Cesta - Edward si s Demetrim opatří auto a nové oči. Poté si seženou pasy a utíkají za novým životem do malého města, které se krčí na olympijském ostrově. Do Forks.
26.12.2010 (08:00) • KatieBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1134×
Cesta
................................
Momentálně sedíme s Demetrim ve vypůjčeném autě a míříme si to do hlavního města. Nakonec jsme se rozhodli pro jízdu autem jako formu našeho cestování. Už jsme byli jako dva normální chlapi. Kalhoty, košile a nečervené oči. Já je měl zelený, Demetri hnědý.
„Sluší ti to, Ede,” šťouchl do mě Demetri a zasmál se. Pak už se dál věnoval řízení auta.
„Blbče,” zavrtěl jsem hlavou. Už jsem se začal vylaďovat na vlnu dnešní řeči. Slyšel jsem to u všech v jejich myslích a celého mě to zblblo.
Do hlavního města jsme dojeli, když se začalo stmívat. Otec už o nás určitě musí vědět. To by mě zajímalo, co asi právě dělá. Kdyby měl Demetriho, najde mě snadno. Kdyby měl Alice Cullen, najde mě také celkem snadno, ale on neměl ani jednoho. Chvilku mu potrvá, než mě najde. A to je dobře. To já potřebuju. Čas.
Vystoupili jsme před městským úřadem. Vešli jsme dovnitř a rozhlédli se. Uvnitř byla žena a muž. Demetri mrkl a zamířil si to k ženě.
„Dobrý den, slečno,” usmál se oslnivě Demetri a mrkl na ženu. Flirtoval s ní. Možná nebude potřeba žádné podplácení. No uvidíme.
Ach, ještě krásnější muže jsem v životě neviděla.
Pomyslela si slečna.
„Dobrý den. Co pro vás mohu udělat, pánové?” zeptala se mile a těkala mezi námi očima. Celou dobu se usmívala. Obdařil jsem ji pokřiveným úsměvem. A viděl jsem, jak se jí otevřela pusa úžasem.
„Potřebovali bychom rychle cestovní pasy. Bude to problém?” říkal tiše a sladce. Kdybych mohl, vyprsknu smíchy, ale místo toho, abych se také řádně zapojil do hry, jsem se jenom usmíval a mrkal na slečnu jako idiot.
„Jak rychle?” zeptala se.
„No, dejme tomu... do dvaceti minut?” řekl jsem a ta slečna mi zhltala každé slovo.
„Nebo ještě dřív,” doplnil jsem.
„Dobře. Uvidíme. Vaše rodné listy, prosím?” Podali jsme jí dva zfalšované rodné listy, a čekali. Někam odešla.
„Teda, Edwarde. Mohla na tobě oči nechat,” zasmál se Demetri.
„To na nás obou,” zasmál jsem se taky.
Slečna byla zpátky do pěti minut a řekla nám: „Tak to bude za deset minut, pánové. Můžu pro vás ještě něco udělat?” Doslova chtěla, aby pro nás mohla něco udělat.
Demetri se zasmál a řekl: „A vlastně proč ne?”
Dokázal jsem si představit, co chce Demetri udělat.
„Hej, rozhodli jsme se s tím přestat,” připomněl jsem mu potichu.
„Ne, ty ses rozhodl,” zasyčel. Měl žízeň.
„Hej, seženu ti krev, ale tuhle necháme být, jasný?” mluvil jsem k němu a snažil jsem se ho uklidnit. Ještě chvíli těžce oddechoval a pak se mu uvolnila ramena a řekl té slečně: „Ve skutečnosti, potřebujeme jenom ty pasy.”
„Tak jak myslíte,” odvětila slečna se zklamáním.
„A teď na letiště?” zeptal jsem se Demetriho, když jsme vyšli z úřadu.
„Jasné, koupíme letenky a jedeme do Forks.”
„Do Forks? To je kde?” chtěl jsem vědět.
„Jsi na světě sto let a nevíš to? Je to to nejdeštivější městečko. A řekl bych, že i nejmenší. A blízko jsou lesy, takže se nám tam bude dobře lovit,” odfrkl si.
„To je super, ale kde přesně to je?” Toto městečko bude dokonalé. Budu moci trávit čas s lidmi, učit se a poznávat jejich zvyky. Zajímá mě, kolik se toho asi změnilo za těch sto let.
„Na Olympijském poloostrově. Blízko Seattlu.”
„Aha.”
Sedíme s Demetrim v letadle a letíme do toho úžasného městečka, kde začneme nový život. Za chvíli ani nebudeme potřebovat ty pitomé čočky, protože budeme mít stejnou barvu očí, jako měli Cullenovi na plese. Tu krásnou, zlatavou.
Ti jsou tak sexy. Toho s těmi bronzovými vlasy bych nejradši spapala.
Pomyslel si někdo. Nenápadně jsem pokukoval kolem dokola. Chtěl jsem zjistit, kdo si to pomyslel.
Má tak sexy zelený oči. O můj bože. Šla bych s ním na záchod a...
Radši jsem to vypnul. Už nechci vědět, co si ten dotyčný – nebo spíše dotyčná – pomyslí dál. A už jsem ani nechtěl vědět, kdo si na toto myslí. Už jsem chtěl být ve Forks. Chtěl jsem poznat nový domov a ochutnat zvířecí krev. Už jsem si sebe samého představoval ve škole – nikým neobtěžován. Doufám, že to tak bude a že Aro nás jen tak hned nenajde.
Autor: KatieBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Edward Anthony Mason Volturi - Kapitola 10.:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!