Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Anthony Mason Volturi - Kapitola 7.

20.12.2010 (07:00) • KatieBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1429×

Isabella Marie Swan Cullen
...........................................

Po uspořádání myšlenek všech v sálu jsem se vyladil jen na jediné. Na myšlenky Cullenových. Ti mě nejvíc fascinovali.

To je přeci Edward Mason!

Pomyslel si Carlisle. On mě zná? Svraštil jsem obočí. On mě zná, já ho ne. Jak je to možné?

Tak rád bych Felixovi nakopal zadek.

Pomyslel si Emmett. Vyprskl jsem smíchy. Chtěl jsem mu odpovědět, že o to bych se radši ani nepokoušel, i když by to bylo určitě zajímavé, ale otec se na mě vyčítavě podíval.

Je něco v nepořádku?

Ptal se otec. Zavrtěl jsem hlavou.

Tak co tě tak rozesmálo?

„Ale nic,” zamumlal jsem tiše.

Tam je Tanya. Ta má ale miminkovské šaty. Husa!

Pomyslela si Rosalie. Zamračil jsem se. Tanya je moje nastávající! Takhle by si o ní neměla ta Rosalie pomýšlet!

Chtěl jsem za ní jít a dát jí co proto, otcova ruka mě zastavila.

Ne, Edwarde. Nezapomínej, že oni ještě neví, že čteš myšlenky. Mohl by to být pro ně šok.

Přikývl jsem a dál si tu protivnou blondýnu prohlížel.

Už chci být doma.

Vzdychla si Alice.

Tento večírek za moc nestojí.

Poprvé jsem sešel ze schodů a mířil si to k největší skupince tady. Zpozoroval jsem, že se za mnou Tanya dívá. Ať si klidně žárlí. Otec řekl tancovat se všemi, tak si může zkusit remcat.

Odkašlal jsem si. Cullenovi se na mě do jednoho otočili.

„Mohl bych požádat Bellu o tanec?” požádal jsem Carlislea.

„Musíš žádat ji, ne mě,” usmál se a prohlížel si mě. „Ty si na mě nepamatuješ, Edwarde?” vypadlo z něj najednou.

„Je mi líto, pane,” zakroutil jsem hlavou. „Bello,” oslovil jsem tu tajemnou krásku. „Smím prosit?”

Povzdechla si. „No tak dobře.”

Odváděl jsem ji na parket,  a když jsem se otočil, abych se podíval na Cullenovi, Carlisle se na mě stále díval. Musím se optat Belly.

Bella tancovala výborně. Ale bylo ticho, chtěl jsem mluvit.

„Slyšel jsem, že ses stala upírkou teprve nedávno,” začal jsem konverzaci a čekal, jestli se chytí.

Chytila. „Ano, je to pravda, ale není to tak strašné, jak mě moje rodina strašila,” odpověděla, ale nekoukala se mi do očí. Proč?

„Asi jsem špatně slyšel, řekla jsi rodina?” Neporozuměl jsem její větě.

„Slyšel jsi dobře. Řekla jsem rodina. Jsem Carlisleova a Esménina dcera. A ti zbylí jsou moji sourozenci,” namítla.

„Myslíš to vážně? Jako stejná krev?” ptal jsem se užasle.

„Ne, jistěže ne. Každý z nás měl svoji pravou matku a pravého otce a pravé sourozence. Ale Carlisle s Esmé se nás všech ujali. Bydlíme společně v jednom domě. Prostě jsme rodina.” Pokrčila rameny.

„To je zajímavé...” Přemýšlel jsem o tom. Myslel jsem, že existují pouze smečky a že Volturiovi jsou rodina, ale nikdo jiný. Je to snad i tento důvod, kterého se otec tak obával?

„Proč? Máš s tím nějaký problém?” měřila si mě. Snažil jsem se přečíst její myšlenky. Nemohl jsem. A pak jsem si vzpomněl. Štít! No tak nic no.

„Jistě že ne,” usmál jsem se. „Isabello,” oslovil jsem ji.

„Jen Bello.”

„Dobře tedy, Bello, řekni mi, prosím, odkud mě tvůj no... otec zná? Já si totiž nemůžu vzpomenout,” chtěl jsem vědět.

„Řekl mi to teprve před chvílí, ale vlastně... proč sis to nepřečetl v jeho myšlenkách?” divila se.

„Cože? Jak to víš?” divil jsem se také.

Sklopila oči. „To je jedno. Prostě to vím. Ale povím ti to, pokud jsi tak líný. Našel tě, když jsi umíral na španělskou chřipku. Copak si nevzpomínáš? Chtěl tě přeměnit, jen se musel jít nakrmit, aby to pro něj nebylo tak obtížné, ale když se vrátil, byl jsi pryč. Teď už ví, kam ses poděl. Škoda, říkal, že se do tebe zamiloval, ale ne doslova. Chápeš? No a že tě chtěl mít za prvorozeného syna nebo co...”

„Já už otce mám. A skvělého,” odfrkl jsem.

Bella si odfrkla ještě víc a hodně nahlas.

„Copak? Máš s tím ty nějaký problém?” ptal jsem se popuzeně.

Odfrkla si znovu a pak zamumlala: „Radši žádný.”

„Isabello Cullen! Žádám tě abys ihned přestala takhle škaredě mluvit o mém otci! Jinak budu nucen, tě vyhodit!”

„Fajn, tak se hned nečil, ne?” zasmála se.

„Jak prosím?” mluvila jako dnešní. A já bohužel čas venku a mezi lidmi teda opravdu netrávím, a tak jsem se nestihl naučit dnešní řeč.

„Já zapomněla... No nic.”

Tancovali jsme spolu, dokud nedozněly poslední tóny krásné skladby. Bella, i když se mnou mluvila, se mi nikdy nepodívala do očí. Když píseň skončila a ona se otáčela k odchodu, chytil jsem ji za ruku. Všichni zpozorovali, ale mně to bylo jedno. Musel jsem vědět proč. „Bello?”

„Měl bys tančit taky s někým jiným než se mnou, Edwarde,” řekla tiše. Všichni se dívali. Nebylo zvykem, aby muž tancoval se ženou – pokud to není jeho družka, nebo se do ní nezamiloval – více než jeden tanec.

„To ne, jen jsem se chtěl na něco zeptat.” Fascinovala mě ta krásná dívka a ty její oči... Jen mě mrzelo, že jsem je nemohl vidět přímo. „Proč nehrajete?” zakřičel jsem a okamžitě se rozezněla hudba. „Proč ses mi za celou tu dobu ani jednou nepodívala do očí?” zeptal jsem se narovinu.

„No... já... ty.....” Nadechla se. „Jsou škaredý.”

„Cože? Vždyť ses na ně ani nepodívala?” vyjekl jsem naštvaně.

Prý že mám škaredé oči!

„Ale podívala. Hned jak jsme přišli. Jsou červené, Edwarde. Ty piješ lidskou krev. Jsi zabiják. Jsi stvůra. A mně je to nesmírně líto.”

Otočila se a utíkala ke své rodině. Jako omráčený jsem tam zůstal stát a koukal na ni s otevřenou pusou. Jsem zabiják. Jsem stvůra. Tak tohle bych rozhodně nečekal.

Předchozí | SHRNUTÍ | Další

Autor: KatieBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward Anthony Mason Volturi - Kapitola 7.: