Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojče? No problem 2. kapitola

10.02.2010 (08:00) • Terola • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1203×

21. Března 2004

Milý deníčku, píšu ti zápis po dlouhé době, ale můj starý zápisník zahynul spolu s Phillem. Chtěla jsem ti jen napsat, že můj návrat k otci se nemusel vůbec konat. Přiletěla jsem do Forks v období té největší bolesti. Hned po příjezdu sem byla obeznámená s Bellinou smrtí a ztrátou neteře. Nikdo neví co se stalo a nikdo mi nedokáže v mé bolesti pomoci. Připadám si jako anděl smrti. Nejdříve Phill, teď Bella a ze všeho největší strach mám o svou neteř Reneesme a jejího otce. O Edwardovi se tu skoro nikdo nebaví, ale vím určitě, že by udělal cokoli, co by mou sestru s její dcerou ochránilo. Sedím tu na okenní římse s psacím perem a mýma myšlenkami. Kdybys mi alespoň nějak dokázal pomoct. Nebo by mi postačil nějaký člověk kdo ji znal tak dobře, aby mi dokázal dovyprávět její příběh a já díky nějakému vodítku dokázala najít její lásku. Bože tohle není možné. Včera jsem nedokázala ani zavolat Reneé, vím dozajista, že tato informace by ji určitě zabila. Charlie mi vyprávěl jak Bellu našli a mě stáli všechny chloupky na zátylku. Takovou nedůstojnou smrt si nezaslouží ani ten největší pobuda natož moje milovaná sestřička. Možná se někomu může zdát divné, proč k ní mám takový vztah, když jsem ji nikdy neviděla, ale krevní pouto dvojčat je přeci jen silnější než nějaké pohledy a bezduchá slova.

Musím do školy. A taky si myslím, že tam všem spolužákům a i učitelům přivodím infarkt. Přeci jen podobu s bývalou žákyní a maturantkou nikdo nevyvrátí.

Posbírala jsem si věci a kartáčem jen tak ledabyle přejela vlasy a chvíli na to už jsem nastupovala do auta. Rezolutně jsem odmítla Bellino staré auto a tak si Charlie udělal trochu času a zajel semnou do nejbližšího bazaru. Teď se mé nové vozítko jmenuje Volkswagen Golf v červené metalíze. Cestu do školy mi otec nakreslil na plánek a při rozloze našeho městečka opravdu není těžké najít jedinou Střední školu, která v okolí je.

Při příjezdu na parkoviště na mě doléhaly ranní nevolnosti a mdloby. Nešlo ani tak o počet žáků jako o stav parkoviště s vozy. Pokud se ovšem tyto popostrkovátka dala nazvat auty. Většina z žáků tu měla staré dodávky a v nejhorším případě pomalu karavany. No tak to jsem to zase dopadla. Teď by to hlavně chtělo pár dlouhých nádechů a výdechů a vystoupit… Stačilo mi se rozhlédnout a bylo mi vše jasné. Veškerý smích, hovor, praní a podobné jiné aktivity provádějící se před začátkem školy ustaly a zůstala jsem tu jen já a stovky párů očí upírajících se přímo na mě. Navzdory špatnému pocitu v břiše jsem stála vzpřímeně a připravená téměř na cokoli jsem zůstala stát vzpřímeně. To náramné ticho se dalo skoro i krájet, vylákalo ven i některé učitele. A i ti se dokázali zastavit v půlce kroku a zírat na mě.

,,Duch, je tady duch!‘‘ křičela nějaká žena ve fialkové blůzce a s jeansovou sukní střiženou nad kolena. Ostatní se k ní přidali a já zůstala stát s otevřenou pusou. Nechápala jsem postoj zdejších učitelů, ale bylo jasné, že pokud se ihned nepohnu, někoho odvezou do nejbližší psychiatrické léčebny. Tak opět dva až tři hluboké nádechy a jde se na to.

Pracně jsem si prorážela cestu tím hrozným davem pomalu až ke kanceláři, kde se podávaly přihlášky a vyřizovaly další nezbytné formality k přijetí na školu. Nesměle jsem zaklepala a vešla dovnitř. Kancelář byla maličká a docela i útulně zařízená. Po levé straně se tyčila velká skříň s regály, které byly popsány celou abecedou. Tipovala bych to na složky zdejších žáků. Po mé pravé straně byly dvě černá koženková křesla a nad nimi byl orámovaný velký a myslím si, že ručně malovaný obraz zdejší školy. Jen nepatrně jsem pohlédla a datum nákresu stálo tam 1889. Hm, uznala jsem, že asi tato škola má už nějakou zašlou tradici. Rozhlížela jsem se zvědavosti dál a všimla si, že na stěnách visí i orámované fotky studentů a různých akcí. Popošla jsem pomalu k jedné, která mě zaujala ručně vyřezávaným rámem v barvě slonoviny. Ale to co jsem spatřila mě tak hluboce píchlo u srdce, že jsem malinko zavrávorala. Byla tam vyfocená Bella společně s nějakým božsky krásným chlapcem. Měli na sobě maturitní hábity a nádherně se usmívali. Pod tou fotografií stálo: Isabella Swan Cullenová a Edward Culen. To musel být on. To musel být Bellin manžel. Ucítila jsem jak mi začínají vlhnout oči. Nechtěla jsem plakat, ne teď a ne tady, ale už se tomu nedalo zabránit. Sesypala jsem se na první křeslo, které mi přišlo pod nohy a nechala smáčet si obličej slzami smutku. Jen okrajově jsem si všimla, že přišla nějaká slečna. Mohlo jí být okolo 20 a zkoumavě si mě prohlížela. Ano uznávám, asi vypadám jako hromádka neštěstí, ale mou bolest momentálně nic neutěší.

,,Mohu Vám nějak pomoci?‘‘ zeptala se mě ta slečna a já jí byla vděčná, mohla jsem alespoň začít opět vnímat. Když jsem však vzhlédla směrem k ní ona málem vykřikla. Usoudila jsem tedy, že to musí být nějaká známá mé sestry. Ale můžu s klidem říct, že po tomhle dni budu úplně vyřízená. Kdybych věděla jak mě to všechno bude ničit okamžitě bych se vrátila zpět ke své matce do Texasu, jenže to nejde nemůžu couvnout. Teprve teď jsem si vzpomněla, že sedím uprostřed kanceláře a ta slečna na mě pořád mluví. Moje mysl nechtěla pracovat a tak jsem jí jen podala vyplněné formuláře spolu s mým občanským průkazem a dál čekala co se bude dít. Ta se slečna se  mi představila jako Jessica Stanleyová a je zřizovatelka pro mládež. Tudíž za ní můžu přijít s jakýmkoli problémem. Mým jediným problémem ovšem bylo, že na mě všichni civí a díky tanečnímu vystoupení Texasu si musím dodělat maturitu tady. Už bych ji měla dávno hotovou jen kdyby mě matka nechala se učit a ne jen chodit po soutěžích a podobně. Nemám jí to za zlé to vůbec ne, ale ztratila sem rok a to už něco znamená. Škola utekla celkem rychle. Nechtělo se mi domů, tam bych dozajista upadla znova do deprese. Rozhodla jsem se namísto toho jet na hřbitov. Od svého příjezdu to odkládám. Chci tam Belle dát růže a slíbit ji, že její rodinu najdu. I kdyby mě to mělo stát můj život, ona za to určitě stála.

Po škole mě čekalo překvapení v podobě dopisu za stěračem. Nejsem tu ani týden a už se ve Forks dějí divné věci. Podle otce to není nic nenormálního, ale já na to nejsem zvyklá. Vzala jsem dopis a nasedla do auta. Přečíst si to hodlám až v klidu ve stínu Bellinýho hrobu. Třeba někomu nepřipadám až tak beznadějná. Už v Texasu jsem toužila po někom, o koho se budu moct opřít a vyprávět mu všechny svoje těžkosti. Jenže díky vysílenému trénování v tanci jsem měla čas sotva pro sebe. Tak jsem přijela ze samoty do samoty. Nevnímala jsem moc čas a tak mě udivila veliká ručně kovaná brána s nápisem Hřbitov Forks.

?Líbilo x Nelíbilo?

Chtěla bych znát Váš názor tak zanechejte kometáře:)

Další kapitola už je ve shrnutí.

http://www.stmivani.eu/37-shrnuti-povidek/povidky-od-terola/

Autor: Terola (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojče? No problem 2. kapitola: