za to, že jsem s tebou utekl?” rozčiloval se.

Zasmál jsem se a přikývl.

„Tak co uděláme?” zeptal jsem se.

„Prvně si koupíme zásobu kontaktních čoček. Pojď, vrátíme se do města, ale jenom na chvilku.”

„Ale je den!” namítl jsem. Nemůžeme se pohybovat ve dne mezi lidmi.

„Buď v klidu. Tento obchodník spolupracuje s Volturiovými. Tedy s náma. Obchod má na kraji města a navíc půjdeme zadním vchodem. Nemusíš se ničeho bát. Poběžím první!” zakřičel už v běhu. Běžel jsem těsně za ním. Takže, prvně si zakoupíme kontaktní čočky. Asi si vezmu zelenou barvu, tu jsem měl, ještě když jsem byl člověk. A pak najdeme někoho, kdo nám udělá pasy, podplatíme ho, aby to bylo hotové hned a odletíme pryč. Tradá. A plán byl na světě.

Předchozí | SHRNUTÍ | Další

Autor: KatieBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward Anthony Mason Volturi - Kapitola 9.: