Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 20. kapitola

27.03.2012 (12:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 6986×

20. kapitola

Už od rána jsem seděla na telefonu. Musela jsem zavolat tátovi, který, jak jsem zjistila poté, co mi Edward vrátil telefon, mi volal dokonce dvakrát. Trochu jsem se bála, jestli se náhodou něco nestalo.

Celá netrpělivá jsem čekala, až se ozve vyzváněcí tón a pak než to táta zvedne.

„Tati,“ vyhrkla jsem do mluvítka hned, jak se mi ohlásil.
„Bello, kde jsi byla? Volal jsem ti.“ Znělo to vyčítavě, ale taky jsem měla pocit, že si možná trochu oddychl, že jsem celá.
„Byla jsem týden… bez signálu,“ zkusila jsem první výmluvu, která mě napadla.
„Ale vždyť to zvonilo,“ namítl táta. Tak on se v tom bude šťourat!
„U mě ne,“ utnula jsem rázně tuhle debatu. „Chceš, abych na víkend přijela?“ změnila jsem rychle téma.
„Nemusíš.“
„Nebyla jsem doma tak dlouho. Musím uklidit, vyprat…“ vypočítávala jsem povinnosti, které na mě čekají.
„Nepotřebuju, abys mi uklízela,“ rozzlobil se.
„Jasně, tak jestli nechceš…“ pokrčila jsem rameny, což nemohl vidět.
„Jestli chceš, tak přijeď, jestli ne, nejezdi. Musím jít pracovat. Ahoj,“ rozloučil se rychle, a aniž by počkal na odpověď, zavěsil.

No, tak to bylo rychlý. A já se děsila… Ach jo. Hovor, který na mě čekal vzápětí, byl z jiného soudku. Musela jsem zavolat Felipemu. Jasně, že jsem mu nechtěla říct, co se stalo po telefonu, ale dohodla bych si s ním sraz a tam… Nesnášela jsem se za to, co jsem mu provedla. A tušila jsem, že on mě bude nenávidět ještě víc.

Koukala jsem na telefon ve své dlani a přemlouvala se, abych ho našla v seznamu a zmáčkla to malé zelené tlačítko. Nešlo to. Tím, že mu zavolám, se všechno totálně zničí. Nechtěla jsem ho ztratit. Ale doufat, že bychom mohli být třeba přátelé, bylo úplně mimo. Musel by být blázen, kdyby se mnou chtěl ještě někdy mluvit.

Dobře jsem si pamatovala, jak se mě ptal, jestli mě Edward neobtěžuje… Povzdechla jsem si. Bohužel bych to, co se stalo mezi mnou a Edwardem, zpět nikdy nevzala. Ani za cenu, že bych tím Felipemu neublížila. Byla jsem sobecká, ale nemohla jsem si pomoct. Chtěla jsem být s ním, jen s ním, s Edwardem.

A tak jsem ho přece jen vytočila. Nemělo cenu zbytečně to prodlužovat. Náplast se má strhnout najednou.

Dovolali jste se do hlasové schránky. Po zaznění zvukového tónu…

Típla jsem to.

Má vypnutý mobil? To není dobré znamení. Co když s ním mluvil Edward? Ne, slíbil mi, že to můžu udělat sama. Zkusila jsem to ještě jednou.

Dovolali…

Sakra.

Neodvážila jsem se nechat mu vzkaz. Nevěděla jsem, co bych mu řekla. Přece jen, kdyby to zvednul, mluvil by se mnou.

Po třetím neúspěšném pokusu jsem navolila jiné číslo.

„Mluvil jsi s Felipem?“ začala jsem rovnou.
„Ne,“ řekl Edward. „Měla bys něco vědět, Bello.“
„Nemůžu se mu dovolat, má vypnutý telefon. Co když už to ví?“
„Ví to.“
„Cože?“ vykřikla jsem.
„Odjel.“ Další bomba.
„Kam? Jak to?“ ptala jsem se.
„Za chvíli jsem u tebe,“ oznámil mi a zavěsil.

Netrvalo to ani pět minut a už klepal na dveře. Padla jsem mu do náruče. Potřebovala jsem, aby mě objal, cítit, že je tu se mnou. Pak jsme se políbili. Hladově a vášnivě a to jsme se neviděli jen několik hodin.

Zatáhla jsem ho k sobě do pokoje a děkovala bohu, že Debbie není doma.

„Tak co se stalo?“
„Včera pro mě měl Cyrus vzkaz. Felipe odjel k Rosalii a Emmettovi.“ Pokud jsem si dobře pamatovala, byli to jejich sourozenci.
„A proč?“ Hloupá otázka, Bello.
„On si to nějak domyslel. Došlo mu, která bije, nevím jak. Cyrus říkal, že už je pryč tři dny.“ Sedla jsem si na postel a opřela si ruce o kolena. Tohle se prostě vymklo. Nic nejde jak má.

„Aspoň to už ví,“ řekl Edward jakoby nic. Hodila jsem po něm zlobný pohled.
„Tohle si to nezasloužil, ať už to bylo jakkoliv. Měla jsem mu to říct já. Aspoň to jsem mu dlužila.“
„Mluvíš, jako bys za to všechno mohla sama. Pokud si dobře pamatuju, byli jsme na to dva,“ upozornil mě. Trochu jsem ubrala. Měl pravdu.
„Když já mám pocit, že jsem to byla já, kdo ho podvedl, já jsem s ním chodila.“
„On se vrátí. Rozleží se mu to, přebere si to. Brácha je takovej. Nedokáže být dlouho naštvanej, uvidíš,“ chlácholil mě. Objal mě a přitáhl si mě na hruď. „A než se vrátí, máme čas jen pro sebe.“

Odtáhla jsem se. „Ty ses tak strašně necitlivej,“ obvinila jsem ho.
„A co mám dělat? Sedět v koutku a čekat, až se pán uráčí přijet a pak ho prosit o svolení? Není nám pět, Bello. Takhle to prostě v životě chodí. Mám tě já.“
„Copak jsem nějaká výhra?“ rozčilovala jsem se.
„Jsi výhra, pro mě jo.“ Mělo by mě to naštvat ještě víc, ale tón, který použil, mě rozněžnil. Nechala jsem se znovu obejmout. „Tak co podnikneme? Mám na odpoledne volno v práci.“
„To jsou určitě štěstím bez sebe, nejdřív odjedeš na týden, teď si uděláš volné odpoledne.“ Vzpomínala jsem na den, kdy Edward nepřišel do práce, bylo to po našem prvním polibku, jak z toho byli všichni unešení.
„Musej si zvykat.“
„Plánuješ to tak dělat častěji?“ zajímala jsem se.
„Jak jen to půjde,“ zasmál se a položil mě do peřin, aby mě do nich vzápětí přitiskl svým tělem a líbal mě.

Odpoledne jsme pak strávili v mém pokoji. A byl to ten nejlepší program, jaký mohl vymyslet.

ȵȵȵȵȵ

Do školy se mi moc nechtělo. Docela jsem si odvykla, ale nedalo se nic dělat. Debbie mi poskytla veškeré poznámky. Koukala jsem jak puk, když je vytáhla z tašky, ona na přednášky zrovna moc nebyla. Když jsem se divila na hlas, pokrčila rameny a se slovy ať neváhám a beru, mi je strčila do ruky.

Doplnila jsem si tak zápisky, a když se mě profesor Colleman zeptal, nebyla jsem jako úplný pitomec. Jen částečný, protože jsem si za boha nemohla vzpomenout.

Do práce jsem i přes Felipeho nepřítomnost nechodila, vlastně tím spíš, lidi určitě věděli, proč odjel. V kancelářích se drby šíří nadzvukovou rychlostí. Byla jsem srab a nestyděla jsem se to přiznat.

„Nemůžu jet do vily,“ opakovala jsem už po několikáté. Trávila jsem tam čas s Felipem a takhle… Ne.
„A proč bys, prosím tě, nemohla?“
„Já…“ Zničila bych tak všechno, co jsem prožila s Felipem? To asi přímo ne. Zase ty moje zmatené myšlenky. Zblázním se z toho, zblázním. Tím jsem si byla jistá.

„Nemůžeme jet třeba k tobě do bytu?“ navrhla jsem řešení, které by mi vůbec nevadilo.
„Ne, to vážně nemůžeme,“ utnul mě rázně a úsměv mu zmizel z tváře. Zmlkla jsem. Když se takhle tvářil, nebylo radno ho provokovat, s tím jsem měla svoje vlastní zkušenosti.

Nastoupila jsem raději do auta a nechala ho za mnou zabouchnout dveře.

Jeli jsme mlčky. Měla jsem pocit, že jsem zmínila něco, co jsem neměla. Šlo snad o jeho byt? Nebo mu prostě vadilo, že s ním nechci jet k nim? Edward nevypadal jako někdo kdo by přehnaně reagoval.

Dojeli jsme k vile, Edward mi otevřel dveře a za ruku mě vedl ke vchodovým dveřím. Cyrus nás přivítal pokynutím hlavy, vzal si naše kabáty a pak se zase odporoučel. Nemohla jsem si nevšimnout jeho kradmých pohledů. No jo, jsem to já, ta, co se tu nejdřív producíruje s jedním bratrem a pár týdnů na to s druhým. Edward zamířil po schodech nahoru a vedl mě s sebou. Prošli jsme kolem Felipeova pokoje. Bylo to zvláštní, jít o jedny dveře dál. Ale nezaváhala jsem.

Edwardův pokoj byl nakonec víc pokojů najednou. Vešli jsme do jakési předsíně, ze které vedl obloukový vstup do obývacího pokoje, jinam jsem neviděla.

Z obýváku se šlo na onen balkon. Pokoj byl moderní, ale ne tak studený jako jeho kancelář. Černá kožená pohovka s televizí a nějakou další elektronikou, knihovna plná známých titulů, o kterých bych nikdy neřekla, že by je mohl Edward číst. Sestry Brönteovy nebývají běžným čtivem u mužů. Dominantou pokoje bylo černé nablýskané křídlo u okna. Vzpomněla jsem si, jak krásně hrál v baru, a zatoužila poslechnout si něco dalšího.

Edward si sedl na pohovku a nohy hodil na konferenční stolek. Mrzout jeden.

„Tak co je?“ zeptala jsem se. Pokrčil rameny.

Došla jsem k němu, shodila mu nohy na zem a sama si na stolek sedla, abychom byli tváří v tvář.

„Má to co dělat s tvým bytem?“ Hodil po mně pohled. Takže trefa. „Proč mě tam nechceš vzít?“
„Nikdy tě tam nevezmu,“ zavrčel.
„Proč?“
„Do bytu jsem si vodil své… přítelkyně. Ty jsi něco jiného. Nepatříš tam, patříš sem.“ Vzal mě za ruku. „Nechci tě řadit mezi ně.“ Usmála jsem se. Bylo tak hezké to slyšet a zrovna od něj. Sice mi říkal, že mě miluje, ale stále jsem si říkala, že si to jednou rozmyslí a vrátí se ke starému způsobu života. To, což mi teď řekl, bylo možná ještě víc, než vyznání lásky.
„Děkuju,“ zašeptala jsem a nechala se zvednout a stáhnout na jeho klín. Políbil mě do vlasů. Bylo to tak samozřejmé, jakoby to tak dělal odjakživa.

„Jak dlouho hraješ?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na klavír.
„Už od malička.“
„Musím říct, že mě to dost překvapilo,“ řekla jsem. Uchechtnul se.
„Vážně?“
„Jasně, rampouch Cullen přece nemůže mít tak ušlechtilého koníčka,“ vysvětlila jsem s vážnou tváří, i když mi koutky úst cukaly.
„To bys koukala, jaký má rampouch Cullen záliby,“ zašeptal mi do ucha.
„Koukám, čteš Austenovou?“ ptala jsem se, i když jsem věděla, že naráží na něco úplně jiného.
„Čtu všechno,“ zamumlal mi do krku. Vzdychla jsem.
„Zajímavé.“
„Ne tak jako tohle.“
„To bych neřekla.“ Snažila jsem se chovat jako by se nic nedělo, ale šlo to těžko. Stačilo, aby se mě dotknul a byla jsem mimo.

Přisál se mi na rty a dlaněmi mi začal vyhrnovat tričko.

„To nemůžeme,“ vyhrkla jsem.
„Proč ne?“ Přetáhl mi triko přes hlavu a já zůstala jen v béžové podprsence. Měla bych si koupit nějaké hezké spodní prádlo, s bavlnou moc parády nenadělám, dala jsem si domácí úkol.
„Je tu Cyrus.“
„Není tu, je někde dole.“ Vůbec ho to netrápilo. Co kdyby sem stařík náhodou přišel. To by byl trapas. Brrr.
„Edwarde.“ Mělo to být káravé, ale spíš z toho vyšlo zasténání.
„Ještě něco?“ Jeho dlaně ukryly má ňadra schovaná pod tenkou vrstvou látky.
„Ne,“ vydechla jsem a úplně se mu poddala.

O nějakou dobu později jsem se opřela o loket a ukazovákem mu na hrudi kreslila kolečka.

„Příště bychom mohli vyzkoušet postel,“ narážela jsem na fakt, že jsme se nestihli přesunout.
„Tvé přání je mi rozkazem,“ zazubil se a tak jak byl, úplně nahý, mě zvedl do náruče a nesl ke dveřím.
„Řekla jsem příště,“ pištěla jsem.
„Příště může být i za pět minut.“ Prohlédl se mi lačným pohledem. Zrudla jsem a víc se k němu přitiskla, aby nebylo nic vidět.

Zvonek. Bylo to slyšet až nahoře.

Edward zasténal. „Ať je to, kdo je to, nejsem tu.“
„To nejde,“ odporovala jsem mu.
„Ale jde.“
„Ne.“ Vykroutila jsem se mu a šla se obléct. Zamračeně sledoval, jak si natahuju kalhoty a pak tričko, když jsem po něm hodila jeho hromádku, zdálo se, že si ji už jen z trucu nevezme. Nakonec se oblékl.

Šli jsme se podívat, kdo to přišel. Edward nechtěl, prý by mu Cyrus přišel říct, kdyby to byla nějaká návštěva, ale nedala jsem se a vyvlekla ho za ruku na chodbu a pak po schodech dolů.

To co jsme uviděli, mi vyrazilo dech.

Cyrus se objímal s mladou dívkou. Ona mu visela kolem krku a obličej schovávala do jeho ramene. Páni, kdo by to do staříka řekl. Usmála jsem se. Láska kvete v každém věku.

Edward však toho názoru nebyl. „Cyrusi,“ řekl tak, že se to v tichu rozlehlo jako výbuch bomby. Ti dva se od sebe odtáhli a podívali se na nás. Cyrus vypadal dojatě a holka měla slzy v očích.
„Ano, pane?“ reagoval sluha okamžitě.
„Co to má znamenat?“ Edwardův tón zněl nepřátelsky. Zmáčkla jsem mu ruku, aby se uklidnil. Nic se přece neděje.
„To je moje neteř, pane, Adele Sulivanová.“

A máme tu druhé kulatiny! Moc a moc děkuju, že jste se mnou vydrželi takovou dobu. Mám ohromnou radost, že se Vám povídka líbí a doufám, že bude i nadále.

Jak jste si jistě všimli, objevila se nám tu nová postava. Hned v příštím díle se o ní dozvíte víc.:) 

19. kapitola ᴥ SHRNUTÍ ᴥ 21. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 20. kapitola: