Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 17. kapitola

17.03.2012 (11:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 6890×

17. kapitola

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se překvapeně, když jsem Felipeho spatřila za dveřmi. Nebyli jsme domluvení a vzhledem k posledním událostem jsem nečekala, že by za mnou přišel.
„Ahoj,“ pozdravil mě a upozornil tak na fakt, že já toto společenské pravidlo opomněla.
„Ahoj,“ napravila jsem to tedy. „Pojď dál,“ pozvala jsem ho, abychom se nebavili mezi dveřmi.

Zavedla jsem ho k sobě do pokoje. Debbie byla bůhví kde, takže nehrozilo žádné vyrušení nebo tak.

„Přišel jsem se zeptat, jak ti dopadly testy,“ řekl, když jsme se usadili na posteli. Trochu váhavě mě vzal za ruku a propletl si prsty s mými.
„Včerejší dobrý, dnešní ještě nevím,“ zamumlala jsem. V hlavě se mi vynořil Edward, jak na mě čekal před školou a ptal se na totéž. A sakra, Lulu! Očima jsem zašilhala po kachničce, která ležela v nohách postele a civěla do stropu. Snad si jí nevšimne, těžko by mi uvěřil, že si ve svém věku kupuju plyšové kačenky.
„Věřím, že to zvládneš.“ Pohladil mě po tváři. Nedokázala jsem se mu dívat do očí, takže jsem je zavřela. Měla jsem pocit, že už tím, jak se k sobě s Edwardem chováme, ho podvádím. Bylo to hrozný. Chtěla jsem něco říct, říct mu pravdu, slyšet jeho odsouzení, nadávky a odvrhnutí, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku, protože jsem věděla, že by mu to moc ublížilo. Navíc, vždyť se nic nestalo. Jen pár polibků… zatrnulo mi… krásných polibků.

„Nová kamarádka?“ zeptal se najednou. Otevřela jsem oči a přemýšlela, koho měl na mysli. Nemusela jsem tápat dlouho. Ve štíhlých bílých prstech svíral Lulu.
„No dovol,“ ohnala jsem se po něm z legrace, ale srdce se mi rozbušilo jako o závod. Že zrovna já musím mít takovou smůlu. Felipe se na mě vyčkávavě podíval a měla jsem pocit, že mi vidí až do žaludku. „To je jen dárek.“ Tak teď jsem to vylepšila, kdo by mi tak mohl dávat dárky? Bello, Bello, příště zkus myslet. Radilo se dobře, ale když pak došlo na nejhorší, měla jsem v hlavě úplně vygumováno.
„Dárek?“ podivil se tak, jak jsem čekala. Dlaně se mi zpotily nervozitou.
„Jo, dárek od… od Debbie,“ vyhrkla jsem. „To kvůli mému vyzvánění, víš.“
„Jasně, že mě to nenapadlo dřív,“ usmál se a poplácal Lulu po hlavě.
„Je to taková blbost,“ mávla jsem ledabyle rukou, i přesto, jak mě ten dárek potěšil.

Opřela jsem si hlavu o Felipeovo rameno a vzdychla, když mi dal pusu do vlasů. Uvnitř jsem úpěla, nadávala si… Kluk, kterýho by chtěla každá holka, kluk, co splní své vyvolené každé přání. Byl úžasný, každá by se ho držela zuby nehty a já takhle vyvádím. Napadlo mě, jestli je ještě šance, že se všechno vrátí do normálu. Je možné, aby to všechno bylo jako před Edwardem?

Dost jsem o tom pochybovala. Byla jsem jiná. Poznala jsem něco jiného, i když ne úplně. To, co mě táhlo k Edwardovi a co se mezi námi odehrávalo, když jsme se dotýkali, bylo tak silné. S Felipem je to spíš… přátelské. Hloupý příměr, já vím. Na to, že jsem s tím klukem nějakou dobu chodila a sama vlastně nedovolila, aby se náš vztah posunul, protože jsem si myslela, že ještě nejsem připravená… Nebyla jsem, ale z jiného důvodu než jsem předpokládala. Prostě to nebylo ono, něco tomu chybělo a přesně to něco jsem cítila s Edwardem, bylo to nepopsatelné. Když mě líbal, měla jsem pocit, že se rozpustím a toužila po tom, aby se mě dotýkal, hodně dotýkal a udělat to, co ještě žádný jiný muž.

Ne, na tohle teď nemůžu myslet, ne, když vedle mě sedí Felipe, můj kluk!

„Jsi nějaká tichá,“ pronesl a mírně se odtáhl, aby se na mě podíval.
„To nic, jen přemýšlím,“ přiznala jsem se pravdivě.
„O čem?“ Tak to už pravda nebude.
„Nic moc, tak obecně. Mám tě moc ráda, víš,“ změnila jsem úplně téma. Musela jsem mu to říct. Měla jsem ho ráda, to byla pravda a on by to měl vědět.
„Já tebe taky.“ Políbil mě. Polibek jsem mu oplatila, ale místo, abych se u toho cítila, jako dřív, kdy jsem se ztratila v časoprostoru, bylo to úplně obyčejné, nic. Na místo toho jsem měla tendenci porovnávat, což rozhodně nebylo dobré. Odtrhla jsem se od něj. Usmíval se. On je prostě zlatíčko a já naprosto děsná! Musím to udělat, nezaslouží si, abych ho dál vodila za nos. Trápí se on, trápím se já. Musí to skončit.

„Felipe, já… já…“ Jak mu mám říct, že mě přitahuje jeho bratr, že to s ním chci ukončit.
„Ano? Celá se třeseš, Bello, co je?“
„Musím ti něco…“
„Ahoj, lidi,“ křikla Debbie sotva rozrazila dveře. „Doufám, že jste oblečení?“ ptala se a z rukou přes oči šla ke mně do pokoje.
„Jsme,“ ujistila jsem ji a na jednu stranu byla vděčná za vyrušení, na druhou už moc ne, okamžik pravdy se posouvá. Vydrželo to do teď, vydrží to ještě nějaký čas.  

Společně s Debbii jsme pak strávili zbytek odpoledne a část večera. Povídali jsme si a pak ve společnosti velké pizzy, která nám moc dlouho nevydržela, koukali na film. Když se Debbie chtěla nenápadně odebrat do svého budoáru, chytila jsem ji za ruku a maličko zavrtěla hlavou, aby si toho Felipe nevšiml. Když už nic, byl to příjemný večer.

ȵȵȵȵȵ

„Až po vás,“ řekl Edward, když jsme vcházeli do firmy. Ne, že bychom spolu jeli, ale čistě náhodou, jak se on tvářil, stál před vchodem ve stejnou dobu, kdy já jsem přišla.

Přidržel mi dveře a nechal mě projít. Když jsem ho míjela, dotkl se svou rukou mých prstů. Jestli to bylo schválně nebo ne jsem nevěděla, ale pohled, který jsme si následně vyměnili, hovořil za všechno.

To ne. Takhle to dál nejde. Rozejdu se s Felipem, dám výpověď, vrátím se do Forks a budu žít spokojený život na malém městě. Nějaká aféra na jednu, maximálně dvě noci mi nestojí za všechno, čím si musím projít. Sejde z očí, sejde z mysli. Felipeho aspoň přestanu trápit a snad najdu konečně klid.

S tímto rozhodnutím jsem se od něj odvrátila a rychle proběhla halou, aby ho náhodou nenapadlo mě následovat.

„Ahoj, Bello,“ zdravili mě všichni v kanceláři, tedy pokud pominu Zacovo mlčenlivé přikývnutí.
„Ahoj.“ Moc jsme se s nimi nevybavovala a hned zapínala počítač. Než mašinka naběhla, stihla jsem jim říct, že jsem ty testy udělala a pak už jsem otevírala textový dokument.

Hmm… co teď? Výpověď jsem nikdy nepsala. Párkrát jsem ťukla prsty o klávesnici a skousla si spodní ret.

„Potřebuješ pomoct?“ přitočila se ke mně Ingrid a zvědavě mi nakoukla přes rameno.
„Ne, děkuju.“ Pokrčila rameny a vrátila se ke své práci.

Nakonec jsem sepsala nějaký žblebt, který by se dal s trochou shovívavosti považovat za výpověď. Několikrát jsem si svůj výtvor přečetla, následně jsem ho vytiskla a celý oběd, kdy kolegové odešli na nějakou mňamku, jsem ji šoupala po stole a říkala si mám, nemám.

Byla jsem rozhodnutá nebo snad ne? Tak z toho nebudu dělat divadlo a prostě ji tam odnesu. Pak to vyřídím s Felipem a pak odsud zmizím.

Jenže… Bouchla jsem pěstí do stolu. Tohle se prostě nedá. Jak se má člověk rozhodnout, když v něm bojují dvě osoby a každá má jiný názor a jiné touhy.

Najednou bylo po obědě. Skvělé, tohle jsi opravdu zvládla, pochválila jsem se ironicky.

Zkusila jsem trochu pracovat, ale výpověď mě tížila jako balvan. A pak jsem dostala spásný nápad. Možná zbabělý, ale jinak naprosto vyhovující.

Firemní mail. Dobrá alternativa.

Napsala jsem, o co se jedná, připojila přílohu a pět minut váhala, zda to mám skutečně poslat. Pokud to udělám, už nikdo ho neuvidím… nikdy se nebudu rozčilovat nad jeho zabedněností. Ale zase to tak bude asi nejlepší pro všechny. Ve chvíli, kdy převažovalo já, které bylo pro útěk od všeho toho zmatku, jsem zmáčkla odeslat. A bylo to. Nenávratně jsem ukončila svou kariéru v Cullen Promotions. Co dál? Sedět tu a koukat by asi nemělo cenu. Možná bych mohla ještě chvíli pracovat, pak se normálně rozloučit a vypařit se. Opět zbaběle.

Vydržela jsem to asi půl hodiny. Odpověď na můj mail nepřišla a já neměla odvahu jít to vyřídit osobně, takže jsem se zvedla, řekla, že mi není dobře a šla domů.

Nejdřív jsem se zastavila u Felipeho, ale jeho sekretářka mi oznámila, že pan Cullen má jednání mimo podnik a dnes už se nevrátí. Dobře, zavolám mu nebo napíšu dopis nebo prostě něco a vysvětlím mu, co se stalo a proč jsem udělala to, co jsem udělala.

Bolelo to. Naprosto nečekaně mě zasáhla bolest z odchodu z podniku. Nebylo to proto, že bych už nikdy nepotkala kolegy, i když i ti mi budou samozřejmě chybět. Bylo to těžší, než jsem očekávala. Do očí se mi tlačily slzy, ale pokoušela jsem se je zadržet aspoň, než vyjdu z podniku na ulici.

„Bello, venku na vás čeká auto,“ zavolala na mě Mona, když už jsem byla skoro ve dveřích a chystala se dát firmě sbohem.
„Auto?“ zopakovala jsem, jako bych to slovo nikdy neslyšela.
„Ano, před firmou na vás čeká vůz, prý vás odveze.“ Než jsem se stihla zeptat na další detaily, zazvonil jí na stole telefon a ona se ho hned chopila.

Vyšla jsem do zamračeného odpoledne a očima hledala to auto. Nemusela jsem tápat dlouho. Černé auto s černými skly. Mafiáni, bylo první, co mě napadlo. Kdo pro mě nechal připravit auto? A kam mě má odvézt? Na druhou stranu, pokud by se jednalo o něco nebezpečného, těžko by mi to vyřizovala Mona. Třeba už vědí, že končím a tohle má být rozloučení, to mě rozesmutnilo ještě víc. Z oka mi vyklouzla osamocená slza. Jasně, je to blbost, ale v téhle firmě člověk nikdy neví. Trochu mě urazilo, že za mnou nepřišel nikdo osobně. Trochu jsem doufala, že… Rozbrečela jsem se a usoudila, že lepší než dělat divadlo celému městu, bude jednodušší se svést autem. No a tak mě nenapadlo nic lepšího než nastoupit. Sedla jsem si pěkně na zadní sedadlo, jako pravá dáma a zabouchla za sebou dveře.

Utírala jsem si oči, a snažila se dát trochu dohromady, ale stejně jsem se neubránila hlasitému vzlyknutí.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem směrem k řidiči, kterého jsem určitě přivedla do rozpaků.

Místo odpovědi se ozvalo cvaknutí, jak zapadly zámky, a auto vystřelilo od chodníku.

„Co to má…“ Slova se mi zadrhla v hrdle. Zapomněla jsem na slzy, smutek, lítost, zkrátka na všechno. Věděla jsem kdo to je, protože jeho bratr by takovou blbost nevymyslel.
„Myslela sis, že dáš výpověď a tím to skončí?“ zeptal se mě Edward a otočil se na mě jen proto, aby po mně hodil ďábelský úsměv. „Přece nemůžeš být tak naivní a myslet si, že bych ti to dovolil.“ Zručně kličkoval provozem a přitom se na mě díval přes zrcátko.
„Ty ses snad zbláznil!“ vykřikla jsem, když jsem se konečně vzpamatovala ze šoku. „Kam mě to vezeš? Okamžitě zastav. Chci vystoupit.“
„Nene, uděláme si malý výlet, jen my dva,“ zavrtěl hlavou.
„Nemůžeš mě někam odvést násilím.“
„Chceš se vsadit?“ zazubil se. Nikdy jsem ho neviděla s tak dobrou náladou. On se vážně usmívá! Skutečně i očima. Jo, zbláznil se. Definitivně.
„Vystupuju, hned!“ Zacloumala jsem páčkou ochotna vyskočit klidně i za jízdy, ale nepovolila. Sakra!

Pak mě napadla skvělá věc. Sáhla jsem do tašky a ke svému štěstí našla telefon na první pokus. Zavolám… někomu, možná Debbie nebo tátovi, je to přece policajt, někdo mi musí pomoct. Jenže než jsem stihla třeba jen stisknout tlačítko, zmizel mi mobil z ruky.

„Dostaneš ho, až se umoudříš.“ Umoudřím? Já se mám umoudřit? A co má pak dělat on?
„Kam jedeme?“ zeptala jsem se už po druhé.
„Uvidíš, bude se ti tam líbit.“
„Ale já musím do školy,“ namítala jsem a doufala, že škola je dost silný kalibr k tomu, aby dupl na brzdu a pustil mě. Byla jsem bláhová, ale naděje umírá poslední. Místo na brzdu dupl spíš na plyn a to proto, že jsme se dostali na dálnici a jeli na východ.
„Neboj, to zařídím,“ mávl rukou.

Opřela jsem se do sedadla, nafoukla tváře a uraženě koukala z okna. Nemluvila jsem a byla jsem rozhodnutá s ním nepromluvit za žádných okolností. Tohle už doopravdy přehání. Co si jako myslí, že dělá? Že mě doveze do nějakého motelu, tam mu skočím do postele, užijeme si a pojedeme domů? To určitě.

Jeli jsme nějak dlouho. Na motel až zbytečně dlouho. To mě mohl rovnou vzít do svého bytu ve městě a vyšlo by to nastejno. Hlodala ve mně špetička zvědavosti, ale já se ho prostě nezeptám. A on mlčel taky. Zapeklitá situace.

Začalo se stmívat a mně se zavíraly oči. Tohle bude ještě na dlouho, pomyslela jsem si a usoudila, že na okamžik zavřu oči, abych si odpočinula.

Ještě jednou se omlouvám za zpoždění. Diplomka, nebo spíš vedoucí diplomky mi dává zabrat, takže teď jsem na tohle nějak neměla myšlenky.

A co ten Edward, kam asi Bellu veze a co od ní může chtít?:-)

16. kapitola ᴥ SHRNUTÍ ᴥ 18. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 17. kapitola: