Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojče? No problem 3. kapitola

11.02.2010 (08:00) • Terola • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1073×

Opatrně jsem projela branou, tak abych si neodřela spodek auta. Sice tomu moc nerozumím, ale na nějakou byť sebemenší opravu zrovna nemám peníze a Charlie by asi taky nebyl zrovna nadšený. Zaparkovala jsem na malém parkovišti, kam se podle mého názoru vejdou pouze čtyři auta. Ale pro mé účely postačí i fakt, že jsem tu momentálně sama. Otec mi její náhrobek vypodobnil velice luxusně a není divu. Našla jsem ho skoro bez námahy. Když jsem se na něho podívala, vyrazilo mi to dech. Byl tak překrásný a to zlaté písmo ho ještě vylepšovalo. Uprostřed byla dána fotka, musela být stará jen pár měsíců před její smrtí, protože bylo vidět její vzdouvající se bříško. Byla opravdu krásná. No já jsem taky, ale když se na ní tak koukám je mi jasné, že tu krásu na ní dělalo to, že je doopravdy šťastná. Koukla jsem se po nějakém volném místě, kam bych mohla položit ty růže, které jsem přivezla. A na první pohled mě upoutal krásně zdobený věnec se zlatou šerpou, na které bylo napsáno zajímavým písmem: Milujeme tě. Bylo to tak krásné, ale přesto tajemné, protože na takový věnec by nikdo z obyvatelů Forks dozajista ani při nejlepší vůli neměl.

No nic, pohodlně jsem se usadila vedle Belly a vyndala z kabelky ten dopis. Hlodal ve mně nepříjemný pocit, protože jsem věděla, že mě nikdo nezná a tak nemůžu ani odhadnout od koho to je. Pomalu jsem roztrhla víčko a vytáhla hladký skvostně bílý papír. Písmo na něm bylo hladké, bez jediného zádrhelu a tak elegantní, že mi padal zrak. Takové písmo bych ani já při své dobré vůli nevyčarovala. Stálo tam: Nehledej minulost tam, kde ji najít nemůžeš. Hledej srdcem a to tě dovede k milující duši. Věřte mi nebo ne, po těchto dvou větách mi začal běhat mráz po zádech jako nikdy v životě. Najednou se začal vzdouvat prach a vítr získával na čím dál větší síle. Začala jsem se doopravdy bát, měla jsem hrozný pocit, že mě někdo sleduje. Nedalo se toho zbavit. Rychle jsem políbila studený náhrobek a utíkala k autu jak nejrychleji to šlo. Byla jsem doopravdy vyděšená tohle přeci není normální. Věděla jsem, že se ve Forks něco děje a to něco chce mě.

Moje mysl jela na nejvyšších otáčkách a nechtěla se zastavit. Nechtělo se mi přidělávat Charliemu starosti a tak jsem volant stočila doprava a jela směrem na pláž do La Push. Pár dlouhých let jsem tam nebyla a můj mozek momentálně potřeboval příval ledového větru s příchutí mořské soli. Rezervace byla malá, ale na počet původních obyvatel prostorná. Co si pamatuju, bydlelo tam jen pár starších lidí a asi jen dva mladí hoši. Snad tam nikoho z nich nepotkám. Sice jsem nevěděla, jestli někdo Bellu znal, ale i tak by to byl dosti šok, protože Charlie se moc nezmiňoval, že měla moje sestra identické dvojče. Hlavně to nebylo nikdy potřeba. Zrovna se nepředpokládalo, že já se budu stěhovat zrovna sem. Počasí mi přálo, vítr foukal směrem ke mně a rozevlával mi vlasy. Na jednu stránku jsem za Forks ráda. Tohle by se mi při počasí v Texasu nestalo. Došla jsem směrem k naplavenému kusu dřeva a posadila se do vlhkého písku. Přemýšlela jsem, o všem. Slyšela jsem za sebou kroky a tak jsem se otočila. Všimla jsem si kluka, který byl docela i pohledný. Ale nějak při pohledu na mě doslova zkameněl. Aha, došlo mi.

,,Bello? Jsi to ty?‘‘ otázky se z něho sypaly jako na běžícím páse, až mi ho při tom bolestném pohledu bylo líto. Kolik lidí si ještě prožije tu bolest při pohledu na mě? Ptala jsem se sama sebe, avšak odpověď ke mně nedocházela.

,,Jsem Meredith Swanová. Těší mě.‘‘ Uf, nic lepšího mě vážně nenapadlo, ale snad to bylo výstižné. Zrovna teď jsem neměla chuť na velké vyprávění. Chvíli jsme na sebe jen tak zírali a já čekala, jestli z něho taky dostanu nějaké jméno nebo alespoň nějaké slovo. Vypadal vážně, že za chvíli omdlí nebo uteče. Oboje jsem nechtěla, ale nedalo se dělat nic jiného než čekat.

,,Omlouvám se, já jsem Jacob Black. A ty jsi sestra Belly?‘‘ konečně už jsme se někam dostali. Sice na mě pořád koukal, jako kdyby viděl ducha, ale už alespoň promluvil a já vím jeho jméno. Byl mi vážně sympatický.

,,Ano jsem její sestra a do Forks jsem se přistěhovala nedávno. Zrovna po jejím pohřbu. Ty jsi jí znal?‘‘ myslím si, že by konverzace nemusela váznout. Chtěla bych se o něm dozvědět víc.

,,Nechceš se jít posadit? Asi si budeme mít co říct.‘‘ No tak tohle jsem vážně nečekala. Nejdřív na mě koukal jako na boží zázrak a teď je z něj pohodář. Tady se mi vážně začíná líbit. Přikývla jsem.

Povídání s Jakem bylo moc příjemné. V životě jsem se tolik nenasmála jako s ním. Je pravda, že naše povídání bylo hlavně o mé sestře, ale bylo vidět, že to byla skvělá holka. Podle Jaka měla srdce na pravém místě a rozdala by se pro všechny. Vyprávěl mi, jak byla nešikovná, jak spolu opravovali motorky a spoustu dalších zážitků. Upřímně jsem jim záviděla. Tohle já nikdy nezažila. Jen co mě udivilo, bylo, že se Jake odmítá bavit o jejím muži, dceři a podobně. Docela mě to i mrzelo, ale nechtěla jsem ho do ničeho nutit. Pozorovala jsem západ slunce ze svého auta a myslela na něj. Musíme si to někdy zopakovat. Byl to příjemně strávený den a já se po dlouhé době cítím šťastná. Myslím, že by Bella byla ráda, kdybych se s Jakem bavila a možná i něco víc.

Zajela jsem na příjezdovou cestu a všimla si, že otec ještě není doma. Pro mě výhoda, alespoň si vstřebám zážitky z dnešního dne bez přihlížení druhé osoby. Otec má dobrou vlastnost. Nikdy se neptá na nic, do čeho mu nic není, ale na místo toho si to vynahrazuje zkoumavými a vlezlými pohledy, které z duše nenávidím.

Nejdřív jsem si chtěla něco ohřát, ale zarazila mě poštovní obálka na jídelním stole. Bylo na ní napsáno: Pro Meredith. Šly na mě mdloby. To nebylo možné, aby se někdo dostal k nám do domu jen proto, aby mi tu nechal nějaký nesmyslný dopis. Popadla jsem obálku a šla s ní do svého pokoje. Párkrát jsem se nadechla, abych překryla ten adrenalin pulzující v mé hlavě. Pomalu otevřela a vyndala další skvostný papír. Písmo bylo stejné, ale naléhavost vzkazu byla hmatatelnější. Meredith nehledej tam, kde najdeš jen bolest, strach a zklamání. Jestli jsem si myslela po přečtení prvního vzkazu, že mě někdo sleduje tak se to nevyrovná pocitu, který mám teď. Připadám si jako blázen, který se pomalounku propadá do hluboké propasti. Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo a sténá po vzduchu. Zapomněla jsem na všechny zákazy a na pravidla, které mi dal Charlie. Musela jsem ven. Na vzduch. Vyskočila jsem na nohy navlékla na sebe černé tepláky a mikinu přes hlavu. Dole jsem prohrabala botník, protože s sebou žádné tenisky nemám. Kupodivu tam nějaké byly a už jsem stála před lesní cestou. Stačilo jen deset kroků a byla jsem v lese. To ticho, to nádherné ticho, které bylo rušeno jen houkáním sovy a cvrlikáním cvrčků. Bylo to nádherné. Nějak jsem nevnímala čas a ani jak jdu dlouho a najednou jsem stála na louce. Na obrovské kulatící se louce. Ta vůně květin mě bouchla no nosu tak silně, až jsem si klekla na zem a začala plakat. Nechtěla jsem, ale všechna ta bolest se vyplavila napovrch a já to nedokázala zastavit. Slzy stékaly po tvářích a já neměla sílu jim postavit barikádu. Zmohla jsem se jen na výkřiku. Na výkřik, který stejně nikdo neuslyší. Bylo v něm tolik zloby, bolesti, smutku, že by to nevydržel nikdo. Připadla jsem si bezmocná a tak sama. Pokusila jsem se vstát a dojít k jednomu z mnoha stromů, které lemovaly celý kulatý prostor. Vypadaly jako hranice. Podívala jsem se na něj a pohladila jeho kůru. Byla vrásčitá, vlhká a porostlá mechem. Příjemná na dotek. Měla tam však nějakou propadlinu. Vytáhla jsem mobil, abych si posvítila a dostala jsem další ránu do srdce. Někdo si dal práci a vyřezal do kůry na památku: B + E = Navždy. Nemohla jsem, už ne. Stočila jsem se do klubíčka a… usnula.

Probudilo mě až něco děsně mokrého a slizkého. Otevřela jsem oči a chvilku mžourala, než jsem si zvykla na šero a snažila se postupně rozeznávat tvary a obrysy přede mnou. Došlo mi, že pořád ležím na zemi na konci louky. Zaostřila jsem na to velké, co stálo přede mnou a jen jsem vnímala jak se mi z úst dere šílený výkřik. Nedokázala jsem uvěřit, že něco takového existuje. Určitě jsem jenom snila. Měla jsem hrůzu, ale nezmohla jsem se ani na útěk, který by při vší snaze asi neměl cenu. Zakryla jsem si oči a začala znovu brečet. Po notné chvíli jsem ucítila něco teplého a lidského, jak se mě pokouší zvednout a následně mě to vynáší z lesa. Nepamatuji si nic. Snad jen to, že překrásně voněl.

http://www.stmivani.eu/37-shrnuti-povidek/povidky-od-terola/

Autor: Terola (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojče? No problem 3. kapitola: