Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 18. kapitola

20.03.2012 (18:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 7472×

18. kapitola

Ráno. Zase. Já nechci vstávat, úpěla jsem v duchu. Přetočila jsem se na bok a až pozdě si uvědomila, že to znamená pád z postele, ale nic se nestalo.

Edward!

Vystřelila jsem do sedu a rozhlédla se kolem sebe. Byla jsem v neznámém pokoji a byla jsem tam sama. Seděla jsem na obrovské posteli s vyřezávaným dřevěným čelem,  bělostným povlečením a nebesy, z kterých se snášely bílé záclony na dotek jemné jako pavučina. Pokoj měl kamenné stěny s velkými okny s bílými závěsy, nechyběl krb, lenoška pod jedním z těch oken. Podlaha byla poskládaná z bílých dlaždic, skoro jsem se na ni bála šlápnout, abych ji neušpinila, protože se leskla čistotou. Nebylo zbytí. Musela jsem najít nějakou únikovou cestu nebo aspoň někoho, kdo mi pomůže. Za normálních okolností, by se mi tu moc líbilo. Trochu bych si zaáchala a všechno obdivovala, ale teď jsem měla jiné myšlenky.

Vyjekla jsem, když jsem zjistila, že jsem ležela jen v košili a kalhotkách, ten parchant! Jak si dovoluje mě svlíkat!

Nejdříve jsem zamířila k oknům. Napadlo mě, že určitě budou zamčená, abych nemohla utéct, ale klička povolila na první pokus. Vykoukla jsem do zamračeného dne. Okno vedlo do zahrady, která byla i přes pokročilý podzim stále zelená, tráva skoro vybízela, abych se v ní proběhla bosa, i když bylo pěkně chladno. Všude byla spousta keřů a květinových záhonů, nechybělo několik mohutných stromů.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli prostě nevyskočím ven a neuteču, ale absence oblečení a hlavně bot mi v tom zabránila. Daleko bych se nedostala.

Protože se do mě dala zima, zavřela jsem okno a zadívala se na místnost. Dvoje dveře, hmm. Tak jdem na to. Třeba za jedněmi z nich čeká. Sedí na židli a jako žalářníci v pohádkách pije rum a na velikém kruhu u pasu mu visí klíče od mé cely. Musela jsem se té představě zasmát, nedokázala jsem si takhle Edwarda, ne, teď zase Cullena představit.

Dveře, které jsem otevřela jako první, skrývaly koupelnu. Koupelnu, nad kterou by zaplesalo každé srdce a moje nebylo výjimkou. Ohromná vana, spíš takový bazenék uprostřed koupelny, mě dostala. Dalo by se v ní snad i plavat. Dvě umyvadla pod zrcadlem přes celou stěnu a sprchový kout pro dva nemohl chybět. Kde to sakra jsem? Takhle nějak bych si představovala ráj.

Nerozhodně jsem se podívala na vanu a pak na sebe do zrcadla. No… vypadala jsem už i líp. Kdo ví, jak dlouho jsme byli na cestě. Nenápadně, jakoby mě snad někdo mohl vidět, jsem si čuchla k podpaží. Jo, nejdřív hygiena, rozhodla jsem se. Odolala jsem pokušení vlézt si do vany a dala jsem si jen rychlouou sprchu.

Obmotala jsem se velkou bílou osuškou a vrátila se do pokoje. Překvapila mě hromádka oblečení na posteli. Bílé tričko, džíny, spodní prádlo, mikina a tenisky. Všechno nové a značkové, jak jsem si mohla všimnout. Kdybych nebyla odkázaná jen na špinavou košili a kalhotky, nikdy bych si to na sebe nevzala, takhle jsem neměla na výběr. Oblečení mi sedlo jako ulité a musela jsem uznat, že bylo rozhodně pohodlnější, než to, co jsem nosila do kanceláře.

Voňavá a učesaná jsem otevřela druhé dveře. Neseděl za nimi žádný bachař, jak jsem čekala. Mohla jsem vyjít na širokou světlou chodbu, která mě dovedla do obývacího pokoje. Nepotkala jsem ho, nepotkala jsem nikoho. Pak jsem zaslechla zvuky, známky života. Šla jsem pomalu a hlavně potichu, abych nejdřív zjistila, o co jde. Zastavila jsem se ve dveřích a sledovala Cullena, jak se motá po kuchyni.

„Myslel jsem, že budeš mít hlad,“ řekl najednou. Lekla jsem se. Asi jsem nebyla tak tichá, jak jsem si myslela.
„Kde to jsme?“ zeptala jsem se.
„Daleko od všech. Budeme tady mít dost času na to, abychom si ujasnili, jak to bude dál.“ Nalil šálek kávy a postavil ho na pult blíž ke mně. Stála jsem u dveří a odmítala se pohnout. Jestli myslí, že tímhle to spraví, tak je na omylu.
„Dál? Jak dál? Myslím, že je to jasný, odvezeš mě domů a už se v životě neuvidíme.“
„Nikam tě nepovezu. Aspoň ne hned.“ Díval se mi do očí. Proti své vůli jsem se zachvěla.
„To mě tady jako budeš držet násilím?“ vyjela jsem na něj.
„Nikdo tě tu násilím nedrží. Můžeš klidně jít, ale stejně se nakonec vrátíš.“ Zněl přesvědčeně a já si vzpomněla, jak říkal, že tu v okolí nikdo není. Měl to pěkně pojištěný.
„Takže co? Budeš mě tu snad přesvědčovat?“
„Nebudu. Přijdeš sama.“ Vzedmula se ve mně vlna vzteku, neměla jsem potřebu ji zadržovat, prostě jsem ji nechala bouchnout.
„Ty parchante jeden namyšlenej, myslíš, že seš neodolatelnej, co? Pěkně se pleteš, seš jen obyčejnej děvkař, a jestli doufáš, že ti sama od sebe vlezu do postele, tak ses musel vážně pomást. Nikdy, nikdy,“ zopakovala jsem, aby si toho všimnul, „se to nestane. Rozumíš? Nikdy se ti nepoddám a to si dobře zapamatuj.“ Nezdálo se, že by si z toho něco dělal. Klidně se na mě díval a opíral se o linku. Na tohle nemám nervy. Otočila jsem se a šla zpět do pokoje, kde jsem se probudila. Budu tam zavřená klidně do konce života, ale jeho už nikdy vidět nechci.

ȵȵȵȵȵ

Vrrrm. Vmmm.

Otočila jsem se na druhý bok a doufala, že to přejde.

Vrrrm.

Smůla. Můj žaludek se dožadoval jídla a já mu ho nemohla poskytnout. Odhodlání nevylézt z tohoto pokoje do konce života se mě stále drželo. Budu radši trpět.

Možná pít, napadlo mě. Přeci se říká, že hlad je převlečená žízeň, ne? Skočila jsem do koupelny a lokala vodu přímo z kohoutku. Moc jsem si nepomohla. V břiše mi pak škrundalo a na záchod jsem lítala každých deset minut. Prekérní situace.

Na Edwarda jsem byla pořád naštvaná. Nechápala jsem, co to blbne. Stejně mě bude hledat Debbie a možná i Felipe. Vlastně už mě nejspíš hledají. Za okny už se snášel soumrak, takže jsem byla víc jak den pryč. Musel si toho někdo všimnout.

Co tu mám dělat?! Válení v posteli, které jsem normálně zbožňovala, bylo dlouhé, nudné, únavné. Chvíli jsem přecházela po pokoji jako lev v kleci, pak jsem seděla na lenošce a koukala z okna a při každé té činnosti jsem přemlouvala svůj žaludek, aby se smířil s tím, že nic nebude.

Vzbudila jsem se uprostřed noci. Hlady mi bylo až špatně. Zkroutila jsem se do polohy embrya a přemýšlela, co dělat. Je noc, v noci se spí, Bello, nabádala jsem se. Moment… spí… to znamená, že on spí a to zase, že já můžu jít pro jídlo, aniž by to zjistil a má hrdost byla pošramocena. Jupí!

Vykradla jsem se z pokoje, plížila se chodbou. Sice spí, ale nevím kde, nerada bych ho vzbudila. Rozsvítila jsem si až v kuchyni a hned se hrnula k lednici.

Byla narvaná k prasknutí. Jen jsem na to jídlo koukala a už se mi sbíhaly sliny. Vytáhla jsem flák masa, nějakou zeleninu a krabici džusu. Bylo složité vařit v cizí kuchyni, ale nakonec jsem objevila vše, co jsem k vaření potřebovala. Při opékání masa na pánvi jsem ukusovala z bagetky a snažila se vydržet ještě chvíli. Přece nebudu jít syrové maso.

„Máš hlad?“ ozvalo se za mnou, až jsem nadskočila a bouchla se bokem o kuchyňský pult.
„Chodíš jak duch,“ zasyčela jsem a třela si naražené místo. Nepodívala jsem se na něj. Pořád jsem byla naštvaná. 
„Promiň,“ omluvil se. Mlčela jsem. Masíčko se konečně dodělalo a já ho netrpělivě hodila na talíř. „Kdybys řekla, udělal bych ti jídlo.“
„Nic od tebe nechci,“ odsekla jsem. Vzala jsem si příbor a sedla si na barovou stoličku. Byla to slast spolknout první sousto.

„Bello, nechci s tebou bojovat.“ Opřel se lokty o pult a díval se na mě. „Vzal jsem tě sem proto, že je tady klid, nikdo nás nebude otravovat, můžeme dělat, cokoliv budeš chtít,“ sliboval a tvářil se u toho tak… úplně jinak než Cullenovsky. Pche, to určitě. Na tohle mu neskočím.

Pozdní večeři jsem do sebe bez ladu a skladu naházela, a bez řečí odešla. Slyšela jsem za sebou jeho kroky, ale nepokoušel se mě zastavit. Zavřela jsem za sebou dveře pokoje.

ȵȵȵȵȵ

Napustila jsem si vanu, přidala do ní pěnu, co jsem našla na poličce a pomalu se svlékala. Co na tom, že byla jedna po poledni. Nudila jsem se. Dopoledne jsem se vydala na výpravu ověřit, to, co mi včera tvrdil. Bohužel to byla pravda. Šla jsem asi půl hodiny a neobjevila živou duši. Dům stál na samotě obehnán vysokým plotem a neprostupnou zelení. Ach jo. Zavřela jsem se pak do pokoje a truchlila. Znovu jsem vylezla až na oběd. Rázně jsem odmítla Edwardovu nabídku na to, že mi klidně uvaří a udělala si sendvič se šunkou a zeleninou. Pak jsem se zase zavřela do svého útočiště. Tohle dlouho nevydržím. Snad si uvědomí, že tohle nemá cenu a ukončí to dřív, než se zblázním.

Ponořila jsem se až po bradu a zavřela oči. Teplá voda pomalu uvolňovala mé napjaté tělo a tím přicházela i příjemná únava. Hodila jsem za hlavu všechno, co mě trápilo a prostě si to užívala. Na koleji něco takového nemáme, tak toho řádně využiju.

„Jsi krásná.“ Edward klečel u okraje vany. Lekla jsem se, srdce mi dunělo v hrudi, ale spíš než jeho přítomnost mě vyděsilo, že jsem úplně nahá. Rychle jsem zkontrolovala, zda pěna zakrývá všechno co má, a i když jsem byla celá schovaná pod bílými kopečky, připadala jsem si obnažená a zranitelná.
„Vypadni.“ Usmál se. Ani se nehnul. Kdybych tak mohla vylézt a sama ho vystrkat ven. Ale takovou radost mu neudělám. „Něco jsem řekla, ne?“
„Proč musíš pořád bojovat?“ zeptal se mě nečekaně. Rozesmál mě. Ptá se mě ten pravý.
„Já?“
„Vím, že jsem se choval blbě,“ připustil. „Občas,“ dodal však, čímž si zase připsal černý puntík. „Prostě jsem si ve tvé společnosti nemohl pomoct,“ ospravedlňoval se.
„Zjevně to ještě nepolevilo.“
„Bello, no tak. Zkus to, normálně se mnou mluv. Nemusíme se pořád jen hádat,“ promlouval mi do duše.
„Vážně?“ podivila jsem se hraně. „To je pro mě novinka.“
„Jo, vážně. Měla jsi pravdu.“ Já měla pravdu? V čempak, že je ochotný to přiznat. „Všechno, co jsi včera řekla je pravda, ale taky minulost. Svou povahu asi nezměním, ale to ostatní je už pryč. Žádný ženský.“
„Stejně mě to nezajímá,“ pokrčila jsem pod vodou ledabyle rameny a přitom se uvnitř radovala a doufala, že je to pravda. Jsem prostě blbá, no.
„Zajímá. Vím to. Dej mi, prosím, šanci. Aspoň jednu. Zkusím ti dokázat, že ve mně taky něco je.“
„Šanci k če…“ Ústa mi zalepil svými. Trochu zatlačil na ty mé a vnikl do nich jazykem. Byla jsem jako opařená. Projela mnou horkost a místo, abych ho odstrčila, jak jsem měla, jsem mu odpovídala! Byl to on, kdo polibek ukončil. Líbnul mě na čelo a řekl: „Zvaž to.“ Pak odešel a nechal mě tam celou rozpolcenou.

ȵȵȵȵȵ

Zvaž to, zvaž to, zvaž to. Ta slova mi běhala hlavou, jako když se zasekne gramofonová deska. Co mám zvážit? Jestli s ním chci vlézt do postele, když teď nejsou žádné jiné ženské? Nebo jestli se vykašlu na Felipeho a prostě ho podvedu nebo… nebo co?

Chytila jsem se za hlavu. Tohle je šílený.

No jo, jenže ho nemůžu dostat z hlavy. To, co řekl, ta pusa, on celý, to jak se na mě dívá, jak mi buší srdce v jeho přítomnosti a jsem z něho celá pryč.

Ach jo. Jak se mohlo změnit tolik věcí za tak krátkou dobu? Nebylo mi líp, když jsem ho nesnášela, když jsem měla chuť nakopat mu zadek jen, co promluvil? Bylo, ale… Uvědomovala jsem si, že mi v té době něco chybělo. Vztah s Felipem byl sice krásný a užívala jsem si ho, jenže byl takový… Chybělo mu jiskření, vášeň a láska, ta pravá láska, která člověka donutí dělat všechny ty blbosti. Měla jsem ho ráda a věděla jsem, že on mě taky, ale to bylo všechno.

Ale přece nemůžu být zamilovaná do jeho bratra. Nebyla jsem. Jak bych mohla. Jen mě fyzicky přitahoval, to je všechno. Nenechám se přesvědčit. Chci lásku a pořádný vztah, ne tohle.

Měla jsem v tom jasno, tak proč jsem pořád myslela na Edwarda?

Procházka po zahradě mi udělala dobře. Bylo chladno, vzduch byl studený. Přesně to jsem potřebovala.  Udivilo mě, jak je pozemek rozlehlý, plný různých zákoutí. Líbilo se mi tam. Užívala jsem si procházku a oddalovala dobu, kdy se budu muset vrátit do domu a odrážel Edwardovy pohledy, narážky a tak. Jenže se začalo pomalu smrákat a dělala se pořád větší a větší zima. S povzdechem jsem za sebou zavřela dveře a čekala, že se Edward hned objeví.

Nic. Asi mi chce dát čas, pomyslela jsem si kysele. Šla jsem si udělat večeři, pak se chvíli dívala na televizi. Bylo divné, že se ještě neukázal. Tak trochu jsem myslela, že přijde, když… ne, jasně, že mi to vůbec nevadí.

V deset jsem televizi vypnula a rozhodla se, že je čas jít spát. Nedalo mi to. To, že jsem nevěděla, kde právě je mě znervózňovalo. Co když třeba zase něco chystá? Musela jsem to prověřit a tak jsem prošmejdila zbývající dva pokoje – ložnici, menší než tu, ve které jsem bydlela já a takovou malou pracovnu. Nenašla jsem ho. Je možné, že by mě tu nechal?

Ne, určitě tu někde je. Znovu jsem prošla všechny pokoje, nevynechala jsem ani koupelny a svůj pokoj, ale po Edwardovi ani stopy.

Píchlo mě u srdce. Vzdal to. Usoudil, že se mnou nic nebude a prostě se vypařil. Určitě utíkal za nějakou svou modelkou. Hajzl! A já husa mu… Co? Nic.

Ani jsem se nenamáhala skrývat slzy zklamání, které se mi hromadily v očích a pomalu stékaly na tváře. Rozvzlykala jsem se nahlas. Lehla jsem si na postel a obličej schovala do polštáře.

Jak mi to mohl udělat? Nejdřív to všechno a pak se zachová zase jako naprostej blbec. A já jsem byla tak blbá, že jsem mu i uvěřila. Nenávidím ho, nenávidím!

Pláč mě vyčerpal natolik, že jsem usnula úplně bez problémů.

K tomu asi není třeba slov. Co bude dál?

Děkuji svým věrným komentátorům.:-) 

17. kapitola ᴥ SHRNUTÍ ᴥ 19. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 18. kapitola: