Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edó kai Tóra - 3. kapitola

18.11.2012 (17:30) • Jane006, Deni1996 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1507×

3. kapitola

Bella

Probrala jsem se celkem odpočatá navzdory tomu, co se včera stalo. Protáhla jsem se a vylezla ze spacáku. Už dávno mě přestalo bolet tělo z toho, že spím na zemi. Mimo spacák byla celkem zima, na to si asi nikdy nezvyknu. Že se taky divím, když je pět ráno. Bylo sice léto, ale rána jsou pořád chladná. Podívala jsem se na nového známého, který stále ještě spal. Hlavně, že včera prohlásil, že za úsvitu vyrážíme, jako by se bál, že zaspím. A teď je to on, kdo vyspává. Protočila jsem oči v sloup. Kluci jsou všichni stejní, ať jsou lidští nebo havraní.

Percy, tak mi řekl, že se jmenuje, se převalil na bok a zasténal. Dál ovšem spal. Musela jsem se usmát, asi se mu nespalo moc pohodlně. Během svého „putování“ jsem na pár polobohů narazila, ale Percy byl z nich nejzvláštnější. Vyzařovala z něj taková zvláštní moc, i když je to syn Poseidona, tak co se divím. I v očích měl něco zvláštního, vypadalo to, jako by si taky už něčím prošel. Když už jsme u jeho očí…

Konečně jsem včera zjistila jejich barvu, nádhernou zelenou barvu. Připomínala mi oceán. Chtěla bych se v nich utopit. Pak jsem se zadívala na jeho obličej a nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Krásně tvarovaná ústa, nos a brada byla lemována uhlově černými vlasy, teď sice rozcuchanými, ale jinak česanými do pěšinky. Byl to ten nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla.

Jeho povaha, to bylo ovšem úplně něco jiného. Dala by se geniálně vystihnout dvěma slovy: namyšlený rozmazlenec. Jo, možná, že si něco kdysi prožil, ale já to soudím podle současnosti. Teď je rozhodně rozmazlený. Ještě teď jsem si jasně pamatovala, jak se tvářil na mého králíka. No, nebylo to sice nic překvapivého, ale co taky čeká, že dostane k jídlu v lese? To, že je namyšlený, jsem poznala jenom z jeho povýšeného tónu a stylu chůze. Měla jsem sto chutí ho praštit. To, že je rozmazlený a namyšlený mi nakonec dokázal i následující okamžik.

„Au! Už jsi někdy slyšela o matraci? Jsem celý rozlámaný!“ zaskučel rozespale.

Protočila jsem oči a jízlivě jsem pronesla: „Takový komfort si bohužel nemůžeme dovolit, Vaše Veličenstvo.“

Jo, rozhodně byl rozmazlený. A ne, nelituju toho, že jsem ho zachránila. Kdybych to neudělala, asi bych si to do konce života vyčítala. Lezl mi na nervy a to jsem ho znala jenom pár hodin a já „chytrá“ se s ním chci dobrovolně vydat na výpravu. Možná v tom trochu hrál roli i jeho vzhled, ale stejně! Jak jsem mohla být tak pitomá! Plus se na tom podílela moje zvědavost. Ta mi taky občas moc neprospívá. Kdybych ale nebyla zvědavá a nevydala se tenkrát po jeho stopách, byl by Percy mrtvý. Takovou katastrofu jsem přece nemohla dopustit. Navíc jsem Percyho zachránila, takže za něj cítím zodpovědnost.

Zatím co jsem uvažovala, balila jsem si věci.

„On takový normálně není,“ začala ho bránit Thys.

Povytáhla jsem obočí, ale ozval se Alef.

„To jako myslíš vážně?“

Thys zakývala hlavou ze strany na stranu a pak řekla: „Nebo aspoň většinu času ne.“

Zasmála jsem se. Thys jsem měla ráda. Přísloví: Jaký páníček, takový pes – v tomto případě vlk – tady očividně neplatí. Thys byla milá, příjemná, hodná a vtipná. To, že je vlčice, nic nemění na tom, že se z nás během té krátké doby staly kamarádky. Jediné, co jsem stále nemohla pochopit, bylo, jak může s Percym tak dlouho vydržet.

Všimla jsem si, jak se Percy na Alefa neustále mračí. Věděla jsem, že mu nerozumí a že se mu to nelíbí. Mně se to naopak líbilo. Alespoň něco mu srazilo hřebínek.

„Sbaleno!“ prohlásila jsem s Alefem na rameni.

Percy se na mě ani nepodíval, koukal někam do nebe.

„Kam půjdeme?“ zkusila jsem to znovu.

Konečně se otočil a moje srdce při pohledu na něj vynechalo jeden úder.

„Na východ.“

Percy

Viděl jsem ten pohled, jaký po mně vrhla Thys, ale snažil se ho ignorovat. Čím déle to bude trvat, než pojme podezření, tím lépe.

„Co je na východě?“ chtěla vědět Bella.

„Nestvůry,“ odpověděla místo mě Thys.

„Hodně nestvůr,“ upřesnil jsem to.

„Tak to už bychom měli vyrazit,“ kývla Bella a ten pták něco zakrákal. Bohové, kdyby se mi tak dostal do rukou, trvalo by mu to dlouho, než by mu to peří zase dorostlo.

„Co zas?!“ chtěl jsem vědět.

„Nic, Alef se jen nabídl, že poletí napřed – stejně ho nebaví udržovat s námi tempo. A v případě nebezpečí nás varuje,“ přetlumočila mi Bella trošku otráveně.

„Fajn,“ pokrčil jsem nad tím rameny a v duchu se modlil k bohům, ať toho ptáka sestřelí nějakej pytlák nebo ožralej myslivec.

Na nic jiného už jsme nečekali a vyrazili. Co mě potěšilo, že za mnou tak trochu zaostávala, ale na tváři měla tak odhodlaný výraz, skoro až vražedný v případě, když si dovolím něco poznamenat, tak jsem raději mlčel.

Nakonec mi to nedalo.              

„Jestli chceš, tak zvolníme,“ navrhl jsem jí s úšklebkem na rtech. Počkal jsem na ni u jednoho stromu a přidržel větev, aby mohla kolem mě projít. Bez poděkování tak udělala a ještě po mně šlehla naštvaným pohledem.

„Ne, to je v pohodě. Klidně můžeme jít i rychleji,“ usmála se sladce. Byla to ironie, ale já ji vzal za slovo a ještě trochu přidal do kroku.

Za sebou jsem slyšel Thys a Bellu, jak se baví.

„Nemůžeš ho kousnout?!“ vrčela Bella.

„Ne, ale on tě může slyšet,“ odpověděla Thys.

„To je fuk. Vážně nemůžeš?“ škemrala.

„Je to lákavá představa, ale ne,“ zamítla to Thys.

„Proč spolu vlastně cestujete?“ vyzvídala.

„Kdysi mi zachránil život. Spřátelili jsme se. Zvykla jsem si na něj, a i když mi to mořský princátko občas leze na nervy, mám ho ráda. Chyběl by mi, kdybych odešla,“ svěřovala se jí Thys.

„To mořský princátko vás slyší… bacha na tlamu, Thys,“ zavolal jsem na ně, ale neotočil se a šel dál.

„Mně nic neřekneš?“ zajímala se Bella.

„Nemám co, děti jsou prostě občas drzý,“ usmál jsem se pro sebe.

„Od tebe to sedí,“ odfrkla si.

Kdybys jen věděla, pomyslel jsem si.

Thys s Bellou potom ztišily volume, a tak jsem je nemohl poslouchat. Místo toho jsem si připravoval plán a, b i c, kdyby se Belle nelíbilo to, co na ni chystám. Jakože se jí to líbit určitě nebude.

Z mého zamyšlení mě ale vytrhla po další hodině chůze právě Bella, která mě konečně dohnala. Thys mezitím zmizela v lese někde před námi. Zřejmě si potřebovala protáhnout nohy.

„Míříme někam vůbec?“ zeptala se trošku zamračeně, ale možná jí jen vadilo slunce, které nám svítilo do očí.

„Ano, míříme.“

„A kdy se tam dostaneme?“

„Pokud chytneme vlak, tak možná zítra večer,“ odpověděl jsem.

„Co je to za místo?“

„To není důležité. Nestvůrám se tam líbí,“ odbil jsem ji.

„A, nech mě hádat, to je důležité,“ usmála se ironicky. Přikývl jsem.

„Proč to vlastně děláš?“ zeptala se po chvíli.

„Každý máme nějaký důvod, ne?“ vyhnul jsem se přímé odpovědi.

„Jo, to jo,“ zamyslela se a sehnula se kvůli větvi. Ještě kus jsme se prodírali lesem, než jsme se dostali na louku. No, spíš pole.

„Támhle jsou koleje,“ ukázal jsem na druhou stranu pole. Nezdálo se to, ale byl to ještě docela kus.

„Nic tam nevidím,“ kroutila hlavou.

„Je to daleko,“ pokrčil jsem rameny.

„A až k nim dojdem?“

„Půjdeme podle nich. Asi deset kilometrů odsud je malý město, kde počkáme na vlak,“ vysvětlil jsem jí plán.

„Já ale nemám peníze,“ varovala mě.

„S tím jsem počítal,“ ušklíbl jsem se.

„Hej,“ zamračila se a vrhla na mě naštvaný pohled.

„Hele, já to nemyslel špatně. Ale touláš se po lesích a jíš to, co si sama ulovíš? Došlo mi to,“ bránil jsem se a Bella najednou zarytě mlčela. A vlastně mlčela až do té doby, než jsme se opravdu nezačali blížit k nádraží.

Vtom se ale nad našimi hlavami zjevil Alef a něco vztekle zakrákal.

„Co je?“ chtěl jsem vědět.

„Ten vlak! Chystá se k odjezdu, jestli nezrychlíme, nestihneme to!“ vyhrkla Bella a rozběhla se. Thys už byla někde vepředu, o Alefovi ani nemluvě. No, Bellu jsem dohnal i předehnal celkem snadno. Neběžela zrovna pomalu, ale pořád to byla jen holka.

Zrovna jsme vbíhali na nádraží, když se nákladní vlak rozjížděl. Thys už jsem viděl vykukovat z otevřených dveří jednoho vagónu.

„Pospěšte! Musíme tenhle vagón stihnout!“ popoháněla nás.

A mně se opravdu podařilo naskočit, zatímco měl vlak ještě nízkou rychlost, ale postupně zrychloval a Bella zpomalovala.

„Bello, no tak!“ prosila ji Thys a Bella z posledních sil přidala. Nebyl jsem si však jistý, zda to bude stačit.

„Podej mi ruku,“ zakřičel jsem na ni. Bella si ji nehezky změřila.

„Dělej!“ přikázal jsem jí a ona poslechla. Vzala mě za ruku a já ji více méně stihl vtáhnout dovnitř ještě dřív, než skončila nástupní plošina. Bylo to tak tak.

Oba jsme leželi na podlaze vagonu a těžce oddechovali.

„Díky bohům, že jste to stihli,“ usmívala se Thys.

„Jo, bylo… bylo to tak tak,“ snažil jsem se popadnout dech a posadil jsem se. Bella mě po chvíli napodobila a podívala se na mě takovým zvláštním způsobem.

„Díky,“ řekla nakonec.

„Nemáš zač,“ odvětil jsem a vyhoupl se na nohy. Vagón nebyl nijak přeplněný. Byl tu něčí nábytek, asi se někdo stěhoval. Dokonce se tu našla i postel. Ale jen jedna, super. No, stejně bude lepší v noci držet hlídky, i když se celkem rychle pohybujeme. Navíc budeme muset hlídat naši konečnou.

„Co kdyby sis odpočala? Vezmu si první hlídku, večer si to vyměníme. Ráno mě zase vzbudíš ty,“ navrhl jsem jí.

„To je v pohodě,“ zatřásla hlavou.

„Bello, Percy má pravdu. Měla by ses najíst a zkusit pak na chvíli usnout,“ zastala se mě Thys. Dokonce i ten pták souhlasně zakrákal.

„Tak fajn,“ povzdechla si nakonec, stáhla ochranný obal z postele, sedla si na ni, něco snědla a pak si lehla. Myslím, že to netrvalo dlouho a usnula. Havran se uhnízdil na rohu skříně a hlavu si složil pod křídlo. Očividně byl také unavený.

Já si sedl k otevřeným dveřím vagónu, opřel se o ně a koukal na ubíhající krajinu kolem nás. Thys si brzo lehla naproti mně.

„Měla by sis taky odpočinout,“ řekl jsem jí.

„Co máš v plánu, Percy?“ odpověděla otázkou.

„Myslím, že to víš,“ naklonil jsem hlavu na stranu. Nemělo cenu něco zapírat, Thys mě znala moc dobře.

„Bella si to ale nezaslouží, zachránila ti život!“ zavrčela potichu Thys.

„A já chci takhle zachránit ten její!“ zavrčel jsem na ni zpět.

„Fajn. Jak myslíš, ale jedno ti povím. Vyhýbáš se lidem už dost dlouho, jednou se mezi ně budeš muset vrátit. Bella by byla dobrá společnice, ale jak myslíš!“ odfrkla si, naštvaně se zvedla a šla si lehnout do opačného koutu vagónu.

Asi jsem ji naštval.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), Deni1996, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edó kai Tóra - 3. kapitola: