Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 24. kapitola

08.04.2012 (20:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 49× • zobrazeno 6211×

24. kapitola

Bella

Edward zastavil před vilou a vystoupil. Já musela chvíli počkat a sebrat odvahu, se kterou jsem do auta nasedala. Edward mi pořád tvrdil, že nikam nemusím, ale tohle bylo na mně. Nadechla jsem se a otevřela dveře.

„Co to je?“ ukázala jsem na dolík ve sloupu u dveří. I květiny okolo byly nějaké pocuchané.
„Tohle?“ Edward se rozpačitě podrbal ve vlasech. Zvedla jsem obočí. „Jen malá výměna názorů.“
„Vy jste se poprali?“ vyjevila jsem se.
„Museli jsme si to vyřídit,“ pokrčil rameny.
„A co takhle mluvit?“ navrhla jsem mu. Byla jsem naštvaná, ale hlavně na sebe, za to, že tohle všechno se děje kvůli mně. Nejsem si moc jistá, jaký vztah spolu měli předtím, než to všechno začalo, ale ať už byl jakýkoliv, teď je tisíckrát horší.
„Chlapi moc nemluvěj.“
„Jasně, oni se jen fackujou.“
„Fackujou se ženský,“ odporoval. „My se prostě perem.“
„Fajn, hlavně, že to vím,“ zahučela jsem a počkala, až otevře.

Ihned se u nás objevil Cyrus, ten chlapík byl snad všude.

„Dobrý den, pane, slečno.“
„Je tu Felipe?“ zeptala jsem se rovnou.
„Je nahoře,“ odpověděl a vzal si ode mě kabát.

Počkala jsem, až odejde a pak se obrátila k Edwardovi. „Půjdu za ním.“
„To vážně…“ Položila jsem mu ukazovák na rty.
„Je to nutné.“
„Dobře, počkám tu na tebe.“ Sklonil se, krátce mě políbil a zamířil do útrob domu.

Co nejtišeji, měla jsem pocit, že musím být jako myška, protože celá vila tonula v tichu, jsem vyšlapala po schodech nahoru. Zastavila jsem se před Felipeho pokojem. Srdce mi dunělo v hrudi a skoro jsem nemohla dýchat, dlaně se mi potily strachem a nervozitou. No tak, Bello, nebuď srab.

Zaťukala jsem a čekala na reakci. Nic. Ale je tam, říkal to Cyrus a Cyrus ví všechno.

Opatrně jsem vzala za kliku a otevřela. Seděl na posteli a ani se na mě nepodíval. Vypadal tak… opuštěně. Je to tvoje vina, Bello! křičelo na mě moje svědomí. Vlastně ani nemuselo, věděla jsem to i bez něj.

„Ahoj,“ pípla jsem. Zvednul ke mně pohled. Bylo to jako rána do břicha. Proč jsem sem já husa vůbec lezla? Jo, chtěla jsem mu to vysvětlit, omluvit se. Tak do toho.
„Já… chtěla jsem…“ Co jsi chtěla co? Zničit mu život? Nevěděla jsem jak pokračovat. „Byl jsi pryč,“ řekla jsem tedy místo toho.
„Jo,“ promluvil náhle.
„Omlouvám se,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. „Já jsem nechtěla. Bylo mi s tebou moc dobře. Mám tě ráda,“ plácala jsem páté přes deváté.
„Ale s ním je ti líp a miluješ ho,“ řekl a znělo to tak smutně.
„Nechtěla jsem, je mi to líto,“ zašeptala jsem a otřela si slzu.
„Edward oblbne každou. Mohl jsem to čekat.“
„Tak to není.“ Regulérně jsem se rozbrečela. „Nenutil mě. Nechci, abys vinil jeho. Sama jsem souhlasila.“
„Může za to on!“
„Ne!“
„Neomlouvej ho. Už od začátku po tobě koukal. Měl jsem něco udělat, zabránit mu v tom, ale já idiot jen seděl a čekal,“ rozhodil ruce a zmučeně se na mě podíval.
„Já jsem se snažila. Neplánovala jsem to. Ty jsi moc…“
„Neříkej, že jsem hodnej, protože to je jako blbej,“ poznamenal hořce.
„Mám tě moc ráda, chci, abys to věděl. Bohužel jsem ti nedokázala oplatit lásku. Ale určitě najdeš někoho, kdo tě bude milovat tak, jak si zasloužíš.“ Popotáhla jsem se.
„On ti ublíží, Bello. On je takovej. Užije si a jde dál,“ prorokoval a na mé řeči vůbec nereagoval.
„Ne, já mu věřím.“

Vstal a přešel ke mně.

„Nechci, aby sis ublížila. Chci pro tebe jen to nejlepší, Bello. Nemusíš být se mnou, ale on tě nedokáže udělat šťastnou,“ promlouval ke mně a znělo to skoro zoufale.
„Nejde to. Já ho miluju a chci být s ním,“ vzlykla jsem a bylo mi ještě hůř, protože jsem ryla do stále živé rány, ale nemohla jsem ho nechat říkat takové věci.
„Pamatuj si, že jsem tě varoval.“ Zadíval se na mě. Pak mě pohladil po tváři a palcem mi setřel slzy. „Rozmysli si to,“ řekl ještě a odešel.

Musela jsem si sednout. Rychle. Usadila jsem se přímo na zemi a rozbrečela se ještě víc.

Proč mi to říkal? Chtěl mi snad vrátit to, jak jsem ho zradila? Ne, Felipe takový není, tím jsem si byla jistá. On to myslel vážně. Edward si užije a jde dál. Je to i můj případ? Vždyť mi tolikrát řekl, že mě miluje. To si přece nemohl vymyslet, tak dobrý herec není. Nebo ano?

V hlavě jsem měla takový zmatek. Felipeho slova na mě opravdu zapůsobila. Chtěl mě jen chránit, proto to řekl. Je to minulost. Edwardova minulost. Změnil se. Nebo ne?

Chytila jsem si hlavu do dlaní a snažila se uklidnit a přemýšlet logicky a jasně. Ale nešlo to.

„Bello?“ Dvě ruce mě zvedly vzhůru a přitiskli k tvrdému tělu. Nemohla jsem zastavit nový příval slz. Objala jsem Edwarda křečovitě kolem krku a smáčela mi rameno. Nesl mě. Nevnímala jsem kam.

„To bude dobrý,“ šeptal mi do ucha. Sednul si a mě si přitáhl do náruče. Nemohla jsem se ho pustit. Vyděšena Felipeho tvrzením a svými myšlenkami jsem uvažovala o tom, že když ho pustím, zmizí mi. Nechá mě tak, jak to prorokoval jeho bratr.

Pod vlivem toho všeho jsem skoro po slepu, protože jsem přes slzy neviděla, vyhledala jeho ústa a hladově je políbila. Potřebovala jsem cítit jeho přítomnost. Cítit jeho tělo. Jeho chlad. Cítit se jím naplněna.

Kašlala jsem na nějakou něhu. Strhla jsem mu z ramen košili a rukama mu přejížděla po hrudi. Edward se nechal ovládnout mou vášní. Vnikl do mě bez jakékoliv předehry, ale přesto jsem byla připravená ho přijmout.

Bylo to rychlé a bouřlivé. Uvolnění přišlo ve stejnou chvíli, kdy Edward hlasitě zasténal. Překulil se na záda a mě vytáhl na sebe.

Leželi jsme, předchozí dychtivost byla zapomenuta. Edward mi jemně přejížděl dlaní po páteři nahoru a dolů a pomáhal mi tak uklidnit rozběsněný tlukot srdce. Políbila jsem ho na klíční kost a prsty mu prohrábla vlasy.

„Co se stalo?“ zeptal se. Nechtěla jsem o tom mluvit. Proč bych ze sebe měla dělat bláznivou přítelkyni?

Zavrtěla jsem hlavou.

„Bello, co ti udělal?“ Znělo to výhružně. Určitě by si to s ním šel hned vyřídit, opět ručně.
„Nic. On… nic mi neudělal.“
„Ale?“ On nedá pokoj. „Zlobil se? Urážel tě?“
„Ne, nic takového. Felipe takový není.“
„Jenže tě něco rozhodilo natolik, že ti ani nevadilo, že by se mohl přijít Cyrus nebo někdo jiný.“ Začervenala jsem se. Měl pravdu, na to jsem vůbec nepomyslela.
„Jen se o mě bojí,“ špitla jsem.
„Takže co ti o mě navykládal?“ Hned věděl, která bije. Povzdechla jsem si.
„Vážně to nic není.“

Položil mě vedle sebe a zadíval se mi do očí. Nemohla jsem dýchat, přemýšlet, nic.

„Povídej,“ vybídl mě.
„Jen… mluvil o tvé minulosti,“ přiznala jsem. „O ženách.“ Zase jsem byla rudá. Sklopila jsem pohled. Připadala jsem si hloupě. Částečně proto, že stačilo tak málo a já bych mu vykecala i státní tajemství a částečně proto, že jsem mu prozradila, čím mě Felipe tak rozhodil.

„Říkáš to správně, o mé minulosti. Ženy jsou mou minulostí, ty jsi moje přítomnost i budoucnost.“ Koukla jsem na něj. Tvářil se smrtelně vážně. „Miluju tě, říkal jsem ti to už tolikrát a budu ti to opakovat, dokud si to nebudeš pamatovat. Vidím, že máš pochybnosti. Nevím, jestli je tam zasel Felipe nebo tam jsou už delší dobu, ale chci, aby zmizely. Chci, abys se mnou byla beze strachu z budoucnosti. Miluju tě a bude to tak navždy,“ přesvědčoval mě.

Nečekal, co na to řeknu, chytil mě za bradu a pevně políbil.

Uvěřila jsem mu to. Felipe prostě neví, co se stalo a jak to teď je. Věděla jsem, že mi Edward neublíží. Miluje mě a já jeho.

Zůstala jsem u Edwarda po zbytek odpoledne a nakonec mě přemluvil i na noc. Měla jsem špatné svědomí, že je to nespravedlivé vůči Felipemu, ale Edward měl velmi dobré přesvědčovací metody. A navíc si prý bratr musí zvykat na to, že jsme pár a bude nás tu potkávat. Přišlo mi to trochu hnusné, ale byla jsem jen slabá žena, takže jsem nakonec svolila.

Bylo asi deset, když jsem se v Edwardově košili, která mi sahala do půli stehen, vydala do kuchyně. Dům tonul v tichu a ve tmě. Cyrus prý odchází do svých pokojů v devět, takže se nemusím bát, že bych někoho potkala, ale i tak jsem se necítila moc jistá. Jenže žízeň byla silnější než já, takže jsem šla.

Našlapovala jsem na špičky bosých nohou. V hale jsem šla skoro po tmě. Rozsvítila jsem si až v chodbě před kuchyní.

Vyjekla jsem, když se naproti mně vynořila postava. Až když vešla do světla z lampy, jsem poznala Adele.

„Promiňte, nechtěla jsem vás vyděsit,“ omlouvala se hned.
„To nic,“ usmála jsem se. Všimla jsem si balíčku čokoládových sušenek v její ruce.
„Trochu mě honí mlsná,“ přiznala. „Měla jsem trochu hektický den.“
„Tak to jsme dvě,“ zamumlala jsem. „Já se jdu jen napít.“
„Nedala byste si taky? Hodil by se k nim třeba čaj,“ navrhla.
„Proč ne.“ Sušenky a čaj mi dneska vážně bodnou.

A je to za Vámi. Snad rozhovor s Felipem splnil Vaše očekávání. :-)

Díky, díky, díky za komenty. Všem, kteří mě podporují aspoň slovíčkem skládám poklonu, že jste to vydrželi až sem.:-) 

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 24. kapitola: