Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Anthony Mason Volturi - Kapitola 12.

28.12.2010 (07:15) • KatieBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1482×

Dům Cullenových
................................

„Máte hezký dům,” řekl jsem s úctou, když jsme vešli do jejich velkého domu. Byl moderní i moderně zařízený, ale uvnitř jste mohli najít i takové kusy nábytku, které byly staré více než sto let.

„Jak dlouho tu bydlíte?” zeptal jsem se Esmé.

„Od té doby, co se přeměnila naše poslední dcera,” odpověděla mi a usmála se na někoho za mnou. Bella přistoupila k Esmé a políbila ji do vlasů.

„Kdo tě vůbec přeměnil a proč?” chtěl jsem vědět.

„Na to budete mít času dost. Nejdřívě vás ubytuju a pak si můžete vykládat, jak dlouho budete chtít,” mrkla Esmé a v okamžiku byla někde nahoře. Byla to úžasná matka.

„Pojďte za mnou!” zavolala. Vyběhli jsme s Demetrim po schodech a ocitli se ve velkém pokoji.

„Doufám, že vám nevadí, že budete mít pokoj společně. Jiný nám tu už bohužel nezbyl.”

„Tak přistavíme další patro,” zasmál se Emmett. Demetri se taky zasmál, ale v tom okamžiku Emmett zvážněl.

„Myslel jsem to vážně. Kdy se máme dát do práce?”

„Emme, prosím,” zpráskla rukama Esmé.

„No co no. Chtěl jsem být užitečnej,” odporoval Emmett.

„Demetri, můžeš na chvilku za Carlisleem? Chce si s tebou o něčem promluvit,” oznámil ještě Demetrimu Emmett.

Zaposlouchal jsem se a utřídil si myšlenky.

Horší to bude, pokud budou odmítat zvířecí krev. Potom bychom je museli vyhodit z domu a města. Doufám, že mě Edward nezklame. Sakra, čte myšlenky.

„Bells!” ozval se odněkud Carlisleův hlas. „Můžeš mě na moment zaštítit, prosím?”

„To není potřeba, už neposlouchám!” zavolal jsem se smíchem. Esmé se zasmála se mnou.

Opravdu mě mrzí, že tě tenkrát Carlisle nepřeměnil. Bylo by úžasné, mít tě za syna.

„Prosím?” otočil jsem se na Esmé. „To vy jste si to pomyslela?” Esmé zrudla, omluvila se a utekla.

„Nech ji být,” ozval se Bellin hlas. Otočil jsem se.  
Stála ve dveřích, ruce založené na prsou. „Je už prostě taková.” Pokrčila rameny.

Posadil jsem se na pohovku a zeptal se jí: „Půjdeš ke mně?” Poznal jsem na ní, že trochu zrozpačitěla. „Chtěl bych si s tebou promluvit. Mám nějaké otázky,” usmál jsem se pokřiveným úsměvem. Zamrkala, ale aby to zakryla, odkašlala si a šla si ke mně sednout.

„Chceš vědět, kdo mě přeměnil a proč?” Přikývl jsem. Chytla mě za ruku a postavila se. „Pojď za mnou,” šeptla. Podíval jsem se na její ruku. Její dotek mi způsobil chvění po celém těle.

Sklopila oči dolů. „Promiň. Zapomněla jsem, že jsi zasnoubený muž.”

„To nic,” zamumlal jsem. Skočila z okna. „A kdo ví, jestli ještě budu.”  Vyskočil jsem za ní. Když jsem měkce dopadl, rozběhla se. Ani ne ve vteřině jsem ji dohonil a zeptal se jí, kam vlastně běžíme. Odpověděla mi, že prý na její oblíbený místo, o kterým nikdo neví.

„Je mi ctí, že já budu první.” Usmála se. Byla milá a neodolatelně krásná.

Po chvilce jsme doběhli na palouk, kde se to jen hemžilo rozkvetlými květinami. Bylo to kouzelné.

„Úžasné,” řekl jsem fascinovaně. Bella se posadila doprostřed palouku a stočila si nohy k sobě.

„Před pár lety mě našel Carlisle. Chodila jsem do školy do Phoenixu, kde jsem i bydlela s tátou a mámou. Krátce předtím, co mě našel, jsem se dozvěděla, že mám rakovinu v posledním stádiu. Zbýval mi pouhý den života,” Belle trochu ztěžkl hlas. Nedivil jsem se jí.

„Taky jsem umíral, když mě Carlisle našel. Ale pak zmizel a objevil se tam Aro.”

Pousmála se na pochopení a pokračovala: „Carlisle se stal mým ošetřujícím lékařem, na pouhou hodinu. Psychicky jsem se zhroutila. Bylo mi teprve osmnáct a už jsem měla umřít. Carlisle byl v tu chvíli u mě a slíbil mi, že mi pomůže. Skoro jsem ho neslyšela přes to mé neustálé vzlykání. Nevěděla jsem o sobě, takže jsem ani nepostřehla, že mě Carlisle vzal do náruče a utíkal se mnou v dešti pryč. Celou tu dobu mi opakoval: ,Neboj se holčičko. Ty neumřeš. Pomůžu ti.'
Nevnímala jsem ho skoro vůbec. Vše mi bylo jedno. Pak jsem se ocitla u nás v domě. Pamatuju si, že jsem cítila teplo. To je to jediné, co se mi z toho okamžiku vybavuje. Carlisle mě odnesl nahoru do pracovny, kde byla Esmé a všichni ostatní. Něco si mezi sebou povídali, možná se i hádali, ale to už přesně nevím. Ale co si pamatuji zřetelně, bylo bodání do mé krční tepny. Pak jsem se ocitla ve tmě. Viděla jsem záblesk zářícího světla, ale v ten okamžik taky zmizel. Potom už jsem cítila jsem nesnesitelné pálení. Myslela jsem, že mě upalují. Křičela jsem, ječela a brečela. Ale vnímala jsem po celou tu dobu z jedné strany Carlislovu ruku a z druhé Esméinu. Když jsem znovu procitla, všechno bylo nové. Ale já si uvědomila, že jsem neumřela a to bylo v té chvíli jediné. Carlisle mi vysvětlil, kým jsem se stala a pak jsem s ní také zamířila na první lov.”

„Bála ses smrti?” zeptal jsem se. Její příběh byl fascinující. Mnohem víc, než ten můj.

„A ty?” usmála se.

„Ne,” zavrtěl jsem hlavou. „Vím, že jsem Carlislea prosil, aby mě zabil. A pak. To už jsem ti říkal. Tak bála ses té smrti?”

„Ano. A ani nevíš jak. Včera jsem řekla Carlisleovi o tom světle, které jsem viděla a Carlisle mi řekl, že by mi možná bylo líp, kdyby mě nechal do toho světla odejít. Celý den pak byl smutný, ale já jsem věděla, že by to lepší nebylo.”

Chytla se za místo, kde mělo být její srdce. „Nevím, ale já prostě cítím, že se mi ještě něco velkého a šťastného stane a to byl taky jeden z důvodů, proč jsem se bála smrti. Pořád se bojím, ale věřím, že i pro upíry je nachystané nebe, a že když budu hodná, tak se tam dostanu. Až mě jednou věčnost omrzí,” zasmála se.

Přechozí | SHRNUTÍ | Další

Autor: KatieBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward Anthony Mason Volturi - Kapitola 12.: