Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Anthony Mason Volturi - Kapitola 8.

21.12.2010 (07:30) • KatieBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1589×

Zasnoubený
..............................

Tancoval jsem snad s každým. Vystřídalo se u mě tolik upírek, že jsem jenom vnímal jejich myšlenky, ale na nic se jich neptal, o ničem se s nimi nebavil.

Nejvíce mi vadily Rosaliiny myšlenky. Upřímně nesnášela Tanyu a já ji jako její budoucí manžel chtěl bránit, ale mohl jsem udělat jen to, že jsem s ní přestal tancovat.

Před pár sekundami odbila půlnoc a já teď postávám v koutě a užírám se. Dost se divím, co za slova mi vychází z úst, ale jsem naladěný na Bellu. Tancoval jsem s ní ještě čtyřikrát, protože s Tanyou jsem pořád tancovat nechtěl. Mé myšlenky vůči Tanye jsou hodně rozporné. Budu ji chránit, vždy ji budu mít rád, ale nikdy ji nebudu milovat. A to je ta největší chyba. Ale co s tím? Nemůžu zklamat otce, matku, Tanyu. Prostě to nejde. Ale já nechci být spoután na věky – doslova – s touto ženou. Jako partnerka ujde, ale jako manželka? Co se změní na našem vztahu? Vůči mně rozhodně nic. A to není správné. Potřebuju na vzduch, potřebuju si s někým promluvit, musím to někomu říct, musím si nechat poradit, chci si nechat poradit.

„Vážení, dovolte, abych Vám oznámil úžasnou novinu,” začal Aro. A sakra. Je to tu. Ne tak rychle, prvně potřebuju na vzduch.

Prosebně jsem se koukal otcovy do očí. Ale nemohl pochopit, co myslím tak pokračoval.

„Můj syn Edward se bude za deset let ženit,” oznámil s nadšením a široce se usmál na Tanyu. Cože? Za deset let? Snad jsem se s Arem na něčem domluvil? Chtěl jsem až za padesát, abych měl čas... Potřebuju čas. Byl jsem zmatený. Chtěl jsem do něčeho praštit a bylo to taky silné, že jsem musel ve vteřině zmizet z místnosti, protože jinak bych vybuchl.

Prudce jsem rozrazil dveře a utíkal ven z hradu, slyšel jsem za sebou šum (někdo se vydal za mnou), ale běžel jsem dál. Vyběhl jsem z Volterry a vběhl do lesa. Utíkal jsem přesně tam, kde jsem před sto lety nechal mrtvou dívku. Dívku, kterou jsem zabil. Zůstal jsem stát na tom útesu, ruce zaťaté do pěstí. Zařval jsem a kopnul do kamene, který odletěl jako fotbalový míč a s hlasitým žbluňk spadl do moře. V dálce jsem viděl, jak můj kop zkpůsobil obří vlnu, která se teď hnala směrem ke mě. Naštěstí se odrazila od skalky a pak se moře utišilo. Bohudík, nebyl jsem mokrý.

„Edwarde,” ozvalo se za mnou. Demetri.

„Běž pryč!” zasyčel jsem.

„Aro mě poslal,” vysvětloval a pomalu ke mně přistupoval.

„Mně je jedno kdo tě poslal! Odejdi!” zařval jsem a zavrčel. Demetri propukl v hurónský smích. Je normální?

Koukal jsem na něj jako na idiota. Po chvilce se utišil a poplácal mě po ramenou.

„Takže co? Proto si těch sto let neustále zamyšlený?” ptal se s úsměvem.

„Nerozumím,” řekl jsem už o něco klidněji.

„Když jsme trénovali, když jsme lovili. Byl jsi celou dobu zamlknutý. To kvůli Tanye?”

Neodpovídal jsem.

„Hele, pokud si ji nechceš brát – a já bych to pochopil,” zasmál se, „tak proč si proboha Arovi kývnul na ten stupidní ples a na to stupidní zasnoubení?”

„Nechci je zklamat,” zašeptal jsem.

„Takže to se radši těch biliony let budeš trápit ty? Nebo jak si to představuješ?”

„To je jedno, ne? Vrátím se a nasadím Tanye prstýnek. Za deset let bude svatba a je to. Tečka,” řekl jsem. Nechtěl jsem, aby to bylo už za deset let, ale také jsem je nechtěl zklamat.

„Ale prosím tě. A co tím jako vyřešíš?”

„To není tvoje věc, Demetri,” odsekl jsem mu.

„A co Isabella?” podíval se na mě s pozvednutým obočím.

„Co s ní?”

„Nejsem slepý. Viděl jsem, jak se na ni díváš. A pak ta ruka. No, nejiskřilo to mezi vámi? Pět tanečků a je ruka v rukávě, že?” chichotal se. Mě to ale vtipný nepřipadalo.

„Seš blázen. Tak to vůbec není. Já ji nechci, a i kdyby.” Je krásná, ale znám ji sotva den a navíc za ten den na mě moc nezapůsobila.

„I kdyby, tak co?” popichoval mě.

„Tak nic, řekla mi, že vám škaredé oči,” zabručel jsem na odpověď.

„Ale, Edí. Krásnější oči jsem ještě nikdy neviděl,” zasmál se. „Co dělá probůh? Vždyť máme všichni stejný oči, to jako kvůli tomu, že oni je mají žlutý?”

„Já zabíjím lidi, oni ne. V tom to vězí, víš...”

„Pak jsou slabší. To je jejich problém. Počkat. Snad se nám nechceš dát na vegetariánství?” ptal se vyděšeně. Jeho ta představa naprosto odpuzovala přesně stejně jako mě. Zavrtěl jsem hlavou, ale zase na druhou stranu bych nemusel zabíjet.

„Tak to je dobře, kamaráde,” poplácal mě. „Měli bychom se vrátit a kámo, je mi jedno co uděláš. Vždycky budu tvůj kámoš,” mrkl, ale myslel to vážně.

„Díky,” odpověděl jsem mu.

Vrátili jsme se na hrad přesně včas. Otec už chtěl posílat celou gardu. Myslel si, že se něco semlelo. Bylo mi to trapné, ale na nic jsem se neptal, nic jsem neříkal a šel rovnou k Tanye. Všichni koukali. Zhluboka jsem se nadechl.

„Tanyo,” začal jsem.

„Ano, Edwarde?” řekla nedočkavě, zároveň ale také vyděšeně. Netušila, co povím. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl červenou krabičku. Sulpiciin zásnubní prsten.

„Vezmeš si mě?” vydechl jsem.

„Ano,” vydechla šťastně. Pomalu jsem otevíral krabičku, ale ona mi ji vyškubla a nasadila si prsten. Ach jo. Jako by nemohla počkat.

„Ach, Edwarde. Tolik tě miluju!” řekla upřímně a skočila mi kolem krku. Teď už to zpátky nevezmu. Teď jsem zasnoubený. A za deset let budu ženatý.

Předchozí | SHRNUTÍ | Další

Autor: KatieBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward Anthony Mason Volturi - Kapitola 8.: