Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 40. kapitola

25.05.2012 (21:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 58× • zobrazeno 8363×

40. kapitola

Adele

„Promluví si s tebou,“ řekla jsem Edwardovi, když jsem ho konečně našla. Šla jsem za ním do firmy, ale řekli mi, že už odešel, takže jsem vyzkoušela byt, opět bez úspěchu. Objevila jsem ho až ve vile.
„Vážně?“ ujišťoval se.
„Jo,“ přikývla jsem.
„Možná bys měla být poblíž.“
„To není dobrý nápad.“ Musejí si to vyříkat o samotě. „Ale co až jí to řeknu? Asi bude potřebovat někoho…“
„Budu tady s Felipem, takže kdyby něco, stačí zavolat. Hlavně jí to řekni všechno popravdě,“ nabádala jsem ho.

 Doufala jsem, že to nepokazí, že to všechno dobře dopadne. Přála jsem to Belle a jemu koneckonců taky. Po tom, co jsem od Belly slyšela, k sobě prostě patřili a to mi nikdo nevymluví. Nevím, co bych dělala, kdyby to nedopadlo. Ne, nesmím myslet pesimisticky. Dobře to dopadne a hotovo.

„Nad čím přemýšlíš?“ zašeptal mi do ucha tichý hlas. Lekla jsem se, ale hned se zase uklidnila.
„Chodíš jako duch,“ obvinila jsem ho a opřela se o jeho hruď.
„Právě jsem za tebou chtěl jít.“ Otočila jsem se mu v náruči a podívala se mu do očí.
„Byla jsem Edwardovi říct, že Bella s ním chce mluvit, takže teď jsem na chvíli bez domova.“ Felipe se usmál.
„To je dobře,“ řekl. Přimhouřila jsem oči.
„Je dobře že si spolu promluví nebo že nemám kam jít?“ provokovala jsem ho.
„Asi obojí?“ Konec věty vytáhl do otázky. Zasmála jsem se a praštila ho do ramene.
„Au, na tohle si asi nezvyknu,“ skuhrala jsem.

Vzal mé zápěstí něžně do svých prstů a políbil mě na něj. „Co kdybychom šli nahoru?“
Povytáhla jsem obočí. „Navrhuješ snad něco?“
„A ty bys o to stála?“ oplatil mi otázku.
„No…“ zaváhala jsem hraně.

Felipe mi podtrhl nohy a vyhoupl si mě do náruče.

„Co to děláš?“ výskala jsem.
„Odnáším si tě do svého království,“ zazubil se. Zavrtěla jsem hlavou, ale nechala jsem se nést nahoru po schodech a pak do Felipeho pokoje.

Tak nějak jsem očekávala, že rovnou zamíří k posteli, ale on mě usadil na pohovku a klekl si přede mě. Vzal mé ruce do svých dlaní a hluboce se mi zadíval do očí. Přemýšlela jsem, co to znamená, ale nenapadlo mě to a přitom to tak bilo do očí.

Stále jsem se na něj usmívala a čekala, co mi chce říct. Sklonil se a políbil mě. Jemně a opatrně.

„Adele,“ začal, „nějak nevím, jak začít, abys mě hned neposlala do háje.“
„Proč bych tě tam měla posílat?“ Vážně jsem byla slepá.
„Adele, já vím, že jsme spolu teprve krátce, ale známe se už tak dlouho… miluju tě a už si nedokážu představit život bez tebe.“ Srdce mi zrychlilo, dlaně se mi zpotily, rozbolel mě žaludek. Konečně jsem chápala, kam to všechno směřuje. „Adele Sulivanová, staneš se mou ženou a učiníš mě tak nejšťastnějším upírem na světě?“

Bella

Čekala jsem na Adele, až přijde z práce, abych se s ní domluvila na té schůzce s Edwardem. Mohla bych za ním zajít i sama, ale do firmy se mi nechtělo a do bytu už vůbec ne. Chtělo by to nějakou neutrální půdu. Třeba restauraci, nejlepší by to bylo někde na veřejnosti.

Někdo zaťukal. Zamračila jsem se. Moc návštěv sem nechodilo. Nicméně jsem šla otevřít a zůstala stát s pusou dokořán.

„Ahoj, tak jsem tady,“ řekl Edward. Zírala jsem do jeho obličeje a… bože, já jsem vážně tak blbá, že bych mu byla schopná odpustit i bez vysvětlení a to jen díky tomu, že se na mě podívá. Sklopila jsem pohled.
„Ahoj, co tady děláš?“ ptala jsem se jeho bot.
„Adele říkala, že se mnou chceš mluvit.“ Tak Adele byla rychlejší, než jsem čekala. Trochu zrada. Povzdechla jsem si. Tak ať to máme za sebou. Otočila jsem se a šla do obýváku. Zavřel za sebou a beze slova mě následoval.

Sedla jsem si do křesla, jen na krajíček, byla jsem nervózní. Edward zůstal stát. Nic jsem neřekla, zkoumala jsem své propletené prsty a chtěla to mít co nejrychleji za sebou.

„Jsem rád, že se mnou mluvíš,“ řekl.
„Nemluvím, jen jsem ochotná tě vyslechnout,“ opravila jsem ho.
„Dobře, tak jsem rád, že jsi ochotná mě vyslechnout.“ Opět se odmlčel. Já jsem ho napodobila.

Nevím, jak dlouhá doba uběhla. Bylo mi to vlastně jedno, on chtěl mluvit, tak ať mluví.

„Kde bych tak začal…“
„Třeba u toho, jak jsi na mě udělal naprostou chudinku před rodinou a přáteli. Úplného pitomce, který uvěřil pohádkám o lásce…“ Zase se ve mně probudilo tehdejší rozhořčení. Přesně to jsem potřebovala, abych mohla uvažovat bez té růžové mlhy v hlavě.
„Bello, já… omlouvám se, asi už je to zbytečné, ale je mi to vážně líto. Zpanikařil jsem, dostal jsem strach, že je to chyba…“ zarazil se.
„Chyba?!“
„Ne, tak jsem samozřejmě nemyslel. Chtěl jsem říct, že je chyba brát si tě, když o mně nevíš to hlavní, když o mně nevíš celou pravdu, která by mohla všechno změnit. Jak říkala Adele, měla jsi právo na to, vědět, do čeho jdeš…“
„Adele?“ skočila jsem mu do řeči. Co ta s tím má společného?
„Dostanu se k tomu. Především ti musím říct něco o sobě a své rodině. Možná pak pochopíš moje jednání, možná už mně nebudeš chtít nikdy vidět… nemohl bych ti to mít za zlé.“ Mluvil váhavě, jako by pečlivě volil každé pronesené slovo.
„Co je to?“ zeptala jsem se nejistě. Nebyla jsem úplně slepá. Všimla jsem si, že na Cullenových je něco zvláštního. Nikdy jsem tomu nepřikládala zvláštní důraz, možná z obavy, že by se mi to tajemství nelíbilo. Bylo jednoduší předstírat, že jsem si nevšimla těch odlišností, že nevidím, jak jsou jiní.

„Naše rodina je jiná. Nejsme lidi, Bello.“ Zajíkla jsem se a přitiskla si dlaň a ústa. „Kdysi jsme jimi byli, ale naše podstata se změnila,“ pokračoval.
„Co…?“ Víc jsem ze sebe nedostala.
„Asi se tomu bude těžko věřit, ale říkám ti pravdu. Nelhal bych ti, přísahám…“ Proč to sakra konečně neřekne! „Jsme upíři.“ Všechno se zastavilo. Ta slova mi doznívala v hlavě. Nepochybovala jsem o tom, že to myslí vážně. On to myslel dokonce smrtelně vážně!!

Když jsem nereagovala, začal mi vyprávět. Poslouchala jsem tiše, v hlavě jsem měla úplně prázdno, neprocházely mnou žádné emoce.

„S Felipem jsme vyrůstali v docela chudé rodině. Je pravda, že tehdy se to tak nebralo. Otec byl dřevorubec, matka pradlena. Ale oba se snažili nás dobře vychovat. Bydleli jsme ve vesnici v takovém údolíčku krčícím se v horách. Užívali jsme si života. Byl jsem dokonce zasnoubený,“ uchechtl se. To bylo poprvé, co jsem něco ucítila. Snad žárlivost. Nesmyslné. „Byl jsem zamilovaný, zasnoubený a podvedený. Nachytal jsem ji s jiným od nás ze vsi. Samozřejmě jsem byl zhrzený, naštvaný na celý svět. Utekl jsem do hor. Chtěl jsem být sám, aby nikdo neviděl, jak mě to sebralo. Felipe mě šel hledat. Říkalo se, že je nebezpečné chodit do hor neozbrojený, bylo tam hodně divokých zvířat, hlavně medvědi… kašlal jsem na to. Co mně by se mohlo stát…“ Snažila jsem se aspoň dýchat, když už nic jiného. Strnule jsem seděla a poslouchala dál.

„Nečekal jsem to, v zamyšlení jsem ho neslyšel. Napadl mě, věděl jsem, že je to můj konec. Jenže pak se tam vynořil můj bratr, taktéž neozbrojený, ale přesto se mě pokusil zachránit.“ Ani jsem nedýchala. „Tehdy jsme tam málem zemřeli oba.“ Málem zemřeli? objevila se mi v hlavě otázka. „Kdyby nás nenašel Carlisle, nestál bych tu. Udělal všechno, co se dalo, aby nás zachránil, ale bylo to marné a tak… stalo se z nás to, co jsme teď. Stala se z nás stvoření závislá na krvi.“ Trhla jsem sebou a v myšlenkách se mi vynořilo slovo vrah. „Carlisle nás naučil, že to jde dělat i jinak a tak se živíme jen zvířecí krví. Snažíme se zapojit do normálního lidského života. Být jako obyčejní lidé, i přesto, že jimi nejsme už… no, hodně dlouho.“

Pořád mi to nedocházelo. Dívala jsem se na něj, ale nedokázala si k tomu přiradit to, co mi tu povídal.

„Poznal jsem tebe a zase se zamiloval. Bylo to tak těžké, po Mary jsem tak trochu zanevřel na vztahy, myslel jsem, že krátkodobé známosti budou stačit. Ale s tebou jsem chtěl stále víc. Nakonec jsem podlehl. Zbaběle jsem pak před tebou tajil pravdu, protože jsem se bál, že utečeš, což bys ostatně měla.“ Čekal. Nedokázala jsem se pohnout. „Adele za mnou přišla o zkušební večeři a řekla mi, že bych ti měl prozradit, co jsem. Dát ti možnost rozhodnout se ještě než si mě vezmeš. Myslel jsem, že je to hloupost. Že to není nutné, jenže jsem o tom začal přemýšlet. A nakonec to uviděl sám. Měla jsi vědět pravdu, ale já ji nedokázal vyslovit a tak jsem… utekl jsem, ale, Bello, já bez tebe prostě nemůžu být.“ Udělal pár kroků ke mně. „Proto jsem se vrátil. Budu tě prosit třeba na kolenou o odpuštění a hlavně o pochopení. I když po tobě nemůžu žádat, abys byla s někým jako já, pokud bys sama nechtěla. Bello, já tě prosím. Dáš mi ještě jednu šanci? Poslední, to slibuju. A dáš mi šanci i jako upírovi?“

Když to slovo řekl podruhé, odstartovalo to funkci mého mozku. Vyskočila jsem na nohy jako by mě někdo píchl špendlíkem.

„Upír! Ty jsi upír!“ Já vím, byl to objev, ale… „Panebože, to přece není možné, to nejde! Adele to věděla?“ Přikývl. Adele to věděla… Adele se mě ptala, jestli jsem četla co je v jejím sešitu.

Rozhlédla jsem se po pokoji a hledala ho. Rychle jsem ho uchopila a hledala poslední stránky. Přejížděla jsem očima jednotlivé řádky.

Když Felipe s hlasitou ránou upustil auto na zem, Adele vyjekla. „Co jsi zač? Co jsi?!“
„Upír,“ řekl opatrně.

„Je to pravda,“ vydechla jsem překvapeně.
„Ano, to je. Prosím, neboj se mě, nikdy jsem ti nechtěl ublížit, když teda nepočítám mé chování v den svatby.“ Zadívala jsem se na něj a hledala nějaké známky toho, že není člověk, že je krev sající tvor, hledala jsem něco, co mi potvrdí, že proti mně nestojí Edward, kterého jsem milovala, ale nějaká příšera, jenže… byl to pořád on. Naproti mně stál muž, který ke mně dokázal být tak něžný, že bych to od něj nečekala a tak vášnivý, až mi to bralo dech…

„Zvířata?“ zeptala jsem se podivně skřehotavým hlasem.
„Ano, jen zvířata,“ přisvědčil.

Musela jsem si sednout. Tohle je trochu moc. Očekávala jsem přemlouvání, abych se k němu vrátila a místo toho…

Schovala jsem obličej do dlaní a snažila se pravidelně dýchat.

„Asi bych měl jít,“ zašeptal. Znělo to zlomeně.
„Ne,“ vykřikla jsem náhle. „Dej mi jen chvíli.“ Musela jsem si to rychle ujasnit. Ujasnit si, co cítím a co chci. Už jsem věděla, že Edwarda vnímám stejně. Možná bude trochu těžší zvyknout si na to, že není člověk, za kterého jsem ho celou dobu považovala, ale… a… já prostě chtěla být s ním. Chtěla jsem s ním být za jakoukoliv cenu. Potřebovala jsem Edwarda vedle sebe. Jen Edwarda a nezajímalo mě, co je Edward.

„Já…“ znělo to zadýchaně, jako bych snad běžela maraton. Postavila jsem se. Váhavě jsem udělala krok k němu.
„Ano?“
„Mně to nevadí.“ Další krok.
„Nevadí ti to?“
„Ano, nevadí mi, že jsi upír. Třeba je to blbost, ale já to tak cítím. Miluju upíra,“ rozhodila jsem rukama a pousmála jsem se. Bylo těžké rozhýbat ztuhlé obličejové svaly.
„Zopakuj to.“
„Miluju upíra,“ řekla jsem šeptem.

Nevím, jak to udělal, ale najednou mě drtil ve své náruči a hořečnatě mě líbal do vlasů.

„Miluju tě, miluju tě, miluju tě,“ šeptal a hledal moje rty. Vydechla jsem úlevou, když mě jeho ledová ústa políbila. Jak je to dlouho? Strašně moc dlouho.
„Odpustíš mi i tu svatbu?“ zeptal se se rty dotýkajících se mých.
„Popřemýšlím o tom,“ usmála jsem se a přitáhla si jeho hlavu těsně k sobě.

Adele

Polkla jsem. „Já… já…“ Jak mu to mám říct, aniž bych mu ublížila? zoufala jsem si. Nemohla jsem se dívat do jeho rozzářených očí. Nevydržela jsem ten pohled. „Já nemůžu,“ zamumlala jsem současně s tím, jak jsem sklonila hlavu.
„Adele, co to povídáš? Proč by sis mě nemohla vzít?“
„Já se nechci znovu vdávat, znovu prožívat to…“
„Lásko, já bych ti nikdy neudělal to, co on. Vždyť už jsme o tom mluvili. O nic nejde, jen bych rád, abychom byli oficiálně svoji,“ přemlouval mě. Věděla jsem, že má pravdu, on není jako Jefferson.
„To chtěli i Edward s Bellou a jak to dopadlo.“
„Já ti nic netajím. Pokud ti tedy nevadí, že jsem upír…“
„Ne, samozřejmě, že ne,“ vyhrkla jsem rychle. Jak si to vůbec mohl pomyslet.
„To se mi ulevilo,“ pousmál se. „Miláčku, pokud ti to opravdu je tolik proti srsti, nebudu tě nutit, ale byl bych velmi šťastný, kdybys souhlasila.

Dívala jsem se do jeho něžných milujících očí. Srdce mi prudce zabušilo láskou, kterou jsem k němu cítila. Už nikdy o něm nebudu pochybovat. Zapomenu, na to, co se kdy stalo a bude se dívat kupředu, do budoucnosti s Felipem po boku.

„Já si tě vezmu.“ Felipe se celý rozzářil. Odkudsi vyčaroval prsten a než mi dal vůbec šanci si ho prohlédnout, líbal mě. A já líbala jeho.

Nevím, jak jsme se dostali do postele. Najednou jsme tam prostě leželi a těžce oddechovali. Přitulila jsem se blíž ke svému snoubenci, i když to šlo jen těžko, protože už mě k sobě mačkal, a líbla jsem ho na nahou hruď. Konečně jsem se zadívala na tu nádheru na svém levém prsteníčku. Kroužek se třemi kamínky, z nichž prostřední byl největší, a další dva mu stály po boku. Byl jednoduchý, ale o to krásnější. A já, já byla ta nejšťastnější holka pod sluncem.

Epilog

Adele procházela ruku v ruce s Felipem malé knihkupectví v centu Seattlu. Nic nehledali, jejich cíl byl jasný. Malý pultík s novinkami, ke kterému mířili, byl nedaleko pokladny, za níž se usmívala starší žena s oválným obličejem a brýlemi s tlustými skly.

Zastavili se před stolkem zaplněným knihami do různých komínků.

„Dokázala jsi to,“ řekl Felipe a ze stolku vzal knihu s dvěma muži na přebalu. „Vážně jsi vydala knihu.“ Adele se šťastně usmála a pohladila si vypouklé břicho.
„To jen díky vám,“ usmála se na svého muže a sledovala, jak vzal tři výtisky a nesl je k pokladně.

„Proč si to kupuješ? Máme přece dva doma,“ divila se Adele.
„Protože chci mít koupenou knihu své ženy a chci, aby mi ji podepsala.“ Vytáhl z peněženky bankovky a podal je pokladní. Ta mu vrátila drobné a knihy uložila do papírové tašky s logem obchodu.
„Mám ti je podepsat hned, nebo to počká?“ škádlila ho Adele a obličej se jí na okamžik zkřivil bolestí.
„Je ti době?“ přiskočil k ní její manžel.
„Jo, jsme v pohodě, jen mě trochu berou záda.“ Opět si rukou pohladila bříško.
„Radši pojedeme domů, měla by sis odpočinout.“ Felipe navigoval Adele ven a pak do auta, kde ji opatrně připoutal.

Celou cestu se Adele pokoušela překonat návaly bolesti. Ještě je brzo, říkala si. Porod měl přijít až za dva týdny. Ano, byla těhotná. Byl to její malý zázrak. Přišel nečekaně. Ranní nevolnosti, reakce na různé pachy, vynechání menstruace… opravdu otěhotněla! Pro Felipeho to byl stejný zázrak. On, upír, bude mít syna nebo dceru. Ani jeden z nich nepřemýšlel o pohlaví. Milovali to dítě takové, jaké je. Záleželo jen na tom, že je, na ničem jiném.

Než dorazili k domku na předměstí, svírala Adele bolestí kliku u dveří a pak… v jednu chvíli bolest polevila a mezi nohama se jí rozlila voda. Adele vyjekla překvapením.

„Co se děje? Bolí tě něco?“ staral se hned Felipe.
„Myslím, že musíme jet do nemocnice. Já rodím!“ vykřikla v panice.

Felipe reagoval rychle, otočil auto do protisměru a už pádili zpět do města.

***­­**

„Ťuky, ťuk, můžeme dál?“ ozval se za dveřmi ženský hlas a do nemocničního pokoje nakoukla Bellina hlava.
„Jasně,“ vyzval ji pyšný otec chovající svého před pár hodinami narozeného chlapce.

„Jejdanánku, ten je tak malinkatý,“ rozplývala se Bella a opatrně chytila chlapcovu ručičku.
„Co to máš?“ ptal se jí Felipe a zkoumavě sklonil hlavu k její levé ruce. Bella se zářivě usmála a přitáhla si za ruku Edwarda.
„Máme pro vás překvapení.“ Podívala se na Adele, Felipeho a pak svého novomanžela. „Dneska odpoledne jsme se vzali.“
„Cože?“ vyhrkli novopečení rodiče.
„O jednu velkou svatbu jsme se už pokoušeli a nevyšlo to,“ vysvětloval Edward, „tak jsme usoudili, že to stačilo a vzali se jen na radnici.“ Políbil Bellu na čelo a objal kolem ramen.
„A já se tak těšila na svatbu,“ popotáhla Adele, načež se hned omlouvala: „Promiňte, to ty hormony.“
„Neboj, než se naděješ, tak tady ten pašák povede k oltáři nějakou slečnu.“ Bylo vidět, že ji tím Bella nijak nepotěšila.

Edward se zasmál a pohladil svého synovce po hlavičce, kterou pokrývala čupřina tmavých vlásků.
„Náš malý Fedele,“ řekl.
„Fedele?“
„Felipe, Adele, prostě malý Fedele,“ zazubil se bratra.
„Je to Aiden,“ vložila se do toho Adele s úsměvem.

„Aiden nebo Fedele, to máte jedno, je to můj malý miláček,“ přihlásila se o slovo Bella a všichni se rozesmáli tak, že se Aiden, Fedele i malý miláček zavrtěl.

KONEC

A je to! Dvě podoby lásky definitivně skončily. Nějak tomu nemůžu uvěřit a to i přesto, že už mám povídku delší dobu dopsanou.

Dvě podoby lásky nás provázely bez dvou dnů čtyři měsíce... páni, to to letí. Za tu dobu jsem popsala 175 stran, napsala 82 299 slov a jak už víte 40. kapitol. 

Teď skončím se statistikama, které stejně nikoho nezajímají a pustím se do děkování. Kdybych tu měla vyjmenovat Vás všechny, kteří jste povídce věnovali svůj čas, asi bychom tu byli ještě zítra, takže to zkrátím a řeknu, že moc děkuju všem, kteří povídku pravidelně komentovali, podporovali mě svou chválou či výtkami a dělali mi tím neuvěřitelnou radost, děkuji i těm, kteří povídku třeba jen četli, protože i to pro autora hodně znamená. 

Nějak nevím, co bych ještě napsala, začíná mě přemáhat dojetí nad koncem, tak toho raději nechám.:-)

Takže na závěr jedno VELKÉ poděkování všem mým čtenářům, jste skvělí!!;-) 

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 40. kapitola: