Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 8. kapitola

19.02.2012 (13:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 5923×

8. kapitola

Celý víkend byl naprosto dokonalý. Z výletu jsme přijeli okolo půl dvanácté v noci. Když jsme se vrátili od vodopádů, strávili jsme příjemný zbytek odpoledne u krbu ve srubu. Tetelila jsem se blahem, když jsem po náročném výšlapu usnula Felipemu v náruči a probudila se s pohledem do jeho světlehnědých očí. Ani mě moc nepřekvapilo, že v době mého příjezdu byla Debbie někde v luftě. Byla přece sobota.

V neděli jsme si udělaly holčičí dopoledne. Ač se má kamarádka vrátila v brzkých ranních hodinách, v deset už lezla ke mně do postele. Pustily jsme si Pretty woman, film naprosto nereálný, ale přesně to nás na něm tolik bavilo a Richad Gere v tom filmu taky není k zahození. Chroupaly jsme cereálie a příběh lehké holky Vivian prokládaly tlacháním o všem možném.

Samozřejmě jsem nezapomněla zabrousit na téma rozchod s Cullenem, vlastně ne rozchod, jak říkala Debbie. Nemůže se rozejít pár, který spolu ani nechodí. Taky pravda. Prý ji už přestalo bavit scházet se s jedním mužem. Připadala si tak svázaná, jako v pasti. Dohodli se teda s Edwardem, tak mu říká ona, že to nechají být.

Jednou jsem jí řekla, že nechápu, jak může takhle žít. Jak může spát s muži bez lásky. Já osobně jsem si to nedovedla představit. Debbie mi to vysvětlila tak, že ona miluje všechny chlapy, co kolem nás chodí. A až jednou potká nějakého, kterého bude milovat víc než ty ostatní, začne uvažovat o změně svého postoje. Do té doby musí stále hledat a tohle je ten nejlepší způsob.

Stejně jsem tomu nerozuměla. Milovat víc kluků najednou přeci nejde. Když s někým jsem, když někoho miluju, chci být jen s ním, ne s deseti dalšími.

Odpoledne se stavil Felipe. Vytáhl mě ven, prý je poslední den slušné počasí, tak by byla škoda ho trávit zalezlí uvnitř. Myslela jsem, že zase pojedeme někam mimo město, ale zamířili jsme opět k jejich domu. Místo dovnitř, jsme dům obešli a já zase na okamžik ztratila řeč.

To, že jsme obcházeli venkovní bazén, takovou menší lagunu, jsem pominula jen jedním zavrtěním hlavy, ale ten park… Kdo má za domem park? On to teda asi nebyl park, spíš zahrada, ale působilo to tak na mě. Mohutné keře rododendronů, spousta záhonů, cestičky vysypané malými oblázky a palmy. Oni měli v Seattlu palmy ve velkých kamenných květináčích! Měla jsem oči na vrch hlavy a díky tomu si nestíhala všímat, jak se mi Felipe směje.

Nechyběl bílý altánek s pohodlným posezením, který, jak jsem se dozvěděla, se přes zimu dá zavřít a má své vlastní vytápění. Tohle byl ráj, jinak se to nazvat nedalo.

Když jsme ruku v ruce procházeli mezi lavičkami a bujnou zelení, vycházelo ze mě neustálé jééé, jůůů, ááách, wau, páni… Felipe se mi smál, takže jsem se musela důrazně ohradit, že já nemůžu za to, že žije na tak krásném místě, a jestli s tím má problém, projdu si to sama. Ujistil mě, že je všechno v pořádku a šli jsme dál. Minuli jsme tenisové kurty, něco jako golfové odpaliště… Skoro jsem se přestávala divit. Mají tu prostě všechno.

„Co je to?“ zeptala jsem se a ukazovala na střechu, která vykukovala za menším kopečkem. Terén, na kterém se zahrada a všechno okolo rozkládalo, byl zvlněný. Usoudila jsem, že kdyby se tu někdo skrýval, nemusel by být ani spatřen.
„To je dům pro hosty.“
„Dům pro hosty?“ Oni mají na zahradě další dům?!
„Je to jen malý domek,“ řekl a znělo to, jako by se bránil.
„Já fakt nestačím zírat,“ vydechla jsem a vrtěla hlavou nad tím, kam jsem se to dostala.

ȵȵȵȵȵ

Když jsem vešla do kanceláře, jasně jsem cítila, že je něco jinak. Trvalo mi jen okamžik, než jsem přišla na to, že je v ní podivně chladno, a všichni se tváří poněkud ustrašeně. Cullen.

„Bello, máš jít za Edwardem Cullenem do kanceláře,“ řekl mi Hank, který jediný Cullenovu kouzlu statečně odolával.
„Já?“ Tahle otázka byla pro celou kancelář. Ingrid se na mě poplašeně usmála a pokrčila rameny, Zacovi jsem nestála ani za pohled.

Co jsem komu provedla? Oprava, co jsem jemu provedla? Proč zrovna já?

Položila jsem si kabelku na stůl a šla na popravu. To, že si mě nechal zavolat, nevěstilo nic dobrého. Žádný rozhovor s ním nevěstil nic dobrého, o tom už jsem se za tu dobu, co jsem zde dělala, mohla přesvědčit.

Připravovala jsem zase na nějaké hloupé poznámky, kterými mě jistě počastuje. S nádechem jsem otevřela dveře k Melanii Crawfordové, Cullenově sekretářce, a tiše pozdravila.

„Můžete jít dál,“ pustila mě rovnou.

Dvakrát jsem klepla kotníkem ruky na dveře a po tlumeném dále vešla. V Cullenově kanceláři jsem ještě nikdy nebyla, uvědomila jsem si posléze. Byla moderně zařízená, plná skla a kovu. Z barev převládaly černé a šedé, na stěnách je doplňovala bílá. Místnost působila neosobně a studeně. Chudák to nejspíš chytila od svého majitele.

„Přál jste si mě vidět?“ začala jsem, když upřeně zíral do papírů a krčil u toho přemýšlivě čelo. V tu chvíli mi trochu připomněl Felipeho. Když jsem neviděla ty nepřátelské oči, mohla jsem si je klidně splést. Rukou si prohrábl vlasy a podíval se na mě. Tvářil se víceméně neutrálně, ale stejně mě to vytáčelo.

„Mám pro vás úkol.“ No skvělý, pomyslela jsem si. Co to bude tentokrát? Mám vylézt na nejvyšší mrakodrap v Seattlu a skočit?

Vzal modré a poměrně tlusté desky, co ležely po jeho pravé ruce, a hodil je blíž ke mně. „Z tohohle,“ hlavou kývnul k deskám, „uděláte nejlepší prezentaci, nic horšího neberu. Když už nám konečně klapnul ten obchod, musíme to klientovi taky náležitě předvést. Takže se snažte.“

S trochou obav jsem desky vzala a s přesvědčením, že materiály budou minimálně v arabštině, je otevřela. Angličtina? Zkusmo jsem prolistovala pár papírů. Všechno bylo v mé rodné řeči. Divné. Háček bude tedy někde jinde.

„Do kdy to mám udělat?“ Už jsem se připravovala na to, že to bude do půl hodiny na jeho stole, ale on mě opět překvapil.
„Máte na to dva dny, tak to, prosím, nepodělejte.“

Dva dny? On mi vážně dal dva dny? Neuvěřitelné. A právě proto jsem tomu vůbec nevěřila. Cullen by mi přeci nedal úkol, který bych mohla bez problémů zvládnout. Mně, holce, se kterou nevychází, kterou nemá rád už z principu.

„Máte otázky?“ zeptal se a v hlase mu zazněla netrpělivost. Byla jsem vedle jak ta jedle. Němě jsem zavrtěla hlavou, ale zůstávala na místě. Jo, byla jsem šokovaná. Žádné kousavé řeči, žádné pokusy ponížit mě, dokázat, že nejsem nic? Vůbec nic? „Tak už zmizte,“ zavrčel a hodil po mně otrávený pohled.

Otočila jsem se a cupitala na své místo. Tak tohle bylo divné. Vážně hodně divné.

Na prezentaci jsem začala pracovat okamžitě. Trvalo mi asi tři hodiny, než jsem se prokousala všemi těmi informacemi a další hodinu, než jsem si ujasnila, o co by tam asi mohlo jít. Úkol to nebyl snadný. A pro mě byl o to horší, že mi ho zadal Cullen, který to prostě nemohl myslet vážně. Určitě čeká, že to podělám, a on mi to pak bude moct omlátit o hlavu. Jo, tak nějak to nejspíš bude. O to víc jsem se musela snažit dostat ze sebe to nejlepší.

V práci jsem zůstala dýl, protože jsem tam měla větší klid a lepší zázemí. Byla jsem tak soustředěná, že jsem přeslechla otevírání dveří, a proto, když se mě na rameni dotkla ruka, vyděšeně jsem vykřikla.

„Klid, to jsem já.“ Felipe se na mě usmíval a rukama mi mnul ramena. „Co tu ještě děláš?“ Odfoukla jsem si úlevou. Je sice pravda, že firma má bezpečnostní systém a bez karty se sem nikdo nedostane a když už ano, je tu ochranka, ale i tak… člověk nikdy neví.

Když jsem neodpovídala, nakoukl mi Felipe přes rameno. „Ty děláš prezentaci pro Sladermanna?“ divil se.
„Vidíš, ne?“
„Takže on ji dal tobě, no to je skvělý.“ Nějak jsem nechápala jeho nadšení.
„Co je na tom tak skvělý?“
„Edward si na to chtěl vybrat toho nejlepšího. Hodně nám na tom obchodu záleží, a kdyby to padlo, přijdeme o hodně velké peníze.“ Jejda, o tomhle Cullen neřekl ani slovo. „Zdá se, že si bratřík začíná uvědomovat, jak jsi dobrá. Třeba spolu začnete vycházet,“ usmíval se spokojeně, ale já byla stále víc vyděšená. Hořečnatě jsem se začala přehrabovat v papírech a cvakat do počítače. Tohle bude průser.

„Co děláš?“
„Nestíhám,“ zamumlala jsem.
„Ještě máš čas,“ chlácholil mě.
„Dva dny, ze kterých budu jeden ve škole. Tohle nezvládnu. On to ví. Ví, že to pokašlu, a pak bude mít důvod mě vyhodit. Je to pěknej podraz,“ brumlala jsem a pořádně ani nevěděla, co dělám.
„Hej, klid.“ Felipe mě na židli otočil čelem k sobě a kleknul si, aby se mi mohl podívat do očí. „Kdyby nevěděl, že to zvládneš, nedělala bys to, to mi věř. Pro Edwarda je to moc důležité, víc než pro mě. Je to takový jeho projekt. Věří ti a já taky. Teď to tady vypneš, půjdeme se najíst, zítra půjdeš do školy a odpoledne to doděláš. Není důvod panikařit.“

Jeho výklad mě trochu uklidnil. Třel mi ledové ruce ve svých stále studených dlaních a jeho hlas mě nutil na všechno zapomenout a udělat to, co říká. Ale copak mám na něco takového čas? Takhle velkou zodpovědnost jsem nikdy za nic nenesla. Nemůžu se přeci před Cullenem ukázat jako úplný trotl. Musí vidět, že jsem tak dobrá, jak o mě tvrdí Felipe. Musí vědět, že jsem hodna toho, pracovat v jejich agentuře.

Zavrtěla jsem hlavou. „Promiň, já nemůžu, ještě na tom budu chvíli dělat.“ Omluvně jsem se na něj podívala.
„Dobře, ale slib mi, že tu nebudeš dlouho.“ Přikývla jsem. „Zkontroluju si tě,“ varoval mě. Políbil mě na čelo a odešel.

Na chvíli jsem seděla se zavřenýma očima a pokoušela se utřídit si myšlenky. Moc mi to však nešlo, takže jsem to vzdala a znovu se pustila do práce. Vypisovala jsem podstatné údaje a sem tam přidala nějaký nepodstatný detail, který však dodal sdělení na celistvosti. Tohle dám, musím, říkala jsem si v duchu.

Zrovna jsem se vztekala nad tím, že mi nejde vložit video, když se znovu otevřely dveře.

„Říkala jsem, že tu ještě chvíli budu.“ Sakra, proč se mi nehýbe obraz?! „Do háje!“ Taky se na to můžu…
„Potřebujete pomoct?“ Vzhlédla jsem. Toho jsem tady nečekala.
„Ne, všechno v pohodě.“ Říká ta, která je zoufalstvím celá rozklepaná.
„To jsem rád. Myslel jsem, že už tu nikdo není. Touhle dobou bývá firma prázdná.“
„Dělám na tý prezentaci,“ zavrčela jsem a doufala, že mu to bude stačit. On ji chce, tak by mi měl dát prostor.
„Jak vám to jde?“ Udělal dva kroky směrem ke mně. Překvapeně jsem se na něj podívala. Co prosím? „Můžu?“ Rukou mávl k počítači. On se chce podívat, co už mám? Bože, to mu přeci nemůžu ukázat. Proč prostě neodejde?
„Jasně.“ Házela jsem ramena a snažila se tvářit, že je všechno v pohodě a já jsem přebornice přes důležité prezentace. Naklonil se ke mně a stiskem F5 spustil přehrávání.

Nikdy jsem Cullena neměla tak blízko. Bylo to… asi bych měla říct divný, ale to ne. Jen zvláštní. Do nosu mě uhodila sladká vůně, vanilka, květiny, nějaké koření. Voněl krásně. Nejspíš nějaká drahá vůně. Možná bych mohla něco podobného koupit Felipemu. Neodolala jsem a znovu nasála tu vůni.

„Není to špatné,“ řekl najednou a probral mě tak z transu. Díval se na mě a asi čekal nějakou reakci.
„Hmm.“ Geniálně, Bello. V očích se mu objevil posměch. Byl si vědom toho, že se chovám jako blboun. „Ještě to není hotové.“ Jo, tak toho si určitě nevšiml. Co to dělám?

Raději jsem se odsunula trochu dál od něj, abych získala zpět svůj prostor a mohla přemýšlet.

„Pozítří vám to přinesu.“ Doufala jsem, že pochopí a odejde. Ještě na chvíli se zadíval na monitor, potom se narovnal, změřil si mě pohledem, který mohl znamenat naprosto cokoliv. Vůbec jsem z něj nebyla moudrá a beze slova se odporoučel.

Co to sakra bylo? On se určitě praštil do hlavy. Jo, praštil, protože jinak si to neumím vysvětlit.

Ze zavaření hlavy mě zachránili kačeři, kteří se rozezněli kanceláří.

„Jo, už končím,“ řekla jsem do mluvítka Felipemu. Nic lepšího už dneska stejně nevymyslím.

No... tak co na to říkáte?

Opět moc děkuju za komentáře, jste skvělí. :-)

7. kapitola ᴥ SHRNUTÍ ᴥ 9. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 8. kapitola: